OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 2. kapitola

10.10.2013 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1342×

Poslouchala jsem pípavý tón vyzvánění, než volaný můj hovor zvednul. Dneska to trvalo výjimečně krátce, pouze tři pípnutí, než se na druhé straně ozvalo zvědavé haló.

„Čaute, Jayi! Potřebuju helfnout. Máš na večer už nějaké plány? Potřebuju na jednu akci doprovod, a kdo jinej by to měl být, než můj nejlepší kamarád,“ oznámila jsem mu dnešní program, který jsem si hodlala za každou cenu prosadit. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Mínila jsem mu představit pár svých kamarádek z mola a tak. Kdyby náhodou. To by bylo, aby nebylo.

„Už zase? Vždyť si byla včera a předevčírem na dvou. To ti to nestačí?“ divil se mému obdivuhodnému elánu do takhle vyčerpávajících zábav. Sama jsem to nechápala, ale já jsem mohla lítat pořád někde v jednom kuse. Měla jsem tolik energie, že i když jsem celý den běhala na nohou, večer jsem se ještě naparádila a vyrazila na nějakou super párty. Většinou jsem chodila sama, protože nikdo neměl takovou výdrž jako já, ale když jsem potřebovala garde, tak jsem pokaždé oslovila Jaye. Koho jinýho. Dneska jsem teda doprovod sice nemusela mít, ale to on samozřejmě nevěděl. Dělala jsem to přece pro jeho dobro…

„Tak půjdeš?“ přeskočila jsem odpovědi na jeho otázky, na které beztak předem věděl, jak odpovím.

„Ne že bych měl dneska na večer něco naplánovanýho, ale fakt nemám chuť ztrácet čas na nějaký akci, kde stejně nikoho neznám,“ zamítl mi můj skvostný návrh a zněl vskutku neoblomně. Nic co by mě ale zastavilo.

„Tak poznáš. A co budeš teda dělat? Nasadíš si papuče, uvaříš si bylinkovej čaj a podíváš se na nějakej film pro pamětníky? Buď trochu akční, ne? Když můžeš, tak si užívej,“ utahovala jsem si z něj a pochechtávala jsem se mu, protože jsem si ho zrovna vybavila ty jeho dědkovský bačkory, který hrozně rád nosíval všude možně, kam ho zrovna napadlo.

„Klidně, určitě se u toho budu bavit víc, než mezi nalitou losangeleskou smetánkou,“ stál si za svým urputně a jeho hlas nesl jasné známky nesouhlasu. Musela jsem uznat, že měl pravdu, ale rozhodně ne nahlas. Když jsem ho nemohla nalákat takhle, šlo to i jinak.

„Takže mi dáš košem, jo? To seš teda kamarád! A jak můžeš říct, že by ses tam nudil, když tam budu já? Hele, pane Leto, teď jste se mě vážně dotknul. Bude to chtít nějakou kompenzaci…“ hrála jsem uraženou, což on musel bezpochyby poznat, když jsem použila nadmíru afektovaný tón, ale to neznamenalo, že to mělo pořád stejný význam. Já ho tam dostanu, ať chce nebo ne. Jestli bude sedět doma na svém ctěném pozadí, tak asi těžko najde lásku svého života, kterou tolik usilovně hledá. Možná kdyby ubral, přišlo by to samo. Hmm, o tenhle postřeh bych se s ním měla podělit.

„Ale no tak, zas tak moc sem toho neřek. Však ty si to tam užiješ i beze mě nebo snad, ne?“ vyrukoval na mě s vážně dobrým argumentem. I v tomhle měl pravdu, ale nepopiratelný fakt byl ten, že s ním bych si to užila jednou tolik.

„To asi jo, ale s tebou mi bude mnohem líp. Nechci říkat někomu jinýmu, chci, abys tam šel se mnou ty. Stačí jen na chvíli, aby se neřeklo. To zmákneš, Jayi, no taaak,“ přemlouvala jsem ho, což byla stále ta šetrnější cesta ke kýženému cíli. Tu méně šetrnou jsem měla vymyšlenou již dopředu, takový poslední pokus, který určitě nezklame. Holt na něj to chce občas nasadit i těžší kalibr, aby se s ní hnulo.

„No tak když ti tolik chybim, můžeš se stavit, jedny papuče tu mám ještě navíc a film si můžeš vybrat podle sebe. Můžem si zas něco dobrýho uvařit, jestli chceš. A nezní tohle líp?“ lákal mě velice lstivým způsobem, který mě vskutku úspěšně pokoušel. Ale já jsem byla odjakživa zatížená na principy, takže mě tohle zviklat nemohlo. Moc mi sice nepomáhalo, že jsem se hned nato viděla u něj na tom extrémně pohodlném gauči pod teplou dekou, s cappuccinem v hrnku, veganskými palačinkami a velkou obrazovkou před sebou, ale odolala jsem tomu, ačkoliv jsme ten náš večer nepodnikli docela trestuhodně dlouhou dobu. Prevít jeden mazaný!

„A co když ti řeknu, že jestli se mnou nepůjdeš, tak moje klíče poputujou k té prsaté bloncce, který ses tolik líbil,“ upozornila jsem ho s takovým zákeřným nádechem v hlase a měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. Detailně jsem si dokázala představit ten jeho otráveně nakvašený výraz, že jsem se opovážila vytáhnout zase tohle, když už na to určitě zapomněl.

„To mě budeš vždycky vydírat těma klíčema?“ brblal poněkud frustrovaně, když jsem mu připomněla onu dívčinu, z níž měl mírně řečeno trauma. Dost možná jsem to způsobila i já, když jsem ji spojovala se samými lepšími věcmi. Něco se mi hodilo, on byl proti, a šup, už jsem mu ji cpala. Doteď mi raději neřekl její jméno, aby to nebylo ještě horší.

„Nepřeháněj, jakýpak vydírání! Já pouze vyjednávám… Tvoje smůla, že nemáš takový nepřekonatelný trumfy jako já. Takže?“ dožadovala jsem se jeho definitivního vyjádření, u kterého jsem nebrala žádnou jinou možnost, než nadšené ano.

„Víš o tom, že seš příšerně zákeřná potvora?“ stěžoval si s hraným pobouřením, ale celkově to vyznělo pobaveně a pro mě nakonec i s lichotkou. Udělal mi vážně radost, ačkoliv jsem si za to mohla gratulovat pouze sama sobě. Nebýt mých nadlidských přesvědčovacích schopností, neměli bychom takové úžasné vzpomínky, kterých máme vyloženě kvanta. No dobře, to přeháním, protože Jared je dobrodruh každým coulem, ale nebýt mě, tak o hodně fajn zážitků taky přijdeme s tím, jak se mu někdy chce a někdy zase nechce.

„Ty víš, jak mi polichotit,“ uznala jsem potěšeně a opět jsem měla před očima jeho kysele se šklebící a rezignující obličej, že se mi ho opět povedlo přelstít.

„Ty víš, jak mi dokonale zkazit neplány na pohodový večer,“ vrátil mi to i s notnou dávkou cynismu.

„Takže v devět ve Venice u Lustreho. A ať vypadáš jako vždy skvěle, jasný? Budu se těšit, zatím,“ loučila jsem se, abych se mohla radovat sama o samotě a taky byl čas na to projít si šatník a vybrat si nějaký outfit pro dnešní párty. Milovala jsem večírky na pláži, protože měli vždycky takovou jedinečnou atmosféru.

„Ještě aby ses netěšila,“ stihl mi zahučet nazpátky dřív, než jsem to položila. Ani tím mi ten sladký pocit z vítězství nezkazil. Blackberry letěl vzápětí do měkkých saténových peřin a já jsem se pustila do svého konfekčního království. Jako každá ženská jsem byla na oblečení totálně ujetá, což moje profese jenom potvrzovala, takže přesně to mi zabralo většinu času oněch příprav, než jsem se vydala do Venice Beach. Když už mě vážně tlačil čas, navlékla jsem na sebe bílou krajkovou halenku, odrbané titěrné šortky a celý look jsem volila do glam rocku ve kterém jsem se cítila nejlépe. Neměla jsem sice vyhraněný vkus, od každého jsem měla něco, ale rockovější styl mi seděl nejvíc. A taky jsem aspoň v drtivé většině případů ladila s Jayem a kluky. Ofinu jsem natupírovala a načesala nahoru, vlasy po stranách jsem si nalakovala, stáhla, abych vytvořila účes odpovídající zbytku. Make-up mi musel logicky sedět ke zbytku jako taková třešinka na dortu.  

Postávala jsem u venkovního baru s jednou známou, když jsem mezi davem spatřila prodírat se Jareda, který se mě snažil najít. Počkala jsem si, až se jeho pátravé oči zaměří mým směrem a zamávala jsem mu. Jako vždy se celý rozzářil a věnoval mi jeden ze svých úsměvů, na který jsem odpovídala úplně stejně. Když si uvědomil, že je tu vlastně z donucení, rychle rty stáhnul opět k sobě a okamžitě vyloudil výraz, který mi napovídal, že je z toho tady víceméně nešťastný. Určitě to budu mít hned na talíři…

„No konečněě,“ vítala jsem ho hnedka s lehkou provokací a jakmile k nám dvěma došel, natáhla jsem se k němu, abych mu dala pusu na líčko. Zasloužil si to, i když opravdu jenom minimálně.

„Jsem vážně moc ráda, že jsi přišel,“ neodpustila jsem si ještě jednu poznámku plnou teatrálního nadšení, ale alespoň se špetkou upřímného poděkování. Za to jsem si vysloužila jeden dlouhý, mírně podmračený pohled, který na mě měl nejspíš zapůsobit varovně.

„Co bych pro tebe neudělal,“ nezůstal pozadu v tom vzájemném popichování, které tvořilo značnou část našich rozhovorů. Někdy to bylo sice poněkud náročné, ale alespoň jsme se nikdy nehádali. Zatím jsme si zažili jenom takové chvilkové spory, žádné velké hádky, a to se známe už dobré čtyři roky. To je hrozný, jak to letí. Pořád si živě pamatuju, když jsem sem přijela jako malé, vyděšené kuře a absolutně jsem netušila, která bije. A na co nikdy v životě rozhodně nezapomenu je to, jak jsme se my dva poznali. Před čtyřmi roky na Coachelle, když jsme se tam neplánovaně potkali. Přesněji řečeno, spíš střetli. S naší partičkou jsme se bavili tím, že jsme si házeli s fotbalovým míčem a zrovna já jsem to jaksi nestihla vybrat. Sedli jsme si hnedka, krom teda toho, že já rovnou na zadek, i přes tu menší kolizi. Pak už to šlo jedno s druhým a od té doby jsme taková nerozlučná dvojka.

„Je mi jasný, že mě to bude něco stát,“ pronesla jsem smířeně a nepatrně hořce jsem se na něj ušklíbla, ale rychle jsem z toho vykouzlila milý úsměv. Jared se na tenhle můj mírně potupný komentář počal zubit od ucha k uchu, když jsem ho uvědomila, že vím, co mě čeká. To on ale zas netušil, co ho čeká pro dnešní večer. Nachystala jsem mu takovou menší seznamku. Znala jsem pár holek, které mi k Jaredovi celkem seděly, takže jsem mu je tu hodlala představit. Mikaelu, Sashu, Natju, Madelaine a Elisu. Všechno překrásné ženské, ovšemže když to jsou modelky, ale také se s nimi dalo povídat si, aniž by si jeden opakoval jako mantru stále dokola, ať už konečně zavře tu svoji klapačku.  

„Je dobře, že seš s tím smířená,“ prosadil si poslední slovo, přičemž jsem ho nechala, jelikož jsem se již nadechovala, abych načala nové téma. Nejprve jsem se na něj opět posměšně zašklebila a poté jsem stočila zraky ke své kamarádce z práce, zmiňované Elise.

„Určitě se vy dva už znáte, ale jenom pro pořádek – Elise, tohle je Jared a Jarede, tohle je Elise. Teď mě na chvilku omluvte, určitě se sami nějak zabavíte, já si zatím zaskočim na bar za jednou osobou,“ přešla jsem k mému stěžejnímu plánu a vyklidila jsem pole dřív, než někdo mohl vznést nějakou námitku či rovnou protest. Můj kvapný odchod vyprovodil Jaredův nepatrně zbystřelý a zároveň podezřívavý pohled. Jeho starosti jsem zmírnila mrknutím a už jsem mu zmizela v davu lidí, kteří se vlnili v rytmu nějaké latino hudby. Ideální hudební kulisa do tohohle teplého, intimního prostředí.

Za nějakých dvacet minut si mě Jared se štěstím sobě vlastním v tom davu našel. Vůbec teda nešetřil těmi neverbálními otazníky, které ke mně vysílal už z dálky. Musela jsem se nanejvýš snažit, abych si udržela vážnou tvář a nevykecala mu, co jsem to na něj tady nachystala.

„Co to bylo?“ ptal se zmateně a hlavou pohodil dozadu, aby mi ujasnil, co myslel, kdybych to náhodou nevěděla. No, blbou jsem hrát nemohla, protože to by mu jinak došlo okamžitě. Mínila jsem to na něj navlíknout nějak opatrně, protože jsem neměla ponětí, jak by to jinak vzal. Nemuselo by se mu líbit, že se tolik angažuju, ale doufala jsem, že chápe můj záměr. Chtěla jsem mu akorát pomoct.

„Potřebovala jsem si za někým zaskočit, jak jsem řekla. Snad ses beze mě moc nenudil,“ vyzvídala jsem fakticky dost nenápadným způsobem, když jsem tu svoji zvědavost znovu vtěsnala do obyčejného pošťuchování.

„Dozvěděl jsem se docela zajímavou věc,“ nadhodil s takovým záludným nádechem svého zvučného a velice melodického hlasu, který mě automaticky navnadil na to, abych se dožadovala pokračování. I bez toho zabarvení bych to vyžadovala, protože jsem byla jako skoro každá ženská až nezdravě zvědavá.

„Povídej,“ vybídla jsem ho, když už mlčel příliš dlouho, aniž by se to nedotklo mé mělké trpělivosti.

„Sem žádnej doprovod nepotřebuješ, takže proč jsem tu?“ ptal se mě bez toho, aniž by chodil kolem horké kaše, což míval ostatně ve zvyku. Já jsem si upřímnosti cenila, v obou jejích formách. S vymyšlením odpovědi jsem se nezatěžovala moc dlouho.

„Abys neseděl doma na zadku a trochu se zas pobavil. Tak někdy vytáhni někam ty mě, abych pořád nebyla za tu trapitelku já,“ podařilo se mi ututlat výčitku, která se mi neustále ohledně téhle záležitosti drala na mysl. Jaredovi se očividně moje obsáhlá odpověď nezdála, jelikož se mu zamyšleně svraštilo čelo a nebesky modravé duhovky se schovaly pod hnědé obočí.

„Jenže ty kam nechceš, tam nejdeš,“ namítl mi na to obratem, s bezradností, kterou v tom zajisté spatřoval. A zajisté taky viděl jediné východisko, že bude chodit tam, kam já. Takže je tady naprosto správně!

„Takže seš tady správně,“ zrekapitulovala jsem svoji myšlenku nahlas a obohatila jsem ji o široký, povzbuzující úsměv. Zrovna kolem procházela Madelaine, takže jsem dvakrát neváhala a odchytila si ji. Překrásná dlouhovlasá bruneta s alabastrovou pletí a obrovskýma zelenýma očima. Francouzska s tím jejich typickým šarmem díky kterému si každého omotala kolem prstu. Ani já jsem nebyla výjimkou. Na chlapy to byl ale doslova magnet. No, já být chlapem, tak…

„Ahoj Leiny, moc ráda tě vidím! Jak se máš, srdíčko? Slyšela jsem, že budeš předvádět u Zuhaira. Moc ti gratuluju! On má úžasný modely a na tobě obzvlášť vyniknou, to mi věř,“ mluvila jsem jí do ucha, když jsme se tak zlehounka objímaly, jak jsme to v naší branži běžně dělávali. Nějaké těsné kontakty byly něco jako nevhodné až nakažlivé. Nejdřív mi trvalo si na to zvyknout, ale teď už mi to přišlo úplně normální.

„Nerio, taky tě ráda vidím. To je doba, co jsme se viděly naposled! Na přehlídce to bylo, že? No jo, je to tak, a děkuju! Budeš mít volný místo hned pod molem. Já jsem zas slyšela, že budeš teď fotit na Floridě, trochu nasáknout východem a tak, co?“ spustila na mě tím samým stylem jako já. Nikdy jsem si nemohla být jistá, jestli se mnou mluví bez přetvářky, protože takhle se tu vedly konverzace běžně, a když jsem ty lidi dobře neznala, odhadovalo se to těžko. Ale zrovna u Madelaine jsem měla pocit, že spolu jednáme férově.

„Tak tos slyšela dobře. No vidíš, kdybys to nezmínila, tak bych na to úplně zapomněla. Pořád v jednom kole, však to znáš,“ probíraly jsme se zdvořilostními frázemi, kterým Jared přihlížel s netečností a nezájmem. Třeba když dám prostor jenom těm dvěma…

„Přesně, v jednom kole,“ souhlasila s mým přirovnáním, ale to už jsem dumala nad tím na co se při svém dalším odchodu vymluvit, aby Jayovi nedocvaklo, oč tu běží.

„Jo, mimochodem, tohle je Jared, můj velice dobrý kamarád,“ postavila jsem se mezi ně a gestem poukázala na toho fešáka vedle mě. „A Jayi, tohle je Madelaine, nějakou dobu jsme spolu dělaly,“ představila jsem je a nechala jsem je, si podat ruce, přičemž jsem ostražitě sledovala, jestli mezi nimi něco neproběhne. Nic osudového jsem ale neuzřela.

„Jo, hele, Leiny, nevidělas někde Miki?“ napadlo mě náhle, takže jsem to záhy použila. Pro jistotu jsem se vyhýbala Jaredově nedávno oholené tváří, abych se vyhnula všemu, co bych v ní dost možná mohla vidět.

„Je u vody tam u altánu,“ věděla hnedka, protože ta měla vždycky o všem neuvěřitelné přehled. Nahrála mi krásně do karet. Povšimla jsem si, že po Jaredovi tak letmo pokukuje, přičemž se stále vstřícně usmívala, a když se na ní byť jen na pár sekund podíval, usmála se jednou tolik. Jared jí padl nevýslovně do oka. Taky aby ne, když to byl takový pohledný, sympatický, charismatický muž.

„Super, na chvíli mě tu omluvte, zaskočím tam. Hned jsem zpátky,“ loučila jsem se s nimi s takovým provinilým obličejem, jasně že hraným, aby to vypadalo, že je hrozně nerada opouštím a nechávám je tam sama. Tomuhle jsem dávala dost šancí. Leiny byla sice dost cílevědomá a dravá, ale nikdy ne vlezlá či neodbytná. Ona to s muži uměla, o tom žádná. Naznačila svůj zájem a pak se nechala dobývat jako správná ženská.

Udělala jsem sotva pár kroků, ale těmi svými typickými dlouhými a táhlými, když mě zastavila něčí ruka na zápěstí. Očima jsem dopadla na onu ruku s vystouplými žílami, kterou jsem moc dobře poznávala, a vyjela jsem po ní až k dvěma velkým, tvrdým, modrým drahokamům. Jéje…

„Co to děláš?“ zahučel mi do ucha trochu ostřeji, když ho to moje neobvyklé chování znervózňovalo. Střelila jsem bleskově očima k Leiny, která tam postávala samotinká a snažila se nedívat se naším směrem. Normálně by si šla svou cestou, ale Jared se jí asi fakticky hodně zamlouval. Proto jsem se hodlala snažit, aby dostali alespoň chvilku. Vyvlékla jsem se Jaredovi ze sevření, protože mě to trochu bolelo, jak mě mačkal, protože jsem ho nejspíš hodně štvala.

„Jako co?“ rozhodla jsem se hrát hloupou, protože jsem v té své tajné misi žádnou chybu neudělala. A když budu šikovná, tak to nepraskne.

„No, tohle! Co to, sakra, děláš? Nějaká seznamka nebo co?“ pokoušel se zůstat klidným, ale moc se mu to nedařilo, když držel čelisti pevně sevřené a slova tlačil skrz ně. Automaticky jsem nahodila ten nejvíc nevinný výraz, který jsem byla schopná momentálně ze sebe vyloudit. Když jsem se na něj tak dívala, cítila jsem se hrozně provinile, i přes to že jsem věřila tomu, že dělám dobrou věc a pomáhám mu.

„Kdybych řekla, že jo, bylo by to hodně špatně?“ použila jsem tón hlasu, který mu měl napovědět, že jsem si ani v nejmenším neuvědomovala, že by se mu to nemuselo líbit. Ještě jsem na něj zamrkala a udělala psí oči, přičemž jsem doufala, že to na něj zabere.

Nechci se pořád opakovat dokola, ale stejně Vám ještě jednu děkovačku věnovat musím! Jste úžasní!! Takový zájem jsem nečekala a nesmírně mě to těší! :) <3

Zato si určitě zasloužíte menší nástínění děje v další kapitole, i když teda tyhle začátky jsou takové nudnější a zdlouhavější. V příští kapitole se objeví i část z pohledu Jareda potom, co se stane. Ale můžu prozradit, že se bude Jay snažit a že se mu to vrátí, i když asi úplně jinak než o co by stál. :)

I tuhle kapitolku věnuju své Echeloní sestřičce Pavlušce, protože je prostě skvělá! x))

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 2. kapitola: