OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 38. kapitola

08.05.2014 (20:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 950×

JARED

Netrpělivě jsem zvonil na Neriin dům, aby mi otevřela ty zpropadený dveře a pustila mě konečně k sobě. Ty jediný mi momentálně bránily v tom ji mít zas u sebe, takže kdybych si byl jistý tím, že souboj já dveře neprohraju, byly by už na kousky. Trvalo to mučivě dlouho, než se objevila mezi futry, což určitě nebyla pouhá náhoda, ačkoliv se mi s těma lákavýma vyhlídkama čas táhnul zaručeně o něco zdlouhavěji. Její škodolibá povaha mi ale napovídala, že si mě nejdřív chtěla trochu podusit, anebo možná spíš napnout. Však já si potom napnu ji.

„Ty mi to děláš naschvál, co?“ zabrblal jsem naoko rozmrzele, když mě takhle prohnaně mučila. Všechno bylo ale rázem zapomenuto, jakmile se na mě zářivě a radostně usmála a vrhla se mi nedočkavě do náruče. Sama si našla i moje rty, aby je zajala těmi svými v dlouhým vášnivým polibku, s nímž jsme slepě vcouvali dovnitř domu, a já za náma kopnutím do dveří zavřel. Přitlačil jsem ji pevně na zeď, zatímco jsem si pod dlaněmi užíval ladných křivek jejího božskýho těla a přidával jsem přitom čím dál víc na intenzitě. Nejradši bych ji ohnul hnedka teďka, protože jsem na ni prostě celej nadrženej, ale nejsem tu jen pro tohle a navíc bych nerad působil, jako že mi jde akorát o sex. Na druhou stranu bych nedal moc za to, že i ona dost často myslí na to samý. Především proto, že nám to v posteli fakt skvěle funguje. A taky proto, že jsme do sebe totálně bezhlavě zamilovaní, což dělá vše ještě nesrovnatelně lepším.

„P-počk-ej, Jayi,“ brzdila mě zadýchaně, jelikož mezi polibky mluvila místo toho, aby se pořádně nadechla a mlčky pokračovala dál, ale taky byla již poměrně tím vzrušením rozrušená. Než jsem se od ní odtáhl, tak se regulérně rozesmála kvůli tý naší horlivosti, se kterou jsme se na sebe nenasytně vrhli, aniž bychom se alespoň pozdravili. Každopádně tohle bylo mnohem zajímavější přivítání než obyčejný ,ahoj, jak se máš?‘. Zapřel jsem se plochou dlaně o zeď, protože jinak bych se od ní prostě neodtrhnul, jak silně mě k sobě její horký tělo vábilo. Taky ze mě musela nejdřív sundat ty svoje zvědavý ruce a pravý stehno, který měla obmotaný kolem toho mýho. Potom jsme si oba dali pár sekund na vzpamatování se a odmítnutí toho pokušení, protože kdybychom se mu poddali rovnou, už bychom se k plánování večírku pravděpodobně vůbec nedostali.

„Já vím… máme práci,“ předběhl jsem ji, než popadla dostatečně dech a přestala se smát. Ten její roztomilý, srdečný, lehký smích, tak ten je jako ta nejlibější zvonkohra. Pouze mi to poslušně odkývala a proklouzla mi pod nataženýma pažema, aby se vyhnula dalším útokům mý neutišitelný touhy po ní. Ne že by to neměla podobně, proto se mě taky zachytila za spodní lem košile a já tak vzorně cupital za ní, ačkoliv sotva několik sekund, protože pak jsem ji obmotal ruku kolem pasu a šel jsem s ní po jejím boku až do obýváku, kde měla už důkladně připravený podklady pro ten náš veledůležitý projekt. Neria ho bere smrtelně vážně, dokonce ji neskutečně baví, což zase baví mě, když je takhle celičká štěstím a energií bez sebe. Narážky na to, že si to trénuje na náš velký den D, jsem vzdal v tu chvíli, kdy mě uzemnila, že jsem cvok, jestliže se domnívám, že to spolu do tý doby vydržíme, což mě především přimělo přemýšlet nad tím, co tím jako myslela.

„Nakonec jsem vybrala posledních šest barev, které připadají v úvahu. Tři od tebe a tři moje,“ sdělila mi s hrdostí, že se jí podařilo se hnout z mrtvýho bodu, na kterým jsme zůstali krátce poté, co jsme s tím plánováním začali. Taky nesmím opomenout ten fakt, že většinu toho našeho plánování zabíraly naprosto bezpředmětný rozhovory o ničem, mazlení a laskání a v neposlední řadě i milování, na kterým jsem se díky ní začínal stávat pomalu závislým. A to jsme s tím taky začali teprve před týdnem.

„Neměl bych si je vybrat sám?“ poznamenal jsem věcně s nepřeslechnutelným popíchnutím a zadíval jsem se na ní s nepatrně přimhouřenýma víčkama. Ledabyle pokrčila rameny, potom cosi zamručela, než mi pozorně věnovala omluvně oslnivý úsměv. „Nedělej se, že tady seš proto, abys mýmu bráchovi a jeho nastávající pomohl s tím jejich večírkem. Oba dva moc dobře víme, proč tu seš,“ nedala se, když sebejistě prohlásila další nezpochybnitelný aspekt nynější situace. To jsem se pro změnu neudržel já a začal jsem se na ni šibalsky usmívat.

„A oba dva víme, že to ty si mě do toho navezla,“ vrátil jsem jí to přítomně, abych se jí nenechal umlčet jen tak, aniž by to nezapříčinila alespoň nějaká část tý její výstavní postavičky. Obzvlášť ne pusou bez zapojení jejího obratnýho jazýčka. Nahrála na mě okázale nemilý překvapení, čímž mě dál skvěle bavila.

„Ty tak kecáš, Jayi!“ pohoršovala se nade mnou teatrálně, přičemž mě zlehka praštila přes hrudník na místě prsní kapsy košile a zároveň do mě z boku trochu strčila. „Já jsem tě slušně požádala a tys mi z droboty svýho srdce samozřejmě nemohl odmítnout.“ Druhá část její věty byl naprosto neskrývaný eufemismus pro naši nejoblíbenější činnost. Ona to umí vždycky tak krásně podat, že i jenom taková nevinná zmínka mě dokáže účinně naladit. Jako by to nestačilo, zpříma se na mě zahleděla, přičemž jsem mohl snadno uvidět ty její ďábelský jiskřičky v tý záplavě tmavý čokolády v jejích upřímných očích.

„A když tě já slušně požádám, teda z tý dobroty srdce, aby ses okamžitě svlékla a lehla na ten gauč, protože si tě chci tady a teď vzít, protože ti stejně asi ani dýl nedokážu odolávat, udělala bys to?“ šeptal jsem jí polohlasem lákavě do ucha, když jsem se k ní sklonil, načež ona doslova ztuhla a občas se slabounce zachvěla, její odpověď jsem vlastně ani nepotřeboval. Říkal jsem jí ryzí pravdu, protože ona je snad den ode dne ještě krásnější a svůdnější. Pro dnešek si vybrala další ze svých nedbale sexy modýlků, a to dlouhý, vytahaný, volný tílko s velkými průstřihy, pod nímž měla jen spodní prádlo. Černou, krajkovou soupravu nejspíš, z její milovaný Francie. Podprsenka v tomto případě byla takový prostý proužek látky a kalhotky pro ni tolik typický bokový. Přes sebe si přehodila opět nějaký oversized svetr, který by tentokrát mohl platit i za župan, ale stejně jí to neskutečně sluší. Na nohou jí nesměly chybět nazouvací papuče skoro až bezmála do půlky holení. Ten její pohodový, pohodlný neformální styl na ní miluju ze všeho nejvíc, ačkoliv když se obleče do společnosti její dokonalost tak vynikne o to víc, to je jako když se z nebe snese samotný anděl. Ale takhle se mi prostě líbí úplně nejvíc.

„Nejdřív práce, potom zábava. Jinak bys potom neměl vůbec žádnou motivaci. Aaa… no, ještě jsem se ani nezeptala na to, jak se vede Shannonovi.“ Tímhle naprosto zničila veškerý moje chutě a snahy se s ní sblížit. Při zmínce na bráchu mě nálada vždy dokonale přešla. Nemluvil se mnou totiž od tý doby, co se s Neriou rozešli. Vyhýbal se mi a vrhal na mě furt jen takový zlostný pohledy, takže jsem se ani nesnažil navázat s ním nějaký kontakt, dokud on sám nevychladne. Jestli někdy. S Neriou ho to doopravdy hodně vzalo. No a já jedinej, kdo by mu z toho dokázal pomoct aspoň trochu ven, jsem ten, kdo za to může. To je pech…

„Dá se říct, že žádná změna,“ shrnul jsem jeho aktuální stav, který se rovnal stagnaci zrovna v tý nejotravnější fázi, kdy ignoroval celý svůj okolní svět a akorát se topil ve svým zraněným nitru. Mučil sám sebe stále a znova dokola. Hmm, což je přesně i můj styl…

„Vážně mě to mrzí, Jayi. Fakticky jsem nechtěla, aby to takhle skončilo, jenže…“ umlkla najednou, když jí hlavou běželo, kdo ví co, ale nicméně ji to viditelně rozrušilo. Moje již automatická potřeba ji ukonejšit pokaždý, když ji něco rozesmutní, se prokázala bleskově tím, že jsem ji co nejpevněji objal kolem jejích drobných ramen, načež jsem jí vtiskl letmou pusu do jejích voňavých vlasů. „Musela jsem ho nejdřív nějak zklamat, aby si konečně uvědomil, že si ho skutečně nezasloužím a v lepším případě, aby se na mě i naštval, aby ten rozchod chtěl sám a nelitoval toho. A jediný, co na to mohlo zabrat, bylo zmínit tebe. Nemusela jsem si ani nic přimýšlet nebo přehánět. A to nejhorší ani neví,“ vyjasňovala mi asi po miliontý svoje pohnutky, a já jsem si ji přirozeně vyslechl a pořád jsem to nebral nijak na lehkou váhu. Ona se tím neustále užírá, přestože má na paměti, že to jinak jednoduše nešlo a že já jsem ji to v podstatě schválil.

„On se z toho určitě brzo vzpamatuje. Jen mu asi musíme dát víc času. Shannon tě má hodně rád a bral to s tebou fakticky vážně. Nechtěl se tě vzdát a byl k tomu dost odhodlanej. Dostal velkou ránu tím, že si ho odmítla a navíc kvůli mně. Počítám s tím, že mi to dá ještě fest sežrat,“ uklidňoval jsem ji starostlivě, ale tím svým proslovem, kterým jsem se asi až moc vžil do bratrovy kůže, jsem jí nijak výrazně pravděpodobně neulehčil. Moji tezi mi stvrdilo to její bezradný povzdechnutí, který jasně demonstrovalo její rozporuplný pocity.

„Přesně tomu jsem se chtěla ze všeho nejvíc vyhnout! Abych neohrozila váš sourozenecký vztah a jak to nakonec dopadlo? Samozřejmě úplně nejhůř, jak mohlo! Ani nevíš, jak mě to štve. Ale daleko víc mě to mrzí,“ omlouvala se mi s takovou zoufalostí a naléhavostí, že se mi jí zželelo o to víc. Pohupoval jsem si s ní v náručí a občas jsem potichu nechal ven vyklouznout konejšivý pšt.

„Takhle to nemůžeš brát, zlatíčko. Kdybys to neudělala, bylo by to potom o to horší. Uvidíš, že to Shannon nakonec i ocení, že si k němu byla upřímná. V rámci možností. A hlavně, jinak bysme nemohli bejt my dva spolu. Sice to není za úplně nejideálnějších podmínek, ale mně to za to určitě stojí,“ ujistil jsem ji neochvějně, přičemž jsi ji od sebe odtáhl na délku paží, jak bylo nejmíň nutný, abych na ni měl dobrý výhled. Chvíli jsem jí pouze intenzivně upíral oči do těch jejích, aby se uklidnila a přestala se cítit provinile, ačkoliv vina je momentálně zcela na místě a já bych si ji měl vyžrat taky. Jenomže jsem tak zatraceně šťastný, že na nějaký sebepohrdání a sebeodpor dostatek prostoru ve svým cítění vskutku nemám.

„Bude to dobrý,“ slíbil jsem jí skálopevně přesvědčeně a vložil jsem její přenádhernou, hebkou tvář do svých dlaní. Nejistě se pousmála a zachytila se za moje zápěstí, který mi bříšky prstů zlehounka hladila. Následně jsem si ji k sobě přitáhl, abych ji vděčně a procítěně políbil. Přilepila se na mě těsněji tím, že mi obmotala ruce kolem pasu a nechala mi je na zádech, přes který mi příjemnýma krouživýma pohybama přejížděla. Ať pokračuje takhle dál a já přísahám, že se k tomu plánování už vážně nedostaneme.

„Takže…“ probrala se svěže, jako bych jí daroval polibek života a už na mě opět koukala s jiskřičkami v očích a takových poťouchlým úsměvem na rtech, jejichž chuť byla polibek od polibku lahodnější a opojnější. „Levandulová nebo lososová?“ vrátila se k nejhlavnějšímu úkolu dne, po jehož splnění nás čekala parádní odměna. Neskutečný, jak si mě ta ženská dokázala přizpůsobit k obrazu svýmu. Já to vím, ale stejnak to není ničemu platný. Klidně bych se přetrhl, jen abych pro ni udělal první poslední. Cokoliv, co jí na očích uvidím.

Tomu se nešlo jinak než se smát. Obdivuju tu její schopnost přepnout z tématu na téma, jako by se nechumelilo, aniž by se zatěžovala předešlýma emocema. Beztak to v sobě dusí nadále, ačkoliv předstírá, že se nic neděje. Jestli jí to ale takhle vyhovuje, proč ne. Možná bych to takhle mohl zkusit jednou taky.

Přemístili jsme se ruku v ruce na její pohovku, na který ji zanedlouho hodlám, jak se patří zneuctít. Na konferenčním stolu před náma měla vyrovnaný vzorky všech zvolených barev a u každý jednotlivý asi dalších deset různých odstínů, který se ode sebe lišily jenom pramálo. Normální chlap by v nich rozdíl těžko spatřil, ale já, skoro vystudovaný umělec, jsem ty drobný změny v nádechu tý určitý barvy rozpoznal.

„Lososová bude zajímavější, než ta tvoje levandulová, která je naprosto neoriginální a klišovitá. A vůbec, proč nezkusíme nějaký odvážnější barvy, než tyhle všechny, který použili všude už tak trilionkrát,“ navrhnul jsem jí bez okolků zcela přímočaře, což ji zprvu jaksi ohromilo, ale potom se na mě kysele zašklebila, že jí tímhle neočekávaným názorem kazím záměry.

„Kdyby se lidem nelíbila, tak se klišé nestane,“ vydedukovala poměrně logicky, na což se tvářila značně vítězně, jako by to byl nějaký triumfální argument, který by dokázal moje mínění nějak změnit. Nikoliv.

„A není spíš klišé o tom, že je to pořád se opakující otravná a nenáviděná chyba, kterou lidi nejsou schopni pozměnit kvůli nedostatku vlastní fantazie a originalitě?“ vyložil jsem ji svoji teorii, která se jí dle jejího pokroucenýho čela nelíbila.

„Co máš furt s tou originalitou? V některých směrech už prostě být originální nelze, když tě předběhlo těch trilion jiných lidí!“ rozčilovala se příliš přehnaně, takže spíš bavila, avšak ji to ve skutečnosti doopravdy alespoň kapku štvalo, že se naše názory takhle zásadně rozcházejí. Toho už si ale za ta léta mohla všimnout. V některých ohledech se až detailně shodujeme a v některých naopak zcela odlišujeme. Takhle to máme i po tý povahový stránce. Jsme si dost podobní, ale přitom naprosto jiní.

„Právě proto bysme měli zvolit tu lososovou,“ napověděl jsem jí s mrknutím, abych to svoje tvrzení zlehčil a ona se kvůli tomu nevztekala. Já si z ní dělám akorát srandu, jak se stalo v našich rozhovorech už tradicí a v čem jsem ji nikdy nijak nepředčil, protože Neriia je v rýpání a utahování si z někoho opravdový přeborník. Ovšem když si to nebere zbytečně osobně, jako třeba teďka.

„Jo, jasně, protože tu před náma nepoužil trilion lidí, ale jenom bilion,“ zahučela dopáleně a každou chvíli krčila nesouhlasně nos a špulila rty, poněvadž určitě dumala nad tím, jak z tohohle střetu vyjít co nejlíp. Je zábavný sledovat, když urputně řeší takový malicherný záležitosti jako zrovna tuhle. Na to se nedalo jinak reagovat, než se pobaveně smát, jenže to ji dráždilo o to víc, takže se na mě záhy nepěkně chmuřila.

„Co se chechtáš? Na tom není vůbec nic vtipnýho, že se nedokážeme shodnout! Neměl by být vztah náhodou o kompromisech?“ Byla to jen otázka času, kdy na mě vytáhle tohle moudro, přičemž to vyslovovala jako nějaký kouzelný zaklínadlo, který vyřeší úplně všechno. Bohužel mám takový podezření, že ona opravdový princip kompromisu zatím nepochopila, anebo si to záměrně vykládá po svým, jak se jí to zrovna hodí.

„V tom máš sice pravdu, jenže u tebe ten kompromis znamená to, že ti teďka ustoupím a možná potom někdy do budoucna ustoupíš ty mně. Možná,“ vyložil jsem jí svoje postřehy podložený čtyřletýma zkušenostma.

„Aaaah, chodit s někým, kdo tě takhle dobře zná, stojí za houby,“ přiznala s rezignujícím tónem, že jsem to přesně vystihnul a svěsila otráveně ramena, načež se stejně začala rozkošně usmívat, poté co střelila zkoumavým pohledem ke mně a viděla ten můj.

„Zopakuj to,“ vyzval jsem ji bojovně s takovým záludným výrazem v obličeji, kterýho jsem si byl plně vědom a který jí měl napovědět o tom, že to, co právě řekla, říkat pro svoje vlastní dobro neměla.

„Slyšel si,“ chytila se, ale beztak si vedla tu svou. Mý okatý udivený odbyla kreativním zašklebením, ke kterýmu přidala i bleskový vypláznutí jazyku. „Nejsem si jistý, jestli správně. Zopakuj mi to,“ nedal jsem se a dopředu jsem si už promýšlel, jaký na ni použiju donucovací prostředky.

„Jinak co?“ provokovala mě lehkomyslně, protože stačí tak málo a budu ji mít v hrsti. Jen co povytáhla zaujatě obočí výš, vrhl jsem se na ni a položil ji lopatkama na pohovku. Jakmile se rozkoukala z toho rychlýho sledu událostí, rozesmála se, navzdory tomu, že jsem si jí spokojeně hověl mezi holými stehny a od jejích rtů jsem byl sotva pár centimetrů. Ta mě fakt nikdy nepřestane překvapovat, protože tohle byla moje sázka na tutovku. Ona se mi ale natvrdo vysmála, namísto jejího obvyklýho strnutí a zároveň rozrušení.

„Dobře, dobře, dobře. Takže kompromis?“ zakecávala to šikovně, zatímco její veselý smích dozníval, a jí postupně docházelo, v jaký intimní situaci se nachází, což jí nakonec zrozpačitělo. Očima kmitala v bludným kruhu mezi mými ústy a očima.

„Hmm,“ zamručel jsem na souhlas a nespouštěl jsem z ní zrak. Doslova jsem cítil, že se jí srdce prudce rozběhlo a jako by se snad snažilo prorazit skrz její bujný hrudník ven. U mě to s tím tepem nebylo jinak.

„No fajn, použijeme teda levandulovo-lososovou, když jinak nedáš. To už je docela originální, ne? U toho si můžem bejt aspoň jistý, že to před náma neměl ani trilion, ani bilion lidí, protože to je naprosto příšerná barvená kombinace,“ rozesmála se zase zplna hrdla, až tím hrudníkem vrážela do mě. Při tý představě a jejímu záchvatu smíchu mi nezbývalo nic jinýho než udělat to samý. Ten moment s erotickým jiskřením byl sice rázem u konce, ale tenhle stál taky za to. S ní stál za to naprosto a úplně každý.

„Ale nemůžeme… si bejt ji-jistý v tom, že… nám to p-projde u Ana…stasie a Lucy,“ upozornil jsem na ten menší zádrhel v tom našem jinak téměř bezchybným dorozumění za doprovodu smíchu. Můj předmětný komentář způsobil Nerie akorát další nával chechotu, který v očekávaný řetězový reakci rozběhl nanovo i ten můj. A takhle to je odjakživa.

„To by ne-neprošlo u… nikoho, kdo má ales-alespoň… minimální cit pro vkus,“ řehtala se jak pominutá, až mě zaťatými pěstičkami začala nepatrně tlouct do ramen. Já jsem si mezitím opíral čelo o jednu z jejích vystupujících klíčních kostí a opakovaně jsem k ní zvedal oči, aby mi náhodou něco neuteklo. Ani jeden z nás neměl dostatek rozumu a vůle, aby se přestal smát, ačkoliv jsme se smáli vesměs absolutně ničemu. Jako ostatně obvykle…

„U tvýho bráchy… je to spo-sporný ale…“

„Helee! A co potom ty tvoje módní kreace?“ zastávala se aktivně bratříčka, když jsem narážel na ty všelijaký prapodivný artefakty, cennosti a doplňky v zařízení jeho bytu, který vznešeně nazývá uměním. To se beztak brzy stane minulostí, protože si s Anastasií budou hledat vlastní společný bydlení, což je podle Anastasiných očekávání velký, prostorný a prosvětlený dům bez nesmyslných zbytečností, který budou akorát chytat prach. Fakticky jí nepřeju, aby si Luca prosadil, že si ty krámy vezme i do jejich novýho hnízdečka, protože co se týče tý tvrdohlavosti a neústupnosti, můžou si s Neriou podat ruce. Sourozenci jak se patří…

„Co je jako s nima?“ tázal jsem se zvědavě, když si tak decentně urážlivě postěžovala, že má cosi proti mýmu stylu oblíkání. Na to bych se tedy podíval.

„Vždyť jsou naprosto šílený!“ objasnila mi a chechtala se bláznivě dál. Máloco potěší člověka jako to, když mu jeho milá vpálí, že se blbě oblíká. Okay, doslovně řečeno šíleně. No dobře, je fakt, že někdy sám nevím, co jsem si to na sebe natáhnul, ale hlavně když je to pohodlný. Kdyby se Neria tak roztomile nehihňala, asi bych se i naoko urazil, ale takhle jsem na ni pouze zíral jako na svatý obrázek a smál se potrhle s ní.

„A že si se nikdy nezmínila,“ osvěžil jsem jí paměť poněkud rýpavě, což ji samozřejmě zas pobavilo.

„Jako kamaráda jsem s-se… tě samozřejmě nech… těla dotknout. Jako par-partnerovi ti to můžu bez… problémů říct. Ve-ve vztahu jde přece… hlavně o důvěru a upřímnost,“ přednášela mi rozumně a ne a ne se utišit. Moje bránice se každopádně již ozývala, když jsem ji poslední dobou namáhal daleko častěji, než byla zvyklá, za což vděčím právě Nerii.

„Zas to ale nepřeháněj,“ napomenul jsem ji s nahraným podrážděním, že si dovolila mi vytknout moje oblečení. Vůbec, ona má zrovna co vykládat s tím, co si je sem tam schopná na sebe vzít. Nicméně, i kdyby si na sebe natáhla ten pytel od brambor, tak by byla přesto nanejvýš přitažlivá. Pro mě nesporně ano.

„Ale mně se to náhodou líbí!“ vychvalovala si s takovým podezřelým zapálením, takže jsem kvůli tomu ihned logicky přemítal nad tím, jestli je to kvůli tomu mýmu upomenutí, anebo jestli si ze mě zas střílí.

„Mně se líbí, jak umíš všechno tak krásně zakecat anebo si to vyžehlit,“ neodpustil jsem si vypíchnout její přednosti v sociální komunikaci, protože to se běžně nevidí. Neznat ji tolik důvěrně, anebo kdybych z ní byl aspoň ještě o něco víc vedle, sežral bych jí to i s návnadou.

„A mně se líbí, jak si úžasně taktní, že mi to u tebe vždycky projde,“ ocenila naopak moje schopnosti k tomu, že jsem ochotný překousnout její manipulativní kousek já a předstírat jako by nic, i když pouze v rámci provokací a srand. Následně mi ten svůj vděk projevila náruživým polibkem, ze kterýho se mi prudce zvýšil tep. Potom usoudila, že by mohla změnit pozici pro ni na trochu přijatelnější, takže se pode mnou začala všelijak vrtět, až mě tím donutila se posadit, protože ty její čnějící kosti mě všude tlačily.

„Měla by ses pořádně najíst, Nerio,“ poradil jsem jí starostlivě, poněvadž mi k mojí smůle neušlo, že za posledních několik týdnů trošku pohubla, což s její původní muší váhou byl docela hazard. Klidně bych si vsadil na to, že to není vina toho náročnýho týdnu módy v Paříži, kde jsou modelky v jednom kuse v zápřahu, ale spíš pro ty osobní potíže, za který jsem z největší části mohl já. Noo, milerád to napravím…

„Všechny čokoládový lahůdky z Paříže jsem už snědla,“ informovala mě s drobnou výčitkou, jako bych jí je snědl já sám. Pro ujasnění, v překladu z Neriiny řeči mi zrovna sdělila, že mám u ní jedno velký mínus, že jsem ji sem nějakou dobrotu nepřinesl. To taky napravím, příště. Hlavně jsem rád, že už se v ní opět vyznám a rozumím jí. Příjemně uklidňující zjištění…

„Já jsem myslel jako fakt najíst,“ upřesnil jsem, na co tím narážím, ale zamaskoval jsem to pokřiveným úsměvem a opatrným jízlivým tónem hlasu, abych tu svoji poznámku trochu znevážil, aby se Neriia doopravdy neurazila. Dlouze se na mě zadívala asi s úmyslem vyčíst mi z tváře pravdivý význam tý věty, takže jsem nasadil totální pokerface u kterýho jsem beztak dostatečně dlouho nevydržel.

„No jo, jsem trochu pod váhou, ale musíš uznat sám, že to poslední dobou bylo dost náročný,“ uznala nakonec svévolně, avšak to ze sebe musela doslova vynutit. Pomohla si aspoň tím, že to svedla no, v podstatě na mě. Oprávněně… Dřív než jsem ji na to stačil něco namítnout, mě přítomně předběhla: „A že ty máš co říkat, Jayi. Ty kvůli rolím tloustneš a hubneš taky na požádání, takže… Kdyby si mi místo toho něco dobrýho přinesl, to by bylo mnohem lepší než tyhle tvoje narážky,“ ohradila se proti mně, i když ne nijak naštvaně, aby obhájila, že při chůzi skoro chrastí jak kostlivec. Mimochodem v další trefný poznámce na moje herecký pokusy.

„Tak já ti něco uvařím, co? Máš na něco chuť? Jen si řekni, pro tebe cokoliv,“ napadlo mě zničehonic, čehož jsem se okamžitě nadšeně chytil, ovšemže pouze v žertu, protože zrovna Neria patří k jedněm z mála lidí, kteří přesně vědí, jak na tom jsem s vařením bledě. Naschvál jsem vyskočil pozorně na nohy, že jsem zcela připravený jít do akce.

„Proboha, jenom to ne, Jayi! Svojí kuchyně si vážím a na rekonstrukci je ještě času dost!“ vyhrkla zděšeně s vykulenýma očima a úsměvem od ucha k uchu, zatímco mě stáhla znovu k sobě na sedačku. Oba jsme naráz propukli v smích. „To nebylo hezký,“ zhodnotil jsem její necitlivý ohodnocení, který jsem si sám vyložil. „Asi jak-jako to,…. co po-pokaždý předvádíš v… kuchyni,“ posmívala se mi dál a sotva popadala dech.

„Kdybys nemlela! Náhodou jsem se fakt dobře naučil palačinky,“ pochlubil jsem se s patřičnou hrdostí, kterou překvapivě v tomhle vysmátém stavu nebyla s to nějak normálně komentovat. Akorát to u ní zapříčinilo další návaly smíchu. Ta si dala ráno k snídani zjevně vtipnou kaši…

„Už dooost,“ zakvílela zmoženě a marně se pokoušela nad tím smíchem převzít kontrolu.

„Jo, souhlasím. Měli bysme se vrátit k tomu plánování,“ odsouhlasil jsem jí bez zaváhání, protože smát se vlastnímu neštěstí nemám ve zvyku. Když jsem jí připomněl, že tu máme rozdělanou práci, jako by do ní uhodilo, přestala se smát, uklidnila se začala se tvářit ve stylu ,už je to v pohodě, můžeme pokračovat‘. A to jsem tu já ten, kdo se živí, částečně, herectvím. 

„Mám nápad!“ oznámila mi rozjařeně, že jí svitlo v hlavince a našla nějaký východisko z toho našeho kompromisu, který se příliš nepovedl. „Já si vezmu na starost výzdobu, protože na to mám přirozeně jako žena lepší vlohy, a tobě svěřím organizační záležitosti, který zvládáš obvykle na výbornou. Kapelu, catering a takový věci. Platí?“ Přestože použila na konci uctivý otazník, abych jí svolil, stejnak byla nezdolně rozhodnutá, že to takhle bude, takže jakýkoliv odpor je mi k ničemu. A navíc, docela dobře si to promyslela.

„Platí, lásko,“ potvrdil jsem jí, aby měla dušička klid a my se mohli věnovat taky něčemu nesrovnatelně zábavnějšímu. Viditelně ji hlavou proběhla stejná myšlenka, když se ke mně naklonila, aby si nejdřív ukradla jednu vděčnou pusu, ale když jsem ji u sebe uvěznil v těsným objetí, vláčně se poddala a nechala se něžně laskat.

Příště se bude pokračovat v podobném duchu jako u téhle kapitoly, takže naprostá oddychovka. A budou se dělat vegan palačinky! :D Užívejte si to, dokud to takhle je. :D 

Děkuju Vám všem hrozně mod za podporu!! :33 Jste úžasní a skvělí a dokonalí! :D

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 38. kapitola: