OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 22. kapitola

17.01.2014 (15:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1130×

NERIA

Pospíchala jsem poklusem za Shannonem, abych ho co nejdřív doběhla a všechno mu obratem vysvětlila. Nemohla jsem ho prostě nechat jít, aniž by se mylně domníval, že se stalo něco, co se vlastně vůbec nestalo. V tu chvíli mě nezajímalo nic jiného, ani to, že jsem na sobě měla pouze opravdu skromný saténový župánek a ťapala jsem na boso. A nezajímalo mě ani to, že Shann ode mě zaručeně nebude chtít nic slyšet. Nemá na výběr, pravdu se ode mě dozví hnedka teďka a s tím ať potom naloží po svém. Druhou největší starost mi dělal bezesporu Jared a ten nepříjemný fakt, že jsem ho tam nechala prostě trčet. Navíc jsem předem tušila, že tohle mi nijak snadno nepromine. Spíš jsem s tím přímo počítala, ale to budu řešit, až vyřídím tohle.

„Shannone? Shannone, počkej chvíli… No tak, stůj,“ brzdila jsem ho slovy, když jsem mu byla téměř za zády, ale to na něj nezabíralo, takže jsem si ho ještě předběhla a zastavila jsem ho až tehdy, když jsem na něj sáhla. Očividně se mu to nelíbilo a já chápala proč, přesto mě to uvnitř zabolelo. Jako bych měla lepru či co. V podstatě mi ale mnohem víc vadí to, že si o mně myslí, že bych něco takového udělala. Hrubě mi křivdí, a to bolí ze všeho nejvíc.

Nějakou chvíli mu trvalo, než se odvážil zvednout hlavu a podívat se mi do očí, ale to nejspíš proto, aby ve tváři našel ten nejvhodnější výraz, který by dokonale vyobrazil jeho pocity. Zhnusení, ponížení, vztek a nenávist. Čekala jsem něco podobného, ale ne v takové šokující míře. Na druhou stranu mi to aspoň dokazuje, že to všechno stále není za ním. No, ani za mnou ne, protože bych tu jinak před ním nestála.

„Nevím, jak začít, protože mě napadá jedna jediná věta, kterou všichni naprosto nesnáší, ale líp to vyjádřit asi nedokážu, takže… Možná trochu jinak, ale… To, co si tam viděl, je úplně jinak, vážně, i když to tak vůbec nevypadalo. V tom mi musíš věřit,“ žvatlala jsem pomateně, protože jsem byla z celé té prekérní situace příšerně nervózní, což se navenek právě projevovalo překotným a horečným blábolením. Shannon na mě zíral bez špetky zájmu a při poslední části mého proslovu se trpce zašklebil. Zřejmě budu muset vyvinout větší snahu, aby mě začal alespoň poslouchat. Možná by to i šlo, kdyby ale kolem pořád někdo nechodil a blbě na mě nezíral, takže jsem chvíli co chvíli přenášela svoji pozornost z těch rušivých elementů všude kolem na Shannona, který kvůli tomu byl zjevně vytočený o to víc.

„Musím?“ přeptal se značně sarkasticky, že po něm žádám něco, co je momentálně nad jeho síly a hlavně to neodpovídá jeho vnitřnímu přesvědčení.

„Prosím tě o to… i když nedokážu pochopit, že si o mně myslíš, že bych ti někdy něco takovýho udělala,“ poznamenala jsem nepatrně ublíženě a zároveň rozhořčeně, aby zřetelně viděl, že cítím všechno možné, jenom ne provinění, protože jsem se ničím neprovinila, jak mu taky zatvrzele tvrdím.

