Když se svět točí kolem někoho se jménem Hedwika - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

„Co to melete, já tu holku neznám!“ Znovu zakřičel Janáček a hodil pohledem ke mně. „Aha, ty mě neznáš? V tom případě jsem Elvis Presley, sedím v nahrávacím studiu a vy všichni jste knoflíky u mixovacího pultu,“ řekla jsem klidně a prohrábla si vlasy. Znovu jsem si usrkla čaje a obhlédla místnost. Všichni na mě zírali. „No co?! Přece si ten chudák labilní nemůže myslet, že jsem Elvis Presley?!“

29.05.2012 (12:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 955×

Šli jsme dlouhou, tmavou chodbou. Šli jsme pomalu. Já, protože jsem rychle jít nemohla a ostatní, protože se jim tam (kromě Mazlíka) evidentně nechce. Pravda, bylo to tam odporné. Na konci chodby byly velké dveře a před nimi seděl Kocour. Jeho světle modré oči a fialová srst zářily do dálky. Seděl tam a v pravidelných intervalech houpal ocasem ze strany na stranu. Bylo to zvláštní stvoření. Celou tu proklatě dlouhou dobu, co jsme všichni kráčeli ke dveřím, jsem pokukovala po Mazlíkovi. Byla krásná, nádherná. U dveří jsem se zastavila, ustoupila. Udělalo se mi špatně. Za těmi dveřmi byl On. Opřela jsem se o zeď a před očima se mi proháněly záblesky. Záblesky minulosti.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Mazlík. Bylo na ní vidět, že mě chce obejmout, nebo jen něžně položit ruku přes ramena, ale teď to bylo na tolik kritické, že bych možná i ji, nejlepší z nejlepších bojovníků shodila jedním pohybem k zemi. Zhluboka jsem dýchala.

„Jo, jděte první. Jdu za vámi,“ řekla jsem. Otevřeli dveře a postupně vešli. Já jsem se zhluboka nadechla a následovala je. Vešla jsem do dveří…

Nic jsem nevnímala, jenom jeho obličej. Nevěděla jsem, kde jsem, kdo tam všechno je, jenom, že se dívám do očí Gustava Davida Janáčka. A že on, když mě uviděl, ze zmateného pokukování zabořil svůj pohled do mých očí. Upřeně na mě hleděl a na tváři se mu tvořil úsměv… Děsivý a už tolikrát zažitý úsměv. V tu chvíli jsem věděla, co bude. Už jsem si byla jistá, co to pro mě znamená. Znala jsem následky těch letitých muk. Už jsem věděla, co chci a co nechci. Koho chci a koho nechci. To břímě ze mě spadlo a já se vymotala z toho zmateného bloudění mezi zoufalstvím a snahou se vrátit do reálného života. Skončila jedna etapa. Etapa zoufalství se uzavřela. Co bude následovat? Honilo se mi hlavou…

Párkrát jsem zamrkala, uhnula pohledem a prohlédla si místnost. Byla Úplně stejně hnusná, jako chodba. Zavřela jsem dveře a posadila se na jedinou prázdnou židli u velkého stolu. V čele, přímo naproti Janáčkovi seděl Postrach. Já seděla na pravé straně, hned před Gustavem. Pořád na mě zíral a usmíval se. Nedělalo mi to dobře, ale měla jsem cíl: Nedat najevo slabost! Znovu jsem se mu podívala do očí a také jsem se usmála. Široce, naprosto uměle usmála. Tak jsme se na sebe usmívali, ale Janáčkovi evidentně můj úsměv mírně naháněl strach. Hrůzu. Nechtěla bych se v tu chvíli vidět. Bylo hrobové ticho, nikomu se nechtělo začít a podle jejich pohledů, které jsem periferně viděla, se snažili pochopit, co ty úsměvy znamenají. Začal Postrach. Buď to byl dobrý řečník, nebo to měl za ty roky dobře nacvičené.

„Takže… Davide Gustave Janáčku…“ řekl a Janáček přerušil naší úsměvnou hru tím, že se na Postracha podíval. V tu chvíli jsem shodila masku v podobě úsměvu.

„Proč si myslíte, že jste tady?“ zeptal se Postrach. Teprve teď, když jsem se nedívala do Gustavových očí, jsem si všimla, že má ruce a nohy připásané ke zdi. Přesně, jak jsem to mívala já ve sklepě. Samozřejmě, přece by ho tam nenechali jenom tak stát…

„Kde jsem?“ zeptal se Janáček, ale vůbec nebyl vyděšený. Jako by přesně věděl, co bude. Znovu jsem si pečlivěji prohlédla místnost. Na stole leželo devět hrnků s čajem. Po jednom jsem šáhla a napila se. Ovocný, sladký.

Postrach se tázavě podíval na Rozmetala. Ten kývl a Postrach řekl: „Jste v podzemí. My jsme Noční klub. Tohle je Rozmetal, Tobiáš, Tomislav, Teodorik, Kristýna, Karolína, Jana a… Dwen. Mě říkají Postrach,“ řekl. Znovu jsem si ho prohlédla. Byl to nezvyk všechny tak dobře vidět. Ať už, protože jsem předtím neviděla, ale také protože (stejně jako celý Noční klub) netrávil v podzemí moc času. Občas mi připadá, že mají Noční klub něco jako přivýdělek, bokovku. Vlastně se není čemu divit. Celé dny tu dřepět… Zamyslela jsem se. Byla jsem překvapená svou „pohodou“. Neměla jsem důvod se znepokojovat. Špatná etapa byla za mnou a Janáček byl připoutaný, takže jediné, co mě mohlo děsit, byla ta místnost. Postrach mluvil, ale já nevnímala, co říká. Jenom jsem sledovala Janáčkovu tvář a drmolící ústa a přesně poznala, že Postrach mluví o něčem pro Janáčka děsivém. Hodně děsivém. Ponořila jsem se do moře myšlenek…

Je někdo větší vyvrhel, než já? Žiju mezi osmi dospělými, zaneprázdněnými osobami, které ke mně nemají žádný právní, ani biologický vztah. Jsem anorektička bez schopnosti navazování vztahů a z velkým chuchvalcem problémů v hlavě…

„Já jsem nic neudělal!“ již křičel Janáček. To mě znovu hrubě vytáhlo z moře myšlenek. Nasralo mě to více, než jsem předpokládala.

„Ticho, přemýšlím!“ vykřikla jsem.

„Pravda, trochu se ztište… Bolí mě hlava,“ řekl tiše Postrach, ale překvapeně na mě zíral. Znovu jsem se zapřemýšlela.

Nemám ani základní školu. Neumím jazyky, neumím nic! Musím nastoupit do nějaké školy, nebo jsem v prdeli… Asi to nebude tak jednoduché… Tolik lidí, tolik hlasů, tolik ruchu, tolik světla! No jo, musím se sebou něco udělat. To je tak hrozný pocit, když jsem někomu na obtíž…

„Co to melete, já tu holku neznám!“ Znovu zakřičel Janáček a hodil pohledem ke mně.

„Aha, ty mě neznáš? V tom případě jsem Elvis Presley, sedím v nahrávacím studiu a vy všichni jste knoflíky u mixovacího pultu,“ řekla jsem klidně a prohrábla si vlasy. Znovu jsem si usrkla čaje a obhlédla místnost. Všichni na mě znovu zírali.

„No co?!? Přece si ten chudák labilní nemůže myslet, že jsem Elvis Presley?!?“ znovu jsem se naštvala.

„Jakto, že jsi tak v pohodě?!“ vybuchla Mazlík.

„A proč bych neměla být v pohodě?! Kvůli tomu čurákovi?! To jsi měla přijít před rokem drahá, to jsem nebyla v pohodě! Teď jsem smířená a jediný můj problém je, že nemám ráda sklepy!“ Ječela jsem přes stůl. Postrach jen nadzvednul obočí a tiše řekl: „Psst…“ Zmlkla jsem. Mazlík taky a výslech pokračoval.

„Takže ještě jednou, pane Janáčku. My nepotřebujeme vaše doznání, ale rád bych to měl komplet. Kolik dívek jste věznil? Kolik jste jich zabil?“ zeptal se Postrach.

„Žádné!“ křikl Janáček.

„Takže o tom nevíte. Nevíte, kolik jste jich věznil?“ zeptal se Postrach.

„Ne!“

„Ale já to vím…“ vzala jsem si slovo.

„Jak bys to mohla vědět?!?“

„Ale Gustave, tvůj sklep nebyl tak velký a zvukotěsný. Vím všechno. O mých sestrách i o tvé manželce. Mé tři sestry jsi za živa upálil. Františku, Radku a Emílii. Sandru, tvojí ženu jsi mi vykuchal před očima. Zas tak chabou paměť nemám. Pamatuji si vše, úplně všechno. Každý den, každou hodinu, každou minutu. Jak bych mohla zapomenout?“ zeptala jsem se a vhrnula jsem si obvaz na rukávu. Nikdy nezapomeneš!!! Bylo vyřezané na paži. Místností se ozvalo hlasité polknutí. Nevím, kdo polknul.

„Pátého května. Přesně v osmnáct nula osm. V morně. Jak říkám, já si pamatuji vše,“ řekla jsem a stalo se to. Vše, co jsem měla udělat, udělala jsem. Vše, co jsem měla říct, jsem řekla a Janáček vše, co měl slyšet slyšel. Jedním rychlým pohybem jsem vytáhla zpod opasku utajenou zbraň a střelila jsem. Nečekaně, překvapivě, ale správně. Udělala jsem to, co bylo správné a co se stát mělo. Byla jsem přesvědčena a nic by mi v tom nezabránilo. Překvapené tváře ostatních, dým, záblesk světla.

Sevření polevilo a zbraň padla k zemi. Moje tělo se svalilo ze židle a byl konec…

Jen zdánlivě.

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování