OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Konec dobrých časů II.



Konec dobrých časů II.Smrt si přijde pro každého. I pro hrdiny. Bohové Ratimírovi sdělili hodinu jeho smrti již dávno. Čeká ho poslední bitva, na jejímž konci snad přijde vykoupení, po kterém už desítky let toužil.

*Srdce silno buší, po tele behá mráz ,

prehne stále po krvi a neutichá hlas.

Pre boj som sa narodil, pre boj stále žijem,

v boji túžim umierať, ja porážku neprímem, 


Nemám zo smrti strach, osud dávno daný je

keď nadíde môj čas, plamen moje telo pokryje.

Keď zrátané budú moje dni, bohovia mi život nevdýchnu,

ti najlepší padnú pre svoje sny, slzy našich žien nikdy nevyschnú.

Vitulská válečná píseň *

 

Bitva o Zvolusu byla ztracena. Naděje vyhasla ve chvíli, kdy srdce prince Pavleho Obranoviče vykonalo poslední tep a následník trůnu byl povolán Moranou do říše mrtvých. Mnozí Vitulové nalezli v této krvavé vřavě čestnou smrt a vydobyli si místo v legendách pro další generace. Jestli tedy zbude někdo, kdo je bude moci vyprávět.

Stále tu totiž byla šance na jedno malé vítězství, které ale muselo být tvrdě vybojováno. Ratimír, řečený Golem z Vitulie, udělal něco, čeho se odváží z tohoto polodivokého národa jen ti nejodvážnější. Ustoupil z boje. Málokdo by totiž byl ochoten odhodit stranou svou pýchu a nechat si ujít tak skvělou smrt.

Ne že by se snad tento vysoký muž se širokými rameny a velké síly, díky tomu si konec konců vysloužil přezdívku, bál smrti. Hodina jeho skonu byla určena ve chvíli, kdy se narodil. Strach se tak stával naprosto irrelevantním.

Jeho obrovská sekera opakovaně řádila v řadách křižáků jako černá smrt. Nedělal to však proto, aby jich vzal co nejvíc s sebou. Jeho zbraň razila cestu a také strhával pozornost těch, kteří se již chystali rabovat a vraždit civilisty. Bezpočet Kvádů tehdy padlo jeho rukou, avšak daleko více nevinných duší vyvedl z toho krvavého pekla ven.

Nebylo však pomalu co oslavovat.

Zvolusa, perla a pýcha Vitulie shořela, stejně jako většina naděje, že tento národ přežije další generaci. Uprchlíci pochodovali za naprostého ticha, zahaleni do závoje deprese. V unavených našedlých tvářích nebožáků spatřoval vyčerpání, rezignaci. Přišli o své domovy, většina i o rodiny. Zbyly jim jen holé životy a ani ty jim nemusely vydržet dlouho.

Kromě něj byli v celé karavaně jen čtyři bojovníci a on jediný by se dal považovat za veterána kovaného v žáru mnoha bitev. Cesta do bezpečí byla daleko a času nebylo nazbyt.

Rabování Zvolusy a okolí možná zrůdám na chvíli zacpalo tlamu, ale opravdu jen na chvíli. Brzo začne hon na pohany. Poslední velký odpor byl zlomen, a kdo neuteče, skončí na hranici, nebo, ještě hůř, bude nucen k násilné konverzi. Tisícileté chrámy vitulských bohů stráví plameny, aby na jejich základech postavili chrámy svému pravému bohu.

S tím však Ratimír v tuhle chvíli nic neudělá.

„Už jsme blízko,“ pravil Boleslav, mladý vitulský rytíř. Oči tohohle muže prozrazovaly, že si stále nebyl jistý, zda se rozhodl správně. Zda přeci jen neměl zůstat a bojovat. Ale k čemu to? K dlouhému seznamu obětí války by akorát přibylo další jméno.

„Civilisté jsou unavení, Ratimíre,“ pokračoval. „Od poslední pořádné zastávky uplynuly už dva dny. Jsou s námi starci a děti.“ Veterán však zavrtěl hlavou.

„Musíme překročit tento most.“ Obrovitý muž ukázal na dřevěný most, který se vynořil za posledním kopcem. „Pak ho zapálíme.“

„Ale ti za námi...“

„Za námi je už jen smrt a křižáci, Boleslave. Ani jedno není daleko. Mají koně. My jen unavené nohy. V cíli spěme třeba celý den, ale teď musíme spěchat, nebo budeme spát navždy!“

Mladíkovi nebylo příjemné, že zrovna Ratimír mu rozkazuje. Byl sice zkušený a schopný válečník, pro mnohé pro své udatné činy dokonce i hrdina. Ale přeci jen i jeho historie měla své stinné stránky a dobách, kdy si Vitulie procházela dobou temna, byla jeho loajalita celkem sporná a nikdo nevěděl, na čí straně vlastně stojí.

„Jakmile dojdeme k lesu Norione, jsme v bezpečí. Vitulové a lesní elfové jsou již dlouho přátelé,“ prohodil Ratimír, když mávnutím ruky pokynul unaveným uprchlíkům, aby se vydali na druhý břeh.

„Máš podivné představy o přátelství. Před stovkami let mezi námi zuřila válka. Elfové jsou dlouhověcí, mnozí stále mají na rukou krev našich předků.“

„Lesní elfové jsou velmi nedůvěřivá rasa. Ostatním bez vyzvání proženou šíp hrdlem sotva vkročí na jejich půdu. Hlavně před nimi zachovejte pokoru a nevyprovokujte je! V jejich městě Akinii žije pár Vitulů, kteří si získali jejich důvěru. Mohli bychom dostat azyl tam. Už to, že nás tolerují na svém území, značí, že nás mají radši než ostatní.“

„Víš toho o nich nějak moc, Ratimíre,“ pomyslel si Boleslav, ale neříkal nic. Osobně nečekal zrovna vřelé přijetí ze strany ušáků, nicméně pořád tu byla naděje, že je alespoň nezabijí.

Země se otřásla. Okolím se roznesl dusot kopyt. Z myšlenek se probral tak rychle, jako když ho ze spánku vytrhne noční můra.

Křižáci. Dohnali je.

„Jsou tady!“ vykřikl další ozbrojenec doprovázející karavanu a mezi uprchlíky zavládla panika. Přidali do kroku a ocitli se na druhém konci mostu.

„Nestihneme ho spálit! Za chvíli jsou u nás!“ vykřikl Boleslav a v duchu prosil všechny bohy, aby při odchodu na onen svět trpěl co nejméně.

Sledoval, jak se pár tuctů krvežíznivých bestií řítí na uštvanou bezbrannou kořist.

Zoufalý křik, prosba o milost a prolitá nevinná krev.

Opět cítil žár toho plamene, přesně jako v ten den, kdy o vše přišel.

Tehdy, před desítkami let, byl jen vystrašený malý chlapec. V rukách osudu byl ničím.

Silné paže Golema z Vitulie uchopily obrovitou sekeru.

Toulali se sami zemí zničenou válkou. Měli jen jeden druhého. Spojenectví přerostlo v přátelství, přátelství v lásku.

Pak je však osud oddělil a postavil proti sobě.

Trhalo mu srdce, když stejnou silou, kterou drtil své nepřátele, trhal na kusy jediné štěstí, které v životě kdy poznal.

„Vypadněte odsud!“

„Ratimí...“

„Jestli chceš, zůstaň na místě a zmař svůj život! Bohové však mají s tebou ještě mnoho plánů, Boleslave, chceš jít proti jejich vůli? Tohle je chvíle, pro kterou jsem se narodil, pro kterou mé srdce tlouklo, třebaže mne Morana už nesčetněkrát lákala do milosrdné náruče smrti! Právě pro tuto chvíli jsem pokaždé přežil! O MÉ MÍSTO V LEGENDÁCH MNE NEPŘIPRAVÍŠ!!!“

Čest, sláva.

Nic z toho jej už dávno nezajímalo.

Je mu jedno, kde skončí. Ať je to nicota, či Velesova hodovní síň.

Klidně se odevzdá jejich bohu, ať jej přibijí na kříž, upálí, stáhnou z kůže a zlámou kosti. Podstoupí cokoliv. Jen aby ji mohl opět sevřít v náručí.

Zahřmělo. Obloha se náhle zatáhla. Večerní krajinu noc překryla černým smutečním sametem. Nad hrozivou událostí, ke které se schylovalo, začalo samo nebe plakat. Koně narazili do neviditelné zdi. Postavil se na zadní a začali ržát. Rytíři do sebe naráželi. Kleli, bili své oře, ale ti stáli jako přikovaní.

Neprojdou.

Další záblesk osvítil obrovitou postavu golema, tvořícího živý val mezi krvelačnými křižáky a prchajícími civilisty. Nenápadný dřevěný můstek nyní byl jejich spásou i zhoubou. Cestou do bezpečí, pro rytíře cestou do ráje, kterou jim vydláždí kosti zabitých pohanů.

„Kurva! Blbá zvířata! Nechte je tady, doženeme bezvěrce pěšky! Nechat jich tolik uprchnout by byla urážka páně! Sešle na nás mor, necháme-li pohany žít!“

Mladíci vyskočili ze sedel a vrhli se vstříc Ratimírovi, který pro ně byl v tu chvíli jen drobnou, zanedbatelnou překážkou. Neměli nejmenší tušení, že v ržání koní se skrývalo děsivé varování. Cesta do ráje se brzy ukázala být snazší, než se zdálo.

„Srdce silno buší, po tele behá mráz,

prehne stále po krvi a neutichá hlas,

pre boj som sa narodil, pre boj stale žijem,

v boju tužim umierať, ja poražku neprimem...“

„DEUS VULT!“

Hrdý křižák se rozkřičel, když pravačka, stále třímající meč, odletěla do rozbouřené řeky. Obrovitá sekera opsala další oblouk a poslala na věčnost jeho druha, který si bláhově myslel, že jej štít ochrání před hněvem Vitulie.

Z oblohy se snesl stříbrný záblesk a projel Ratimírem jako kopí. Křižáci ucukli, stále ještě šokováni skonem svých druhů. Vitul však nebyl spálen. Ba naopak, probudila se v něm zuřivost, kterou již desítky let nepocítil. Bestie v jeho nitru od konce věků válek spala. Nyní se však po dlouhé době míru probudila a byla hladová.

Tohle nebyl obyčejný blesk.

Všemocný vládce nebes Perun vyslyšel modlitby a skrze obrovité tělo Vitula vykonal svou vůli. Energie v podobně stříbrného světla se rozlévala do jeho kostí, šlach i svalů. Rozséval smrt jako naposledy desítky let předtím. Velká píseň o Ratimírovi, hrdinovi Vitulie, právě dosáhla své poslední sloky. Stále však bude ještě třeba potoků krve, kterou budou napsány její verše.

Vlna za vlnou se rozbíjeli o ostří sekery. Krev křižáků tekla jako rudá řeka, smývána z mostu do temných vod. Přeživší rytíři ochromeni strachem padali na kolena a zříkávali se svého boha. Ratimírova sekera drtila další a další křižáky, jejich těla trhal jako papír. Sám krvácel z mnoha zranění, která by kohokoliv jiného už dávno poslala na onen svět. On však s každým mrtvým sílil a propadal se do mírumilovné náruče šílenství.

Řeka unášela kusy těl do podsvětí, kde je čekal bůh Prove, soudce, který měl už dávno pro křižáky přichystaný trest. Zemřeli v zemi pohanů a prolili zde nevinnou krev. Ať jim pokrytečtí kněží lákající na kruciát napovídali, co chtěli, modlitby ani odpustky zde neměly žádnou moc. Jejich maso a kosti nyní patřily Moraně, které budou otročit. Jejich duše nenaleznou pokoje, dokud nebude křivda odčiněna.

Že je však v podsvětí čeká mnohem horší osud než Ratimírovo ostří, to si rytíři zdráhali přiznat. Konečně poznali, že třebaže je Vitulie na kolenou, její bohové stále žijí a bude-li jediný člen tohoto národa dýchat, naděje nikdy nevyhasne.

Ratimíre...

Ruce mu začaly slábnout. Obraz před očima tmavnul.

Ratimíre...

I po tolika letech rozpoznal její hlas. Pak mu ale tělem pronikla pálivá bolest. Přeživší křižáci, příliš vyděšeni skonem svých druhů, začali po obrovi raději pálit z kuší, než aby se k němu opět přiblížili.

„Odpusť mi.“

Splnil svůj úkol. Uprchlíci již byli dost daleko a rytíři měli sotva odvahy na to, aby most překročili. Padl na kolema, ústa se zalila vínem smrti.

Budeme už zase spolu.

„Stále mne miluješ? I poté, co jsem ti udělala? Po tom všem?“

Vše viděl rozmazaně, jen ona zářila v temnotě, jež jej obklopovala. Byla stejně krásná, jako tehdy, kdy ji naposledy viděl. Jako v den, kdy zemřela.

Stejná jako v den, kdy Vitulie dobyla slavného vítězství, ale Ratimírovo nitro zemřelo. V den, kdy se na jeho tváři již nikdy neobjevil úsměv, kdy navždy zmizel z veřejného života a ztratil se, pro mnohé neznámo kam. Udělal sice správnou věc, ale i tak se za ni do konce života nenáviděl. Byl za ni opěvován, sám si za ni však toužil otevřít žíly. Konečně došel na konec cesty, svému trestu.

Dívka v bílých šatech k němu vyrazila pomalým krokem. Přeživší rytíři udělali totéž.

Její bosá chodidla přecházela přes vyvrhnutá těla křižáků, usekané končetiny a litry krve. Vše za ní se měnilo v překrásnou rozkvetlou zahradu. Pach smrti a krve vystřídala vůně květin, nářek umírajících štěbetání ptáčků. Chlad smrti mizel, když se mu po těle rozlilo příjemné teplo. Už ho nic nebolelo.

Má lásko...

Oči jej začaly štípat, když si s nimi pohrávaly sluneční paprsky.

Její drobná bledá ručka se k němu přiblížila. Natáhl k ní svou znavenou paži zborcenou krví. Po takové době si vzpomněl, jak něžný je dotyk ženského těla.

V tu chvíli jeho trup probodla tři kopí.

***

„Krucinál, není tady nic k uloupení, žádné zlato, jen bezcenné tretky! Ti barbaři nemají vkus.“ Zamračil se Anton Kestler a mrštil o zem hliněnou soškou pohanského bůžka. Byl to obrovitý muž s dlouhými havraními vlasy a plnovousem, postavou nápadně připomínající medvěda.

Jeho bratr, Valerius, štíhlý muž vysoké postavy kaštanových vlasů, které byly protkané prvním stříbrem, smýšlel podobně. Těšil se, že lupem z pohanských chrámů zaplatí své muže a žoldnéře, které naverboval cestou. Sliboval si, že toho s bratrem uloupí tolik, že budou ještě v zisku. Jinou motivaci k účasti na kruciátu neměli. Kestleři byli totiž dobrými křesťany jen na oko. Pocházeli z kruté a nebezpečné severní provincie Avalir, krajiny, která v mnoha ohledech stále byla divočinou. V očích Kvádů a vlastně i zbytku císařství byli jen o málo víc než barbaři, třebaže nosili stejné šaty i brnění, mluvili stejným jazykem a uctívali stejného boha.

Byla to krutost a povaha tohoto proklínaného rodu, přesněji jeho avalirské větve, pro kterou jimi mnozí opovrhovali. Zároveň však byli jedinými, kdo dokázal udržet severní hranice v bezpečí a v Avaliru alespoň relativní klid. Pro vládce Kvádie bylo klíčové svého přítele z dětství, Valeria Kestlera, k účasti na kruciátu přemluvit, protože jen Kestleři se dokázali vyrovnat Vitulům v jejich zuřivosti a bojovém umění.

„Tady někdo je!!!“ ozval se hlas vojáka.

Oba rytíři vtrhli do malé kruhové místnosti s oltářem ve svém středu. Kolem něj seděli čtyři starci ve lněných oděvech s šedivými vousy připomínajícími vlčí ohony. Zdi byly pokryté runami a přímo do nich byly vyryty podobizny pohanských bohů. Nacházelo se tam i pár relikvií, zpravidla nádoby a sošky, nic však, co by stálo za uloupení.

Co však Valeriovi vyrazilo dech, byla mladá dívka. Ležela na oltáři zcela nehybně. Její krásná tvář vypadala, jako by spala.

„Co se to tu doprdele děje?! Chcete ji podřezat, aby vám ty vaše přízraky přinesly vítězství?“ zahřměl Anton.

„Pozdě! Je po všem. Váš král i princové žerou hlínu a naši rytíři przní vaše ženy.“ Žádná odpověď. Valerus se zarazil. Tu dívku znal.

„To je ta holka, se kterou jsem sdílel lože ve vesnici, kde jsme nabírali proviant. Kde se tu vzala?“

„Byla vybrána, aby podstoupila nejkrutější oběť, jakou může matka podstoupit,“ zašeptal kněz a povzdychl si.

„Tak ono to umí mluvit. Tak nám hezky pověz, kam jste ukryli zlato, jinak vás všechny vykastruju!“ Anton přiložil nejbližšímu starci ke krku ostří meče. I komár by však starce rozrušil víc.

Valerius si mezitím prohlížel dívčinu jemnou tvář. Byla smrtelně bledá. Teprve teď si koutkem oka všiml, že má podřezané žíly. Necítil lítost, noc s ní strávená byla pouhým výplodem nezkrocené vášně. Byl daleko od manželky, kterou stejně příliš nemiloval. Byla jen dalším z diplomatických úspěchů, který si mohl připsat a který upevnil jeho postavení. Na ukojení jeho choutek mu sloužily jiné.

Přeci jen, byl prvním mužem Avaliru, slavný rytíř, krasavec a pro mnohé ženy císařství působil lehce exoticky. Mohl mít, na kterou si ukázal.

Při pohledu na její dlouhé kaštanové vlasy a obdařený hrudník se hořce ušklíbl. Jaká to škoda. Mohl si ji odvést na zpáteční cestě jako trofej, byla by z ní dobrá souložnice. Snad by mu konečně dala syna, když to jeho vlastní manželka nesvedla. Samé dcery.

„Dítě, které nosila, měla ihned po porodu vlastní rukou obětovat bohům. To mělo spasit náš národ v nejtemnější hodině. Normálně po nás bohové takové krutosti nechtějí. Ale krutá doba si žádá kruté oběti. To je už jedno. Nedokázala zabít své dítě, vzala si život sama. Náš poslední hrdina je mrtev a hlavní město v plamenech. Tak či tak, náš národ brzy zmizí z dějin a města z map. Nastává soumrak bohů. Zklamali jsme. V novém světě již pro nás není místo.“

Jeden ze starců celou dobu cosi držel na klíně. Nyní k Valeriovi natáhl ruce s uzlíčkem látky. Dítě.

„Udělej s ním, co uznáš za vhodné. Ani mu nebylo dovoleno naplnit svůj osud.“ Kestler čistě ze zvědavosti dítě převzal.

„Co s ním uděláme, hodíme jej vlkům?“ Bratrův hlas ignoroval. Chlapec.

Valeriovy oči se střetly s očima drobného človíčka. V tu chvíli se ozvalo chrčení, když všichni čtyři kněží jakoby odnikud vytáhli obřadní dýky a vrazili si je do krků. Padli na kamennou podlahu a chvíli se svíjeli ve smrtelných křečích, vydávající děsivé sípavé zvuky. Anton sebou trhnul, když se na zemi začala rozšiřovat krvavá kaluž. Ne však chlapec.

Tvoreček zůstal klidným. Zvědavě si rytíře prohlížel. Jeho oči byly očima válečníka, upřeně zírající do Valeriovy ohromené tváře. Probodávaly ho. Cítil, že má duši bojovníka. Je to pochodeň, kterou je třeba zapálit. Šíp, který je třeba namířit a poslat k cíli. Byl jedinečný, ne jako ostatní.

Nezajímalo jej, čí krev v chlapci koluje.

Člověk se silou a divokostí Vitula, vycvičen a trénován avalirskými mistry. Dokonalá kombinace znamenající nezastavitelnou zbraň.

Odteď byl jeho synem. Odteď byl chlapec znám jako Gawin Kestler.


 

*Ve skutečnosti text slovenské kapely Brotherhood, píseň „Srdce bojovníka“.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Konec dobrých časů II.:

4. Cabadaj přispěvatel
23.11.2018 [16:55]

CabadajAhoj,
promiň, jsem asi retard, ale teď jsem zrovna překopíroval třetí díl a zapomněl jsem tam dát popis a už mi to nejde zpětna přidat... lze povídky "ve frontě" ještě nějak zpětně upravit?

3. Fluffy admin
22.11.2018 [16:50]

FluffyAno, mezery, max entery stačí, lépe se to pak ostatním zobrazuje. Emoticon

2. Cabadaj přispěvatel
19.11.2018 [14:35]

CabadajAhoj,
prošel jsem to a snad už v pohodě, příště si na to dám snad pozor.
Ono to překopčení trochu zlobí Emoticon
Takže místo odstavců dávat prostě mezery mezi řádky?

1. Fluffy admin
18.11.2018 [10:41]

FluffyAhoj,
článek vracím - poprosila bych tě, abys text zarovnal do bloku a odstranil odsazení mezerami (v první kapitole jsem ti to opravila, když šla na vydání, stačí mrknout pro inspiraci), protože není všude stejné a každému se to zobrazuje na monitoru jinak.
Až kapitolu upravíš, zaškrtni znovu ,Článek je hotov´.
Díky za pochopení. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!