Když se svět točí kolem někoho se jménem Hedwika - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

„Hlase, kolik mám osobních misí?" zeptala jsem se tiše. „Deset. Potom jsi volná. Úplně... Psychicky, fyzicky. Jo a chci ti říct, ať si nemyslíš, že jsi Nočnímu klubu naobtíž. Vlezl jsem jim na chvíli do hlavy a chtějí z tebe udělat silného spojence," řekl hlas. Byla jsem ráda, že ho mám. Byl to fajn společník.

05.06.2012 (15:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 888×

Teodorik byl dobrý v tom, že když po něm člověk něco chtěl udělal to a bez zbytečného vyptávání. Zrovna v tuhle chvíli, kdy jsem byla zcela posednutá druhou misí se to hodilo. Mise... Připadala jsem si jak v GTA a mylšenky na gymnázium a novou motorku se už zcela vytratily z mé hlavy. Zvláštní bylo, že když jsem dostala misi a přeměnil se můj modul, nemyslela jsem na nic jiného. Musela jsem tu misi prostě splnit. Glock jsem si pečlivě zastrčila za pásek a nůž strčila do pouzdra pod kapsou. To už jsem vybýhala do schodů.

„Dwen?" Minula jsem Tobiáše, ale můj mozek nechtěl zastavit a prohodit s ním pár slov. Cosi mi říkalo, že ta holka je ve smrtelném nebezpečí. Nebyla jsem to já. Kdybych to byla já, bála bych se, myslela na gympl, brečela, že jsem všem na obtíž a balila Tobiáše (no comment), ale teď ne. Teď jsem byla Model 0.1 a nezastavila mě ani myšlenka, že venku jsem nebyla pět let. Od mých deseti. Otevřela jsem vchodové dveře a i přes varovné hlasy za mými zády jsem nadpozemskou rychlostí začala hledat cestu ven. Katakomby byly záludné, ovšem můj smysl pro orientaci se znovuzrozením také velice vylepšil.

„Hlase, jsi tam?" zeptala jsem se, když jsem konečně vylezla někde v Dejvicích.

„Ano?"

„Naviguj mě. Venku jsem nebyla sakra dlouho..." řekla jsem a zaklapla za sebou poklop u hřbitova.

„Ano, teď jsi rovně. Najdeš na hlavní a tvař se přirozeně. Hlavně nejdi tak rychle!"

„Jo!" řekla jsem a vydala se maličkou uličkou. Nebylo tam jediné auto (pochybuji, že by se tam nějáké vešlo).

„Jsem na hlavní..."

„Vidím, wow... Já taky nebyl venku pěkně dlouho... No, tak nic. Dej se do prava a nasedni do tý tramvaje," řekl a já se svižným krokem vydala k tramvaji. JUGOSLÁVSKÝCH PARTYZÁNŮ. Tak se jmenovala ta ulice. Naskočila jsem do tramvaje a postavila se úplně dozadu. Lidé si sice trochu udiveně prohlíželi mé rty a oči, ale celkem dobře jsem se vytratila.

„Vystup na Dejvické. Potom tě navedu k autobusům," řekl hlas. Jenom jsem nepatrně kývla a na další zastávce jsem vystoupila. Vítr mi navlál pramínek vlasů do obličeje a já se usmála. Jak dlouho já to nezažila... Poryv větru. Ovšem nadšení pominule velice rychle přidala jsem do kroku.

„Zpomal!" ozval se hlas a já poslechla. Zazvonil mi mobil.

„Ano?"

„Dwen, kde jsi?!?" ozval se nasupený hlas Janičky.

„V Dejvicích, mám misi. Neboj, nezabere to moc času. Musím zabít jednoho tyrana a obět hodit do nemocnice. Teď by se motorka hodila... Nebo auto. Jo a vyřiď Postrachovi, že nechci na gympl. Chci na Střední pedagogickou školu," řekla jsem a zavěsila.

„Tenhle autobus! Řekni, že chceš plnou do Havlůjovic!" rozkázal hlas a já to brala jako rozkaz! Naskočila jsem do autbousu, hodila řidiči dvacku řekla si o plnou do Havlůjovic a sedla si úplně dozadu.

„Hlase, kolik mám osobních misí?" zeptala jsem se tiše.

„Deset. Potom jsi volná. Úplně... Psychicky, fyzicky. Jo a chci ti říct, ať si nemyslíš, že jsi Nočnímu klubu naobtíž. Vlezl jsem jim na chvíli do hlavy a chtějí z tebe udělat silného spojence," řekl hlas. Byla jsem ráda, že ho mám. Byl to fajn společník.

„Příští vystupuješ!" hýknul mi do ucha.

„Psst! Nejsem hluchá!" zasyčela jsem a zvedla se. Vystoupila jsem. Havlůjovice byla taková hrozná díra.

„Tak, ten první dům a pospěš si!!!" napomínal mě hlas. Nikdo v okolí nebyl, tak jsem se rozběhla. Přeskočila jsem branku a vběhla do dveří. Ozval se křik ze sklepa. Nevnímala jsem okolí. Vyrazila jsem dveře od sklepa, vytáhla glock a skočila dolů. Dopadla jsem bez obtíží na nohy. Běžela jsem a nevěděla kam. Vše jsem vkládala do smyslu orientace a měla zavřené oči. Zaběhla jsem za roh a otevřela oči. Hned jsem zaměřila vysokou mužskou postavu v černém plášti a střílela. Nestřílela jsem na orgány, ale na nohy, abych se nasytila zaslouženého lidského utrpení. Teprve, když se svalila k zemi a hlas v hlavě nadšeně písknul jsem se rozhlédla. Malá, černá místnost a v rohu krvavé tělo svíjející se v bolestech. Bolelo mě to. Hodně mě to bolelo, ale nebylo času na zbyt. Musela jsem tu holku zachránit...

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování