OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 30. kapitola



Lost of the Love - 30. kapitolaJared se stává pro Neriu nezbytnou psychickou oporou a zdá se, že i něčím mnohem víc. Užijte si čtení, Vaše marSabienna

JARED

Probudil jsem se někdy uprostřed noci. Nespal jsem totiž kdovíjakým tvrdým spánkem, poněvadž jsem stále podvědomě hlídal Neriu. Potvrdilo se mi to tím, že jsem byl vzhůru ihned, jakmile se začala pod peřinou neklidně převalovat. Chvíli co chvíli se ozývalo trhavý šustění povlečení, jak pod ním sebou škubala. Nejspíš se jí zdála nějaká noční můra. A nejspíš o tý opravdový noční můře, která se jí stala v dnešní podvečer. To se prostě na tom jejím podvědomí muselo nějak podepsat.

Rychle jsem se zvednul z přistýlky a posadil jsem se, takže jsem na ni měl dobrý výhled. Pod měsíčním světlem jsem ji pár minut vytrvale pozoroval, jestli se její blouznění nezhorší, ale ona se postupně upokojila a opět zabrala. Proto jsem zase zalehnul a i já jsem se snažil zabrat, když vtom to ticho v místnosti začala narušovat taková zvláštní směsice zvuků, který přicházely rovnou od Nerii. Znovu jsem si fofrem sedl a doslova jsem rentgenoval Neriu, jak se u toho svýho krušnýho snění tváří. Když se na mě nakrátko otočila, spatřil jsem v její něžný tváři, na který se jí leskly krůpěje potu, utrpení, který jsem se rozhodl co nejrychleji ukončit. Nejprve jsem trošku zaváhal, jestli ji mám vážně budit, ale účinně mě popohnala tím, když se její vzdechy změnily spíš na steny. Takže jsem si na tý přistýlce klekl, abych měl lepší přístup, a zlehka jsem ji chytil za ruku a nejprve jsem s ní zatřásl. Ona se mi ale vyděšeně vysmekla a dala se do takovýho nářku, kvůli kterýmu se mi úzkostí normálně stáhlo hrdlo. Přitom byla stále v hlubokým spánku.

„Nerio! Nerio, vzbuď se!“ promluvil jsem na ni o něco důraznějším hlasem a mírně jsem s ní znovu zatřásl, aby se co nejrychleji probudila. Vtom se její oči zeširoka otevřely a hned nato zprudka vylítla do sedu, jak jsem ji svým necitlivým přístupem vyděsil. Zhluboka a ztěžka dýchala a po obličeji jí začaly stékat potůčky potu až do výstřihu. Zděšeně se rozhlídla kolem sebe a tím svým pohledem vyloženě naléhavě volala o pomoc. Najednou se jí mezi cestičkama potu objevila i jedna slzavá, která se jí spustila z koutku levýho oka. A z druhý strany hnedka další a další a další.

„To nic, Neri. Něco se ti zdálo. Byla to jenom noční můra. Už je to dobrý. Nic se neděje,“ konejšil jsem ji už zase poklidným hlasem a slabě jsem se pousmál. Tentokrát mě nijak zvlášť netěšil výhled na ni, poněvadž momentálně vypadala vážně zoufale. Bylo mi ji strašně líto, ale musel jsem se před ní držet a tvářit se statečně, protože bych ji svojí lítostí akorát ještě víc zdeptal. Popravdě mi takhle ani moc nepřipomínala Neriu, jakou jinak moc dobře znám. Zažil jsem ji v mnoha rozličných situacích, ale takhle zatím jaktěživ ne. Tahle ustrašená osoba byla spíš pouhým stínem Nerii. Její vykulené oči mi jasně říkaly, jak silně otřesená je a že jí teprve dochází, že doteď pouze snila.

„Jarede,“ vydechla s neskrývanou úlevou a bez přemýšlení se mi vrhla kolem krku. Nijak jsem neotálel a přitáhl jsem si ji k sobě pažema blíž, abych ji mohl co nejúčinněji utěšit. Ona si totiž o moji útěchu doslova řekla, když se mě takhle chytila. Zvolil jsem tu samou tišící taktiku jako vždycky, která se mi i teď plně osvědčila. Stačilo ji pomalým tempem přejíždět přes celou délku jejích útlých zad a kolíbat se s ní sem a tam a ten pláč, který se o ni pokoušel, byl rázem pryč. I její divoce se zdvihající hrudník z toho šoku, který ji ta noční můra přivodila, se postupně mírnil.

„Jsem tady. Všechno už je v pořádku. Byl to akorát nějaký zlý sen,“ šeptal jsem jí do jejich vlhkých vlasů, jak je stihla během takový krátký chvíle propotit. Co já vím, tak takhle zřízenou jsem ji neviděl, ani když ležela doma s těmi nejsilnějšími antibiotiky.

„J-já… Bylo to tak strašně skutečný. Úplně jsem cítila, jak… se mě d-dotýká. Jak mě…“

„Pšššt. Nemluv o tom. Nepřipomínej si to,“ radil jsem jí úpěnlivě, aby se tím dál sama netrýznila. Nechtěl jsem ji doslova nabádat, aby si uvědomovala přítomnost, tedy jinak řečeno, že se nacházela v mým náručí, ve kterým jsem si ji v rámci velice omezených možností maximálně užíval.

„O-on mě škrtil a-a já nemohla vůbec dýchat,“ pokračovala v tom oživování si svých čerstvých muk, čímž nepomáhala jednak sobě, ale i mně. Vázla mi z toho přihlížení na její utrpení slova v krku. 

„Teď už ale můžeš, tak se pořádně nadechni, uklidni se a přestaň na to myslet,“ zopakoval jsem jí o něco naléhavěji, aby mi líp naslouchala. Předtím se z toho nějak nakonec vzpamatovala taky, takže proč by ji měl psychicky převálcovat špatný sen?

„To nejde. N-nemůžu,“ odmítla dát na mý soucitný doporučení a její hlas se při tom nezvladatelně třásl.

„Ale můžeš. Já vím, že to zvládneš. A jsem tu pro tebe, abych ti to připomněl, kdykoliv to bude třeba. Ty se přes to dokážeš dostat. Musíš tomu ale hlavně ty sama věřit,“ povzbuzoval jsem ji s nepřeslechnutelným přesvědčením, který jsem skutečně upřímně pociťoval. Doufal jsem, že tímhle ji konečně uchlácholím, ale pouze jsem tím spustil další vlnu jejího zoufání. Nejprve se ode mě ale odtáhla, aby se mi mohla zadívat do očí a namítnout mi na to něco, co mě samotnýho zaskočilo a na několik předlouhých sekund umlčelo.  

„Já se jen bojím, že to takhle bude napořád,“ svěřila se mi nešťastně a ony paralyzující obavy se jí odrážely v každičkým milimetru její zkroušený tváře.

„Ale nebude. Časem to přejde a všechno se zlepší, uvidíš. To ti slibuju. A máš tu taky mě, abys na to nebyla sama,“ nepřestával jsem klást důraz na to, že tu pro ni jsem a že se na mě kdykoliv může obrátit a spolehnout se na mě. Netuším, jestli s tím počítá a přesto ji ten fakt nesvede dostatečně uklidnit, anebo jestli je natolik rozrušená z toho, co se stalo, že to víceméně nemá žádný vliv.

„Jenomže proč bys tu pro mě měl být, když já ti to nemůžu nijak oplatit? Nemám ti co nabídnout,“ hledala si trpitelsky námitky a našla asi ty naprosto nejpitomější, jaký vůbec mohla. Napadlo mě, že se takhle dobrovolně trápí kvůli tomu, že na tomhle svým stavu si nesla kousek odpovědnosti a cítila se kvůli tomu provinile, takže se nesmyslně snažila to nějak vykompenzovat. Jasně, že si tím pouze přihoršovala, a já měl co dělat, abych ji přinutil toho nechat. Zatím tedy očividně marně.

„Nerio, přestaň s tím, prosím. Vždyť ty moc dobře víš, že já pro tebe nikdy nic nedělal proto, abych z toho něco měl. To nemá nic společnýho s láskou a já tě miluju. Jsem tady, protože někoho zrovna potřebuješ, a sice to teďka vyzní asi blbě, ale jsem za to vážně rád, že tu můžu být,“ prozradil jsem jí bez servítek, že já v týhle krutý situaci přeci jen něco vnímám pozitivně. Pro mě to má takovou menší výhodu a Neria si to zaslouží vědět. Nemíním před ní cokoliv skrývat nebo zatajovat.

„Stejně tu pro mě nebudeš vždycky, když tě budu potřebovat,“ usmyslela si neoblomně s drobnou vráskou na čele, která jí tam s nesouhlasem vyskočila. Do toho nakrčila vzdorovitě svůj nosík a vypadala podle mě neskutečně roztomile, což jsem si musel nechat pro sebe, jelikož by se to absolutně nehodilo.

„Já tu pro tebe chci být pořád a nejenom, když mě potřebuješ. Ale to mi ty nedovolíš, i když říkáš, že mě taky miluješ,“ uvedl jsem na pravou míru, když už jsme se tím takhle detailně probírali. Ne že by se mi o tom zrovna dvakrát dobře mluvilo, za takových okolností, ale mlčet jsem taky nedovedl. Alespoň jsem se vyvaroval tomu, že by se mi někam do podtónu vkradly výčitky, protože to bych si pak vyčítal já sám sobě.

„Někdy prostě ani vzájemná láska nestačí,“ shrnula v takový neosobní poznámce asi pouze proto, aby rozpačitě nemlčela. Stvrdila mi to i tím, že po doznění poslední slabiky začala svýma sladkýma duhovkama těkat nervózně z místa na místo.  

„Proč nám dvěma ne, když jsme ji byli oba dva ochotní začít nevěrou,“ namítl jsem jí na to pohotově, poněvadž mě ten její poněkud lhostejný komentář rozčílil. Ihned jsem toho ale litoval, protože jí se to evidentně dotklo. Zatvářila se na mě s výrazem neradostnýho překvapení a pak pouze sklopila hlavu dolů. Asi jsem se nešikovně trefil do citlivýho místečka, který ji bolestivě zatepalo. Nemám sebemenší ponětí, co se jí honí hlavou, jelikož ona mi to všechno prostě neřekne, a to mě strašně štve. Vždycky se najde něco, co si nechá pro sebe. Někdy je to víc zásadní a někdy míň, ale pokaždý to má nějaký svůj následek.

„Promiň mi to, Rio. Tohle jsem neměl vytahovat,“ bral jsem svůj výrok obratně zpátky naprosto kajícně, protože jsem neměl ten dojem, že by se jí se mnou chtělo dál jakkoliv komunikovat. Obezřetně jsem položil dlaň na její jemně tvarovanou bradu, abych ji zvednul zase výš, a ona na mě opět pohlédla. „Mrzí mě to, vážně,“ přidal jsem ještě jednu svoji omluvu, aby na vlastní oči viděla, že to myslím čestně.

„Esta bien. Já to chápu, Jarede. Ale... u mě se pořád nic nezměnilo, ani po tom, co se stalo,“ srozuměla mě nekompromisně a zlehka sundala moji ruku z její spodní čelisti. „Já si nesmírně cením toho, že tady pro mě jsi a že se mi snažíš pomoct, ale nic to nemění,“ dodala s povděkem a trpce se na mě pousmála. Nemohl jsem si pomoct, ale zdálo se mi, jako že si právě takhle zvolila, poněvadž jinak neměla na výběr. Ale proč by neměla? Proč mi neřekne ten pravý důvod toho, že nám odmítá dát druhou šanci?!

„A já se to snažím respektovat, jenomže když mi odmítáš prozradit proč, je to zatraceně těžký,“ vysvětlil jsem jí příčinu svýho popudlivýho chování, jakmile dojde na toto téma. Rozčiluje mě to již z principu.

„Jarede, por favor, nerozebírejme zrovna tohle. Právě teď ne. Navíc jsi říkal, že… že ti stačí vědět, co k tobě cítím,“ pronesla s nechápavostí a tak ztrápeně ke mně vzhlédla, že jsem okamžitě poslušně přikývl. To poslední, po čem toužím, je to, abych Neriinu psychiku nějak zatěžoval. Totálně stačí to trauma, kterým si kvůli Fabiově útoku prochází. Vzmohl jsem se znova akorát na pokývání a pak jsem se stáhl dozadu, abych nám oběma dopřál trochu nutnýho prostoru. Anebo alespoň pro mě. Byla mi totiž zase tolik blízko, že jsem doslova cítil sálající horko jejího těla a občas mě ovál její přerývaný dech.

„P-počkej… Vím, že toho budu po tobě chtít asi příliš, ale… j-já… moc bych si přála, kdyby sis lehl vedle mě, obejmul mě a něco mi zazpíval. Prosím,“ vypadl z ní tenhle naprosto nečekaný návrh, který ji udivil snad stejně silně jako mě. Neriu nejspíš proto, že něco takovýho vůbec vyslovila, anebo spíš že na něco takovýho vůbec pomyslela, a mně proto, jelikož mě konsternoval celkově ten její nenadálý nápad. Vzápětí se mi z toho značně zvýšil tep, když mi bleskově proběhlo myslí, o jakou nebývalou intimnost mě tu prosí. Beztak jsem z toho byl pochopitelně částečně nadšený, ale jednak jsem se pral i s pochybnostma. Zaraženě jsem na ni civěl a zmateně jsem v tichosti polemizoval nad tím, jak se správně rozhodnout. Slíbil jsem jí, že pro ni budu oporou, jenomže tahle žádost se mým citům jevila celkem dost ošemetně. Pravděpodobně i ona to vnímala jako já, když se mě tázala tak nějak vyplašeně, ale nutkání se vyhnout dalšímu trýznění se bylo hutnější.

„Je to příliš,“ přitakal jsem jí, abych nějak navázal, přestože jsem se zatím nijak nerozhodnul. Strašně mě lákalo si s ní lehnout do tý postele, přivinout si ji k sobě na hrudník a broukat jí něco do ucha, ale na druhou stranu mě to bezmála děsilo. Co když mě přemůžou moje pocity a vyvedu něco nevhodnýho? Neria je teď velice přecitlivělá a kdoví, co by ji mohlo zničehonic rozrušit. Popravdě si úplně stoprocentně nedůvěřuju, ačkoliv přesně vím, jakým odporným kruhem pekla si prošla. Moje touha po ní je přesto natolik planoucí, že si nejsem neochvějně jistý, jestli ji moje lítost a soucit přebije.

„Olvídalo. Entiendo,“ pípla sklesle, ale chápavě s hlavou odvrácenou ode mě, jak se asi styděla za tu svoji spontánní nabídku, a překotně se pustila do schovávání se pod peřinu.

„Nejsem si jistej, jestli si vzpomenu na každý text, který jsem kdy napsal,“ vypálil jsem ze sebe bezmyšlenkovitě, protože jsem nezvládl přihlížet jejímu zklamání, který přede mnou hodlala zbrkle skrýt. Tipnul bych si, že jsem na ni koukal zrovna tak vyjeveně, jako ona na mě, když mi položila svoji odvážnou otázku.

„Nemusíš. Ráda uslyším naprosto cokoliv,“ poznamenala horlivě, zatímco na mě vykukovala zpod peřiny a pro změnu vážně stěží zakrývala svůj potěšený úsměv.

„No… tak dobře,“ svolil jsem po jednom dalším kratičkým zaváhání, než jsem se zvednul z přistýlky a přelezl jsem si na postel. Nedobýval jsem se k ní pod peřinu, poněvadž to by bylo hodně troufalý. Pouze jsem se vedle ní uložil. Ona mě při tom po celou dobu zvídavě sledovala a oči jí tak zvláštně jiskřily. I kdyby mě s takovým zájmem nepozorovala, byl bych z toho stejnak nervózní, ale asi ne zase tak moc. Přesto se někde v tom moři nervozity vlnila i kapka vzrušení.

„Vážně mě chceš vedle sebe v posteli?“ přeptal jsem se kontrolně polohlasem, poněvadž by bylo zbytečný v tý důvěrný blízkosti mluvit naplno. Navíc jsem měl pojednou sucho v krku, takže jsem nechtěl riskovat, že by mi nějak hlas selhal. Kdyby toho snad bylo málo, tak se mi pěkně potily ruce a po zádech mi z toho normálně běhal mráz.

„Sí. Když tu budeš se mnou, tak už na nikoho jiného myslet nebudu,“ odzbrojila mě svojí přímočarostí, která příjemně polechtala moje ego. Bohužel mě tím i jaksi frustrovala, poněvadž tenhle jasný důkaz toho, že mě stále chová ve svým srdci i ve svých myšlenkách, byl oproti jejímu definitivnímu zamítnutí nechutně rozporuplný. Co ji přimělo k tomu, aby náš vztah vzdala, ačkoliv má pořád takový potenciál? Ta jiskra mezi náma dvěma určitě očividně ještě nevyhasla.

Uvelebil jsem se pár centimetru od ní a natočil jsem se celým tělem směrem k ní, jako takový vstřícný neverbální gesto, který zakrátko napodobila. Existuje jistá teorie, že máme takový podvědomý reflex přistupovat k osobě, která nás přitahuje, neverbálně stejným způsobem, jako ona k nám. Jaktěživ jsem to v praxi neřešil, ale prostě mě to napadlo, jakmile se Neria lehla naproti mně a hleděla na mě s jistým očekáváním.

„A co kdybychom si prostě jen tak povídali?“ zkusil jsem pozměnit její plán ve svůj prospěch, jelikož jsem se nijak nehrnul do toho, abych si tu prozpěvoval, zatímco se budu soustředit na to, abych se ohlídal.

„Myslíš, že si my dva ještě umíme jen tak povídat?“ opáčila v řečnický otázce, ale já si na ni beztak našel odpověď, takže jsem ji bez odezvy nenechal.

„Když najdeme správný téma,“ prohodil jsem věcně, na což se akorát zakřenila.

„Kdybys mi zazpíval, žádný téma hledat nemusíme,“ argumentovala na to decentně podbízivě, abych se nedal milostivě přemlouvat a vyplnil jí její prosbu. Horko těžko se jí říká ne úplně běžně, natož když si dneska prošla takovým svinstvem, jakým je pokus o znásilnění.

„Místo téma bysme hledali tu písničku,“ vyvedl jsem ji z omylu, že by moje krákorání bylo lepší řešení. Neria si jednoduše umínila, že ze mě vymámí nějakou ukolébavku a moje veškerý únikový manévry že zlikviduje, což jí šlo samo. Ve vší slušnosti jsem se ji pokoušel osvětlit, že z toho nijak odvázaný nejsem, ale tohle její přání mělo ještě nezměrně větší váhu, než třeba přání narozeninovýho oslavence. Kdo aspoň teda hraje na to, že by se měly plnit. 

„Pár tipů bych měla.“ No, jak jinak. Rozpustile se na mě u toho usmála a nespustila ze mě ty svoje duhovky barvy oříškové čokolády, který rámovaly závoje uhlových řas, ve kterých jsem se častokrát absolutně ztratil. Šlo to samo. Její oči měly takovou oslnivou hloubku, která mě do sebe pokaždý vtáhla a já se v nich s tím největším zalíbením topil. Nedalo mi to a sjel jsem o pár centimetrů níž k jejím dokonale tvarovaným sametovým rtům, jejichž chuť jsem si již nějakou dobu nemohl vybavit, jak je to dávno, co jsem je naposledy ochutnal. A je to tady! To, čemu jsem se chtěl vyhnout! Už po několika desítkách sekund, co jsme tu takhle naproti sobě leželi, se mě zmocnila ta obávaná potlačovaná tužba, kterou jsem žíznil těch několik měsíců bez ní.

„O tom nepochybuju,“ zamumlal jsem si pod nos, ale poněvadž byla hned vedle mě, tak to zaslechla a hned se proto na mě nepatrně kysele zašklebila. Vyžehlil jsem si to tím, že jsem se na ni napůl omluvně a napůl škodolibě usmál, což ji rozesmálo.

„Takže mi něco zazpíváš?“ ujišťovala se, že se jí povedlo mě ukecat, a neustále se pod tou peřinou tak všelijak ošívala. Zřejmě se prala s nervozitou jako já, ačkoliv u mě ji vystřídala dychtivost, která byla mnohem zrádnější. Navenek jsem nedával nic najevo, ale uvnitř se mi všechny ty emoce divoce zmítaly a bylo pro mě čirou hádankou, která v závěru vyhraje.

„Hádám, že jinak bys neusnula a pak nenechala usnout ani mě, takže co jinýho mi zbývá,“ utahoval jsem si z ní s úsměškem, který mi oplatila mírným úderem svý malinký pěsti do mýho ramene.

„Naběhnul sis sám,“ osvěžila mi paměť takovým nevybíravým a rázným stylem, který ale zlehčila tím, že se na mě dál rozverně usmívala, což pro mě bylo to nejkrásnější, co jsem u ní po tom drsným zážitku mohl vidět. A to nestatečnější, že si zvládnula někoho připustit k tělu téměř hned po tom, co se odehrálo. Sám nevím, proč mě to takhle hodně překvapuje, protože se jedná o Neriu, a Neria se vymyká všem možným průměrům a standardům, takže se to možná tak trochu dalo čekat.

„Ne že toho budeš zneužívat!“ varoval jsem ji významně, ale akorát jsem ji rozesmál tím jejím překrásným zvučným smíchem, který v mých uších zněl jako ta nejvzácnější zvonkohra na celý širým světě.

„Leda že bys sám chtěl,“ zvážněla znenadání, když jako na povel ustala v tom smíchu, a zahleděla se na mě velmi intenzivním pohledem. A já jsem měl v ten moment v hlavě totálně vymeteno. Jistěže se nato ihned moje chlípný já projevilo a v mysli jsem se pozastavil nad několika alternativama onoho zneužívání, který by mě ani v nejmenším nevadily. Kurvadrát! Jak můžu přemýšlet nad něčím takovým, když jsem byl sám svědkem tomu, co se Nerii přihodilo?! Tak teďka si připadám poněkud zvráceně… „Dios mío, netvař se tak vyděšeně! Dělám si jen legraci,“ řehtala se mi zvesela dál, když se dívala do mýho bezmála sinavýho obličeje, zatímco jsem v duchu žasl sám nad sebou, a ne v tom pozitivním slova smyslu.

„To já vím,“ přitakal jsem jí spěšně, jakmile mě probrala svým bezstarostným smíchem.

„Pořád se ale tváříš zděšeně,“ upozornila mě neustále za doprovodu smíchu a na tvářích měla ty svoje rozkošný dolíčky, který mi ukrutně scházely. Nejen dnes…

„A ty se pořád směješ!“ uhodil jsem na ni, jako by to bylo špatně, což bylo samozřejmě na oko. Ona se nad tím ale beztak oduševněle zahloubala, ale to mým cílem doopravdy nebylo. Každopádně cokoliv lepší, než aby se zamyslela nad tím, nad čím jsem se zamyslel já. I proto mi ten její nápad se zpěvem najednou nebyl takový nesympatický, jako sotva před několika vteřinama.

„No jo… Je to trochu zvláštní, co?“ vystihla ten trefný výraz, kterým bych to nejspíš nazval i já.

„Heh, u kohokoliv jinýho by to bylo zvláštní, ale u tebe vlastně ani ne,“ podělil jsem se s ní o svůj náhled na věc. Dle mýho záměru to měl být kompliment, ale z jejího poněkud tápavýho pohledu jsem se dovtípil, že mi to zřejmě nevyšlo.

„Jak, u mě jako ne?“ dožadovala se vysvětlení s okázalou přísností, kterou ovšem nalomily její cukající se koutky rtů, poněvadž ji opět zkoušel jeden z jejích nezřízených návalů smíchu.

„Nezlob se na mě, ale u tebe je toho zvláštního mnohem víc,“ vydoloval jsem ze sebe po několikasekundový odmlce, jelikož jsem skutečně prozíravě uvažoval, jestli se mám pouštět na tenký led, anebo jestli raději ne. Nakonec jsem usoudil, že můžu, poněvadž jsme se tu dosud bavili docela otevřeně. 

„Ty to říkáš jako bys byl snad nějakým ukázkovým příkladem normálnosti,“ vrátila mi to i s úroky a bez ustání se u toho pochechtávala, což celý tenhle rozhovor dělalo prostě směšným. Milionkrát lepší, než kdyby se mi tu psychicky hroutila a mluvila o něčem, čemu bych sám pořádně nerozuměl a neměl na to co odpovědět.

„Ne že zase vytáhneš můj módní vkus!“ doporučil jsem jí s nepatrným nádechem výtky, ze který si samozřejmě nic nedělala a využila ji dokonce ve svůj prospěch, když si tak nenápadně prohodila:

„Spíš nevkus.“ A zubila se na mě škodolibě dál.

„Fajn, to jsem si zasloužil. Sám jsem ti nahrál,“ připustil jsem neochotně, ale úsměvu jsem se u toho přesto nezbavil. Tahle naše lehkomyslná konverzace se mi neskutečně zamlouvala. Po těch všech hádkách a neshodách to byla opravdu příjemná změna.

„Ale ne, nezasloužíš. Za těch pár módních přešlapů, když sis někam zaběhl přes ulici pro rohlíky nebo pro kafe, tak to se nepočítá. Ale, dios mío, tu ledvinku bys měl někde konečně zahodit,“ slitovala se nade mnou milosrdně, čímž mě vlastně naráz i pochválila, a tím mě v závěru potěšila. Však já si moc dobře pamatuju ty její uchvácený pohledy, kdy jsme si kolikrát spolu vyšli na nějakou akci, já jako její garde. A nikdy dřív jsem nepotřeboval její rady. Holt se s módou někdy nekamarádím, ale když nemám jít někam do lepší společnosti, tak ji ani neřeším. Vezmu na sebe to, co mám po ruce a v čem je mi dobře. Tím to u mě hasne.

„Víš, jak je úžasně praktická?“ hájil jsem svoji oblíbenou módní vychytávku, která mi usnadňovala pobyt venku s těma všema krámama, bez kterých jinak nevytáhnu paty z baráku. Tomu se naprosto od srdce vysmála a vrtěla u toho nechápavě hlavou.

„A víš, jak otřesně vypadá?“ obrátila můj chabý obhajující dotaz proti mně a oči se jí od toho smíchu zalily slzama. Dalo se na ní snadno poznat, že si svůj vlastní smích užívala plnýma douškama a že se díky němu uvolňovala. Ne nadarmo se říká, že smích je lék. I když na úkor mojí ledvinky!

„No a co. Stejně se jí nevzdám,“ zařekl jsem se neústupně a zašklebil jsem se na ni.

„Jen počkej, až si z tebe půlka planety bude dělat srandu. A ta druhá si bude klepat na čelo,“ strašila mě a viditelně se na tom královsky bavila.

„Nezájem,“ odbyl jsem svérázně její snahu mi domluvit, ale úsměv mě neopouštěl. Při výhledu na její rozzářenou andělskou tvář to ani nebylo jinak myslitelný. Takhle zpětně mi nad sebou samým zůstává rozum stát. Proč jsem jen odmítal její přátelství? Když odešla z L.A., tak mi po ní v mým životě zůstala obří černá díra osamění, která se ještě o něco zvětšila, co jsme se tu poprvý setkali a co mi sdělila, že je mezi náma definitivní konec. No, a pak jsem si asi jenom postavil hlavu a nechtěl s ní nikam hnout. A právě mi konečně docvaklo, že i pouhý přátelství s ní tu díru dokáže nějak zmenšit. Zacelí se ovšem akorát v jednom jediným případě, to vím jistě. Ten je sice zatraceně vzdálený, ale již ne tolik, jako před tou Neriinou… nehodou. Takže jestli se v tý hrůznosti dalo spatřit nějaký pozitivum, bylo by to tohle. Sblížilo nás to.  A já jsem taky prozřel…

„Jsem ráda, že se zrovna tohle u tebe nezměnilo,“ uznala s takovou neutuchající nostalgií, do který jsem se ponořil chvilku před ní. Takže jsme na sebe navzájem tak zasněně hleděli a potutelně se na sebe usmívali. Takový nápor chvály moje ego snad ani nezvládne. Ale tahle ryzí poklona pro mě znamenala ze všeho nejvíc. Že si cení toho, jak na názory ostatních nedbám. Jasně, že v nějakých mezích. Člověk musí být zčásti konformní, ale ne zase přehnaně. Prostě tak, aby neztratil vlastní identitu.

„Hodně se toho za tu dobu nezměnilo,“ brouknul jsem na doplnění takovou nevinnou poznámku, ovšem se zřeteleným podtextem, který narážel na moje city. Ne že bych to nevyslovil už i jasněji, ale což… Já jen tak pro připomenutí.

„Až na tvoje vlasy,“ poukázala na tuhle význačnou změnu, která u mě proběhla, zatímco byla pryč. Popravdě řečeno… Ty dlouhý vlasy se mi staly tak, že jsem byl pouze líný se dojít ostříhat, poněvadž jsem měl spoustu práce s pofňukáváním nad svým vlastním neštěstím. Pak jsem si tu svoji prázdnotu začal kompenzovat v hudbě a na nějakýho vlasovýho stylistu jsem si už tuplem nevzpomněl.

„Ty se ti snad taky nelíbí?“ obvinil jsem ji s teatrálním pohoršením a schválně jsem se na ni zamračil. Jistěže jsem nepřehlídnul, že i ona si nechala zesvětlit konečky svých překrásných hustých vlasů.

„Né, to tvoje ombré vypadá skvěle, ale… moje je lepší,“ rýpla si do mě, jako vždy bývalo jejím zvykem, což jsem považoval za velmi dobrý znamení. Při tom ke mně vztáhla ruku a mezi prsty si vzala pramen mých vlasů, aby si s ním krátce pohrála. Několikrát mě za něj třeba zatahala, potom si ho namotala na ukazováček, pak mě s ním přejížděla po linii obličeje, snažila se mě s ním šimrat a tak. Nechal bych si líbit cokoliv, pokud by jí to udělalo radost, a u tohohle se zdála být u vytržení, poněvadž se nepřetržitě chichotala. Tím svým hravým chováním mě úplně odrovnala. Ona je doopravdy neuvěřitelná…

„Chyběla jsi mi,“ povzdechl jsem si unešeně a nemohl jsem z ní spustit oči. Její vysmátý obličej záhy absolutně zjihnul a dívala se na mě stejně upřeně, jako já na ni. Zdlouhavě na mě mrkala těma hustýma štětcema řas a já tenhle dojemný okamžik vnímal jako náš další nezapomenutelný. Snažil jsem si ho vrýt co nejrychleji do paměti, než mě ty horký čokoládový fontány pohltí a paralyzují, že nebudu moct myslet na nic jinýho.

„Ty mně taky,“ přidala se pološeptem i ona a opravdu zlehounka mě pohladila po tváři. Já jsem ji nato vlídně chytil za dlaň, kterou jsem měl doteď u svý hlavy. Neudržel jsem se a vlípnul jsem jí něžnou pusu na hřbet ruky. Vysloužil jsem si od ní za to jeden z těch laskavých úsměvů, který mě proti mojí vůli ponoukal k nějakýmu dalšímu kroku. Osmělil jsem se ale pouze k jednomu maličkýmu, přesto značně riskantnímu krůčku, když jsem natáhnul dlaň s prsty vzhůru jako takový vybízivý gesto, který ihned pochopila a kupodivu ho přijala. Vzápětí napnula i ona svoje dlouhý tenký prstíky a přiložila je zlehounka přesně na moje. Další moment hodný věčnýho zapamatování. Tenhle náš letmý dotyk nás fascinoval oba dva a fascinující byl ještě víc, když se naše prsty vzájemně propletly, až jsem u toho přestával dýchat. Nevypadalo to, že by se mě Neria mínila pustit, a tak jsem odtrhl zorničky od našich spletených rukou, který se v mých myšlenkách jevily jako dvě spřízněný duše, což my dva dozajista jsme, a vyhledal jsem opět ty nejsladší oči, do kterých jsem směl kdy pohlédnout.

„A zazpíváš mi teda?“ zamrkala na mě svýma kukadlama a já nadobro jejímu nenápadnýmu nátlaku podlehl. S úsměvem jsem jí to odkýval a přemítal jsem v tom obšírným seznamu písniček, který jsem kdy složil, abych vybral nějakou odpovídající situaci, což se mi povedlo poměrně rychle, a tak jsem vzápětí spustil: „I've been thinking of everything, I used to want to be, I've been thinking of everything, Of me, of you and me…“ 


Jay


V přístí kapitole se už objeví i někdo jiný, než jen Neria a Jared, a to Diego. Neria totiž nevydrží bez Jaredovy přítomnosti v jejich apartmá, což bude mít svoje následky. Jak jinak. :)

Všem mockrát děkuji za neustávající zájem!!!


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 30. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!