OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krvespřísežníci - 5. kapitola



Krvespřísežníci - 5. kapitolaS každým násilným převzetím moci a omezení lidských práv, byť na první pohled zdající se v jejich prospěch, znamená pro jiné prudký zásah do pevně vyjetých kolejí a tak je jasné, že se najdou i tací, co s tím nesouhlasí a tvrdě se hlásí o návrat a svobodu.

   Po několika hodinách se Maki probrala z neklidného spánku, kterému se podřídila po jeho odchodu. Nechtěla si to přiznávat, ale byla šíleně unavená a tohle nebyla správná chvíle ani místo, kde by si mohla jen tak odpočinout bez následků. Přesto ji zarachocení klíče v zámku nějak ukonejšilo a ona podlehla působení séra.

Protáhla se na podlaze a trochu zanaříkala. Cítila každičký sval v těle a hlava stále nepřestávala bolet. Nebylo to tak hrozné jako před spánkem, ale nepříjemné to dozajista bylo. Zamrkala a pomalu otevřela oči. Tma jí dovolila je udržet otevřené a uvykat si na okolí. Po chvíli si její oči zvykly na tmavé šero, ve kterém mohla rozeznávat obrysy věcí okolo sebe.

Opatrně se posadila, aby našla zdroj světla, díky němuž v místnosti nebyla taková tma. Jen velmi pomalu se otáčela. Bolest hlavy se mohla neuváženým pohybem opět probudit k životu a zaútočit na ni plnou silou, což nechtěla. Potřebovala čistou mysl, aby si mohla poskládat myšlenky.

Světlo vycházelo ze stropu z úzkého tunelu, který dováděl do místnosti čerstvý vzduch, a když obezřetně vstala a dobelhala se přímo pod průduch, aby dohlédla na jeho konec, zamotala se jí hlava, ztratila rovnováhu a dopadla na zadek.

Z úst se jí vyvalil proud nadávek, ale nevzdala se a znovu se postavila, zaklonila opatrně hlavu a pátrala po konci průduchu, který byl téměř v nedohlednu. Její oči byly však odpočinuté a tak mohla alespoň odhadnout vzdálenost. Byla nejméně dvacet metrů pod zemí, ne-li víc.

Místnost nebyla veliká ani přeplněná. Jen u severní zdi stály dvě bedny překryté plachtou. Těžké železné dveře byly proti nim, dosud zamčené a u jejich paty stála malá krabička, která téměř splývala s temnotou. Maki se k ní pomalu vydala, aby do ní nahlédla a našla v ní jídlo, přesně jak to říkal on.

Sedla si na zem vedle dveří, opřela se zády o zeď a okamžitě se pustila do jídla. V žaludku jí už dávno nekručelo, protože si zvyklo na neustálý hlad.

Vrhla se do jídla jako by nejedla celý měsíc, ale s těmi drobty, které si sem tam dala, když utíkala, by se to tak brát dalo. Celé ty roky se živila jen tím, co našla v popelnicích nebo v bytech či domech, kam se pod rouškou noci vkrádala, když nebylo zbytí.

Bylo jí celkem jedno co jí, hlavně že to dokáže zaplnit žaludek, dokonce ignorovala i vnitřní hlásek, který ji upozorňoval, že by jídlo mohlo být otrávené nebo dokonce něčím dopované, ale zatím na sobě nic nepociťovala. Přesto si dala jen trošku, aby se nepřejedla. Její žaludek byl tak stažený, že by to mohlo být nebezpečné.

Odložila zbytek jídla na místo, postavila se a chtěla se vydat ke svému batohu, ale ve tmě ho nikde neviděla. V hlavě se jí rázem rozezněly varovné zvonečky. Začala se plazit po prašné podlaze a rukama pátrala v šeru po batohu, ale nikde tam nebyl. Dokonce ani pod tou plachtou, kterou vztekle stáhla a odhodila přes celou místnost. Do beden se podívat nemohla, protože jejich víka byla pevně zatlučena.

Přeběhla k železným dveřím a pokusila se na ně zabušit, ale její dlaň jen téměř nehlučně pleskala na studeném kovu, tak do nich kopla, ale zdálo se, že dveře snad pohlcují hluk.

„Hej!“ vykřikla hlasitě, ale na druhé straně nic nezaslechla.

„Heeej!“ zakřičela z plných plic a uhodila do dveří pěstí, až jí z toho zabrněla celá ruka a ozvala se opět bolest hlavy, kterou se snažila potlačit.

Uskočila, když v zámku zarachotil klíč a dveře se na škvírku pootevřely. Prudké světlo jí podráždilo oči a ona musela ustoupit a zakrýt si je paží.

„Neřvi tady,“ odbyl ji hrubý hlas, který poznávala. Jeho majitel otevřel těžké dveře dokořán a vpustil do místnosti všechno světlo z chodby. Maki zamrkala, aby si přivykla světlu a podívala se na muže před sebou stojícího ve dveřích. Nerozeznávala jeho rysy, ale byl poměrně vysoký a statný.

„Chci svůj batoh,“ řekla pevně a přistoupila o krok blíž a pokusila se muži pohlédnout do obličeje, ale ten se stále nacházel ve stínu.

„Nejsi v pozici, aby sis diktovala nějaký podmínky,“ odsekl. Natáhla se a stiskl vypínač, kterého si Maki doposud nevšimla. Místnost zalilo žlutavé světlo a dovolilo jí, aby konečně viděla tvář muže.

***

   Damaris odtáhla ruku z Gabrielova hrudníku tak rychle, jakoby se popálila. Uskočila a neodpustila si příval francouzských nadávek, které jí byly mnohem bližší než strohá angličtina.

„Damaris?“ Mladíček se díval na ženin překvapený obličej, který se měnil v zuřivý.

„Sklapni, Bille!“ utrhla se na něj. Postavila se a podpatkem skopla mladou blondýnu zpět do krve, když se pokoušela vstát. Ta tiše zasténala a stulila se do klubíčka.

Gardista vedle mladíka pod svou neprostupnou maskou zavrčel, otočil se na patě a odešel ze zasvěcovacího sálu. Nebyl tu potřeba.

„Má-mám dojít pro Mistra?“ zeptal se Bill tiše a bál se, že Damaris rozčílí ještě víc. Znal ji už nějakou dobu a věděl, jak snadno se rozzlobí a jak se z toho jejího panenkovského obličeje, orámovaným blonďatými loknami, stane krutá maska sršící blesky.

Damaris se narovnala. Ústa měla stažené do zlobné čárky a mezi obočím se jí vytvořila hluboká vráska vzteku. Věnovala jeden pohled mladíkovi, ale nic neřekla. Otočila se k mladé blondýně, která stále vzlykala na podlaze pokrytá Gabrielovou krví. Vytáhla ji na paty a naprosto chladnokrevně jí trhla krkem, až jí zlomila vaz, jakoby přelomila párátko.

Bill se tiše zajíkl a nic si nedovolil říct. Byla to jen malá ukázka Damarisiny zloby a on nechtěl být tím, kdo jí přijde další pod ruku.

„Napadá tě snad něco jiného?“ Kopla do dívčina těla, jakoby to byl kus hadru. Bill moc dobře věděl, že Damaris lidi bere jako odpad, který tu vždycky bude, bez možnosti se ho navždy zbavit.

„Jdu pro něj,“ pronesl Bill opatrně a rychle se vytratil ze sálu a zanechal Gabriela s Damaris.

***

   Maki měla dojem, že se na místě začne smát, ale tvrdý a neúprosný pohled muže před sebou jí to svým způsobem nedovolil, protože její respekt před dospělým mužem u ní zanikl už hodně dávno a to co před ní stálo nebyl muž jakého si podle hlasu představovala. Byl to spíše mladíček, kterému mohlo být sotva dvacet, možná o něco méně. Jeho hlas byl sice hrubší, jeho rysy byly sem tam poznamenány jizvami, ale nedokázal tím zakrýt své mladické vzezření.

„Ty mě máš hlídat?“ zeptala se kousavě a popošla k němu blíž. Byl o hlavu vyšší, ale ani to nestačilo k tomu, aby se ho začala obávat.

Mladík si odfrknul. „Nejsem chůva.“ Maki se před něj postavila, chvíli si ho prohlížela a rychlou ranou, kterou mladík nepostřehl ho srazila k zemi. Odstoupila o krok dál, klekla na jedno koleno a podívala se mu do tváře.

„Já nejsem zas někdo, koho bys chtěl znovu naštvat.“ Mladík zamrkal a chtěl se zvednout, ale Maki mu uštědřila ještě jednu ránu, po které mu začalo krvácet z nosu.

„Vidím, že trocha jídla tě postavila na nohy.“ Maki vzhlédla směrem do chodby, odkud se ozval pochvalný hlas doprovázený krátkým tlesknutím. Ladně se narovnala.

„Musí stačit málo, abych se vzpamatovala…“

„… a utíkala zase dál?“ Nenechal ji muž domluvit. „Jak už dlouho utíkáš? Pár týdnů nebo snad měsíců?“ Muž přišel až k železným dveřím a pohlédl na mladíka u svých nohou. „Dones jí batoh, Cartere.“ Oslovený spustil příval nadávek, které muž ignoroval. „Hned!“ dodal na důrazu a mladík se neochotně zvedl a pomalu odkráčel chodbou.

Maki si muže prohlédla. Nebyl ničím výjimečný. Mohlo mu být mezi čtyřiceti a padesáti lety, přesto vypadal v dobré kondici. Světlé vlasy se mu kroutily kolem uší a hluboké modré oči, obklopené počínajícími vráskami, značily o tom, že toho máš již mnoho za sebou, i když se to na jeho fyzickém stavu tolik neprojevilo.

„Ještě dlouho před tím, než vás omrzelo žít, když unášíte lidi gardě před nosem.“ Muž zasunul ruce do kapes tmavých plátěných kalhot, sklonil hlavu a tiše se zasmál.

„Jsi moc mladá na to, abys mohla přesně pochopit mé důvody, proč dělám co dělám.“ Maki se falešně zasmála až jí úsměv zmrznul na rtech. Podívala se chladně na muže a přikročila k němu, i přes své drobné vzezření neměla strach z nikoho vyššího než ona sama.

„Jediný důvod je, že jste pošetilý hlupák a nebaví vás žít,“ odsekla. Muž překvapeně zamrkal a zamračil se.

„Většina lidí si o tom myslí něco trochu jiného,“ řekl bez výrazu.

„Většina lidí žije v bludné představě, že když budou dělat, co se jim říká, tak si budou žít klidně.“

„Jako ovce před porážkou,“ přitakal muž. Maki se odtáhla a pohledla do chodby, kterou se blížil ten statný mladík s jejím batohem. Znovu si přeměřila muže před sebou.

„Mám ale dojem, že jste si se mnou nepřišel nezávazně povídat.“ Vytrhla mladíkovi batoh a přitáhla si ho k hrudi.

„To ne. Takže…“ otočil se k mladíkovi, „Cartere,“ a kývnul na něj. Ten se k Maki přiblížil a bez okolků jí zavázal oči špinavým šátkem, který vytáhl z kapsy.

„Nedůvěřujete mi?“ zeptala se Maki útočně.

„Žijeme ve složité době, nemůžeme věřit každému a teď pojď, povedu tě.“ Muž chytil Maki za paži a odváděl ji pryč z místnosti. „Věřím, že po tom, co ti řeknu, se k nám přidáš.“


Symbol

Na zápěstí

Postavy 1



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Krvespřísežníci - 5. kapitola:

2. Ala
09.03.2013 [11:02]

VAU skvělé, už se moc těším na pokračování, děkuji. Emoticon

1.
Smazat | Upravit | 08.03.2013 [7:12]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!