OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krvavá spoušť - Kapitola 8.



Krvavá spoušť - Kapitola 8.Detektiv Dean Sparks má se svou ženou Sibyly obvyklou výměnů názorů, když mu opět jeho kolega Peater Salem zavolá, že se na pláži našlo zohavené tělo ženy. Kim je na pokraji zhroucení a jediný, kdo jí v této situaci pomáhá, je Sean. I vrah se objeví na scéně a vloupe se do Kimiina domu.

Dean

Dean Sparks otevřel dveře od svého domu, kde bydlel už dva roky se svou manželkou Sibyly, kterou si vzal před třemi roky, a když došel do jídelny, pohled mu sklouzl na prostřený stůl a sfouknuté svíčky. Kruci! Tak tohle vůbec nevypadá dobře. Na co zase zapomněl? Narozeniny, výročí - bylo toho moc.

Jak mohl očekávat, jeho žena už byla dávno v posteli a spala. Když ale přišel do jejich ložnice v prvním patře, byl si jist, že svůj spánek předstírá a celou dobu na něj vlastně čeká s narůstajícím hněvem. Teď už není rozhodně jen naštvaná, ale přímo zuří!

Není se čemu divit. Vždyť jí volal, že přijde včas, a on nakonec zůstal v práci o dvě hodiny déle, když ona pro něj připravovala jeho oblíbené jídlo, snad proto, aby mu udělala radost. Doufal jen, že neslavili nějaké výročí nebo něco takového, protože stůl byl prostřený slavnostněji, než kdy jindy.

Pokud opravdu něco slavili, tak je ještě ve větším průšvihu, než si myslel. Kruci! Co teď? Buď v klidu, Deane. Už ses dostal z horších potíží.

A to byla pravda. Jako detektiv prožil tolik potíží a z každé se dostal jen se slabým škrábnutím buď na těle, nebo na duši.

I když věděl, že Sibyly nespí, našlapoval na špičky, aby nedělal rámus, a došel k šatníku, kam měl v plánu si odložit bundu. Sibyly ale rozsvítila lampičku u postele, a tak tam jen stál a hleděl na její rozzuřený obličej a složené ruce na hrudi. Podle toho, jak se tvářila, se určitě něco dělo. Zapomněl na nějaké důležité datum! No jasně, a je to tady. Jeho nejhorší obavy se naplnily. Teď si to všechno pěkně odskáče a Sibyly ho rozhodně nebude šetřit. Hned si začal všechna důležitá data přehrávat v hlavě, ale nepřišel na nic. Dneska přece nic neslavili.

Jdeš pozdě!“

V klidu si odložil bundu a pak vložil svou pracovní zbraň do sejfu, který ukrýval v horní části skříně.

„Promiň, miláčku,“ prohodil sladce, ale to neměl dělat, protože se Sibyly ještě víc zakabonila. Raději pokračoval normálním tónem, o kterém věděl, že bude bezpečný. „V práci se to trošku protáhlo, ale slibuju ti, že příště si uděláme večer jen pro sebe.“

Uvědomuješ si, co říkáš, Deane? pošťuchovalo ho jeho povědomí. Kolikrát už jsi tohle říkal? Snad miliónkrát, a nikdy jsi to nesplnil. Copak nechápeš, že Sibyly není žena, kterou bys mohl zanedbávat?

Přemýšlel, jak se z toho vykroutit, ale na nic nepřišel. Byl bezradný. Prostě se omluví a opět bude čelit jejím výtkám. Zvládne to, jako vždycky.

„To jsi říkal i minule, a taky předminule! Říkáš to pořád. Jsem tu celý den sama a strachuju se, kde zase jsi a jestli tě náhodou nezabili.“ To bylo dost teatrální prohlášení, protože on se nikdy nedostal do situace, kdy by byl jeho život ohrožen. „Potom se snažím udělat romantickou,“ vztyčila ukazováček, aby dala důraz svým slovům, „večeři, a ty se ani nenamáháš přijít v čas, abychom byli aspoň na chvilku spolu.“

„To není pravda. Snažím se domů chodit co nejdřív, ale prostě to nejde.“ Deane, poslouchej se trošku! Jasně, že to jde. Jsou to jen výmluvy. Jsi raději v práci než doma, protože po většinu času se jen hádáte o jednom a samém problému.

„Šlo by to, kdybys chtěl!“ vzteky vykřikla. „Trávíš víc času v práci, než se mnou! Přijde ti to normální? Mně teda ne! Ty ses neoženil se mnou, ale se svojí prací, Deane.“

Sibyly se uměla vztekat, a to pořádně. Neměl rád, když se hádali, protože ona byla vždy tvrdohlavá a svoje názory si nikdy nenechala vyvrátit. Pravdu měla vždy jen ona, nikdo jiný. Hádky vyhrávala pořád ona. Měl pro ni slabost, a proto se raději dříve omluvil, než aby udělal něco, co by ho mohlo později mrzet. Dneska měl ale jiný plán. Konečně by jí měl vysvětlit, jak je pro něj práce i ona důležitá. Nemůže si vybírat mezi nimi.

Povzdychl si.

Netušil, jak tohle všechno bude probíhat, ale tušil, že se může dostat do nějakého maléru. Počkat, Deane, ty už jsi v pořádném průšvihu. Vždyť si to tady opakuješ celou dobu.

„Sibyly, mám v práci jistý povinnosti. Říkal jsem ti, že nebude lehké být manželkou policisty, a tys to přijala. Říkala jsi mi, že ti to nevadí.“

Zvedla se z postele, aby mohla Deanovi lépe pohlédnout do očí. Všiml si, že má na sobě krátkou růžovou saténovou košilku, která zvýrazňovala její poprsí. Co se týče její postavy, vždy byla dokonalá, až na jizvu po operaci srdce, ale ta mu vůbec nevadila. Kdyby v dětství tu operaci neprodělala, nejspíš by tu s ním nestála. A to by byla velká chyba.

„Mýlila jsem se. Takový život pro mě není.“ Oči se jí začaly plnit slzami, a to bylo nejhorší, protože Deanova žena nikdy nebrečela. Nebyla osobou, která by ukazovala emoce, protože vždycky říkala, že je to největší slabost, kterou může využít každý nepřítel. „Poslední dobou si připadám spíš jako služka, než manželka. Jsem tu sama, uklízím, vařím, a ty si po městě lovíš zločince, a když přijdeš domů, akorát se hádáme. Jsme spolu tři roky a ještě nemáme ani jedno dítě! Brzo mi bude třicet, nechci prožít život bez dětí.“

„A jsme zase tam, kde skončíme vždycky, Sibyly.“ Znovu si povzdechl, pak se opřel o přední část železného postroje postele. Potlačoval v sobě hněv. Nepotřeboval, aby zuřil i on. Sibyly zvládne zuřit za oba.

Klidně řekl: „Jo, bude ti třicet, a to znamená, že máš ještě dost času na dítě. Jsme mladí. Dítě můžeme mít, kdykoliv budeme chtít.“

Vždycky, když se hádali, skončili u dítěte. Hlavní problém v jejich vztahu. Ani se nedivil, že to opět směřovalo k jedinému jistému problému. On totiž zatím dítě nechce, není na něj připravený, ale Sibyly chce dítě víc než cokoliv. Dítě je velká zodpovědnost, a on o sobě pochyboval. On a táta? Jde to vůbec dohromady?

„Ale jak dlouho budeme mladí? Čas plyne rychle, ani se nenadějeme a bude nám padesát. Nechci prožít život bez dětí,“ opakovala znovu a po tváři jí stekla první slza.

„Před svatbou jsi mi jasně řekl, že děti chceš.“

„Sibyly,“ začal. Vtom mu ale zazvonil mobil. Bál se nejhoršího. Jestli to bude někdo z práce, určitě ho jeho žena zabije. Ale co. Má přece jisté povinnosti ke svému povolání. On respektuje její povolání novinářky, tak proč by ona nemohla respektovat to jeho?

Protože je to úplně něco jiného, troubo!

Nechal svoje podvědomí být, protože věděl, že má pravdu. Tahle dvě povolání se rozhodně srovnat nedají. S pohledem upřeným na Sibyly, která se stále mračila, jako by dělal něco špatného, zvedl mobil.

„Dean Sparks.“

„Deane,“ ozval se hlas jeho staršího parťáka Peatra Slaema. „Vím, že už jsi doma, ale na pláži se našlo zohavené ženské tělo. Měl bys to vidět.“

„Hned tam budu.“ Když to řekl, Sibyly zuřivostí celá zrudla a slzy jí přestaly okamžité téct. Tohle vyřeší později. Teď musí do práce. Na hádky má přece času dost.

„Práce zase volá?“ kousavě vyštěkla a ruce složené na prsou si k sobě přivinula ještě blíž, jako by jí byla zima. Ze sejfu si vzal rychle svou zbraň.

„Jo. Hned jsem tady, jen to omrknu a pak můžeme pokračovat v našem rozhovoru.“ Chtěl jí dát pusu na rozloučenou, jako to dělával vždycky, ale díky jejímu vzpurnému obličeji si to raději rozmyslel.

Vystrčila bojovně bradu. „Jestli odejdeš, nečekej, že mě tu najdeš, Deane!“

Byly to jen plané řeči. Kolikrát tohle říkala? Snad milionkrát, a stále je s ním. Odhodlaně jí pohlédl do očí, ze kterých nemohl nic vyčíst.

„Oba víme, že mě neopustíš.“

S těmito slovy odešel. Byl si sebou tak jistý, že ho ani nenapadlo, že by se mohla Sibyly sebrat a odejít pryč. Ne, neopustí mě. Miluje mě. Kam by šla? Čím víc o tom přemýšlel, tím víc jeho sebevědomí opadávalo a bál se nejhoršího. Co by bez ní dělal?

Na místě činu byl o dvacet minut později. Na Sibyly nemohl zapomenout, ale byl profesionál, a tak svoje myšlenky na její slova zatlačil hluboko do zadní části mozku a začal se konečně soustředit na práci.

Všude už byla policejní auta a žlutá páska, která oddělovala lidi od místa, kde našli tělo, a hlásila, ať nevstupují na místo činu.

Moc lidí u pásky nebylo, což bylo očividné, když v téhle zapadlé části žilo jen několik desítek lidí, a navíc je dost pozdě na to, aby lidé vycházeli se zvědavostí ze svých domovů a v pyžamech přešlapovali po písečné pláži. Nedivil se však, že je na místě spousta novinářů, kteří lačně čekali na to, co se bude dít, nebo na to, co se dozví o případu.

Dřív by v první řadě čekala i Sibyly ve svém šedivém kostýmku podtrhující její štíhlou postavu, ale teď pracuje pro místní bulvár, který jí nabídl o mnohem víc peněz než místní zpravodajství. Zatím si nestěžovala, spíš naopak. Říkala, že v bulváru je sranda, zatímco ve zpravodajství, kde většinou mluvili o vraždách a nešťastných náhodách, je většinou pochmurná nálada. Sám si ale říkal, že je typ na pořádné případy, než se honit za hvězdami a shánět na ně drby. Tušil, že na to sama přijde i ona, a nakonec se zase bude objevovat v televizi nebo uvidí její jméno v novinách.

Na místě už byli technici, kteří prohledávali místo činu a hledali bližší informace. Měli na sobě bílé pláště s kapucí a vypadali jako živé chodící kukly. Po pravé straně u policejních aut seděla jakási mladá žena s vysokým mužem, který jí okolo ramen přehodil černé sako. Mladá žena, celkem pohledná, měla rozmazaný make-up a celá se třásla. Nepochybně svědkyně a svědek. Nejspíš jim jejich rande zničil tento strašný zážitek. O několik metrů stál s policistou další muž, čtyřicetiletý, celý obličej měl rudý, a podle toho, jak gestikuloval a mluvil na strážníka v černé uniformě, byl opilý.

Mladému strážníkovi u pásky ukázal svůj odznak, podlezl pásku a vydal se na místo, kde stál jeho kolega. Padesátiletý vysoký muž s mohutnými rameny, hnědými vlasy a s drobnými vráskami okolo očí. Na sobě měl svůj obvyklý černý oblek a bílou košili, kterou zdobila rudá kravata ušpiněná černou kávou, kterou na sebe vylil odpoledne v autě.

Peater Salem ho spatřil a vydal se mu naproti. Trošku napadal na levou nohu. Říkal tomu válečné zranění, ale popravdě byl na dovolené se svou ženou, kde spadl ze schodů a zlomil si na dvakrát nohu, špatně mu ji v zahraničí srovnali, takže má trvalé následky.

„Promiň, že jsem tě musel vyhnat z domu, ale tohle nešlo odložit. Jak se má Sibyly?“ I když je Peater policistou dobrých pár let, tenhle případ s ním otřásl. Byl hodně bledý a raději se vyhýbal pohledu na místo, kde se patolog skláněl nad obětí.

„Sibyly se má skvěle, až na to, že mě málem u postele zabila svým pohledem, takže jsem rád, že jsem mohl vypadnout.“ Stejně, až by jejich hádka skončila, by zmizel někde v baru. Po hádce bylo v domě vždy dusno, a to mu nedělalo dobře.

„Popravdě se jí ani nedivím. Znám to z domova. Eva taky neměla ráda, když jsem chodil domů pozdě, ale od té doby, co se nám narodila Olívie, je všechno v pořádku.“ Zamračil se, když se mu vybavila jeho dcera. Měl s ní teď nějaké problémy, Peater si často stěžoval. Dean se nedivil. Znal Olívii a věděl, že je to ďáblík v těle anděla.

„Tak co tu máme?“ změnil hned téma, protože rozhodně neměl náladu se bavit o dětech. Takových rozhovorů měl už dneska dost.

Ralph našel tělo, když se v opilosti kymácel po pláži a rozhodl se, že si lehne a jen tak bude pozorovat hvězdy. Prý tak přemýšlí. Uviděl plachtu a chtěl ji vyhrabat, protože si myslel, že tam bude poklad.“ Peater se zatvářil pobaveně, když mluvil o pokladu. „Je to prostě opilý blázen.“

„Ralph?“ Dean si vložil ruce do kapes, aby náhodou nesáhl na nějaký důkaz, protože v autě zapomněl pár latexových rukavic.

„Ano. Ralph Woodvin. Čtyřicet dva let, alkoholik, a dokonce má u místní policie záznam nebo spíš poznámku, která říká, že zbil svou ženu Dolores. Ta ale obvinění stáhla, a tak to policie dál neřešila.“

U obětí domácího násilí bylo tohle normální. Nejdříve obviní pachatele a pak stáhnou obvinění jen proto, že se bojí bojovat, nebo se bojí, že zůstanou samy a nikdo jim nepomůže. Často pak s násilníky žijí dál.

„A ti dva?“ kývnul na dvojici, která byla stále u policejního auta. Pohledná žena stále koukala na jedno místo a po tváři jí stékaly slzy.

„Vraceli se z večeře, když uslyšeli křik Ralpha. Vydali se za ním a pak viděli tuhle spoušť. Jinak, ta žena je Kim Daltonová a ten muž je Sean Bowen.“

Podle kolegova výrazu by mu ta jména měla něco říkat, ale neměl je kam zařadit.

„Tak se vrhneme do práce, ne?“

„Jasně.“

Na místě, kde ležela oběť, už byl patolog a prováděl zevní prohlídku. Patolog byl muž po padesátce se šedivými vlasy po straně a obličejem Santa Clause, akorát bez vousů.

Dean konečně spatřil oběť. Stáhl se mu žaludek, když uviděl zohavenou tvář oběti, řezné rány na rukou i nohou a fialové zabarvení pokožky, která se během pár dní začne pomálu rozkládat. Svůj žaludek ale nakonec ovládl. Vrah se na jejím těle pořádně vyřádil. Jako by to udělalo nějaké zvíře bez citu, jako by ten člověk neměl výčitky svědomí.

„Doktore,“ pokývl Dean na pozdrav. „Co jste zjistil?“

Oba detektivové nastražili uši, aby jim neuniklo nic podstatného, a zaujali pozice vedle patologa, který měl zohavené, napůl rozkládající se tělo na černé plachtě.

„Oběť zemřela násilnou smrtí. Je to žena, nejspíš mezi třiceti až pětatřiceti lety. Vrah oběti z nějakého důvodu sňal tvář, a to velmi pečlivě. Náš vrah by klidně mohl být chirurgem. Než zemřela, byla někde spoutaná.“ Ukázal na modřiny na zápěstí a nohou. „Mučil ji. Rozhodně nezemřela tady, neodpovídá tomu množství krve v hrobu. Nejspíš ji chtěl tady jen schovat.“

Peater kroutil hlavu. „Schovat? Na tohle místo možná nechodí moc lidí, ale není to moc dobrá skrýš.“

„Možná ji chtěl ukrýt jen na chvíli, možná v podvědomí chtěl, abychom jeho práci našli,“ přemýšlel nahlas Dean. A taky by to znamenalo, že to nebude obyčejný vrah. Sériový? Neblázni, Deane. Vždyť máte jen jednu oběť. Přemýšlíš moc dopředu.

„To je také možné.“ Peater pokývl na tělo. „Na co teda zemřela?“

„Tipoval bych na ztrátu krve, ale podrobněji vám to řeknu až po pitvě. Existuje spousta možností, jak ztratila svůj život.“

Patolog se zvedl ze země a zamával na své kolegy, aby mu s tělem pomohli. Mladíci přinesli nosítka a společně s plachtou na ně položili tělo.

„Pitva bude hotová tak za dva dny, možná dříve. Zavolám vám na oddělení, až skončím.“

„Samozřejmě,“ přikývl Peater.

Patolog odešel a oni zůstali stát na místě. Peater přemýšlel a Deanovi bylo hned jasné, že se něco děje. Vždycky, když měl ten svůj výraz hráče pokeru, něco se dělo.

„Ty už jsi to někdy viděl, že jo?“

Peater potvrdil jeho myšlenku. „Před šesti lety. Stejná zranění, zohavená tvář. Pět děvčat a poslední byla Carrie Bowenová společně s Kim Daltonovou.“

Tak proto mu byla ta jména povědomá! V té době, kdy byly dívky unesené a Carrie následně zabita, mu bylo dvacet čtyři a pracoval jako pochůzkář. O případu něco slyšel, ale bylo toho dost málo, aby věděl, o co přesně šlo.

„Tys na tom případě pracoval?“

„Jo. Společně s jedním kolegou. Jmenoval se Wiliam Dalton. Otec Kim. Když se dozvěděli, že zmizela i jeho dcera, stáhli ho z případu. Ale znáš policajty, nikdy nepřestanou hledat vraha, dokud ho nechytí, zvlášť když ublíží jeho dítěti, i když Kim je jeho nevlastní. Nakonec jsme s jiným kolegou vraha našli.“

Koukal se někam do dálky, jako by se vrátil do minulosti. Zbledl ve tváři, a přestože nějakou dobu nekouřil kvůli svému pochmurnému zdraví, odešel společně s Deanem za pásku a zapálil si.

„V životě jsem neviděl nic tak brutálního, krvežíznivého. Někdy mi ty scenérie přišly jak z hororu. Nejdřív jsme mysleli, že vrah oběti zná, a tak jim odstraňuje tváře, protože cítil vinu, ale Max Weheler nám to nepotvrdil, a dokonce se zjistilo, že se s oběťmi znal jen podle vidění, takže k nim neměl blízký vztah.“ Popotáhl z cigarety a dodal: „Vlastně znal Carrie Bowenovou. Učil ji tělocvik.“

„Pustili ho z vězení?“

„Ne. Byl popraven.“ Nadechl se čerstvého vzduchu. Dělal to pokaždé, když si urovnával myšlenky.

„Co když jste zavřeli nesprávného člověka? I to se stává.“

Peater naštvaně vyštěkl: „To je velkej nesmysl! Nedělám chyby, byl to on. Max Weheler zabil ty dívky.“ Rukou ukázal na patologův vůz, který už pomalu odjížděl. „Tohle udělal zaručeně někdo jiný!“

„Dobře, jak myslíš,“ na obranu zvedl ruce. „Říkám jen, že se mohla udělat chyba. Každý dělá chyby.“

„Vraždil dívky mezi šestnácti a sedmnácti. Proč by teď změnil věk obětí a vraždil třicetileté ženy? To by nedávalo žádný smysl, Deane.“

„Máš pravdu. Nejspíš to udělal někdo, kdo věděl o případu dost na to, aby mohl napodobit vraždu. A to, že zavraždil třicetiletou ženu, je nejspíš důkaz, že nový vrah toho zas o případu tolik nevěděl, nebo je to jen náhoda. Co dělal Weheler s tvářemi oběti?“

Peater pokývl rameny. „To jsme nikdy nezjistili, protože Weheler se nechtěl přiznat. Myslím ale, že jejich tváře měl jako trofeje. Našli jsme u něj v bytě fotografie těch tváří, dokonce měl i prasečí kůži pověšenou na kolíkách jako prádlo. Pokud chceš o případu vědět víc, pošlu ti složku.“

Neměl chuť to číst nebo vidět jednotlivé obrázky obětí, ale musel to udělat, aby našel možné spojitosti.

„Dobře. Jak se Daltonová dostala od vraha?“

Dokouřenou cigaretu zahodil na zem a zašlápl ji. „Bylo těžké ji vyslýchat, protože na tom byla hodně psychicky špatně, ale díky psychologům se nám podařilo zjistit, že když Weheler věnoval pozornost své první oběti, tak jí se povedlo povolit zámek na dveřích a utekla mu. Prý nevěděla, kudy běží, jen se chtěla dostat pryč.“

„Víš, co by mě zajímalo?“ Rukou si přejel po rašícím strništi. „Proč si vybral zrovna Carrie a Kim. Proč obě najednou? Vždyť si vždycky vybíral jen jednu.“

„Jo, a vždycky to byly krásný holky, zatímco Kim byla taková obyčejná dívka. Myslím, že neměl na vybranou a musel s sebou vzít obě. Teď už je to stejně jedno. Je to minulost, a my se musíme zaobírat tímhle případem.“

„Pokud bude mít tahle vražda spojitost s případem před šesti lety, tak budeme muset brát v úvahu i minulost. Zatím vyslechnu naše svědky.“

„Měl bys jít domů, jinak tě Sibyly zabije, jak ji znám. Já to tady dodělám,“ poradil mu Peater, který už všechny vyslechl.

„Žádný strach. Jen se jich zeptám na pár otázek a pak budu upalovat domů.“

„Neměl bys tolik riskovat, Deane. Já jsem se s Evou kvůli svojí práci málem rozvedl.“

„Já ale nejsem ty, a Sibyly není Eva. Ona chápe, že je moje práce důležitá.“

Po dnešku tomu ale přestal věřit. Ne, Sibyly to rozhodně nechápe.

 

Sean

Vůbec se mu to nelíbilo. Kim nepromluvila od doby, co přijela policie, ani slovo a jen tak bez výrazu hleděla do země, při tom jí po tvářích stékaly slzy. Trhalo mu to srdce, když ji takhle viděl. Bezbrannou, vystrašenou, bledou. Na jeho slova nereagovala, vlastně nereagovala na nic, jako by se ztratila ve svém vlastním světě, kam nikoho nechtěla pustit.

Na chvíli ji objal a hladil po zádech jako malé dítě, které potřebovalo uklidnit. Cítil, jak se celá třese. Byla v šoku a on nevěděl, jak ji z něho dostat. Řekl si, že potřebuje čas. Všechno bude dobré, až se tohle vyřeší a trošku se prospí, pokud se jí podaří vůbec usnout.

Pořád stáli u policejního auta, když se k nim blížil jakýsi mladý muž s blond vlasy a modrýma očima. Na první pohled bylo vidět, že je přepracovaný, aspoň tomu dosvědčovaly jeho kruhy pod očima. Mohlo by mu být něco okolo třiceti, možná víc. Byl oblečený do džínů, černého trika a kožené bundy, která zvýrazňovala jeho široká ramena. Na první pohled to byl velmi sebevědomý muž, možná až arogantní. Natáhl ruku a představil se. „Jsem detektiv Dean Sparks.“

„Sean Bowen.“ Opětoval podání ruky a pak si k sobě znovu přitáhnul Kim, která na detektiva pohlédla, ale hned se odvrátila a opět koukala do země. První reakce za velmi dlouhou dobu. „Tohle je Kim Daltonová.“

„Mám na vás pár otázek…“

Sean mu skočil do řeči. „Už jsme všechno řekli vašemu kolegovi. Bylo by dobré, kdybyste nás už konečně pustili domů. Kim si potřebuje odpočinout a navíc tady už stejně nic nezmůžeme.“

„Pustíme vás domů, až vás ještě jednou vyslechnu,“ řekl detektiv a vytáhl si z kapsy notýsek. „Vy bydlíte nedaleko místa činu?“

„Jo, několik metrů odsud. Kim bydlí hned vedle mě. Jak jsem říkal už strážníkovi, přišli jsme z večeře, když jsme uslyšeli děsný řev. S Kim jsme se odešli podívat, jestli někdo nepotřebuje pomoct, a objevil se Ralph, který byl vyděšený. Nakonec jsme došli na místo činu a uviděli tu hrůzu.“

Detektiv si zapsal informace do notýsku. „Nenapadlo vás náhodou, kdo by to mohl být?“

„Ne.“

Ale byla pravda, že v ten moment si vzpomněl na Penelope, která se ztratila a nevrátila se domů. Na sucho polkl. Možná nebyla tou nejhodnější osobou na světě, ale smrt si rozhodně nezasloužila. Přestože mu v minulosti ublížila, měl ji rád, prožil s ní i hezké chvilky, na které rád vzpomínal. Určitě to musí být jen náhoda, ne? Ale jak často se stávají náhody, že by se ztratila žena a pak se našlo zohavené tělo? Bál se, že doopravdy v mělkém hrobě leželo tělo jeho bývalé přítelkyně.

„Teda, možná by mě jedna osoba napadla. Ztratila se Penelope Sanchezová.“ Ucítil, jak sebou přitom Kim jemně škubla. „Ale je možné, že už se vrátila. Zastavil mě ráno její otec a ptal se na ni.“

„Můžete mi říct pár podrobností o té ženě?“ požadoval po něm detektiv, ale on v tu chvíli vůbec nevěděl, co by měl o ní povídat.

„Třicet jedna let, černovláska, štíhlá, stosedmdesát centimetrů. Co ještě potřebujete?“

Seanovi došlo, že snad všechno pasovalo i na oběť. Nemůže si být však úplně jistý, že tou žena, kterou někdo zabil, byla Penelope, protože byla dost zohavená.

„To bude stačit.“

Detektiv si veškeré údaje zapsal do notýsku. „Toho muže, který našel tělo, znáte?“

„Ne osobně, ale povídá se o něm, že je to místní opilec, což potvrzuje fakt, že jsme ho našli s lahví v ruce.“ Další zápisky. Ještě se ho detektiv zeptal na pár nedůležitých otázek, a tak na místě činu ztvrdli o dalších půl hodiny déle.

„Dobře. Můžete jít domů. Zítra se u vás stavíme a ještě se zeptáme na pár otázek. Myslím, že to bude vhodnější, když není slečně Daltonové dobře.“ Detektiv podal Seanovi svou vizitku. „Kdybyste si vzpomněli na něco důležitého, tak mi zavolejte. Nechcete raději zavolat našeho psychologa, ať se na slečnu Daltonovou podívá?“

Sean přikývl a domluvil se s ním, kam má psycholog přijet. Detektiv pak odešel ještě na místo činu. Sean pohlédl Kim do obličeje, a přestože jí koukal do očí, přišlo mu, jako by mluvil k porcelánové panence.

„Co kdybys dnes přespala u mě?“ Neodpovídala, a tak dodal: „Aspoň budu vědět, že jsi v bezpečí.“

Stěží dokázala přikývnout, ale nakonec se jí to podařilo. Když vyšli na cestu, třásly se jí nohy, až si myslel, že ji bude muset vzít do náručí.

„Půjdeme k tobě domů a vezmeme ti nějaké oblečení na spaní. Co na to říkáš?“ Přestože se snažil s ní komunikovat, ona byla stále zticha. Štvalo ho to. Bál se, že by tenhle stav mohl přetrvat několik dní nebo by to v její psychice mohlo zanechat nějaké škody.

U něj doma jí připravil horkou koupel s pěnou a pak ji nechal samotnou v koupelně. Zůstala tam hodinu, a když se konečně rozhodla sejít dolů, podal jí skleničku s alkoholem. Nějakou starou whisky z baru.

Celou tu dobu, co čekali v obýváku na psychologa, byli oba zticha. Kim se zabalila do svého růžového županu a koukala do krbu na oheň.

Za půl hodiny přijel nesympatický psycholog Jordan Kleyps. Promluvil si s Kim, ale stejně to nemělo žádný účinek. Psycholog mu řekl, že bude v pořádku, jen to chce čas. Rozloučil se s ním a odešel.

Kim opět zaujala svou pozici a pohlédla do plápolajícího ohně, který vytvářel na jejím obličeji zajímavé stíny. Posadil se vedle ní a ona nadskočila, jak se lekla.

„Dáš si čaj, nebo něco ostřejšího?“ Další ubíjející mlčení. Prohrábl si černé vlasy a promnul unavené oči. „Tak se mnou, sakra, mluv, Kim.“

Když ho konečně začala poslouchat, otočila se k němu a stekla jí po tváři osamocená slza, kterou jí hned hřbetem ukazováčku setřel.

„Nemůžu.“

„Ale můžeš. Sama jsi mi říkala, že když člověka něco trápí, musí si o tom promluvit. Nechci, abys tu seděla jak tělo bez duše.“

„On se vrátil, Seane. To on zabil tu ženu!“ šeptala, jako by přišla o hlasivky. Sean se nemusel ptát na jméno osoby, kterou Kim myslela.

„Nesmysl! Max Weheler je mrtvý a nemohl se vrátit, protože duchové neexistují. Nemá to nic společného s minulostí, Kim. Je to jen náhoda.“ Sám tomu ale nevěřil.

„Bojím se. Strašně se bojím, že se to všechno vrátilo,“ nasucho polkla. „Že se vrátil, že někdo udělal chybu a on žije.“

„Já vím, ale to, co říkáš, je hloupost. Max Weheler je mrtvý. Tvůj otec byl na jeho popravě.“

„Jak to víš?“

„Myslíš si, že by si tuto událost nechal ujít i můj otec? Seděl v první řadě, přímo naproti Wehelerovi.“ Dobře si na to vzpomínal. Chtěl tam jít také, koneckonců to byla veřejná poprava, ale neodhodlal se. Ještě štěstí, že tam nešel. Maxova poprava neproběhla hladce, jak pak slyšel z otcova vyprávění.

„Pojď ke mně.“

Obejmul ji a ona objetí opětovala, jako by to byl právě on, jediná osoba, která by ji mohla ochránit. Vtiskl jí něžný polibek do vlasů, které byly cítit po vanilce. Tiskla se k němu a nejspíš se cítila v bezpečí, neboť už se tolik netřásla, dokonce přestala plakat. Jen tam tak seděli a každý byl unesen svými myšlenkami, než se Kim odvážila promluvit.

„Řekl jsi detektivovi, že se ztratila Penelope. Kdy ses to dozvěděl?“

Koukl do ohně v krbu, který pomálu dohoříval a ponechával za sebou jemně svítící uhlíky. „Dneska ráno mě zastavil její otec. Obvinil mě, že jsem s ní měl schůzku, ale to není pravda. Musela mít schůzku s někým jiným, a pak se nevrátila domů. Nejspíš už je doma.“

„Ty tomu ale moc nevěříš.“

Netušil, že má tak pozorovací schopnosti. „Ne, nevěřím.Spíš se přikláním k tomu, že je to Penelope.“

„Je mi líto té ženy. Nikdo si nezaslouží takovou smrt.“

„Ne, to nezaslouží. Doufejme, že policie najde vraha co nejdříve a že je to jen jednorázová práce. Měla by sis odpočinout, zítra přijde policie a budou se zase vyptávat.“

„Jo, to bych asi měla.“

„Pokoj pro hosty je v patře po pravé straně, můj je hned naproti, tak se nemusíš bát,“ ujistil ji a ona přikývla s něžným úsměvem.

„Proč se o mě tak staráš, Seane?“

„Už jsem ti to říkal. Záleží mi na tobě.“ Možná je v tom něco víc, Seane. Podvědomí pracovalo na plné obrátky. Cítil to, ale pořád to nedokázal úplně popsat. „Kdybys něco potřebovala, stačí zavolat a hned jsem u tebe.“

Znovu přikývla a zvedla se k odchodu, on ji ale chytil za ruku a zastavil. Copak si myslí, že ji nechá jen tak odejít?

„Už zase utíkáš?“ zamumlal s úsměvem.„Zapomněla sis polibek na dobrou noc.“ Stoupl si, něžně vzal její tváře do dlaní, sklonil se a políbil ji. Nejdříve jazykem olízl její křivku plného rtu a pak vnikl do jejích úst. Objal ji, hladil ji po zádech, jako by se mu mohla v náručí rozplynout, a ona jeho polibek opětovala stejně tak vášnivě, jako by neexistovalo nic jiného než oni a sžírající touha, kterou oba vypustili napovrch. První, kdo přestal, byla Kim. Opřeli se čely o sebe a snažili se uklidnit své emoce. Sean si všiml, že jemně zrůžověla.

„Jsem unavená, jdu si lehnout.“

Konečně ji pustil. „Dobře," zašeptal.

Když vycházela schody, pozoroval ji, její houpající se boky, až do doby, než její postava zmizela z dohledu.

 

Vrah

Ne! Našli ji! Opravdu, ale opravdu jsem z toho na dně. Ano, tušil jsem, že ji najdou, přece jenom jsem nevybral ideální místo, ale netušil jsem, že to bude tak rychlé. Co teď?

Nebudu se o to starat. Stěží mohou najít nějaké důkazy, o ně jsem se postaral, až na plachtu, kterou jsem zahrabal i se svou krásnou Penelope.

Že to byla ale podívaná. Ještě teď se popadám smíchy. Vystrašené, bledé tváře, všechno tohle mi dalo pocit moci, moci nad situací.

O tom, že našli mou Penelope, jsem se dozvěděl z televize. Seděl jsem na svém oblíbeném křesle a popíjel pivo, když se na obrazovce ukázal moderátor v saku.

To byste koukali, jak rychle jsem se objevil v hloučku čumilů. Nikdo mě nepoznal, byl jsem jako oni, dokonce se mnou i mluvili. Viděl jsem toho detektiva, Peatra Salema. Pamatuji si ho z minulosti, a také jsem spatřil toho nováčka. Jak že se jmenuje, Dean Sparks? Jo, to je ono. Nejvíc mě ale zaujala dvojice u auta. Sean a Kim. Bratr a nejlepší kamarádka mé Carrie jsou pár? Alespoň to z té dálky tak vypadalo.

Viděl jsem, jak odcházejí z místa činu společně, procházeli okolo mě, a tak jsem mohl zaslechnout, že ona dnes u něho přespí. To se mi hodí. Můžu se vloupat do jejího domu a pořádně si Kim proklepnout. Co kdyby schovávala něco, co by mě mohlo prozradit? Třeba nějaký deník, kam si píše svoje nejtajnější myšlenky? To si přece nemůžu dovolit! Ne, když jsem teprve na začátku.

Trošku mě oplývá strach. Policie jezdí okolo domů a klidně by mě mohli zahlédnout, jak si pohrávám s dveřmi. Proto jednám rychle a bez zbytečného hluku.

Jsem uvnitř. Všude to voní vanilkou, byla to její vůně. Vanilka dokázala otevřít všechny moje smysly. Miluji takové ženské vůně.

Šlapu pomalu po dřevěné podlaze a opatrně prohledávám dům, pokoj po pokoji. Nejdříve začínám dole, ale tam jsem nic nenašel. Žádná zmínka o tom, proč přijela nazpět sem, nebo zmínka o mé osobě.

Jdu nahoru, schody pod mou vahou křupou a mně to drásá nervy. První dveře vedly do její ložnice, a tak jsem tam potichu zalezl. Její pokoj byl přehnaně uklizený, ostatně jako všechny místnosti, jak jsem si mohl všimnout při mé prohlídce.

Nikde nic. Otvírám její šuplíky. Nic. Jen oblečení, a pak mi pohled sklouzl na stůl v rohu, kde byl počítač. Ihned jsem tam šel a zapnul ho. Neměla tam heslo, takže jsem měl opět štěstí a mohl jsem se v jejím počítači pořádně prohrabat.

Dokonalé!

A víte, co jsem našel? Ta mrška si o mně psala nějakou knížku vzpomínek. Přesně popisovala, co jsem dělal Carrie. Tak tohle mě dokázalo opravdu vzrušit. Přijela kvůli mně!

Mé tělo pohlcovalo několik pocitů naráz. Štěstí, radost, ale i strach a panika.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Krvavá spoušť - Kapitola 8.:

4. MaggieLove přispěvatel
27.12.2013 [12:10]

MaggieLoveElisR1: Nevadí, že se stále opakuješ. Právě, že naopak. I stále opakujícíse chvála mi dělá radost.Emoticon
Jsme ráda, že část vraha se ti líbí. Mně osobně nevíc baví tyhle části psát - abych řekla pravdu i já mám oblíbenou postavu a to je právě vrah, protože se s ním dá dobře pracovat. Emoticon
Další kapitolu ti dneska slíbit nemůžu. Poslala jsem ji teprve na opravu a dala mi vážně zabrat. Jediné, co ti můžu slíbit je, že se dám hned do psaní, abych zase pokročila :)
Elis mně je těžké o něčem přesvědčit, ale díky tvému komentu si začnu ve psaní víc věřit. :) Věřmi, že to co mi píšeš nejsou bláboly. Ráda jsem si přečetla takovou slohovku Emoticon a neboj rozhodně ti dám vědět až přidám další kapitolu..... Emoticon

3. ElisR1 přispěvatel
27.12.2013 [10:52]

ElisR1Tak tohle bude ještě hodně zajímavý :D. Hádám, že až se Dean vrátí domů bude ho čekat překvapení v podobě prázdného domu, ale nebudu předbíhat :D.
Od Seana je hezký, že se tak stará. Omlouvám se, že se k téhle části moc nevyjádřím, ale tak nějak nevím, co komentovat :D. Jen jako pozorovatel můžu říct, že to máš dobře napsaný, ale to píšu pořád, takže žádná novinka :D.
ÁÁÁ část vraha :D. Udělala jsi mi velkou radost. Páni klobouk dolů, jak to jen říct, abych se pořád neopakovala? Ale ty části, které píšeš z pohledu vraha, mi vždycky vyrazí dech. Pokaždé vím, že to máš naprosto dokonale napsaný, ale pokaždé mě překvapíš a já se nechám vtáhnout do děje takovou silou, že jediné, čeho jsem schopná je točit kolečkem na myši :D. A pak konec? Jako já bych prosila další kapitolu :D. A nejlépe ještě dnes. Kdybys ji přidala ještě dneska, tak bys mi udělala opravdu velkou radost :D.
Ale nebudu tě nudit zbytečnýma prosbama :D. Tahle povídka se ti vážně daří, takže jen tak dál :D Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Jo a ještě ke komentu k minulý kapitole:
Ano, hlavně hodně vraha :D. Ne, že by mi ty romantický chvilky vadily, to ne, ale nedocením je tak, jako vraha.
Jo já jsem divná :D, většinou, když to není k smíchu, tak mě to nejvíc pobaví :D a samozřejmě, kdo normální by měl za jednu z nejoblíbenějších postav vraha, že? :D.
Metafora? Tak to mě vůbec nenapadlo, já se tak soustředila na děj, že mě tohle vážně nedošlo, příště budu vnímavější :D.
Jsem ráda, že se ti moje komnty líbí. A nemusíš za ně děkovat. Jen píšu svůj názor. Takže kdykoliv budu mít čas na tvoji další kapitolu, můžeš se těšit na koment :D. A to jsem tě ještě nepřesvědčila o tom, že píšeš vážně skvěle? Vždyť ti to píšu pořád, a už mě to trápí, že se neustále opakuju, měli by vymyslet další slova pro chválu :D.
Dobře, už s tím komentem končím. Musíš psát a ne, číst ty moje bláboly tady :D. Takže šup sem s další kapitolou, a kdybych se neozývala, klidně mě pak můžeš upozornit na shrnutí, že už je tu další kapitola :D.

2. MaggieLove přispěvatel
10.12.2013 [19:32]

MaggieLoveMáš pravdu, že Dean nebude moc rád, až se vrátí domů. (Jen tak pro zajímavost.Po Krvavé spoušti bych chtěla psát právě o dvojici Deana a Sibyly. Bude to takové nenávazné pokračování)
Ano mezi Kim a Seanem se to pomálu rozvíjí, ale popravdě jsem se kvůli jejich vztahu sekla v 9.Kapitole, takže než přidám další díl bude to tvat.
Rozhodně se máš snad na co těšit. Zvlášť na konec Emoticon
Děkuji ti za komentář Emoticon Emoticon

1. Simones
10.12.2013 [18:32]

vypadá to, že Dean nebude mít moc radost až se vrátí, podle mě tam Sibyly nebude, kdo by se jí divil, že Emoticon když se snaží jen jeden je to na nic, tak snad si jí nějak udobří Emoticon
to musel být pohled na Penelope, vážně chuťka Emoticon
Kim a Sean spolu to se mi páčí Emoticon už se o mezi nimi nějak rozvíjí, to je dobřee Emoticon
ten vrah je ale oprsklej Emoticon i když já jsem taky zvědavý člověk, takže by mě to též zajímalo Emoticon
co má v plánu s těmi jejími zápisky? to mě zajímá, snad mi to objasníš v další kapitole Emoticon a že je teprve na začátku? noo tak to se mám ještě na co těšit Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!