Když se svět točí kolem někoho se jménem Hedwika - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

„Vítej Modeli 0.1!" ozvalo se v mé hlavě. Stála jsem na nohou před postelí a koukala se přímo do zrcadla.
„Takže, abych ti to shrnul. Já jsem tvoje mysl. Tvoje moc, síla a rozvaha. Jak sis určitě všimla, změnila ses. Probrala jsi se silnější a mocnější, aby jsi se mohla mstít a pomáhat spravedlnosti. Tvoje první osobní mise je zabít Gustava Janáčka. Je ve sklepě. Jo, a těch zářivých očí si nevšímej..." dodal hlas. Měla jsem světlou pleť, zářivě modré oči a rudé rty.

03.06.2012 (13:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 897×

Smrtelnost... Každý zemře, když nastane jeho čas. Já byla přesvědčena, že nastal můj čas. Vše, co jsem měla udělat jsem udělala a nebylo kudy kam. Přísloví zní: Na konci je vše v pořádku a pokud není, není to konec. A vše bylo v pořádku. Byla jsem živá, tyran odsouzený a lidé šťastní. Mýlila jsem se. Osud chtěl něco jiného. Osud měl v mé složce zapsaný zvrat, boj, lásku, manželství, dítě, znovu boj, útěk, obranu a smrt. Naštval se, že jsem chtěl utéci, tak mi tam ještě připsal nadpřirozeno. A díky tomu nadpřirozenu jsem se probrala...

***

„Dwen?" ozval se tichý hlas Mazlíka.

„Karolíno? Co to?" otevřela jsem oči.

„Dwen?!?! Ty žiješ?!?" histericky vykřikla.

„Já žiju?!?!" vykřikla jsem ještě histeričtěji a prudce jsem se posadila. Ležela jsem v rakvi uprostřed hřbitova Nočního klubu a vedle mě byla vykopaná obrovská jáma. V tu chvíli mi to docvaklo a ve vteřině jsem se vymrštila z rakve a začala ječet. Chyta jsem se za hlavu a nastal další šok, jizva po kulce byla již naprosto zahojená a byl tam jen malý hrbolek. Zaječela jsem ještě jednou. Rozhlédla jsem se okolo. Celý Noční klub stál okolo rakve a tupě na mě zíral.

„Co se to děje?!? Já to přežila?!? Proč jste mě chtěli pohřbít?!? Ááááá!" Na sobě jsem měla dlouhé černé šaty...

***

„Počkat, já jsem... znovuzrozená?" zeptala jsem se a posadila na posteli.

„Jiné vysvětlení nemám," řekl Koláček starší. V mých očí se zablesklo znovu to zoufalé prázdno, které jsem si vytvořila v těch nejhorších časech.

„Jakto?!?" vyjekla jsem.

„Počkej, lehni si! Potřebuješ klid na celkové zotavení!" napomenul mě a já se zoufale svalila do peřin.

„Já jsem v pohodě! Ale potřebuju ven! Potřebuju... To je zvláštní já... Mám chuť na... Ne, to není možný!"

„Všechno je možné, po znovuzrození! Říkej všechno, co by to mohlo vysvětlit!" povzbuzoval mě Páter.

„Já mám chuť na... utrpení. Mám chuť na lidské utrpení. Mám chuť na utrpení zlých lidí... Všechno to cítím, jako čerstvé jahody a nahání mi to chutě..." Koláček si mě tak zvláštně prohlížel...

„Potřebuji ven. Z toho podzemí mi už jebe a potřebuji se najíst... Jenom nevím čeho..."

„Vyvedeme tě ven. Stejně potřebujeme znát tvoji reakci na jiné prostředí. Jo a donesu ti nějakou polívku. Tomislav se s ní vaří od tvého probuzení v rakvi," řekl a odešel.

„Co to sakra je..?" zašeptala jsem a zalapala po dechu. Po tváři mi stekla slza a to bylo důležité zjištění.

„Mrtví nepláčou... Tak co teda jsem?!?!" I moje ruce byly prokrvené a moje tělo vypadalo zcela živě. Potom jsem si všimla malého tetování na zápěstí. Nic jsem si nenechávala tetovat. Byl tam jakýsi znak a pod ním napsáno MODEL 0.1.

„To jsem nějáký auto?" zeptala jsem se sama sebe. Přejela jsem prstem po tetování a to zrudlo. Před mýma očima se zobrazil nápis: VÍTEJ 0.1, UŽÍVEJ SVÝCH SCHOPNOSTÍ S ROZUMEM A PLŇ SVÉ OSOBNÍ MISE. Jediné, co si potom pamatuji je, že se moje tělo začalo silně třást.

***

„Vítej Modeli 0.1!" ozvalo se v mé hlavě. Stála jsem na nohou před postelí a koukala se přímo do zrcadla.

„Takže, abych ti to shrnul. Já jsem tvoje mysl. Tvoje moc, síla a rozvaha. Jak sis určitě všimla, změnila ses. Probrala jsi se silnější a mocnější, aby jsi se mohla mstít a pomáhat spravedlnosti. Tvoje první osobní mise je zabít Gustava Janáčka. To je jak říkám první mise. Až budeš ji budeš mít hotovou, dostaneš den pauzu a budeš mít další misi. Až budeš mít hotové osobní mise, můj hlas a MODEL se vypne, ovšem zůstane ti tetování, jehož sílu budeš moci vždy využít v boji proti zlu. Jo, a těch zářivých očí si nevšímej..." dodal hlas. Měla jsem světlou pleť, zářivě modré oči a rudé rty. Měla jsem sílu, rychlost, moc a misi. Zabít Gustava Davida Janáčka a to pro mě teď bylo zásadní. Vyběhla jsem z pokoje. Ve společenské místnosti se hořečně dohadoval celý Noční klub.

„Takže, nelekejte se té změny vzhledu. Už vím, co se stalo, ale nejdříve od vás potřebuji vědět, kde je Janáček!" řekla jsem a sebrala z baru glock. Odblokovala jsem ho a nabila. Všichni na mě nevěřícně hleděli.

„Co je? Chci ho zabít! Vše vám vysvětlím, ale teď musím splnit první misi! Je to pro dobro nás všech!" překvapila jsem se. Mluvila jsem jak policajtka... Vlastně je to logické. Teď jsem něco jako bojovnice za lidská práva.

„Sklep, cela pět," řekl Postrach. Ten jediný vypadal celkem v pohodě. Seběhla jsem do sklepa, našla celu pět a zařvala:

„První mise za moji osobní svobodu splněna!" Bylo to tak automaticky. Jako diktafon. Střelu jsem zamířila na hlavu a stiskla spoušť. Bylo to pomalé, ale jen pro mé oči. Přesně jsem viděla kulku, přesně jsem viděla, jak se zarývá do kůže na jeho čele a jak rozráží lebku. Moje oči na to byly dostatečně rychlé. Byl to zvláštní okamžik. Taková zlomová chvíle, takový nával adrenalinu, že mě to málem vystřelilo do vesmíru... Utekl. Vzdal to. Čekala jsem znovu ten nechutný úsměv, nebo výkřik, ale on se jednoduše nechal zastřelit. Nezaslouží si mou pozornost. Je mrtvý a tím končí můj svazek k němu.

***

„Výborně, teď přepnu na civilní modul. Za dvacet čtyři hodin se ozvu, pa!" ozval se vnitřní hlas a já byla hned o trochu volnější. Nevím, prostě jsem se cítila svobodnější. Vrátila jsem se do společenské místnosti. Všem jsem to vysvětlila. Sama jsem to ještě tak úplně nechápala, ale většina (až na Kamilu) to pochopila. Bylo to tak mocné a já měla takovou zodpovědnost... Zodpovědnost za mou moc, sílu, volnost. A sakra...

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování