OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 29. kapitola

10.03.2014 (15:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1235×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

JARED

Po tý absolutně bláznivý, nepředstavitelně neuvěřitelný a abnormálně náročný noci s Neriou jsem byl tak akorát zralej na to si dát jednoho velkýho panáka, anebo spíš dva, a zahrabat se do postele. K mojí smůle jsem při vzpomínce na postel okamžitě viděl ji, pod sebou, jak se mi celá ale naprosto a úplně odevzdala. Jak se pode mnou roztouženě svíjí a vzrušeně mi sténá do ucha, jak mi rukama chtivě přejíždí po těle, aby si ohmatala ty části, co nikdy předtím nemohla, které mě samy o sobě rozpalovaly do běla, natož potom ty její hladový polibky, kterými mě přiváděla téměř až k šílenství, protože mi jimi dokazovala, jak nestoudně hodně po mě prahne. Asi tak jako já po ní. No a ten samotnej sex… Proboha… Ve svých letech už jsem měl za to, že jsem zažil snad úplně všechno, jenže pak přijde ona a všechno změní. Nejen vše okolo mě, ale taky mě samotnýho.

Každopádně tím, že jsem dosáhl toho, po čem jsem takovou dobu úzkostně toužil, jsem ale totálně vše dokonale podělal. Když jsem ji viděl, jak ji to zničilo, protože si ty důsledky uvědomila mnohem rychleji, než by mě kdy vůbec napadlo, ačkoliv… váhala již zpočátku, takže mě to mohlo fakt napadnout dřív. Jenomže mě v tu chvíli nemohlo zastavit asi vůbec nic.  Myslel jsem jen na to, až konečně zchladím ten spalující žár mého chtíče, který poslední dobou stoupal stále výš a výš, až jsem mu nakonec podlehl a Neria se mnou.

Vidět ji takhle zlomenou a zoufalou bylo pro mě něco hroznýho. Na úkor toho, že jsem ji přece teda dostal, jsem ji od sebe akorát tak úspěšně odehnal. Stokrát raději bych znovu odolával tý nezměrný touze, než abych o ni přišel, jenomže přesně to se stalo, a to je na tom to nejhorší. Nějak bych se vypořádal s tím, že jsem tím vrazil Shannonovi přímo kudlu do zad, a že to si budu vyčítat hodně dlouho, kurva ne, nejspíš celej život si to budu vyčítat, ale tohle si prostě už tuplem nikdy neodpustím. Nechci na ni nějak tlačit, ale rozhodně se jí nevzdám. Po tomhle, co se stalo, to nepřipadá v úvahu. Díky tomu vím, že je na tom stejně jako já, takže o ni hodlám bojovat. Udělám cokoliv proto, abych to nějak napravil. Opravdu cokoliv, takže jestli potřebuje čas na to se z toho nějak vzpamatovat, dám jí ho, akorát nevím, jak dlouho to bude trvat, jelikož to nijak extra dlouho nevydržím. Nedokážu bez ní bejt, ani to vlastně neumím, a ona to moc dobře ví. Na druhou stranu ji zcela chápu, že se mnou teďka v podstatě nemůže bejt. Došlo mi to téměř ihned, ačkoliv se nesvedla přesně vyjádřit, protože z toho byla natolik v šoku, že jí to přivedlo snad až na pokraj příčetnosti, podle toho, jak hrozně vypadala. Tohle jsem skutečně nechtěl. Přímo mě to drtilo vidět ji v takovým stavu. Nejdřív sledovat to její nevýslovný štěstí a spokojenost a najednou, jako mávnutím proutku, když jí to došlo, jsem přihlížel tomu, jak ji ničí výčitky a kdo ví co ještě. Na ty jsem zatím ani nepomyslel, protože se mi v hlavě stále dokolečka motaly ty dvě zlomový chvíle a nic dalšího už jsem nestíhal.  

Nejvíc ze všeho se mi ale uvnitř usadil ten tíživý pocit toho, že jsem ji takhle silně rozrušil a navíc jsem ji ztratil. Dočasně, dočasně! Ten pocit štěstí, že jsem se přesvědčil, že i ona mě tak bouřlivě a divoce chce, byl nemálo opojný, ale pořád nestačil na to hlodavý provinění, co jsem jí nevědomky způsobil. Sám z toho mám pořád zkroucený žaludek, v krku mě příšerně pálí a hrudník mám podivně stažený jako by ho celý obepínal nějaký provaz, který se pořád silněji stahoval a znemožňoval mi, se pořádně neomezeně nadechnout. Kdybych to měl vrátit zpátky, bez zaváhání to udělám. Těžko říct, jestli mi to za to stálo nebo ne, protože… Chci ji v tuhle chvíli snad ještě víc, a to bych již předtím přísahal, že víc to už ani není možný. Akorát že kvůli tomu nebudu mít vůbec nic. Neuvidím tu její andělskou tvář s tím nejkrásnějším úsměvem, který určitě zatraceně dlouho nebude mít chuť ukazovat a taky neuslyším její jemný, ale přitom svůdný hlas a především ten její zvonivý smích, jelikož jí zajisté nebude i dlouhou dobu do smíchu. A taky přijdu o ty dvě čokoládově sladký kukadla, ve kterých jsem vždycky našel tolik jako v žádných jiných. To mi bude scházet ze všeho nejvíc.

Co když to tím ale ještě víc poseru? Když jí nechám prostor a čas na promyšlení? Aby ji nenapadlo něco mnohem, pro mě, nepředstavitelnějšího. V tenhle moment si nejsem jistý ničím, protože takhle Neriu v podstatě neznám, takže nevím, co od ní můžu očekávat. Ale co ona může očekávat ode mě?

Jo, sice jsem ji nabídnul, že tenhle průser spolu nějak vyřešíme, a kdyby na to náhodou přistoupila, což jsem víceméně jaksi ani neočekával, stejně bych totálně netušil jak z toho ven. Mám v hlavě i v citech takovej nehoráznej bordel, že… marně tápu v tom, co budu dělat dál já sám. Možná že ta její neústupná žádost o trochu času má něco do sebe. Aspoň si i já můžu tuhle totálně podělanou situaci probrat a nějak se s tím srovnat, protože je jenom otázka času, kdy mě to semele jako ji. O tom nepochybuju. Zatím jsem z toho taky v šoku, pouze čekám na ten okamžik, kdy se mi to v mysli urovná a uleží, abych mohl začít vyšilovat taky.

Tohle je kolosální průser! A já jsem takovej neskutečnej kretén, že jsem ho dopustil! Na co jsem jako kurva myslel? No, na co asi… Prostě se toho tentokrát ujal Jay junior a moje veškerý racionální myšlení tím naprosto zazdil. Sice je proteďka nanejvýš spokojenej, zato můj mozek a ten zbytek pekelně trpí. Teda teprve budou, až k sobě úplně přijdou. Dochází mi to docela nešťastně pomalu, ale zato bez výjimky všecko. Od tý osudový chvilky na pláži až posud. Stalo se to, co jsem ji od tý Floridy nejvíc přál, ale přišlo to v nejnevhodnější okamžik a rozhodně to na nás nemá takový dopad, o jaký jsem z hlouby duše stál. Právě že je to zcela opačně.

Co budu, sakra, dělat?! S Neriou to mám spočítaný. Dokud se nedá dohromady, anebo dokud já nezaznamenám, že už bez ní další den nezvládnu, navzdory tomu, že to tím velice pravděpodobně zhorším, poněvadž jestli nato nebude připravená, bude to s ní očistec. Ale co když to už ani nemá v plánu? Co když se mnou tímhle skončila definitivně? Tomu bych se celkem nedivil, protože z toho třeba viní hlavně mě. Nejtěžší na tom z toho všeho pro ni musí být to, co si má počít s mým bratrem, jenže to u mě platí taky. Co by bylo z jeho pohledu podlejší a odpornější? Nevěrná přítelkyně nebo zrada od vlastního bratra? No, asi zrazení vlastním bratrem s jeho přítelkyní. Do prdele, to se nesmí za žádnou cenu dozvědět! Nikdy! Dozajista by ho to totiž úplně odrovnalo. On Neriu fakticky miluje, i přes ty jejich dohady, a myslí to s ní upřímně vážně. Proto právě ty neshody, tak hodně mu na ní záleží. Zaručeně by neskousnul, co jsem mu provedl. Rozbil by mi nejdřív držku takovým způsobem, že by mě i naše mamka nepoznala a pak by mě asi možná zapřel, a už bych o něm do konce života neslyšel. On se umí před světem hodně dobře schovat, aniž by ostatní věděli kde je, pakliže to tak sám nechce. Představit si život bez něj taky neumím, protože… je to můj bratr! Zažili jsme toho spolu příliš, špatnýho a zlýho, nato, abych nějak fungoval bez něj. A navíc je tu ještě naše kapela, i když ta je pro mě právě za týhle situace zrovna jaksi to nejmenší. Co budu, do hajzlu, dělat?! To jsem fakt královsky posral tohle…

Vešel jsem do apartmá s úmyslem, že dneska už konečně vypnu, abych načerpal dostatek sil na zítřek, který jistě bude daleko náročnější než dnešek, i když se toho semlelo tolik, ale s čím jsem již vůbec nepočítal, bylo to, že bych tu našel Anahi. Zaskočeně jsem se zarazil v pohybu, protože sem ji v pokoji spatřil ležet na posteli, jenom v poměrně úsporným, sněhově bílým negližé, nejspíš nějaký světoznámý značky, a s hříšným výrazem v jejím výrazným obličeji. Dveře se za mnou hlasitě zabouchly, jak jsem je v tom volným pádu zapomenul zachytit, aby takhle netřískly. A co je zas tohle?! Jakoby toho dneska nebylo už dost…

„Anahi, co to děláš?“ promluvil jsem na ni značně rozmrzele, když jsem si obratem uvědomil, že mezi sebou máme jistý nedořešený záležitosti, který mi byly zrovna totálně volný, protože mi je poněkud volná celá Anahi. Mohl jsem si s lehkým srdcem na férovku přiznat, že s Anahi jsem byl jenom proto, že jsem hledal rozptýlení od Nerii. A vydržel jsem s ní takhle dlouho pouze z toho důvodu, že mi Neriu poměrně hodně připomínala a že jsem ji taky k Nerie určitým způsobem přirovnával. Asi až moc, protože jsem si uvědomil docela pozdě, že je úplně jiná, než od tý mý vylepšený verze k obrazu Nerii, díky čemuž jsem počínal zaznamenávat určitou averzi vůči ní, když jsem si konečně přestal lhát do kapsy. Avšak v posteli to s ní nebylo zrovna nejhorší, ale… Po Nerie už nebude mít žádnou šanci. To asi málokterá ale…

„To sis fakt myslel, že to jenom tak skončí?“ poznamenala suše a poněkud příkře, že jsem si dovolil se domnívat, že tím naším posledním hovorem to mezi náma skončilo. Vskutku naivní myšlenka, ale přesto jsem si myslel, že bude mít dostatečný množství hrdosti, že se něco podobnýho nestane. Že za mnou nebude chodit a vnucovat se mi, i když je pravda, že jsme se nějak jednoznačně nerozešli. Ale odvodil jsem si to tak nějak z toho, když jsem jí dal jasně na výběr ohledně Nerii, načež jsem logicky usoudil, že Neriu nerozdejchá, takže ano, považoval jsem to za uzavřenou záležitost. Bez zbytečných srdcebolných frází a krokodýlích slz. S tím prozřivým uvědoměním přišlo i to přesvědčení, že mezi námi to nemohlo dojít do takový fáze vztahu, kdyby ten rozchod nějak neúnosně bolel. Až tak moc jsme k sobě zase nepřilnuli. Tedy aspoň já k ní ne. Zezačátku jsem ale i dokonce věřil tomu, že by to s ní mohlo úspěšně dopadnout, protože jsem se do ní začal doopravdy zamilovávat. Jenže to popravdě bylo do tý mý vytvořený iluze Anahi ala Neria, což mi přestalo stačit docela brzo, když jsem po samotný Nerie počal toužit čím dál výrazněji.

„Takže to s Neriou ti nevadí?“ přeptal jsem se kontrolně s takovou lehkou provokací, když mi přišla docela sebejistá a vyrovnaná. Předtím doslova běsnila akorát při pouhý domněnce, že jsem s Neriou nějak přišel do kontaktu, natož po tomhle. Hmm, to by mě zajímalo, jak by reagovala na to, že jsem se s Neriou vyspal. Pravděpodobně by nejdřív odrovnala Neriu a pak by si mě odchytila, aby mě za to mohla mučit všema způsoby, který zná. Každopádně tohle mi v jejím případě opět dokazuje, že Anahi zjevně absolutně neví, co vlastně chce.

„Mohli bysme jí aspoň pro teďka přestat motat do našeho vztahu?“ postěžovala si otráveně, že zas řešíme mojí nejlepší kamarádku, která se mi kvůli tomu našemu drobnýmu uklouznutí stala mojí ztracenou druhou polovičkou, která mi scházela již od té chvíle, kdy jsem vyšel z toho jejího pokoje ven.

„Ale to ty ji tam vždycky motáš, takže by nebylo od věci si v tom udělat konečně jasno, ne?“ odporoval jsem jí nespokojeně, když na mě jednou vyrukuje s takovou a pak zase s jinou. To jednoho prostě přestane bavit. Anahi mě přestala bavit ale se vším všudy a ani to rajcovní prádlo jí nijak nepomohlo. Já jsem v něm totiž viděl Neriu, kterou jsem si v tom prádýlku uměl představit přímo do detailu.

„Pro změnu ji mezi nás motáš právě ty,“ nedala se zaskočit, když se pohotově proti mý výtce ohradila a mírně stáhla obočí k sobě, jak ten svůj nesouhlas podpořila i mimickým posunkem, který mi napověděl, že je kvůli nejen trochu znuděná. Neria ji neskutečně štve, ačkoliv se to snaží sebevíc zakrýt. Zrovna dělá, jako že je nad věcí, no, ale já hodně dobře vím, jak to doopravdy je.

„Protože si předtím kvůli tomu udělala scénu,“ opáčil jsem vzápětí, abych ji dotlačil tam, kam jsem chtěl. Záhy jí ten povznesený výraz v obličeji v tu ránu zmizel a neubránila se ani šokovanýmu mrkání, jak jí to zkazilo tu její falešnou masku.

„A tu bych ráda odčinila,“ odtajnila mi svoje necudný úmysly, ke kterým taky bez prodlení přistoupila. Než jsem se stihl vzpamatovat, táhla mě k posteli, na kterou mě zatlačením na ramena usadila, aby se následně mohla usadit ona na mně. Uvažoval jsem nad tím, jak z toho vycouvat, protože tohohle bylo dneska už přespříliš. Ne že by snad Jared junior nemohl, ale to by na něm musel sedět někdo trochu jiný. Sundal jsem ruce z jejích boků, na které si je sama položila, a zapřel jsem se jimi o postel, načež jsem se od ní mírně vzdálil, aby pochopila, že tudy opravdu cesta nevede.

„Mně bude stačit, když přestaneš kvůli Nerie vyšilovat,“ nazýval jsem věci pravými jmény, což jí nemálo konsternovalo, a abych si toho já nevšiml, což nebylo možný, tak se tomu snažila vyvarovat poměrně lacině tak, že mě všemožně ohmatávala, vrtěla se na mně a doslova mě svlékala očima. Netvrdím, že jindy bych si nedal říct, ale takhle to se mnou fakticky nic nedělalo. Muselo jí dojít, že tu něco nehraje, takže jsem marně dumal nad tím, proč se furt tolik zběsile snaží mě svést. Ať už je jaká je, tohle si ode mě stejně nezaslouží. Krátce potom mi myslí prolétla taková docela zásadní otázka, jestli mám brát to s tou Neriou jako že jsem ji s ní podvedl, anebo jestli to mám brát, že mezi náma dvěma to tou drobnější hádkou definitivně skončilo. Pro svůj lepší pocit bych to takhle měl vnímat, jenomže navzdory Nerie by to nebylo zrovna férový. Cítil jsem se vůči ní, sakra, blbě, takže proto tohle neodbytný nucení se ještě silněji emočně odrovnat.

„Mohl bys o ní přestat konečně mluvit?“ rozčilovala se, když jsem jí kazil její určitě důmyslně promyšlený plány, který ji ničila akorát jedna jediná věc, avšak dosti zásadní, a to moje naprostá nechuť s ní cokoliv dělat. Taky se přestala tvářit, že je nad věcí, čímž jsem poprvý zažil jaký to je ji vidět doslova nasranou. No, předtím se tvářila mnohem příjemněji. Takhle mě popravdě trochu i děsí.

„Tak proč rovnou nepřiznáš, že ji nemůžeš vystát a že tě žere to, že k sobě máme tak blízko?“ Stejně jsem se nezalekl, ani i když mě očima drtila na nejjemnější prach, který následně rozmetla do vzduchu, když vztekle funěla jako splašený kůň.

„Proč mi něco takovýho říkáš?“ zasyčela ublíženě, když jsem se na ni takhle nevybíravě obořil a ona přitom neměla nejmenší ponětí proč a za co, a hlavně asi to, jak mi na to odpovědět.

„Už bylo dost předstírání, jako že se nic neděje, ne?“ pronesl jsem spíš v řečnickým slova smyslu, ale to jí samozřejmě nebránilo v tom, aby mi na to něco odvětila. Nejprve si to musela urovnat v hlavě, který ze svých emocí dát přednost, protože když jsem sledoval tu přehlídku všelijakých pocitů, který se jí všemožně střídaly a promítaly ve tváři, mohl jsem pouze odhadovat, která by to asi mohla být. V jejím případě to ale nebude nic milýho, v tomhle si je s Neriou až podivně hodně podobná.

„A hlavně bylo už dost toho, jak mi pořád dokazuješ, že ona je ta lepší a já že jsem až po ní! Nemáš absolutně ponětí, jak ponižující a frustrující to je!“ rozvázal se jí jazyk společně s hlasivkami, když uznala, že dneska na mě její půvab a šarm nepůsobí, takže mi seskočila z klína a postavila se ostentativně přede mě, abych od ní mohl naplno přijímat ty děsivě zlověstný signály, který ke mně proudily v hutných vlnách, až jsem došel k závěru, že bych ji snad ani neměl pokoušet. Však už jsem si toho dneska zažil proklatě hodně.

„Nikdy jsem ti to nijak nedokazoval, Anahi, to není pravda,“ popřel jsem velice razantně, když mi v tom záchvatu žárlivosti tvrdila nějaký pitomosti, který si zrovna vymyslela. Na malý moment ji to umlčelo, když nejspíš dumala, jestli má cenu si za tím umanutě stát, protože v mým hlas nebylo možný zaslechnout špetku zaváhání či pochyb o tom, protože jsem si tím takto stoprocentně jistý. Tohle jsem jí nikdy neudělal. To by mi mý svědomí a přirozená úcta k opačnýmu pohlaví nedovolily.

„Ale ani si nikdy nedal najevo, že bych měla oproti Nerie nějakou šanci,“ stěžovala si dál, když jí nic jinýho vlastně ani nezbývalo. Na moje argumenty si uměla najít námitky, ale sotva měly nějakou podstatnou váhu, když to všechno byly spíš jen výstřely do tmy.

„Šanci? A chodil jsem s tebou nebo s ní?“ namítl jsem jí docela nerudně, když mi i nadále vykládala tyhle nesmysly, kterým očividně bezmezně věřila, protože se na mě ukřivděně šklebila a vrtěla hlavou ze strany na stranu, abych názorně viděl, že moje pokusy se ospravedlnit a obhájit si svůj výrok na jejím přesvědčení vůbec nic nezmění. No já ji nehodlám cokoliv vnucovat, to nemám zapotřebí. Už ne…

„Někdy jsem měla pocit, že jo,“ odsekla mi na to polohlasem jako by mi to ve skutečnosti nechtěla říct, ale akorát se neudržela. Nicméně se na mě přitom směle zadívala a v běsných očích jí divoce zablýskalo. Tahle její poznámka mě ale regulérně namíchla. Asi hlavně proto, že v tomhle se nemýlila a proto, že jsem si přesně tohle přiznal teprve před chvílí, takže to bylo hodně čerstvý a pořád mě to deprimovalo.

„A proto si ji rozbila čelo, jo?“ konstatoval jsem hořce s takovou dávkou odsouzení, který si ode mě snad ani nezasloužila, když jsem si v hlavě přebral všechno to, co mi právě sdělila, a uvědomil si tak, že si v sobě nese vůči Nerie obrovskou zášť, a to pouze díky mně. Ta dopadla s rozbitým čelem asi ještě docela dobře. A s konečnou platností jsem si jistej, že Anahi má fakticky problém. Bude vážně lepší, když to utnu teďka, než to bude akorát horší. Kde a kdy se to takhle zvrtlo? Vždyť zezačátku mi připadala jako suprová holka.

„To nebylo úmyslně, Jarede. No, ale zasloužila si to potom všem…“ přemítala svoje myšlenky hlasitě, kterým jsem ale tak trochu nestíhal, takže jsem na ni podíval ryze nechápavě a s obočím povytaženým výš, který značilo můj zájem, aby to o něco rozvedla.

„Po čem jako?“ vyzval jsem jí následně, když se jí do toho viditelně nechtělo.

„Přece po těch všech vašich hádkách, který ti vždycky ubližovaly a trápily tě,“ podělila se se mnou o svoje dojmy, který mi zas a znovu napověděly, že je s ní něco hodně v nepořádku.

„Ale to bylo jenom mezi mnou a Neriou! Do toho ses neměla plýst,“ utrhl jsem se na ni vztekle, když se naše konverzace stáčela čím horším směrem, který ve mně vzbuzoval podivný napětí a potlačovaný hněv se měnil v protivný a naprosto nechtěný pocit provinění, který jsem se pokoušel držet pouze uvnitř sebe, ale těžko soudit, jestli se mi něco z toho nepromítlo ve tváři, když mě to takto nečekaně přepadlo.

„A co mezi váma ještě bylo?! Nebo pořád je?“ obvinila mě opět jako smyslů zbavená, když si všimla, že už si nejsem tolik sebejistý, jako před chvílí, ačkoliv můj hlas tomu bez ustání odpovídal.

„Tohle je směšný, Anahi.“ Slabě jsem se výsměšně, ale bezradně zasmál, abych tím demonstroval přímo tu stupiditu toho její nařčení, o kterým kdyby věděla, že je celý pravdivý, asi bych z toho bez úhony nevyšel. Ať už se bude dít cokoliv, ani ona se nesmí dozvědět, co se mezi mnou a Neriou odehrálo, stejně jako můj brácha.

„Směšný je hlavně to, že ji pořád bráníš a upřednostňuješ přede mnou!“ nepřestávala mě zpochybňovat.

„No, a nehodlám na tom nic měnit,“ objasnil jsem jí vzápětí, aby s tím konečně přestala, protože to k ničemu nevede. Možná jí to maximálně pomáhá zchladit si žáhu, jak na mně, tak i na Nerii. Nejprve na mě vyvalila oči, který v sobě nesly ukázkový obraz šoku a ostrýho dotčení, načež jí záhy i klesla brada, když jsem ji tím svým neústupně rozhodnutým komentářem nanejvýš konsternoval.

„To si děláš srandu?!“ vydechla užasle, ale v tom negativním významu, což by kromě toho jejího ublíženě zkřivenýho obličeje dosvědčoval i hlas skrz na skrz protkaný bezprostředním dotčením. Díky tomuhle jsem si rázem uvědomil, že se k ní chovám docela sprostě, a to si zas tak úplně ode mě nezaslouží. No, ale za to, jak se chovala k Nerie ano. Jenže to je jejich věc, ne moje, ale přesto mám takovou neodkladnou potřebu se Nerii zastat a bránit ji. Přirozeně, když je mi tolik blízká a nesmírně moc pro mě znamená.

„Co je na ní tak úžasnýho, že ste z ní ty i tvůj brácha takový hotový?!“ rozhodila bezděčně rukama do vzduchu jako takový názorný příklad toho, že si tuhle otázku opravdu sama zodpovědět nesvede a že jí nad tím zároveň zůstává rozum stát.

„Na to nemusím odpovídat, že ne?“ ujišťoval jsem se lehce pobaveně, když jsem se v mysli vrátil o pár desítek minut zpátky. Ať se už stalo to, co se stalo, nepřestávala mě Neria fascinovat, i když je mi z toho teďka tak nesnesitelně mizerně. Neria je těžce svoje a mě snad nikdy nepřestane udivovat. Akorát se teďka budu modlit, aby mě při našem dalším shledání udivila v tom pozitivnějším světle. Fakticky se bojím toho, že si usmyslí něco, v čem jí nebudu moct vyhovět.

„Co je na mě špatnýho, Jarede, co? Řekni mi, co mi chybí, a já ti slibuju, že s tím něco udělám. Jen mi to, prosím tě, řekni,“ žádala mě pojednou přehnaně nešťastně a zkroušeně, že jsem dokonce zalitoval, že jsem jí něco takovýho říkal. Nejenže si tím ubližuje, ale taky se tím nemožně shazuje. I když přede mnou se stejně už výrazněji shodit nemůže, protože po tom všem, co mi došlo a co jsem se dozvěděl, nic horšího asi ani přijít nelze. Já jsem si na ní udělal jasný obrázek…

„Anahi přestaň,“ poradil jsem jí v dobrý víře, aby se tu nadále neztrapňovala, protože za tohle jsem ji opravdu nestál. Podvedl jsem ji, a ještě ke všemu k ní zjevně nechovám takový silný city jako ona ke mně. Láska je slepá, a pořádná kurva.

„Ne, ne, ne, Jarede, ještě ne. Poslouchej mě.“ Zmocnila se jí hutná panika, když po celou dobu přihlížela tomu, jak ji odmítám a tenhle rozhovor naprosto sabotuju. Během pár sekund mi seděla znova na klíně a projížděla mi horečně prsty ve vlasech, které se jí ale třásly, když jsem ji přivedl do tohohle stresovýho stavu svým pasivním postojem. Poprvý od toho, co jsme byli spolu, se mi její doteky ani v nejmenším nezamlouvaly, takže jsem bez zaváhání chytil její zápěstí a stáhl jsem jí je dolů. „Jarede, tohle mi nedělej. Udělám cokoliv, jen mě neodmítej, prosím. Já… nebudu ti už Neriu vyčítat, přísahám, že ne. Jen mi dej šanci ti to dokázat, Jayi. Vždyť nám spolu bylo přece dobře, ne? Omlouvám se za tamto, prostě jsem na ni žárlila a… neudržela jsem se, ale už se to nebude opakovat. Nějak se s tím vyrovnám, hlavně mě ale neodmítej,“ spustila na mě škemravě a krom rukou se jí chvěl i hlas, který se jí sem tam zajíkl či zadrhl, když se jí nejspíš zmocňoval pláč, který se snažila zavčas zarazit. Napovídalo mi i to, že chvíli co chvíli podezřele často mrkala. Ani tohle mě nemohlo obměkčit, ba naopak. Utvrzovalo mě to v tom, že je nejvyšší čas to ukončit. Po tomhle jejím morálně pokleslým výstupu bych si ji již nikdy nemohl vážit tak, jak bych svou partnerku správně měl.

„Máš tohle zapotřebí, Anahi? O co ti jako jde? Jestli ses chtěla jenom přiživit na mým jméně, tak to už určitě podle mě stačilo,“  uvažoval jsem bez okolků přímo za její účasti, která se zmítala šokem a neuvěřením čím dál viditelněji. Afektovaně si povzdechla a přestala se mi vzpírat, i když i předtím jsem to sotva postřehl s tím, jakou má lehkou váhu a s tím spojenou sílu.

„Jak si můžeš myslet něco takového, Jarede?“ vypadlo z ní tiše se skleněným pohledem a nato svěsila hlavu dolů, aby se z toho mýho upřímnýho nařčení vzpamatovala. Pro mě to byl moment, kdy jsem ji mohl pustit, a tak jsem to ihned udělal. Letmo se na mě přitom zkroušeně zadívala a nespouštěla ze mě svůj obezřetně tázavý zrak, kterým se mi pomalu dostávala do hlavy, takže jsem iracionálně okusil obavy z toho, že tam najde něco, co by rozhodně neměla.

„Od té chvíle, kdy jsme se potkali, jsem myslela všechno naprosto vážně!“ ohradila se bojovně a hrdě, když jsem ji z její strany křivě odsoudil, a to si logicky nenechala líbit. Ale ono i kdyby to tak bylo, tak mi to samozřejmě dobrovolně nepřizná. A popravdě, já u ní naprosto netuším, čemu věřit a čemu naopak ne.

„A tohle jako myslíš taky vážně?“ přeptal jsem se jí kontrolně, protože prostě nevím.

„Jayi,… lásko moje,“ vzdychla vzrušeně a rozrušeně vjednom, načež využila mojí nepozornosti a nejprve mi obmotala ruce kolem těla, kterými se ke mně natěsno přirazila a následně podnikla útok i na moje ústa, který horlivě zajala těmi svými a než jsem se rozkoukal, tak si hrála s mým jazykem. Možná až hrubě jsem ji od sebe odtrhl, až jsem ji musel přidržet, aby mi z toho klína nehodila záda přímo na podlahu.

„Anahi, to ti to musím říct narovinu, abys to pochopila?“ zazoufal jsem si nad ní a nedělalo mi problém v obličejových rysech naladit znuděný a otrávený výraz. Doopravdy mi moje trpělivost přestávala stačit.

„Klidně mi říkej jejím jménem, představuj si jí místo mě, je mi to jedno, ale já o tebe nechci přijít, Jayi. Já tě miluju, chápeš to?“ šeptala mi roztouženě do kůže, kterou mi ochotně zasypávala drobnými polibky, mezi který občas vložila kratičký olíznutí nebo něžný skousnutí. Slastnýmu přivírání víček a občasnýmu spokojenýmu zabručení jsem se bohužel neubránil, ale v duchu jsem se uklidňoval tím, že jsem přitom myslel na Neriu. Po pár zdlouhavých sekundách mi docvaklo, co mi to tu vlastně Anahi navrhuje za zvrhlosti. To k sobě nechová ani kousek úcty?!

„Do prdele, Anahi, co to tu meleš?!“ vzkřiknul jsem na ni rozhořčeně, když se mi odvážila podsunout něco takhle ujetýho. Tohle je přespříliš šílený jak na mě, tak na ni. Vtom jsem vylítl ze sedu jako by do mě uhodilo, ale ji jsem přitom pořád držel, aby se kvůli tý mojí prudkosti a zbrklosti udržela na nohou. Jakmile nebylo třeba, hnedka jsem ji pustil, ale to bylo zjevně proti jejím úmyslům, protože mě drapla za košili a zase se ke mně přišpendlila. To mě začínalo vyloženě srát. Co to s ní je?!

„Nebude mi to vadit, Jarede. Udělám všechno, co si jen budeš přát,“ nedala se odbýt.

„Co je to s tebou, Anahi? Ty fakt nejseš normální,“ zalekl jsem se jejího prazvláštního chování.

„A co je to s tebou?!... Kde si byl předtím, než si sem přišel?! Že si byl s ní? Šukali ste spolu, že jo?! Proto mě teď nechceš! Protože si dostal konečně jí?! Byla aspoň lepší než já?“ vyšilovala jako by přišla o poslední zbytky rozumu a pouštěla kolem sebe hromy a blesky, který šly zcela mimo mě. Akorát jsem na ni zíral s pootevřenou pusou na co je schopný ten její chorý mozek přijít. No, ne že by si vymýšlela.

„Ty si se zbláznila, Anahi! Posloucháš se vůbec, co mi to tu tvrdíš, za blbosti?!“ předstíral jsem usilovně ty emoce, který bych cítil, kdyby se netrefila přímo do černýho.

„Takže když teďka půjdu za Shannonem, a budu mu taky tvrdit tuhle blbost, tak se nic nestane, ne?“ usmyslela si znenadání a se škodolibě radostným výjevem v její pološílený tváři ode mě odstoupila a mířila si to energicky ke dveřím, když jí pohltil tenhle paranoidní nápad. Přede mnou vyvstala důležitá otázka s tím, co mám udělat. Když ji zastavím, nejpravděpodobněji jí tím přesvědčím, že se to skutečně stalo, a to pak bude pořádný peklo. No, a když ji nezastavím, udělá to peklo někomu jinýmu. Ne někomu jinýmu, ale nám všem třem, takže to taky není nejlepší volba. Nerad bych Nerie nějak přitěžoval, protože už takhle je v koncích a Shannona do toho zatahovat nehodlám vůbec. Takže co teď, kurva?! 

Příště to bude opět duo Anahi a Jared, a bude pokračovat v rozhovoru. Nebudu se ptát, co si myslíte, že Jared udělá, protože všichni zajisté víme, co udělá. :D Spíš jde o to, co udělá Anahi, která se pěkně vybarvila. :) 

A musím taky hlavně poděkovat své milované a věrné čtenářce Peťulce, za její poslední komentář, který je pro mě nebývalou poctou! Vážně ti strašně moc děkuju Peťí, neskutečně mě to potěšilo!

A samozřejmě že děkuju všem ostatním, kteří si na mě vzpomenou a ztratí s mojí povídkou kouska času! :) I toho si nesmírně vážím, ačkoliv bych spíš uvítala občas i nějaký názor, abych věděla, co si o tom myslíte! JO! :D Děkujuu! :33  

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 29. kapitola: