OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Když uzamkneš vítr - Kapitola 2.

04.09.2012 (21:00) • maky21 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 766×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Byl to muž ve středních letech, oblečený v saku. Nakonec zas tak nebezpečně nevypadal. Po mé (jistě velice upřímné) omluvě a jistému dodatku o zádech (Nechtějte vědět. Červenali byste se.), po kterém se zachmuřil ještě víc (A maličko znejistěl.), jsme ho s vědkyní dovedly do něčeho, co asi mělo připomínat obývák (Televize, gauč, stolek. Jo a ještě křesla. Dvě.). Ještěrce se očividně hodně líbil (Ne obývák, prosím vás. Ten chlap, co k nám přišel.), jak se tak před ním nakrucovala.

Během toho, co mluvil o prospěšnosti vědců a bla bla bla, jsem se velice okázale naklonila k vědkyni a hlasitě zašeptala:

„Výstfih dolů, kalhoty taky.“ samozřejmě by to mělo větší efekt, kdybych místo výstfih řekla výstřih. I tak ale reakce dorazila a náš návštěvník zmlkl v půlce věty a zadíval se na Ještěrku. Řeknu vám, jak ona zrudla, tak jsem ještě žádného člověka zrudnout neviděla. Asi bych jí měla překřtít na Chameleona. Zakoktala něco o nutné potřebě WC a její pohled, mířený na mě, by vystrašil i lva (Jenže jelikož tu místo mě nebyl lev, ale byla jsem to pouho pouze já, nehnula jsem ani brvou.).

„Nuže, ploč jste sem pfišel?“ ujala jsem se tedy iniciativy, když se hostitelka rozhodla odejít. „Nemusíte mi tu nic kecat o vědcích, já tu jejich plospěšnost,“ slovo prospěšnost jsem zvlášť zvýraznila, „znám.“

O tom ostatně dosvědčovåly dost jizvy z pokusů, které jsem měla ukryté pod oblečením. Zdálo se, že se v přítomnosti vědkyně cítí stejně špatně, jako já, protože s jejím odchodem trochu pookřál. I když mi nebylo jasné, proč mě tu s ním Ještěrka nechala. Chápu, že lidé jsou velice citově nevyvážení, ale nemá mě náhodou hlídat..? Co kdyby mě chtěl... kupříkladu zlechtat?V hotelu jsem se nemohla ani vykoupat sama, protože tam nebyly... Jasně, kamery. Rozhlídla jsem se po místnosti. Dvě. Tak to docela jde...

„Přišel jsem jen oznámit, že se vědecký ples přesunuje z příštího měsíce na tehle měsíc, konkrétně na následující sobotu.“

Ples? Nikdo mi o ničem neřekl! No počkejte, tohle si s váma vyřídím. Ples, ples, ples, ples. Všichni mě budou zase jistojistě okukovat, jako před dvěmi lety, čtyřmi, šesti, osmi... A já budu mít bezvadnou příležitost někomu skoro vypíchnout oko, nebo vylít nějakou špatně vypratelnou tekutinu na úžasnou vědeckou večerní róbu (Oni vědci v takových věcech jsou docela vybíraví, takže jedna dobře mířená sklenička...). Nádech, výdech. Zachovej klid. Nedej na sobě poznat, že jsi naprosto totálně nadšená.

„To se nedá stihnout. Teprve dneska jsem se pfestěhovala. Za osm dní to plostě nezvládnu. Budete to muset odložit.“ Tak a teď jsem mu to nandala!

„Obávám se, že to nepůjde,“ řekl s ledovým klidem. Jeho náklonnost vůči mě zřejmě zmizela. Moje ovšem taky.

„A to jako ploč?“ A proč, zatraceně, nemůžu už začít říkat r?

„Nejsi jediná, kdo bude hvězdou večera. A teď, pokud mě omluvíš, půjdu.“ Zvedl se z křesla a vydal se směr dveře z obýváku. Nadlidskou rychlostí (O které ještě vědci nevěděli. Pořád mám ještě pár es v rukávu, ale zdá se, že je čas je začít pomalu vytahovat.) jsem se dostala mezi něho a dveře.

„Kdo je ten dluhý?“ (Vidíte? Zase mi to kazí to r, sakra!) Zeptala jsem se se slyšitelnou hrozbou v hlase. Z přivřených očí, ve kterých se šedé plamínky mihotaly zběsileji, než obvykle, by šlehaly blesky, pokud bych nebyla stvoření větru. Teď jsem jen mohla stát a chladně si ho měřit. (Čemuž rozhodně nepřispívalo to, že byl nejmíň o metr vyšší, než já.) Měřil si mě taky (patrně zjistil, že jsem hodně malá) a pak suše odpověděl:

„Někdo, kdo si zaslouží větší slávu, než ty.“ Patrně chtěl odejít, ale tímhle mě fakt naštval. A když mě někdo naštve, tak mu udělám přednášku ať chce, nebo ne.

„Tak hele. Nevím, co si o mně myslíš a ani to vědět nechci. Ale jedno ti povím: tys nikdy nezažil oplavdovou svobodu a volnost. Nikdo tě nesvázal do hloupýho těla, co se po smlti pokaždý obnoví, takže si ani nemůžeš dopfát oddechu. Jen-kvůli-sázce! Nikdy tě netýlali nespočet životů za sebou, jen aby zjistili, co všechno vydlžíš a co už ne (tak tohle zase až tak pravda nebyla, v některých životech se mnou zacházeli velice slušně a jak jsem říkala, dopodrobna mě začali zkoumat teprve nedávno. Ale příběh se musí přikrášlovat, aby posluchači zůstali, že?). Nikdy jsi nekřičel bolestí tak, že jsi potom nemohl mluvit. Myslíš, já o nějakou slávu stojím? Vážně si to myslíš? Vážně si myslíš, že už jsem dávno nezdrhla jen kvůli tomu, že chci slávu? Idiote.“ Dokončila jsem, otočila se a odkráčela z místnosti.

Všimla jsem si přitom, že pečeť maličko povolila. A po několika metrech naštvaného pochodu mě navštívil další poznatek. V druhé polovině svého proslovu jsem už nešišlala! Jahei! Měla jsem co dělat, abych si neposkočila, teď jsem musela dál hrát roli naštvaného a uraženého vzduchu, aspoň do té doby, než vyjdu nahoru a zavřu se v tom úžasným pokoji.

Docela by mě zajímalo, jakej bude ten drruhej 'úžasnej' člověk. Co bude mít? Přišpendlenou vlčí hlavu k tělu? Snad... snad se jim nepodařilo spoutat další vítr (Abyste rozuměli, nejsem jediný vítr. na Zemi je spousty větrů. Vznikají a zanikají různě. Tlakem, odloučením od větších větrů.. taky jejich životnost je různá. Nějaký vítr přežije den, jiný týden, další stovky let. Jsou jich miliony, miliardy... co já vím. A ti dva hloupí mágové, o nichž jsem mluvila na začátku, museli spoutat zrovna mě. Z těch milionů, miliard dalších větrů.). Ale to né. Věda ještě není tak vyspělá a mágové už dávno nejsou. Nezbývá, než nechat se překvapit.

Hned, co se za mnou zavřely dveře mého pokoje, jsem začala procvičovat mluvu, abych to r, nedejbože nezapomněla.

„Humoreskní Ještěrrrka,“ zkusila jsem pro začátek. Sice to ještě trochu drhne, ale je to ono.

„Mám tu strop, venku jsou stromy a já jsem vítrrrr. Máme rádi rybonukleovou kyselinu. Chci žrát (Jíst jsem jako vzduch nemusela, samozřejmě, jenže v lidském těle mi vyhládne docela rychle.)! A taky srrr... sprostě se nemluví, sprosťačko sprostá!“ Tak, to by šlo.

A pečeť? Sedla jsem si do tureckého sedu, zavřela oči. Jen tak lehounce jsem na ni zatlačila... trošku víc, víc (představujte si to, jako když je pečeť samolepka a vy jí zkoušíte odlepit. Akorát zevnitř.), něco se pomyslně odlepilo a polovina mého pravého těla se vyvalila ven, jako velká voda (kdyby to ovšem nebyl vzduch). Druhou polovinu stále ještě přidržovala pečeť.

Otevřela jsem oči... a polilo mě horko společně se vztekem na sebe. Já hloupá! Za tu dobu, co mé tělo ovládali oni, jsem zapomněla (Pamatuju si toho hodně, vlastně všechno, ale jen, když chci. Moje paměť je stejně vrtkavá, jako vítr.) jaké škody dovedu napáchat. A jelikož část mě se potřebovala vydovádět, vyskákat a vyjančit radostí, že už je konečně venku, schytal to ten úžasnej pokoj. Radši jsem ani nepočítala škody, co jsem způsobila, ale vypadalo to tu opravdu hrozně. A ve střeše byla díra. No potěš koště. Vedle mě zrovna zanikalo miniaturní tornádo.

Objev v podobě odchlíplé pečeti vyvolal řetězovou reakci: rozbitý dům a nadměrná větrná aktivita spustili alarm, což vyvolalo v osobách mě hlídajících docela velké nervy, jenž zapříčinili, že sem vpochodovala po zuby ozbrojená jednotka strážných (Docela mi nejde na rozum, kde se celou tu dobu schovávali.) a rozestavěli se okolo dvěří (Mám dost silný pocit, že se jich sem hodně nevešlo, ta čekali na chodbě a pod okny.). Pak nastalo hrobové ticho. Měla jsem čest sledovat tu šou i ze vzduchu (Jelikož jedna má polovina byla vítr na svobodě, viděla jsem, byť trochu zamlženě, celou scénu z výšky a protože byla moje druhá polovina uzamčená v těle, mohla jsem si vychutnat celou věc i z pohledu těla lidského.).

Popíšu vám kousek scény, jak jsem ho viděla ze vzduchu, protože to byl pohled pro bohy:

Do zničené místnosti nadusal oddíl těžkooděnců. Nakupili se před dveřmi a zbraněmi mířili na malou holčičku. Ta seděla na podlaze, mezi spadlými trámy, s rozcuchanými vlásky. Její zářící oči, kterými až dosud bloudila po místnosti, se upřely na ztuhlé vojáky. (Chápejte, jen tak pro efekt. Celou věc jsem viděla ze shora, na to nezapomínejte. Teď to ale bude nejlepší, tak nečtěte nějakou blbou závorku a pokračujte dál.)

„Něco potřebujete?“ promluvila andělským hláskem. To ticho dalo úplně luxusně vyniknout mému nově naučenému ř. Bohužel, asi vteřinu poté se spustila palba. Nevím, jestli ti šaškové v černým nemluvili proto, že se tak báli, nebo proto, že měli sakra přísný instrukce. Každopádně jsem okolo sebe nechala vířit vítr, aby odvrátil všechny kulky. Střelba nepřestávala a nepřestávala (kolik tam těch nábojů sakra měli?). Ale lidi po vás nestřílejí každý den, že? Takže si to musím náležitě užít.

Nechala jsem vítr, aby se přestal kolem mě otáčet (Ještě velká část mě to pozorovala někde z vrchu, ale tu jsem si chtěla nechat do zálohy, však víte, kdyby něco.), což mi vyneslo asi půl vteřiny jejich zaváhání k tomu, abych se stihla postavit na nohy.

Usmála jsem se a palba se spustila nanovo. Mezi střelami jsem hbitě kličkovala (Už mi ani nevadilo, že ničí ten bezva úžasnej pokoj.) a v hlavě se mi rodil plán na srandu. Dostala jsem se až k jednomu vojákovi a řekla: „Ahój.“ Myslím, že ten voják omdlel, pokud ho netrefil šlak. Začala jsem se chcechtat, to se mi podařilo. Řeknu vám, na mě byl pohled. Musela jsem vypadat šíleně. Vlastně v tu chvíli jsem asi zešílela nečekanou volností.

Dělala jsem stále nebezpečnější kousky (z pohledu těžkooděnců), jakožto je používání mé volné části k tomu, aby zvedla mojí uvězněnou část, takže to vypadalo, jako kdybych lítala. Zrovna jsem ve vzduchu prováděla jakési složité salto, když střelba ustala. Podívala jsem se (Opět pro efekt.) ke dveřím, kde stál… kluk.

„A ty jsi..?“ našpulila jsem dětskou pusinku a ukazováček dala zamyšleně ke rtům. V té póze, ve které jsem byla, to mělo vypadat nanejvýš komicky, jenže kluk se ani neusmál. Vlastně vypadal... ztrápeně? Ne, to se mi jen zdálo. Ať ten pocit byl jakýkoliv, vymizel z jeho očí a nahradila ho chladná odhodlanost. To by mě teda zajímalo...

Ani jsem nestačila dokončit myšlenku, když tleskl rukama. Co..? Vzápětí se všude, kam sahalo moje uvolněné i uvzněné tělo, objevily plameny, což mi rázem snížilo viditelnost na minimum. Ale musela jsem vypadat úchvatně.

Něco mě píchlo na boku a plameny ustaly. Koukla jsem se tam. Zdá se mi to, nebo je to taková ta šipka, se kterou se uspávají psi? (Žádný ušlechtilý přípravek? Věc na uspávání psů?!) Ale působila okamžitě. Stačila jsem jen vykřiknout: „To si vypiješ!“ a poslední věc, kterou jsem viděla, než jsem se zřítila k zemi, byla, jak kluk pokrčil rameny (S totálně nezaujatým výrazem, prosím!) a odešel pryč. Vzápětí bylo všude černo.

Autor: maky21 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když uzamkneš vítr - Kapitola 2.: