OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Když uzamkneš vítr - Kapitola 1.

01.09.2012 (09:00) • maky21 • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 783×

EDIT: Článek neprošel korecí!

Zase mě nepřijmuli. Stávalo se to pořád, přesto mě to podivně popouzelo. Jako by nemohli být jednou, jedinkrát jiní. Ať je dinosauři sežerou!

Vzala jsem si tedy pastelky s papírem a sama si sedla do rohu místnosti na plastovou židličku. Papír položila na červený stolek a zadívala se z okna, které bylo dostatečně vysoko, aby nenapadlo nějakého nezbedného člena tohoto ústavu vylézt ven a skočit. Navíc tam ještě byly mříže. Nevím na co. Tihle jsou moc hloupí na to, aby se chtěli přesvědčit, jestli umí létat. Něco jiného bylo, když jsem tam chtěla vylézt já. Já létat uměla, narozdíl od těhlech všech. Ale to si vysvětlujte staré čarodejnici a její mladší, věrné podobě.

Čmářikala jsem modrou a zelenou pastelkou tak dlouho, dokud se na papíru nevynořil obrys dívky s křídly. Začínala jsem se už vážně dost nudit.

„Podívejte na to geniální dítě!“ zaslechla jsem hlas vychovatelky (aneb čarodejnice) Noobiové. Prosím, prosím, prosím, nemysli tím mě! Bohužel, zrovna já jsem byla v hledáčku jejího zájmu a obrázek mi byl vytržen z pod ruky. S otráveným výrazem jsem se otočila a viděla, jak Noobiová ukazuje můj obrázek své dceři, čarodejnici mladší. Děti, které si hrály co nejdál ode mě, pošilhávaly po mém „mistrovském dílu“.

Jo a pokud jste to ještě nepochopili, momentálně jsem se nacházela ve školce.

Noobiová mladší ke mně hned přicupitala a začla se mi dvořit.

„Cos to tu krásňoučkého namalovala? Holčička bude jednou velká umělkyně, viď?“ Koukla jsem na ní. Její pusa se ani na okamžik nezavřela, jak mě vychvalovala ostatním dětem. Ti na ní nedůvěřivě civěly, nebo už dočista ztratily zájem a dál si hrály. Dospělí ztratili soudnost, ale ti malí dělají dobře, že se mě bojí. Kdybych byla v lepším stavu, už by touhle místností proletěla tlaková vlna. Možná by šla nějaká menší... v rameni mi bolestivě zapulzovalo. Nešla. Škoda.

Jak já to dětství nenávidím!

Když pro mě konečně přišla moje nevlastní matka, která mě donutila tuhle šílenost absolvovat a ještě s několika stejně praštěnými lidmi mi zamezili přístup k mým schopnostem, málem jsem jí objala. Málem. A jsem ráda, že jsem to neudělala. (Měla bych začít omezovat projevy náhlé náklonosti, aneb PNN, k lidem, kteří nechtějí nic jiného, než mi ublížit.)

Hned potom, co zvládla několika hranými úsměvy hollywoodských hvězd obě čarodejnice, mi vynadala kvůli tomu, jak jsem si kreslila. Nemůžu za to, že neumím kreslit jako malé děti, pomyslela jsem si a taky to hned dětským hláskem řekla. Jenže s malou obměnou. Místo kreslit jsem řekla kleslit. Nenávidím dětské tělo zvlášť kvůli jeho omezeným schopnostem mluvit. Ale kdyby mi byly tři jeden rok a další rok mi byly čtyři, potom pět, to by mi zas tak nevadilo. Jenže ne. Moje tělo se v tomhle životě umíněně zaseklo na třech letech a nechtělo se posunout. Takže jsem vypadala na tři už deset let. Což o to, pak můžu čekat velký růstový skok. Další den budu vypadat na šest, pak třeba na třináct, čtrnáct, co já vím! Ale teď vypadám na tři. A mluvím, jako kdyby mi byly tři. A kdybych se chtěla zabít, stejně se narodím znovu, takže to nemá cenu. A možná mi budou tři ještě dýl. Takže návrh na sebevraždu zamítnut.

Cupitala jsem vedle vědkyně (Mé nevlastní matky, jak jsem jí na začátku popsala. Nevlastní matkou se označovala před normálními lidmi.), která mi potichu nadávala. Já s tím nemohla nic dělat, protože jsem na těle měla pečeť. Pokrývala mi pravou lopatku jako nějaké rostodivné tetování a pokračovala v tenkých čárách kolem páteře až ke kostrči. Tam naštěstí končila. Ale stejně jsem nemohla alespoň na chvíli vylézt ven z tohohle proklatého těla. Nebýt pečeti, mohla jsem aspoň nějakou část svého skutečného těla upustit a způsobit třeba menší tornádo. Ale teď jsem musela být už přes deset let zavřená tady. A co bylo horší, celý vnitřek mě svrběl, když jsem se takhle musela zmístit v tomhle malém těle.

S vědkyní jsme procházely okolo mnoha lidí. Představovala jsem si, co teď asi vidí. (Kromě těch nevidomých, samozřejmě. Ti nevidí nic.) Malou holčičku navlečenou v roztomilých bílých šatičkách s volánky, která má rozpuštěné špinavě blonďaté vlásky do půlky zad. Její maminka, držící jí za ruku, nosí světle modré triko a hnědé kalhoty, o odstín světlejší hnědé vlasy sepnuté do culíku. Na nose brýle. Jediné, co bylo na téle dvojici divné, byly holčiččiny oči. Duhovky úplně bílé okolo zorniček a na okrajích černé.

Když jsem se těmahle očima na někoho podívala, muselo ho mrazit. (Teda, mělo by. U některých jedinců to nefungovalo. Například u Noobiové, její kopie a taky u pár dalších lidí.) Oči byly jediná část mého těla, kterou vystupovalo moje pravé tělo na povrch. I když tělo by nebylo to, k čemu by to lidé přirovnali. Kdyby jste se podívali blíž, i když moc lidí to nedělalo (Báli se, že bych je mohla uhranout, nebo udělat nějakou takovouhle šílenost.), viděli byste tenké šedé proužky, svíjící se okolo sebe. Těla se mění, ale oči pořád zůstávají stejné. Jednou se narodím jako eskymák, podruhé jako černoch, potřetí jako běloch (Né že by se to střídalo přesně v takovém pořadí, to já jen tak plácám), ale pořád mám ty stejné oči. Což je dobře, samozřejmě.

Vítr se nedá utlumit tak moc, aby jste nevěděli, že jste ho spoutali. A i když jsem měla pečeť, mohla jsem měnit teplotu své kůže. Toho jsem také patřičně využívala a tříletá ručka, kterou vědkyně svírala, abych se jí nevytrhla, byla chvílemi ledová, jak ten nejstudenější ledovec na Antarktidě a chvílemi zas horká, jako to nejteplejší zrníčko písku v Gíze.

„Nech toho!“ vyjekla vědkyně, která se na všechny okolo usmívala a tak se decela dost lidí otočilo, co jsem provedla. Moje už tak zachmuřená tvář se zachmuřila ještě víc, ale donutila jsem se poskočit a kouknout na tu přerostlou ještěrku s koňským ksichtem.

„Mohla bys mi plozladit, maminko, co dělám?“ zeptala jsem se a moje ruka se změnila v led. Vědkyně se na mě znechuceně podívala, uplivla si a prohlásila, že mě dneska čekají přístroje. Uch.

Přístroje, jak tomu ještěrka říkala, mě omezovaly ještě víc, než dokázalo tohle tělo. Nesnášela jsem všechny kovy (Takže jsem odmítala jakékoliv náramky, náhrdelníky, řetízky a přívěšky, které mi někdy nutili. Vlastně nejradši bych chodila neoblečená, jenže to nešlo. Tak jsem aspoň nosila šaty a volné boty. Těsné věci jsou ve předu na žebříčku věcí, které nenávidím, hned po Ještěrce a učitelkách ze školky.). Myslím, že má averze vůči kovům má kořeny už v mé větrné podobě, ale přechodem do lidského těla se rozhodně nezmenšila. Spíš naopak. Každý dotyk kovu mě nepříjemně pálí, u nějakých kovů je mi na zvracení (Což potvrdí jedna Ještěrčina halenka. Nekoukejte tak na mě, asi před dvěma lety se mi pokusila nasadit na hlavu korunku. Pokud mě pameť neklame, a to sakra ne, šly jsme zrovna na jakýsi věděcký ples. Ve skutečnosti je to místo, kde se vědci vytahují jeden před druhým. Samozřejmě, že jsem byla hlavní hvězdou večera. Ale ani to není důvod, aby mi cpali na hlavu korunku.), při doteku jiných se mi objeví na kůži popáleniny. Je to se mnou holt těžké.

Abych neodbočovala (V myšlenkách, samozřejmě), teď právě jsme odbočovaly (Ne v myšlenkách. Fyzicky.) za roh, kde na nás čekala limuzína. Vědkyně trvala na tom, aby nás nevyzvedávali přímo u školky, že je to prý příliš nápadné.(Překvapivě chytrá věc, od někoho, kdo jinak mluví úplně z cesty. Hrajeme si totiž na šťastnou rodinku, co bydlí v malém domečku, kam se před týdnem přistěhovali a plat mají průměrnej. Mě by teda nenapadlo, že limuzína je tak nápadná.) Nasedly jsme a řidič bez pokynů vyrazil do našeho nového domu za městem. Měla bych začít vymýšlet, co jim provedu dneska. Každý den Ještěrce, těm pár lidem, co se o mě starají a, když se mi to povede, tak někomu speciálnímu (Například nějakýmu veledůležitýmu vědci, co u nás byl jen dvakrát, oslovovali ho s véééélikým respektem, pak taky třeba pošťákovi, nebo jiným lidem. A když se opravdu vydaří den, tak i celé velevážené společnosti vědců.) připravuji překvapení. Ať už je to v podobě zvrhlé skleničky s vínem na nový (Jaká náhoda!) koberec, nebo vyskočení z okna (Nejlépe druhé patro a výš.) a křičení „Bacha padám!“ za předpokladu, že mě dotyčná osoba chytne. I kdyby nechytla, je to jedno. Kosti se zacelí (Po pár bolestných nocích.) a když umřu, narodím se znova. Tak co se starat, že?

Řidič zastavil a já si prohlížela náš nový dům. Ještě mě tam nepustili, protože nebyl pořádně zabezbečen. Podle nich. (Ve skutečnosti chtěli rozjet asi nějaký mejdan, nebo co já vím a já bych tam jen překážela. A né, hele, támhle jsou kamery. Stejně se dost divím, že to nebylo připravený už předtím, než jsme přijeli. Takhle jsem musela spát v hotelu!) Já bych ale stejně neutekla, dokud mám tu pečeť. A navíc, kam bych šla? Nene, zůstanu hezky tady a budu jim zpestřovat dny. Vždyť by beze mne, chudáčci malí, umřeli nudou!

Vešli jsme do domu. (Cestou se k nám přidal ještě personál, řidič, pár vědců, prostě normálka.)Všude to bylo zařízeno strohým, vědeckým stylem. Minimální použití nábytku, květin, zkrášlovacích prostředků. Vytrhla jsem se vědkyni z ruky a jala se prozkoumávat dům, kdeže si zařídím pokoj. V přízemí určitě ne, tak tedy první patro, nebo půda. Jelikož ani vědci nemají neomezený přístup k penězům a opravdu nemůžou stavět každý dva roky jinej dům (Každý dva roky se při mém současném stavu stěhujeme. Děti v mém věku totiž rostou sakra rychle a dospělí si sakra rychle všimnou, že dítě neroste a začnou se vyptávat.), tak jsme místo toho každé da roky nový dům kupovali. (Myslím, že roli tu spíš hraje lenost, než peníze.)

Vyběhla jsem po schodech nahoru. Postupně jsem nakukovala do všech dveří a hodnotila klady a zápory pokojů. Jeden byl moc velký a měl na svou velikost málo oken, ale byla tam koupelna. Další byl zas moc malý, bez koupelny, ale s pěkným výhledem. Třetí byl tak akorát, ovšem opět bez koupelny a byl propojený s čtvrtým, nachlup podobným. S nevelkou nadějí jsem objevila schody do podkroví a vyšlapala po nich nahoru. To, co jsem tam viděla mi sebralo dech, protože takovýhle dům (Respektive pokoj.) se najde jen málokdy. Vzhledem k tomu, že se střecha zužovala už v prvním patře, bylo tu místa akorát. Okna byly větší, než ty ostatní (nepočítaje velkou prosklenou zeď v obýváku) a zabudované byly na všech čtyřech stranách. Dvě a dvě ve střeše a po jednom na zdech. Výhled všude. Ráj. Akorát se tu bude muset vymalovat, změnit nábytek, koberec... jinak je pokoj úplně bezvadnej.

Náhle jsem zaslechla, jak mě volají, ať příjdu dolů. Nadšená z pokoje jsem po schodech letěla jako vítr (Tohle není jen přirovnání.) a tak jsem si nevšimla jisté postavy, která stála hned pod schodama. Z posledních šesti jsem skočila, jak mám ve zvyku... a dopadla jsem na něco, čehož jsem se díky reflexům nespadnout (Já nějaké takové mám?) chytila. Když jsem se rozhlédla okolo sebe, dostalo se mi varovného, skoro nenávistného (taky notně vyděšeného, očekávající reakci od toho, čeho jsem se držela) pohledu od Ještěrky. Všechny instinkty na mě křičely, že je na čase zdrhat. Neposlechla jsem. Na co taky, že ano.

Nějaká ruka mě chytla za záda a postavila na zem. Ihned (po kouknutí do nasupené tváře) jsem poznala, že tenhle k nám nepatří. Což znamená jediné. Pokoj může počkat, je tu návštěva!

Autor: maky21 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když uzamkneš vítr - Kapitola 1.: