Krvespřísežníci - 10. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Naléhavá zpráva, kterou velitel jednoho z týmu gardistů donesl Mistrovi, není příliš dobrá, což ho donutí, aby začal uvažovat o otevřené válce proti odboji.
Děkuji Simones za její komentář.

11.04.2013 (19:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1157×

Mistrova kancelář se nevyznačovala ničím neobvyklým. Byla strohá a bez známek osobnosti jejího majitele. Na stole nestála žádná zarámovaná fotografie. Pouze zavřený laptop, napojený do zásuvky. Stůl připomínal spíše výdobytek dob hluboce minulých. Bill přemýšlel, jak je možné, že se už dávno nerozsypal, ale jeho dokonale vyleštěné deska dávala všem najevo, že je o něj dobře postaráno.

Mistr stůl obešel a usadil se do pohodlného křesla a nabídnul volnou židli před stolem veliteli, ale ten zavrtěl hlavou a s rozkročenýma nohama zůstal stát před stolem. Ruce sepjal za zády a díval se zpříma na staršího muže před sebou. Mladíčkovi, který se postavil do rohu místnosti tvořeného obrovskými okny, nevěnoval žádnou pozornost.

Bill nahlédl přes rameno na noční město. Blížila se jedna hodina ranní a okolní výškové budovy tonuly ve tmě nebo sem tam se v nich objevilo světlo. Šedesát pater byla pořádná výška, toho si byl Bill vědom, ale nedělalo mu to problémy. Dokud žil lidským životem, neustále lezl po stromech a vyhledával vyvýšená místa. Miloval výšku a to mu zůstalo i do nového života.

Křeslo pod Mistrem lehce zavrzalo, když se vládce Krvespřísežníků přisunul ke stolu, lokty si opřel o desku a pohlédl na velitele.

„Počítal jsem s tím, Leone, že se vrátíš s jistou zásilkou,“ pronesl káravým tónem, ale s velitelem to nic neudělalo. Bill nastražil uši. Tohle byla první příležitost se přiblížit více ke zdroji všech informací, které tolik potřeboval. Za poslední roky mu dalo spoustu práce, aby se v žebříčku posunul o něco výše, dokonce hrál na Damaris to hloupé divadélko, na které ta blondýna skočila a myslela si, že je opět středem vesmíru. Tomu se musel Bill v duchu usmát.

„Slíbil jsi mi, že než se naděju, budu ji mít zpět,“ dodal Mistr už o něco ostřejším hlasem. Velitel i nadále zůstával klidný a jeho tvář byla z kamene.

„Řekl jsi mi, že to není problém,“ zvýšil hlas a zatnul ruce v pěst až mu zbělely klouby a povislá kůže se silně napjala. V těch rukou byla obrovská síla, i když na to nevypadaly.

„Pověřil jsem tě jednoduchým úkolem, dal ti všechno pod nos a ty…!“ Mistr se vztyčil tak prudce, že židle s hlasitým prásknutím narazila do neprůstřelného skla, které chránilo Mistra před možnými útoky. Bill sebou trhnul, ale pohled od nočního města neodtrhnul.

„Kde je teď?“ zahřměl a to už Billa donutilo, aby se k nim otočil. Velitel stál na svém místě. Ruce za zády. Mistr dlaněmi opřenými o desku stolu vypadal, že za chvíli zfialoví.

„Má ji odboj,“ pronesl velitel naprosto klidně. Mistr zbrunátněl a pěstí praštil do stolu takovou silou, že deska ten nápor nevydržela a praskla vedví. Zvuk tříštění dřeva se ozýval v místnosti ještě notnou chvíli.

„Jak jsi to mohl dopustit?!“ křičel Mistr bez ustání. Obešel stůl a chytil velitele za kombinézu a pokusil se s ním zatřást, ale gardista byl o dvě hlavy větší a přesto měl z toho drobného mužíka před ním respekt. Bill si všimnul, že mu zacukal koutek, ale ne vlivem smíchu, nýbrž nesouhlasu. Nehodlal však odpovědět, ani nebylo třeba. Mistr zřejmě sledovanou osobu znal velice dobře.

„Její instinkty se za tu dobu ještě zostřily. Ano… ano,“ mumlal si pro sebe, když velitele pustil a krátkými kroky stanul před oknem, aby se uklidnil pohledem na město. „Stále ví, že ji sleduju, že ji hledám a to víc se snaží zmizet a teď ji má odboj. To není vůbec dobré. Není to dobré,“ ztišil hlas. „Pokud jim dodá nějaké informace, které jim nedodal ten Samuel,“ jméno vyplivl z úst jako zkažené vejce, „tak budeme mít problémy, Leone a bude to tvoje vina!“ obvinil velitele Mistr a opět se k němu otočil. „Vyslal jsem tě pro ni, protože jsi nejlepší, ty a tvůj tým máte skvělé výsledky, tak proč ne i v tomto případě?“ Mistr věděl, že mi velitel neodpoví. Když Leon před pětapadesáti lety prošel neúspěšným zasvěcením, byl Mistr zklamán, ale po pár týdnech, které Leon strávil mezi ostatními gardisty, se u něj projevila silná vůdčí osobnost. Rozený velitel, který byl v něm hluboce ukryt, a který zřejmě potřeboval osvobodit.

Bill pozorně poslouchal. Pomalu si dával dohromady skládačku, jež mu už hezkých pár měsíců nedovolovala klidný spánek. Mistr po něčem pasl nebo spíš po někom. Po ženě, ale Bill prozatím neměl možnost přijít na to, o koho se jedná a proč je pro Mistra tak důležitá. Byl si však jist, že mu to Mistr určitě nepoví. Vzal ho sem jen proto, aby veliteli srazil hřebínek před někým dalším. Jen kvůli tomu, aby se opět začal snažit.

„Jak je tam dlouho?“ zeptal se Mistr.

„Od včerejších,“ velitel se zadíval na noční město, „předvčerejších nočních jedenácti hodin.“

„Musíš ji od nich dostat. Je ti to jasné?“ Velitel přikývnul a rychle vyšel z kanceláře. Mistr se hned poté unaveně posadil na židli.

„Chcete něco donést, Mistře?“ zeptal se ho Bill ze zdvořilosti.

„Vcházíme do nejistých dob, benjamínku. Musíme dát těm vzpurným lidem jasně najevo, že v tomhle světě nestrpíme násilí z řad lidí, kteří neustále přepadají krevní banky a gardisty. Pokud překročí mez a…“

„… napadnou nás,“ dořekl za něj Bill a oba se na sebe podívali.

„Bude to znamenat válku,“ pronesl Mistr popuzeně.

„Otevřenou válku, Mistře?“ Bill k němu pomalu došel. Jeho nitro bylo rozzlobené, ale na tváři nedal nic znát a musel se hodně snažit, aby se mu tělo nerozklepalo v návalu zlosti.

„Ano.“

„A to jen kvůli té ženě?“ Mistr k benjamínkovi zdvihnul rychle hlavu a zamračil se.

„Jen ženě?“ syknul. „Ta žena, benjamínku, ví o nás spoustu věcí, víc než ten Samuel a jak jsem řekl Leonovi, mohla by pro odboj, pokud jim začne věřit, znamenat výhodu proti nám.“

„Je jich ale málo,“ podotkl Bill. „Nemají ani pořádné vybavení, to s čím je vždy zabili gardisti, se mohlo rovnat době před první světovou válku. Museli najít nějaký zapomenutý muniční sklad.“ Mistr se postavil a položil Billovi ruku na rameno.

„Měl bys vědět, benjamínku, tohle. Někdy stačí pouze jeden člověk, aby zapříčinil rozpad toho, co jsme tu celá staletí tak pečlivě budovali a nechceme přece zahodit těch dvacet let, kdy nám naše práce přináší ovoce. Lidé to znají dobře, že jakmile je jedno shnilé jablko v koši, nakazí se od něj i ostatní jablka a nákaza se bude šířit. Musíme ji zastavit v zárodku.“

„Před lety jsme je ale rozprášili a lidé se k nim nepřidají tak snadno, zvykli si na standard, který jsme tu zavedli,“ namítnul Bill. Mistr si tiše povzdychnul. Rázem vypadal jako velmi starý muž, který má svá nejlepší léta za sebou.

„Lidem se musí ukazovat moc neustále dokola, protože vždy po čase si začnou být se vším nespokojení, i když s tím souhlasili. Jsou příliš úskoční a vybíraví, musíme jim ukázat, kdo jim dal svět bez násilí.“

„Mohli by namítnout, že to násilí způsobujeme my.“

„Kdepak, způsobují si ho sami, protože to mají v povaze a právě to z nich musíme vymítit.“

„Jak?“ zeptal se Bill s obavou.

„Tvrdou odvetou,“ pravil Mistr tvrdým hlasem. Narovnal se a zatvářil se jako vůdce. „Dáme odboji jasně na srozuměnou, že tu nechceme nikoho, kdo podporuje násilí!“ Bill nejistě přikývnul. Právě tohoto se obával.

„Nyní si půjdu odpočinout, abych mohl být u Gabriela, až se probudí.“ Mistr poplácal Billa po rameni a vyšel z kanceláře.

Mladý Krvespřísežník zůstal ve kanceláři. Stál jako opařený před oknem díval se na město. „Válka,“ zašeptal. Všechno bylo jen otázkou času a to jen kvůli té žene. Co je zač? Lámal si Bill hlavu. Proč je pro Mistra tak důležitá? Musí to zjistit a to okamžitě. Obešel zlomený stůl, zhasnul a zavřel.

Leon