„Přestaň ze mě dělat debila a ještě mě nutit k tomu, abych se cejtil blbě, že jsem vás u toho nachytal,“ odsekl rozezleně, protože jsem ho svými přemlouvacími taktikami tak akorát doháněla na pokraj příčetnosti. Měřil si můj obličej vztekle blyštícíma se očima a v hutných vlnách ke mně vysílal velice nepřívětivé signály. Byl to pro mě těžký úkol, abych ten tíživý pohled bez jediného přetrhnutí vydržela, aby pochopil, že kolem sebe takhle kope zcela zbytečně, protože jsem fakticky pomalu začínala mít takový otravný pocit, že jsem přeci jen něco špatného provedla.

„Ale vždyť jsi nás při ničem nenachytal! Poslyš, včera mi nebylo zrovna dvakrát nejlíp...“

„Mně po tej naší první hádce taky ne a hnedka jsem nešel a nevojel jsem první holku, která se mi připletla do cesty!“ pronesl uštěpačným hlasem, který nepřipouštěl žádné výhrady, které jsem já samozřejmě měla. Jak může něco takového, sakra, vypustit z pusy?! Vždyť to přesně, doslova a do písmene udělal! Doslova a do písmene asi ne, ale stejně! Tohle je ukázkový dvojí metr. Ten můj potlačovaný vztek závratně vzrostl a pokoušel se probít na povrch. Naštěstí se mi ho jakž takž podařilo ukočírovat, abych se na něj na místě nerozkřičela s tím, že si nevidí do huby. Jestli jsem něco skutečně nesnášela, tak to bylo právě tohle. Když někdo soudil nejprve ostatní, aniž by se nejprve zaměřil sám na sebe. Vrchol sobeckosti. No dobře, tohle bylo trochu něco jiného, ale beztak.

„No puedes estar hablando en serio! Co to, sakra, meleš?! A to na té chodbě bylo jako co?!“ přešla jsem do ofenzivy, když mě začal takhle slepě obviňovat, ale jakmile má útočná slova dozněla, uvědomila jsem si, že bych takhle mluvit neměla. Nechtěla jsem, aby tenhle rozhovor sklouzl do výčitek a všelijakých ošklivých útoků. Tady šlo především o vyjasnění si toho prapodivného nedorozumění.

„Přesně jsem věděl, že tohle vytáhneš, ale...“

„To je jedno, Shannone, co bylo, bylo, ale dneska ráno to bylo tak, že tam Jared se mnou zůstal, protože včera po tom, co jsme… prostě jsem měla včera špatnej den a po ruce tu byl akorát ten zatracenej minibar s těmi úžasnými malými pitíčky a nějak… jsem to nezvládla. Jared na mě dával jenom pozor, aby se mi nic nestalo, to je celý,“ vypověděla jsem mu celý příběh značně zkráceně, ale naprosto výstižně, abych nic důležitého nevynechala. Další řeči okolo slyšet rozhodně nepotřeboval. Dala jsem si záležet na tom, aby to vyznělo věrohodně a nekompromisně, aby moje výroky dál nezpochybňoval, což se mi mimochodem ani v nejmenším nezamlouvalo. Přirozeně. Vždyť se známe již takovou dlouhou dobu a pak tu najednou rozebíráme něco takhle stupidního…

Shannon na mě nějakou chvíli němě zíral bez jediné známky vnímání, že by se mu na to chtělo nějak reagovat, akorát se na mě zadumaně mračil a poklepával si palcem o stehno, jak se snažil promyslet si svůj další krok. Trpělivě jsem sečkávala, přičemž jsem na něj bez ustání hleděla s takovou bezprostředností a intenzitou, což mu v tom zarputilém přemítání jistě nijak nepomáhalo. Hrozně moc jsem si přála, aby se zachoval jinak, než jsem očekávala.

„Moc pěkná pohádka, Nerio. Určitě ti netrvalo dlouho na to přijít, co?“ Nepřekvapil mě, nečekaně. Sklopila jsem zklamaně hlavu a nepatrně jsem s ní zavrtěla jakožto neverbální vyjádření svých pocitů z jeho odezvy, která mi byla jasná předem.

„Ryzí pravda, ale vážně tě o ní nebudu stůj co stůj přesvědčovat, protože to fakticky nemám zapotřebí. Já tě mám ráda, Shannone, hodně ráda, kruci, ne, víc než to… a z toho důvodu bych ti nikdy nelhala. Je to na tobě, čemu budeš věřit, ale když skousneš to, co tě žere, tak to jistě pochopíš,“ neodpustila jsem si poslední promluvu do jeho rozbouřené duše, která měla být můj poslední pokus k tomu, abych mu otevřela oči. Pak mě ale napadlo něco, co by na něj mohlo mít mnohem lepší účinek. Jeho bratr. „A navíc. Uvědomuješ si vůbec, že když mě obviňuješ z něčeho takovýho, že tím obviňuješ i svýho bráchu? Copak si fakt myslíš, že by ti něco takovýho udělal? Zamysli se nad tím pořádně a pak vynášej soudy,“ použila jsem tu nejtěžší páku a s ní jsem tenhle rozhovor definitivně ukončila. Než jsem se otočila k odchodu, věnovala jsem mu jeden nadějný pohled, který mu měl naznačit, že v něj věřím. Tedy, v to, že mu to nakonec dojde. Nechal mě odejít s týmž výrazem, který měl po většinu našeho rozhovoru, ale přidal k němu ještě jedno nepřeslechnutelné odfrknutí demonstrující jeho pobavení nad mojí řečí. Ani tím mi nezkazil můj spokojený dojem, že jsem udělala vše, co jsem jenom mohla, abych ho aspoň nějak nalomila. Jasné, ten prvotní šok bude chvilku trvat, než opadne, a až jeho mužské, ješitné ego ustoupí do pozadí a dá prostor čisté racionalitě. Aspoň pevně doufám, že se to stane. Nerada bych, aby to takhle skončilo…

Přišla jsem již do prázdného pokoje s pootevřenými dveřmi. Nijak dvakrát jsem nedumala nad tím, proč asi. Pravděpodobně jsem tím Jaye namíchla víc, než jsem se domnívala, když odsud vypálil, aniž by za sebou zavřel. To dělával ve vážně výjimečných momentech, kdy byl z toho hněvivého rozčílení přímo u vytržení, a tohle byl jeden z nich. To se mám na co těšit, teda. Ale proč vlastně? Co jsem provedla tak hrozného? Je fakt, že jsme se ráno zabrali do poměrně zajímavého rozhovoru, ale to nebyl důvod k tomuhle. Zajímavý byl určitě taky proto, že mi nějaká ta setinka procenta ještě koluje v krvi. Těžká rána opilcova. Však jsem statečně zachraňovala situaci, protože někdo to udělat musel, takže proč tohle?

Neměla jsem času nazbyt, protože jsem měla dopoledne focení od jedné pařížské kosmetické značky, takže jsem si vlezla pod sprchu, když jsem to včera v noci nedotáhla do konce. Sprchu jsem si směla dovolit o něco delší, takže jsem si ji maximálně užila, než jsem se vydala opět do práce. Celou dobu jsem v mysli přeskakovala od Shannona k Jaredovi a Anahi a pořád dokola. Až mě z toho začínala bolet hlava. Spousta věcí na přemýšlení a málo vydatného spánku. Ale ne, kupodivu jsem se vyspala velice dobře, i když to tak zmožení alkoholem mívají. Dřív nebo později ten počáteční svěží elán honem rychle přejde.

Nakonec se focení posunulo až na odpoledne, protože pan fotograf, světoznámý Patrick Demarchelier, zavolal, že se z osobních důvodů zpozdí, a samozřejmě, bez fotografa nemůže být focení, že. Přišlo mi to akorát vhod, abych dočerpala etanolem vysáté síly na té úžasné posteli na pokoji. Neměla jsem náladu cokoliv podnikat, ačkoliv se za mnou brácha s Anastasií stavili, že razí do města ještě s Tomem a Vicki, abych se k nim přidala, a že já Paříž vskutku zbožňuju. Odmítla jsem s tím, že dnešek strávím poněkud klidněji. Potom se zastavila Erin, která měla podobný plán a který jsem taktéž zavrhla. Stihla jsem se podívat na svoji oblíbenou komedii a dát si dobrý zeleninový salát, přestože dneska šlo pouze o můj obličej a ne o figuru. Chtěla jsem se jednoduše cítit fit, a ne abych řešila nafouklé břicho, a navíc je zelenina rychle strávená, takže ideální pokrm.

Na focení jsem vyrazila o hodinu dřív, abych náhodou netrefila třeba špičku. Doprava v Paříži byla už takhle dost komplikovaná a náročná, tudíž je třeba myslet dopředu. Sice místo focení nebylo daleko od našeho hotelu, ale zrovna tohle jsem nesměla prošvihnout. Při nejhorším půjdu po svých, no.

Po cestě, stále v hotelu, jsem narazila na Anahi. Na první pohled budila dojem, že je značně mimo sebe, což ale nebylo nic neobvyklého. Takováhle nevyrovnaná povaha, jakou se vyznačovala zrovna ona, to měla jako denní chleba.

„Zastav se, Nerio!“ zaprskala jedovatě mým směrem, jako bych snad byla nějaké hej nebo počkej. Pouze z dobroty své maličkosti a především nepoddajné zvědavosti jsem se zastavila ve svižném kroku a natočila jsem se k ní s povytaženým obočím, že co to ode mě zase chce.

„Co je zas? Já jsem si myslela, že už jsme si všechno vyříkaly,“ připomněla jsem jí otráveně, protože mě zjevně mínila znova s něčím obtěžovat. Ona mě obtěžovala i svojí přítomností, natož potom, když otevřela tu svoji nevymáchanou pusu.

„To asi jo, kdybych se nedozvěděla, že dneska byl Jared na noc u tebe,“ vypálila na mě bojovně a zlověstně lesknoucíma se očima mě v nich vraždila nejméně na sto způsobů. Tohle její běsnění mě náramně bavilo, tudíž jsem si ho plánovala nanejvýš užít a třeba ji i trochu popíchnout. V tomhle jejím stavu by to zaručeně nebylo těžký.

„Se to k tobě dostalo docela dlouho,“ rýpla jsem si do ní nepokrytě, protože jsme se nacházely v té fázi, kdy jsme mezi sebou nic nepředstíraly a šly jsme drsně proti sobě.

„Nevěřim tomu, že by s tebou Jared něco měl,“ vrátila mi to důrazně a jakože přesvědčeně, což jsem jí už jen z principu nežrala. Kvůli tomu jejímu vytočenému prskání bych jí to nebrala stejnak.

„Jasně, protože to bys tu jinak nestála, co?“ trumfnula jsem ji na plné čáře, abych otočila skóre za to minule. Vtom mi ale myslí problesknul takový šílený nápad, který ale minimálně stál za krátké zadumání. Dobrala jsem se po pár sekundách k tomu, že když mě k tomu přinutí, že jí to na rovinu řeknu.

„Jared mi přísahal, že se mezi váma nic nestalo,“ nezaváhala ani vteřinu s chladnou odpovědí, kterou uraženě odsekla, když jsem jí takhle ukázkově setřela. Její zabijácké oči o to znatelněji přidaly na síle, že jsem se musela přemáhat, abych nedala najevo, že mě tím poněkud děsila. Brazilská psychopatka…

„A tobě jeho slovo nestačí?“ provokovala jsem ji docela hrubým způsobem, ale to si taky ostatně zasloužila, takže žádné ohledy. Na ni jsou zcela zbytečné, protože ani ona je na nikoho nebere.

„Chci to slyšet ještě od tebe,“ poručila si neoblomně, jako že tu odpověď ze mě za každou cenu dostane, to jsem rozpoznala okamžitě. Hm, když myslí… Ale nedaruju ji to nějak snadno. A kdo ví, jestli vůbec, protože mě neuvěřitelně deptá tím, jak se chová. Dlouho už se přemáhat nebudu, abych jí to takhle velkoryse trpěla.

„Ode mě? Proč? Co když ti řeknu pravdu a ty mi ji stejně nebudeš věřit? A co když ti budu lhát a ty mi to uvěříš?“ Trošku jsem si pohrála s její psychikou, která byla beztak již narušená dost, takže jsem jí tím nějak výrazně uškodit nemohla.

„Tak lhal mi nebo ne?!“ vřískla ke mně s nervy na zhroucení a založila si ruce na prsou jako nějaký generál, který si něco usmyslel a očekává nějaké výsledky. To pro mě znamenalo poslední kapku do mého poháru nenávisti a škodolibosti vůči Anahi. A ona si ho vypije do poslední kapky.

„No fajn! Hele, poslyš… kdybych si myslela, že váš vztah má nějakou budoucnost, tak se to nikdy nestane, to zase přísahám já tobě, Anahi,“ dušovala jsem se neochvějně s tím nejlepším hereckým výkonem, který jsem nepředvedla pořádně dlouho. A ten její šokovaně a nevěřícně protáhlý obličej mi to pouze potvrdil. Držela jsem se jen tak tak, abych nějak neprojevila svůj úspěch. Vedlejší komplikace jsem si prozatím nepřipouštěla, a že ty bezpochyby přijdou.

„Lžeš!“ osočila se na mě odmítavě a vrtěla konsternovaně hlavou, že to odmítá.

„Proč se mě na to teda ptáš?!“ vyjela jsem po ní úplně stejnou měrou, jelikož jsem se sebou nehodlala vorat. Od nikoho jsem si to nenechávala líbit, natož potom od ní. Co si o sobě jako myslí?!

„Abych si najisto uvědomila, jaká seš odporná mrcha!“ hanila moji pověst zapáleně, přičemž poslední dvě slova vyřkla s takovou obdivuhodnou hořkostí a zapšklostí, že jsem se uvnitř přímo tetelila štěstím. A to jsem neskončila…

„Víš ty co? Jared je s tebou jenom proto, že nemůže bejt se mnou! Tebe má jenom jako náplast, zlato. Čekal na to hodně dlouhou dobu… a stálo to za to, to mi věř,“ promlouvala jsem k ní s jistým uspokojením a vyžitím, které jsem v tom řádně vnímala. Zvlášť když jsem přihlížela tomu, jak Anahi v tom jejím nadutém ksichtě postupně brunátní a oči tlačí ven z důlků.

„Ty lžeš!“ opakovala se zaskočeně a vynervovaně, aby popřela moje lživé tvrzení, nejspíš hlavně kvůli sobě. Zdálo se mi, že mi na to skočila, ale přede mnou dělala, že ne, aby si to hned nepřiznala. Pravděpodobně by se totiž psychicky složila tady na místě. A to bych si taky náramně užila…

„Už chápu, proč jsi mi tenkrát říkala, že ve vašem vztahu hraje podstatnou roli sex, protože… proboha, já bych ho z tej postele nejradši ani nepustila ven,“ popichovala jsem ji svými dalšími výmysly, které jí musely zevnitř drtit na kusy, protože jsem během té doby, co jsem ji měla tu čest – fujtajbl – poznat, pochopila jednu věc, a to tu, že je Jaredem tak trošku posedlá. Nepochybuju, že by se mu ulevilo, kdyby se jí zbavil. Však já mu tímhle jinak řečeno prokazuju obrovskou službu. To je hodně dobrý argument, Nerio…

„Drž hubu, ty hnusná špinavá děvko!“ zaječela na mě naprosto bez sebe a v následující chvíli jsem postřehla, jak vstříc mně vyrazily její natažené dlaně, které se následně opřely o moje ramena. Spíš do mě neurvale vrazily, takže jsem to neustála, logicky na patnácticentimetrových podpatcích, a skončila jsem pusou zarytou v rudém hotelovém koberci s podivným štiplavým tlakem na čele. Když jsem si to místo nahmátla, zjistila jsem, že mi teče červená, protože při tom pádu jsem chytila hranu stolu, o který jsem se nechtěně hlavou zavadila.

„Už nikdy mi nechoď na oči, rozumíš mi?!“ varovala mě ledově ostrým hlasem, který se nebezpečně chvěl, jelikož překypoval nezvladatelným hněvem a krutou radostí, že mě složila na zem. Na tohle jsem nemohla nereagovat, ačkoliv jsem se ve své pozici skutečně bála, že mě normálně na místě dodělá. Tohle teda prvotřídně pokašlala. S vynaloženou námahou jsem se otočila k ní a zpříma jsem jí pohlédla do jejích pološílených očí.

„A ty už na mě nikdy víc nesahej, protože ti jinak zpřelámu každou kost v těle, rozumíš ty mně?!“ vyhrožovala jsem jí bez ostychu a provrtávala jsem ji skrz na skrz, že kdyby to šlo vidět, vypadala by jako cedník.

„Že to říkáš zrovna z polohy ležmo, co?“ vysmála se mi i s tím svým arogantním výrazem, který nepochybně pramenil z toho skvostného pocitu vítězství. Mě ale neoklame. Tak dobrá jako já v tom totiž není. Dozajista se takhle povzneseně tváří pouze proto, že uvnitř je totálně na cáry. Takže já mám za to, že tuhle slovní přestřelku, spíš tvrdý boj, jsem vyhrála já. Sice se musím sbírat ze země a ošetřovat si tu menší bolístku, kterou jsem kvůli tomu utrpěla, ale tohle mi za to rozhodně stálo. I za ty potíže, které to určitě vyvolá.

Největší malér, který to ale způsobilo, bylo to, že jsem s rozbitým čelem na to focení prostě nemohla jít, což znamenalo, že mě musí někdo zastoupit. Někdo, kdo se typové podobá mně. Já tu mrchu šílenou zabiju!

Ten malý šrám pod pořádnou boulí mi parádně zkazil celý den. Kvůli té potvoře jsem přišla o celkem důležité focení s jedním z nejlepších módních fotografů na světě. Patrick z toho byl neočekávaně docela rozladěný, ale moje náhrada mu tu náladu opět celkem vylepšila. Dneska už bych ji raději neměla potkat, protože jinak si to slízne i s těmi nebetyčně vysokými úroky. Ani jednou jedinkrát jsem nepomyslela na to, že by to mohla být i moje vina, když jsem jí poněkud neostýchavě a odvážně lhala přímo do tváře.

Během toho zbytku dne se u mě znovu vystřídali skoro všichni spoluvýletníci, kromě toho, kterého jsem očekávala nejvíc. Jared se ale nepochopitelně držel zpátky. O to hůř později… Vrtalo mi to hlavou, že se tu od rána nezastavil, ačkoliv jsme se nerozešli zrovna nejlépe, ale to by ho za těchto okolností neodradilo.

Sledovala jsem v televizi příhodný film z pařížského prostředí a zobala jsem do toho všelijaká semínka, která jsem nakoupila namíchaná v extra velkém balení. Nezájem, že zítra fotím podzimní kolekci pro H&M. Taky jsem si usilovně ledovala tu ránu na čele, aby mi ten otok co nejrychleji zmizel. Z mého podivně klidného večera mě vyrušilo nedočkavé bušení na dveře, až jsem se toho lekla. Pomalu jsem se vyhrabala z postele, jelikož jsem se plánovala po té krátké cestě ke dveřím aspoň trošku připravit na tu smršť po Jaredovsku. Kdo jiný by to mohl být, než právě Jay? Hodně naštvaný Jay dle toho halasného ťukání, které téměř otřásalo sklenkami na víno ve vitrínách podél té samé stěny. Jaký úlek to pro mě byl, když tam nestál Jared, ale jeho bratr. To bylo nějaký rychlý přehodnocení situace, ne?

„Ty?“ nechápala jsem jeho přítomnost a bylo to na mně velmi znát. Než jsem promluvila, držel bradu dolů a zíral kamsi k mým nohám. V ten moment mi nepřipadal zrovna dvakrát připravený na další kolo našich posledních hlubokomyslných rozhovorů. Jakmile ke mně vzhlédnul, jeho oči mi samy od sebe napověděly.

„Čekalas někoho jinýho?“ prohodil poměrně rozverně, ačkoliv se snažil tvářit se smrtelně vážně.

„Kohokoliv, jenom ne tebe,“ opáčila jsem pohotově, neustále ale v tom mocném údivu, který se mě pustí, teprve až doopravdy uvěřím tomu, že přede mnou stojí samotný Shannon.

„Sám nevim, co tady dělám,“ dramatizoval ten svůj příchod na scénu a ledabyle pokrčil rameny s drobným úsměškem, který se mu prohnal po rtech. Jedna část mého já se při tom pohledu na ta hříšná ústa probudila a zachtělo se mi po něčem takhle lahodném.

„Ale určitě víš,“ nesouhlasila jsem s ním a pokyvovala jsem si do toho na potvrzení hlavou, že ať tohle matení na mě nezkouší. Kapku provokace, ale no co, to on se objevil na mém prahu. Následně jsem ho gestem ruky pozvala dovnitř, aby nestál pořád na té chodbě, což bez prodlení udělal a schválně se do pokoje protáhl nápadně blízko mě. Duchapřítomně jsem ale zareagovala tím, že jsem se mu hbitě a ladně vyhnula. Cosi mi napovídalo, že si to dovolit můžu. Měl totiž něco v těch krásně zářivých očích, co mi tiše našeptávalo, že pro tentokrát to nějaká zásadní konverzace nebude.

„Co tak neodkladnýho mi musíš zrovna teď říct? Koukám se na Půlnoc v Paříži, takže mi kazíš ten správný filmový zážitek,“ stěžovala jsem si mu naoko lehce podrážděně, ale ponechávala jsem si na rtech drobný hravý úsměv.

„Kdybych to neudělal hned, už bych se k tomu určitě nedostal, takže proto… Co se ti to, proboha, stalo?“ všiml si mé malé bolístky a úplně se zhrozil, když se na ni zkoumavě díval a zjišťoval ty nepřehlédnutelné škody ze srážky s korunovaným blbcem, v mém případě korunovanou blbkou.

„To víš, pád z takové výšky se nemůže obejít bez následků,“ poznamenala jsem v žertu a pro lepší efekt jsem prstem ukázala směrem nahoru. Chvilku mu trvalo, než ten můj pokus o vtip pochopil, ale pak se nepatrně ušklíbnul a v očích se mu lišácky zablýsklo. „Tak co se děje?“ pobídla jsem ho, aby se vymáčknul. Jednou rázně kývnul hlavou, že tak neprodleně udělá, ale namísto toho ke mně přistoupil, chytil mě kolem pasu a začal mě zuřivě líbat, jako by to mělo být snad naposled. Nějakou dobu mi trvalo se z toho vzpamatovat, ale jakmile se stalo, ani na vteřinu jsem nepomyslela na to ho přerušit. Přesně naopak, přitulila jsem se k němu úplně na těsno a ty vášnivé polibky jsem mu stejnou měrou vracela, dokonce s o něco větší dávkou chtíče. Naprosto jsem se mu poddala a oddala a nechala jsem ho dělat jednu z věcí, které mu šly ze všeho nejlíp. Hádám, že tohle znamená usmíření. Takováhle usmíření fakticky zbožňuju. 

Příště ještě troška Shannyho v posteli, no, a pak se bude řešit ten Neriin menší "přeřek" před Anahi, s Jaredem samozřejmě. Všem moc a moc děkuju za podporu! :) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 22. kapitola: