OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 27. kapitola

08.07.2015 (18:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 664×

NERIA

V tichosti za Jaredovy přítomnosti jsem si spakovala věci s sebou do velké plážové tašky a pospíchala jsem na snídani za rodinkou. Holky už byly jako na trní z toho, že mi to tak dlouho trvalo a skoro mě nenechaly se ani najíst. V rychlosti jsem něco málo zakousla, abych nešla hladová, ale to jen díky rodičům. Museli holkám domluvit, ať ještě chvíli vydrží, než společně vyrazíme do aquaparku. Já jsem jim před odchodem slíbila, že jim je odpoledne v pořádku vrátím a za štěbetání rozverné španělštiny jsme vyrazily za zábavou.

Čas za doprovodu mých dvou mladších sestřiček utíkal jako splašený a stejně tolik rychle mě vyčerpával. To se má tak, když jsou vaši sourozenci jako samotné přírodní živly. Už dávno jsem nad tím se zájmem dumala a dospěla jsem k tomu závěru, že starší Casia je právě jako země. K mladší Olivii přesně seděl vzduch, na Lucu zase voda a já byla prý podle ostatních oheň. Ne že bychom přímo do detailu odpovídali tomu rozdělení, ale vzdáleně tomu takhle bylo. Málokdo přece bezvýhradně sedí do nějaké určité kategorie bez odchylek. Většinou se ty specifické vlastnosti vzájemně prolínají. Proto mi tahle dělení připadají leckdy skutečně zavádějící. A i z části kvůli tomuhle se snažím vyvarovat se jakémukoliv škatulkování ostatních. Není to správné…

Přestože jsem při odchodu z aquaparku byla akorát zralá na to padnout hubou do peřin, beztak jsem se cítila skvěle. S holkami jsem se parádně vyřádila, přitom jsem se zrelaxovala a v závěru jsem si přišla jako úplně nový člověk. Bez veškerých strastí a splínů. Spadly ze mě všechny moje problémy, asi jako kdybych ze zad shodila nůši plnou kamení. Celkově se mi ulevilo a nesmírně jsem se uvolnila. Líp už jsem se po tom všem určitě cítit nemohla. Bylo mi totiž vážně moc fajn. Holky mě úspěšně rozptýlily tím, že mi nedaly ani moment na to si chvíli oddechnout. Sice máme takovýhle temperament v rodině, jenže jsem pořád o jednu dekádu starší než ony. Nicméně jsem s nimi držela statečně krok a v rámci možností jsem vyhověla všem jejich nápadům, takže jsme celý půl den vymetaly z jedné vodní atrakce na druhou, a proto jsem si příliš ostatních vodních kratochvílí jako vířivky a tak nijak dvakrát neužila.

Jakmile jsem ségry předala opět do péče rodičů, rozhodla jsem se zaskočit za svým dvorním barmanem, kterého jsem včera vůbec neviděla, a už mi docela scházel. I ty jeho chutné míchané drinky. Klidně ty nealkoholické. Normálně bych ještě předtím zaskočila na pokoj a převlékla se, což ale za nynější situace jaksi nepřipadalo v úvahu. Ale moji neutuchající potřebu stále měnit svoje outfity, kterých jsem si sem dovezla nespočet, snadno potlačilo nutkání vidět svého kamaráda.

„Ale koho to mý oko nevidí?! Co tě sem přivádí, mladá paní?“ vítal mě nadšeně v lyrickém duchu, za což jsem se mu pohotově vysmála. Ten taky občas netuší, co to plácá za blbosti.

„Si usted no habló mal. To se nemůžu přijít jen tak podívat za svým kamarádem?“ opáčila jsem v řečnické otázce, ale stejnak jsem vytáhla tázavě obočí na náznak toho, že bych od něj ráda slyšela nějakou určitou odpověď. Oba jsme se na sebe rozpustile culili, již od toho momentu, kdy se naše oči prvně střetly. Oboustranná radost z toho, že jsme se opět shledali.

„Jen tak, jo? A něco k pití náhodou nechceš?“ zachoval si svůj nepochybně profesionální přístup hotelového barmana, který ho živil z největší části. Stejně se na mě pořád potutelně usmíval.

„Na účet podniku, když se takhle pěkně ptáš?“ pokračovala jsem v téhle otazníkové konverzaci, a když se na mě Diego kysele zašklebil, raději jsem v rychlosti dodala: „Namíchej mi něco nealko, por favor. I něco pro sebe. Na mě, mi amigo,“

„Ty úplně záříš, holka. Co se stalo, hm?“ Neušla mu moje rozvernost, která ho evidentně těšila. Bodejť by ne, když mu tu výjimečně nesedím jako hromádka neštěstí a nad něčím neběduju, což je vskutku prazvláštní, poněvadž teď by tomu moje situace plně odpovídala.

„Vážně? Byla jsem se ségrama v aquaparku, to bude tím. Jinak bych ti tu seděla už od rána a popíjela alkoholický koktejly,“ vyvrátila jsem mu tu mylnou domněnku, že bych momentálně viděla všechno sluníčkově.

„No digas. A co se teda stalo?“ zvážněl o něco, ale ten drobný úsměv mu to ze rtů nevyhnalo.

„Včera jsem docela drsným způsobem zjistila, že jsi měl ohledně Shannona pravdu. A Jared mě docela drsným způsobem poslal do háje. Jako definitivně. Akorát pořád nevím, jestli Shannon říkal o Jaredovi pravdu, nebo ne. Takhle to bude asi všechno…“ shrnula jsem mu včerejší události v pár stručných větách, které ale pro utvoření nějakého určitého dojmu plně postačily.

„Esperar, esperar… Takže mi tady říkáš, že to, co ti tady Shannon onehdy říkal, je lež. No, a tak to je v podstatě ale odpověď na tu tvoji otázku, ne?“ uvažoval nad tím nahlas a já jsem mu to pouze nejistě odkývala. Zase takové stoprocentní to není, ale pravděpodobné rozhodně.

„Určitě bych si to taky myslela, kdyby mě ovšem včera nepustil k vodě. Tak najednou… Sám od sebe. A pak se Anastasie omylem prořekla, že to na mě s tím rozchodem jen zkouší. Moji vlastní taktiku, chápeš?“ vyložila jsem mu jeden velice důležitý poznatek, který v tomhle nynějším stavu hrál hlavní roli. Diego se zatvářil v jeden moment maximálně oduševněle a v další sekundě na mě koukal jako na úplného trotla.

„Tvoji taktiku, jo? Ty jsi jak přerostlý dítě, Nerio. Když to omrzí nějaká hračka, tak ji odloží a nevšímá si jí, ale jakmile si ji vezme nějaký jiný dítě, hned ji chce najednou zpátky…“

„Co to meleš za nesmysly?! Tohle je úplně něco jiného než ta tvoje teorie nechtěné hračky. Proč vůbec přirovnáváš Jareda k hračce, dios mío?! A mě nazýváš přerostlým dítětem! To jsi docela nevychytal, amigo,“ skočila jsem mu do řeči s veškerou horlivostí, která se ve mně prudce vzedmula, díky jeho neuváženým slovům a ukvapeným závěrům. Moje ostré výtky ho ale bleskově usadily, protože se ten odsuzovačný výraz z jeho obličeje hnedka vytratil.

„No dobře, dobře. Asi jsem to trochu přehnal, lo siento, ale… je to snad podobný princip, ne?“ ubral ve svém přímočarém projevu, který mi nijak dvakrát nesedl, jak také záhy poznal.

„Hm, vzdáleně podobný princip,“ uznala jsem po chvilce dramatického mlčení, které jsem doplnila o teatrálně příkrý pohled. Diego intuitivně rozpoznal, že se mezi námi k žádné výměně názorů nechystá, takže se pouze pobaveně ušklíbl a pokračoval v přípravě toho mého koktejlu. „Ne že bych po něm teďka zmírala touhou, když o mě ztratil zájem. Ono o tohle koneckonců beztak nejde,“ navázala jsem po několika desítkách sekund v našem rozhovoru, abychom tu tiše nerozjímali.

„A jak že jsi teda zjistila, že tě vodil za nos?“ vrátil se zpátky k mému prvnímu monologu a vypadal tím opravdu nemálo zaujatý.

„Přesně o tohle jde! Shannonovi se podařilo nějak mě… rozptýlit a v tom přišel Jared, který to viděl a… Shannon mi hned na to dokázal, že mu nešlo o nic jiného, než se mi pomstít a povedlo se mu to úplně tím nejpodlejším způsobem. Ne že bych si to nezasloužila, asi jsme si kvit, ale… moje hloupý naděje, že to mezi námi bude třeba někdy zase dobrý, jsou nadobro pryč,“ vylíčila jsem mu další podrobnosti ze včerejška, načež na mě opět zíral pěkně vyjeveně.

„Mohla bys, por favor, víc specifikovat, jak vypadalo to rozptýlení, protože tohle je celkem zavádějící výraz a… chápeš,“ naznačoval mi, že aktuálně si o tom myslí tu asi nejhorší variantu, jakou jsem ho mohla nechat si myslet. Stačilo by jen se líp vyjadřovat.

„Nooo! Al fierno, no… Já… nechala jsem se od něj políbit a samozřejmě nás u toho Jared načapal. Shannon si to dokonale načasoval. A pak to všechno svedl na mě, hijo de puta. Jared něco takového nepřekousne, to je jasný. Na dnešek jsem musela dokonce spát v pokoji u rodičů, protože mě nechtěl pustit ani do pokoje. Takže jsou vlastně pryč i všechny moje naděje ohledně Jareda. Všechno jsem to kvůli svojí vlastní blbosti nechala podělat… Jenže víš co? I když jsem líbala Shannona, představovala jsem si místo něj Jareda. Já ho totiž pořád miluju… Jo, takhle kolosálně jsem to podělala…“ rozpovídala jsem se nezřízeně, jak jsem se nechala ovládnout svými emocemi, které byly furt poněkud neustálené.

„Ou, to zní jako docela ošklivá komplikace. Takže si o tom s Jaredem teda nemluvila?“ okomentoval to s celkem výstižným zaskočením, které se mu okázale zrcadlilo v jeho obličeji.

„Zatím jsem vlastně ani neměla kdy. Dneska jsem se tam pouze otočila pro věci a z aquaparku jsem šla rovnou za tebou. No, beztak silně pochybuju, že by o to vůbec stál. Ačkoliv…“ umlkla jsem pod tíhou svých intenzivních myšlenek, které se samozřejmě zase motaly u Jareda.

„Ačkoliv?“ zopakoval po mně, čímž mě opět přivedl k plnému vnímání.

„Jak jsem za ním šla, mluvil se mnou, jako by se nic nestalo, i když jsme mluvili o tom, co se stalo,“ dokončila jsem onu načatou větu, jenže on na mě kulil oči ještě víc než doposud.

„Já se ti omlouvám, ale dneska nějak nerozumím tomu, co mi říkáš,“ doznal se mi decentně zahanbeně, ale ani to ho o úsměv nepřipravilo. Jeho bezradnému výrazu a tomu tónu jsem se nemohla jinak než zasmát. Byl prostě hrozně roztomilý…

„Fajn. Tak ještě jednou a srozumitelněji. Ráno mi Jared sám od sebe sdělil, že se mám klidně vrátit do apartmá. Nejdřív mě to celkem příjemně překvapilo, ale čím víc nad tím přemýšlím, tím jsem z toho zmatenější. Že by se přes to přenesl takhle rychle? Sotva. Vždyť mě načapal, jak se muchluju s jeho bráchou, což bylo něco, co jsem absolutně nečekala já sama, natož potom Jared. Včera mě nechtěl ani vidět a dneska byl ke mně takový vstřícný. Je to přinejmenším podezřelý…“ podělila jsem se s ním o svoje myšlenkové pochody, které se mi v hlavě nezadržitelně rojily a moji dosud klidnou mysli dočista zahlcovaly.

„Podle mě si jen uvědomil, že to Shannon hrál stejně tak jako na tebe. Anebo to byl jenom trochu jiný způsob omluvy potom, co z tebe udělal na jednu noc málem bezdomovce.“ Ochotně mi poskytoval další náměty k přemítání, ale konkrétně tenhle jsem vzápětí zamítla.

„Je pravda, že o tom Shannonově podrazu Jared nejspíš nic nevěděl, aspoň podle toho, jak se tvářil. Jenže Shannon to na mě všechno skvěle hodil, takže jsem tu za tu nejhorší jenom já. Ale v tomhle případě se nebudu obhajovat, protože… jsem to vážně těžce nevychytala. Udělala jsem fakticky hloupou chybu a s jejími následky se musím nějak vypořádat sama,“ srozuměla jsem ho se svým postojem vůči svému pochybení, které si i já dlouhou dobu neodpustím. Stejně jako Jared mně…

„Nejdřív si s ním o tom všem promluv, Rio, než si to všechno zkomplikuješ ještě víc,“ poradil mi se vší dobrosrdečností dohromady, kterou mi kdy projevil, čímž mě dočista zrozpačitěl.

„To udělám,“ odsouhlasila jsem mu to pokorně a na zdůraznění jsem mu to odkývala.

„Naprosto o všem ale. Řekni mu to, co jsi tady řekla mně. Měl by to vědět, víš. Nebo teda aspoň já bych to chtěl vědět,“ domlouval mi snaživě a tak nějak prosebně po mně pokukoval.

„Táák… to nevím jistě, jestli udělám. Přeci mu nemůžu říct, že ho miluju den potom, co mě přistihl se líbat s jeho bratrem. Tím bych si to u něj zaručeně ještě zhoršila. Už takhle si o mně myslí, že jsem praštěná, když se chovám tak bláznivě, jak se chovám, protože prostě pořád nevím, co to mezi námi děje a jak to teda doopravdy je. Sama ještě nejsem úplně se vším srovnaná, a ti dva mi to navíc všechno pěkně ztěžují a komplikují,“ zoufala jsem si jednak kvůli sobě, ale i kvůli těm dvěma, kteří mi naprosto dokonale zamotali hlavu a částečně můžou za to, že se občas chovám jako šílená. Hm, jenže… i bez nich mám někdy takové slabší chvilky, to musím uznat. Ale když to můžu na někoho svést…

„Jestli k sobě vy dva fakt patříte, tak nakonec skončí všechno v pohodě, Nerio,“ uklidňoval mě s tím jeho typickým neutuchajícím entuziasmem, který by asi žádný člověk, který si prožil to, co on, už nikdy nenašel. Ale takoví lidé, jako je Diego a jejich nešťastné životní příběhy, mi dodávají sílu se dostat přes ty moje.

„Jestli,“ zopakovala jsem po něm ono zásadní slovíčko, které nejednou figurovalo v mých pochybách.

„Nejlíp to zjistíš tak, když budeš jednat na rovinu,“ připomněl mi věcně, ale s takovým dobrotivým tónem, že se mě to nemohlo dotknout ani v nejmenším, přestože ta věta měla poněkud poučně.

„Co když on se mnou ale nejedná a nebude jednat na rovinu?“ našla jsem si jeden skutečně silný argument, který ho na pár sekund umlčel, než ale přišel se svým ještě mocnějším protiargumentem, který mě definitivně přesvědčil o tom, že je na čase veškeré hry a manipulace zahodit do nenávratna. „Ale ty budeš mít aspoň čisté svědomí, že jsi udělala maximum proto, aby si to mezi vámi nějak vyjasnila. A když to náhodou třeba nevyjde, tak potom budeš moct jít klidně dál. Posuneš se vpřed, aniž by ses vracela do minulosti s tím, že jsi něco udělala špatně. S upřímností nemůžeš udělat vůbec nic špatně.“ Zatímco on mě velice úspěšně pobízel, já jsem mu doslova visela na ústech a odkývala jsem mu souhlasně naprosto všechno. Dala jsem mu ve všem za pravdu a byla jsem fascinovaná jeho přístupem k životu, který byl v jeho věku vážně vyzrálý. Zajisté proto, čím vším si musel projít. To člověka bezesporu změní…

„Mierde, máš pravdu. Máš pravdu,“ zmínila jsem se i nahlas, že s ním plně souhlasím a už jsem se ztrácela ve svých myšlenkových tocích, které se naplno věnovaly tomu, co bych měla vlastně Jaredovi říct. U Diega na baru jsem vydržela posedávat po zbytek odpoledne, než jsem se odhodlala se vrátit do svého apartmá. Jasně že tam Jared být nemusel, ale mohla jsem se tam znovu v poklidu zamyslet nad tím, co mu doopravdy míním říct. Vždyť víceméně všechno podstatného, co jsem mu tady řekla, byla pravda. Sice to někdy bylo i ze vzteku, ale pořád pravdivé. Jediné, co zbývá, abych si udělala jasno v tom, jak to teda bere on. Zcela určitě mu ale nemůžu říct, že ho pořád miluju, poněvadž on by se pak opět začal snažit a já bych ho zase musela odmítat. Nepopírám, že bychom si nezasloužili druhou šanci, jelikož my dva určitě máme budoucnost, ale jenom v tom případě, když v nás dva bezmezně uvěřím. A fakticky zatím netuším, jak mám takovou důvěru získat. Nemyslím od něj. Stoprocentně vím, že on by byl ochotný dát do našeho vztahu znovu úplně vše, ale já to ani napoprvé nezvládla. Teprve až si s sebou budu absolutně jistá, pak bych to mohla s Jaredem znovu zkusit. Jistěže po něm nemůžu chtít, aby počkal. Takový příšerný sobec vážně nejsem. Je to ale vůbec dobrý nápad mu něco takového říkat? Vždyť tomu ani nemusí uvěřit… Dios mío, no sé nada.

Dorazila jsem do prázdného pokoje, jak jsem předvídala, takže jsem se uvelebila na posteli a zapnula jsem si televizi, aby mi uteklo to čekání na něj. U televize mi to nijak dvakrát neubíhalo, takže jsem se dokonce stihla vysprchovat, vyfénovat si vlasy a přelakovat si nehty na rukou a nohou. Teprve po tom všem se Jared zničehonic zjevil v pokoji, a ačkoliv mi ráno dal svoje svolení, abych se sem vrátila zpátky, přesto mi připadal mojí přítomností nemile zaskočený.

„Jsem tady, jestli… to nevadí,“ pustila jsem se statečně do konverzace jako první, aby tu nebylo jen trapné ticho, které narušovala pouze televize, kterou jsem obratem zeslabila. Taky jsem tu snahu o rozhovor brala jako takovou průzkumnou misi a cvičení, než se odvážně vrhnu vstříc ošemetným spletitým sítím pravdy a upřímnosti.

„Není jiná možnost,“ shrnul to velice stroze a bez špetky zájmu. Tímhle naopak zaskočil on mě. Tohle byl diametrálně odlišný Jared, než se kterým jsem mluvila ráno. Veškeré moje odhodlání si s ním promluvit bylo okamžitě nenávratně pryč.

„Kterou bys evidentně bral,“ zabrblala jsem si spíš tak pro sebe, ale jakási má jízlivá část mě to nenechala vyslovit v takové odpovídající hlasitosti, se kterou by to k jeho uším nedolehlo. Ale ono se stalo, čímž jsem si vysloužila jeho konsternovaný výraz.

„Je to pro tebe fakticky takový šok?! Určitě ne ale velký jako pro mě, když jsem tě nachytal se Shannonem!“ zaprskal vyčítavě a z jeho očí se ke mně snášely zlostné blesky jeden za druhým.

„O tom bychom si měli promluvit,“ nadnesla jsem vhodný směr, kterým by se měl náš rozhovor nadále ubírat. Navzdory tomu, jak hodně se mi do toho nechtělo, jsem to vyslovila zcela sebejistě a správně asertivně, aby pochopil, že je to pro mě důležité.

„Nevidím jediný důvod, proč bychom měli,“ usadil mě odměřeně, což pro mě byl nemálo bezohledný krok, když na mně muselo být jednoznačně znát, že mi právě na tomhle opravdu záleží.

„Co to s tebou je?! Ráno jsi byl ke mně nějaký moc vstřícný a teďka jsi zase protivný. Por qué? K paso?“ tázala jsem se ho nefalšovanou nejapností a neubránila jsem se podmračenému čelu, které se ale té zlobě v jeho očích ani zdaleka nevyrovnalo.

„Shannon na rozdíl od tebe neztrácel čas, a zatímco ty ses někde bavila, my jsme si spolu promluvili jako první, takže od tebe nepotřebuju slyšet už ani ň,“ obeznámil mě s touhle nepříjemnou skutečností, že mě prohnaný pan Leto starší předběhl a dovedl tím svůj dokonale podlý plán až do konce. Že já nána pitomá jsem si musela nechat domlouvat od Diega. Měla jsem si s Jaredem promluvit hnedka z rána, když jsem za ním šla. Víceméně přesně si dokážu představit, co mu Shannon navykládal za totální nesmysly, že si mě kvůli tomu radikálně odmítá aspoň vyslechnout. Zaručeně jsem momentálně v Jaredových očích za úplně tu nejopovržlivější osobu na celé téhle širé planetě. A to pouze díky své vlastní slabosti…

„A tobě přijde fér, že budeš znát situaci pouze ze Shannonova pohledu?! Tebe vůbec nezajímá, co ti k tomu chci říct já?!“ rozčílila jsem se najednou, poněvadž mě tenhle jeho nespravedlivý postoj doopravdy zamrzel. Jared takový obyčejně není a navíc se mě včera jakoby před Shannonem zastal, takže proč si teď vystačí akorát s jeho výpovědí? Co mu, al fierno, Shannon napovídal za bludy?!!

„Ne, nezajímá, protože víc slyšet a vědět nechci,“ odsekl nabroušeně a stejně tak ledově ostrým pohledem na mě intenzivně hleděl. Nekontrolovatelně mi z toho několikrát přejel mráz po zádech, že mi z toho v závěru po celém těle naskočila husina. Takovou krutou lhostejnost se mi prostě nepodařilo snadno rozdýchat.

„Jarede, poslyš,“ odmlčela jsem se na krátký moment, než jsem se z postele přemístila na vlastní nohy, abych tím svému následovnému proslovu dodala větší váhy. „Umím si dost dobře představit, co ti o mně Shannon navykládal za lži a taky vím, že to, co jsi včera viděl, svědčí hlavně proti mně, ale… por favor, poslechni si, co ti chci říct,“ žádala jsem ho s důslednou prosbou, poněvadž takhle jsem to nechat nemohla. Stačí, když si mě alespoň poslechne.

„Brácha říkal, že se mě budeš snažit za každou cenu přesvědčit o tom, jaký je to lhář a shodit vinu hlavně na něj,“ vysmíval se mé snaze se obhájit a kroutil nade mnou bezradně hlavou. Zatraceně, on mu při tom rozhovoru nejspíš vymyl mozek, nebo jinak fakt nevím.

„V tom se Shannon ale mýlil. Nemůžu na něj svalovat jakoukoliv vinu, protože tohle všechno jsem si způsobila jenom já sama. Ohledně tebe i ohledně něho. Ale zamysli se nad tím, escuchaste? Kdo má větší motivaci k tomu se pomstít? Těžkopádný důvod, proč se ti, anebo mně, mstít?“ vyvracela jsem mu ten hloupý blud, kterým se nechal od Shannona obelhat. Vsadím se, že i tohle mi vmete zpátky do tváře.

„I tohle předvídal, Nerio. Že přesně tímhle budeš argumentovat, takže toho mě i sebe můžeš klidně ušetřit. Za to ti budu náhodou vážně moc vděčný,“ pokračoval v tom bezcitném výsměchu, kterým se mě obstojně pokoušel zrazovat od mého umínění, ale v tomhle jsem slevit nehodlala.

„Takže on tu pravdu obrátil úplně vzhůru nohama, hm? Ale no tak, Jarede. Vždyť ty musíš sám tušit, že tohle je celý špatně,“ pobízela jsem ho, aby přestal dávat přednost nepodloženým a křivým informacím před pocity, které mu napoví mnohem víc. Jenomže Jared se zdál být skálopevně otrávený jedovatými výmysly jeho bratra, které mu zatemnily rozumný úsudek.

„Všechno špatně je od tý chvíle, kdy jsme se rozešli,“ upravil moje prohlášení podle svého mínění a následně nad tou žalostnou ironií zavrtěl hlavou.

„Nebylo spíš špatně, že jsme spolu vůbec kdy byli?“ vyvrátila jsem mu jeho smýšlení v řečnické otázce, na kterou jsem žádnou odpověď nechtěla slyšet, ale on ji pro mě evidentně měl, když už se plynule nadechoval.

„Nad tím už jsem taky přemýšlel,“ dal mi za pravdu s takovým zadumaným výrazem, jako by mi tím chtěl naznačit, že to není až taková dávná minulost, co se tím zaobíral. Mírně mě tím vyvedl z míry, poněvadž by mě vskutku nenapadlo, že by kdy zpochybňoval naše nejdůvěrnější sblížení, když o jeho obnovení tolik zarputile bojoval. Krucinál, já ho musela asi strašlivě zklamat…

„Jenže předtím jsme si aspoň navzájem důvěřovali,“ zasyčela jsem dopáleně jednu pěkně jízlivou poznámku, poněvadž mě vyloženě užíralo, že jsem podle všeho ztratila Jareda na dobro, a nedalo mi to, abych ji vyjádřila nějak jinak než touhle jízlivou cestou.

„S bratrem jsme si slíbili, že se už nikdy nenecháme ničím a nikým rozdělit. Obzvlášť ne nějakou ženskou a hlavně ne tebou. Jednou to stačilo. Určitě si dokážeš představit ta těžítka vah, kde jsi na jedný straně ty, a to jak myslíš jenom na sebe, a na druhý straně je můj bratr, moje rodina, které jde i o moje dobro. A jak tě znám, kdyby sis měla vybírat mezi těmihle dvěma stranami, taky by sis taky bez rozmyšlení vybrala svoji rodinu,“ odhaloval mi částečně svoje záměry, které ho vedly k tomu, že tak bezvýhradně uvěřil Shannonovým lžím. No jo, uznávám, uhrál to velmi dobře. Vlastně nejlíp, jak jen mohl. Rodina a její vazby a pouta jsou jedny z nejsilnějších argumentů vůbec. A pro Jareda a všech těch útrapách v dětství a dospívání o to víc.

„Jenže tohle všechno je jenom Shannonův záměr, aby rozdělil nás dva! Je to jeho geniální manipulace a nic jiného! O nic jiného Shannonovi nejde!“ vzkřikla jsem hněvivě v takovém výbuchu bezradnosti nad tím, že Jared buďto pravdu nevidí, anebo ji záměrně přehlíží. Nedržela jsem se zpátky a věci jsem nazývala tak, jak jsem je sama vnímala a jak jsem pevně věřila, že jsou.

„Takže mi tím chceš říct, že kdyby nebylo Shannona, tak se mi vrhneš kolem krku a odletíme odsud ruku v ruce při západu slunce?“ přeformuloval si můj monolog po svém, což jsem mohla snadno předvídat, ale v tom rozzlobení jsem si to prostě neuvědomila, takže jsem se naprosto zarazila a zaskočeně jsem na něj zírala.

„Přesně tak, Nerio! Takže nepoužívej mýho bráchu jako hloupou výmluvu, která nemá žádný smysl,“ varoval mě opravdu výrazným hlasem, který mě přinutil se mu ještě víc vzepřít. Shannonovi tohle neprojde!

„A že on včera pěkně odporně využil mě, to je jako v pořádku?! Vždyť ty jsi evidentně neměl ani ponětí o tom, co má Shannon v úmyslu podle toho, jak ses tvářil, že bys ho nejraději praštil a dneska ho budeš takhle zaslepeně bránit?! Proč?! Es muy tonto incluso para ti!!“ vymlouvala jsem mu zatvrzele dál a nehodlala jsem slevit, dokud mu neotevřu oči.

„Využil?! Tak on že tě využil?! Kdyby jsi opravdu nechtěla, tak bys ho na sebe nenechala sáhnout ani jediným prstem, takže teďka se, laskavě, tak nedělej. Je to směšný! Na co si to tu, do hajzlu, hraješ?! Mám toho fakt dost, Nerio. Co kdybychom tuhle frašku konečně ukončili a každý si šli po svým, hm?!“ A podíval se na mě s takovým nešťastným pohledem, až se mi z toho stáhlo úzkostí hrdlo a uvízla mi v něm další slova. Zhluboka jsem si povzdechla, poněvadž mě tímhle svým návrhem doopravdy znejistil. Nemluvě o tom, že vůbec nebylo od věci si trochu vydechnout, když se náš rozhovor ubíral čím dál nebezpečnějším směrem.

„Proč tohle vlastně děláš, Nerio? O co se tu teďka snažíš? Doteď ti šlo o to, abych tě nechal být, a když jsem ti v tom včera vyhověl, tak ti najednou hrozně záleží na tom, co si myslím. Ani tohle mi hlava nebere. Ty pořád nevíš, co chceš, ale stejně si nemůžeš pomoct a musíš pořád všechno ještě víc zamotávat, komplikovat a zhoršovat! Přestaň s tím vším a třeba pak budeš mít konečně prostor k tomu, abys na to přišla!“ doporučoval mi s uštěpačným napomenutím a zněl přitom jako nějaký pan profesor, který poučuje svého studenta, který špatně pochopil danou látku.

„To, že jsem řekla, že pro nás dva druhou šanci nechci, neznamená, že pro mě už nic neznamenáš a že mi je jedno, co si myslíš. Taky moc dobře chápu, že ty zase nechceš, abychom byli přátelé po tom všem, co jsme zažili, takže jsme nejspíš v slepé uličce, ale… Teď bych byla ráda, kdyby sis mě vyslechl a pochopil, že ani s tebou Shannon nejednal úplně na rovinu, ačkoliv to tak vypadá,“ polemizovala jsem s ním s co největší příčetností, přestože se mi uvnitř žil bezmála vařila krev. Kupodivu to navenek nebylo až tolik znát…

„Ale nic z toho dělat nemusíš, Nerio! Vždyť se tím u mě i u tebe beztak nic nezmění, takže proč to zbytečně rozebírat? Jsem tím vším stejnak tak znechucený, že mě to vážně ani nezajímá. I proto furt nechápu, proč se tu spolu dál bavíme,“ odbýval mě pěkně nezdvořilým způsobem, který mě u něj docela mrzel. Málokdy se ke mně choval takhle neslušně, takže se mě to dotklo o něco víc, než kdyby se mnou takhle jednal někdo jiný. Znovu jsem si akorát rezignovaně povzdechla a veškerý můj elán byl definitivně pryč. Zmocnila se mě taková bezedná tíseň, která se mým tělem prokousávala až do konečků prstů, abych ji propadla naprosto celá. Už takhle jsem měla sto chutí se zahrabat pod peřinu a schoulit se do klubíčka, když jsem vůbec musela stanout před Jaredem a znovu otevírat ten včerejšek.

„A co kdybych… Co kdybych ti řekla, že jsem včera se Shannonem stejně myslela na tebe a že… předtím, když jsme byli spolu, tak… to mi nešlo jen o sex, jak jsem říkala. To by něco změnilo?“ vzpamatovala jsem se při posledním slabém dechu mého vzdoru, který ale dost možná zavál příliš silně v jeho případě. Zjevně jsem to přepískla, což se občas stává, jakmile se člověk nad něčím takovým důkladně nezamyslí. 

„To tě akorát usvědčuje v tom, že fakticky chceš všechno shodit na Shannona,“ odsekl mi odměřeně a kupodivu zcela smířeně, že mě ta jeho poklidnost dočista šokovala. Jak může být takhle otřesně rezervovaný poté, co mu prozradím něco takového?! Co s ním ten Shannon provedl?! Mierde…

„Disparates! V tomhle ti říkám pravdu. Přísahám, že říkám pravdu, Jarede! Odpřísáhnu ti to klidně na naše přátelství, protože pro mě má pořád velký význam,“ zkoušela jsem všemožné argumenty, které by mi pomohly dosáhnout mého záměru. Nemluvě o tom, že jsem poodhalila svoje skryté city, které bych mu za běžných okolností nepochybně nesvěřila.

„Jenže my už nejsme přátelé,“ uzemnil mě s mrazivou věcností a akorát se kysele zašklebil, čímž dokonale znevážil moji troufalou přísahu.

„Por favor, Jarede. Deja de hablar así. Já ti nelžu! Ještě nikdy jsem ti v ničem zásadním nelhala, což se nezměnilo ani teď! Ať už je to mezi námi jakýkoliv,“ sjela jsem ho na dvě doby pořádně zostra, že se vůbec opovážil něco takové naznačit. Navíc se mu k tomu všemu povedlo hodně ošklivě zmínit, že nejenže neexistuje spojení my dva, ale už ani on a já. A tohle teda zabolelo…

„Takže potom platí to, že se mnou nechceš být. Řekl bych, že je to vyřešený,“ uzavřel tuhle debatu, která byla z jeho strany odsouzená k záhubě již od počátku. Víc mu odporovat jsem prostě nesvedla. Nezbyla mi k tomu ani špetka vůle a odhodlání. Všechno mi to svoji drsnou nekompromisností vzal.

„Musím pryč,“ pípla jsem sotva slyšitelně, poněvadž se ze mě vytratila všechna chuť k nějaké další interakci mezi námi dvěma. Musela jsem hlavně okamžitě vypadnout z místnosti, jelikož bych tuhle stísněnou atmosféru dál nesnesla. Se sklopenou hlavou jsem se vypařila ven směrem na pláž, abych nemusela obcházet celý hotel a zvedla jsem ji až v ten moment, kdy jsem došla k onomu romantickému místečku v podobě jednoduché pergoly. Jenomže jsem v něm omylem načapala nějaký páreček, který si užíval vzájemné blízkosti. Ne nijak náruživě, proto jsem na ně přišla až pozdě, ale tím největším trapasem se to stalo v tu chvíli, kdy se na mě oba překvapeně podívali a já tam uviděla Fabia s nějakou slečnou. Infierno sangriento… 

 Jared sice radikálně otočil a Neria s tím nějak nedovedla nic udělat, ale v příští kapitole nám trochu přituhne a pak se zase otočí úplně všechno. :) 

Všem mockrát děkuji!! :) :3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 27. kapitola: