OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 33. kapitola



Lost of the Love - 33. kapitolaNeria se plíží zpátky do hotelového pokoje z výletu za Diegem. Jistě že jí to neprojde bez povšimnutí. Příjemné počteníčko vám přeje marSabienna

NERIA

Jen co jsem se rozloučila s Diegem pevným přátelským objetím, v nejvyšší nenápadnosti jsem se hodlala proplést chodbami hotelu až do klidného bezpečí apartmá. Heh, klidný, to je vlastně relativní pojem. Jestli tam najdu vzteky nepříčetného Jareda, tak to zajisté moc klidné nebude. Proto jsem trošku ubrala na kroku, abych si cestou na pokoj alespoň zhruba promyslela svoji omluvu za to, že jsem takhle neohlášeně zmizela. Plně si uvědomuju, že jsem se vůči němu zachovala nezodpovědně, jenže já jsem v tom nesnesitelném osamění měla jakýsi zkrat a prostě jsem odsud velice ukvapeně vylítla ven.

Když jsem v kabelce hledala kartu od pokoje, periferně jsem si všimla, že se ke mně někdo ze strany přibližuje docela ráznou chůzí. Nemusela jsem se podívat přímo, abych v té nejasné siluetě rozpoznala Jareda. Dřív než jsem k němu stihla natočit s omluvným výrazem, on na mě nevybíravě spustil bandurskou i přes tu vzdálenost, která rozdělovala rozhovor na veřejný a osobní.

„Kde jsi, sakra, byla Nerio?“ zeptal se mě rozčileně a zastavil se kousek přede mnou. Trošku provinile jsem na něj zamrkala a pokusila jsem se o nezištný úsměv. Jareda to ale nijak neobměkčilo. Pořád na mě koukal z výšky s tím svým kamenným výrazem ve tváři a nedostupností v očích. Ach jo… Ach jo podruhé, když jsem krátce sjela očima celou jeho vypracovanou postavu, která se důmyslně skrývala pod částečně průhlednou bílou košilí a modrými kraťasy, které úžasně pasovaly k jeho nebeským očím.

„Promiň, Jayi. Já vím, měla jsem ti dát vědět, ale…“

„Kam jsi, zatraceně, zmizela? Seš v pořádku? Nestalo se ti nic?“ vyjádřil i svoji starost o moji maličkost a jeho pohled znenadání zjihnul. Položil mi bezděčně dlaň na předloktí, jemně ho stisknul a pak mě zase rychle pustil, když jsem se na ten jeho skoupý, avšak přirozený dotek zaměřila pohledem. Pokojně jsem se na ně pousmála na náznak toho, že je všechno v pořádku. Tak i tak…

„Ne, ne, všechno je fajn,“ ubezpečila jsem ho a on si s úlevou oddechl.

„Co se stalo, že jsi odešla pryč?“ pátral po všech svých otázkách, které v něm vyvolalo moje nečekané zmizení, jehož podnět si mohl taktéž pouze domyslet.

„Řeknu ti to až uvnitř. Na chodbě to rozebírat nebudeme,“ poukázala jsem na nevhodné prostředí, což mi záhy souhlasně odkýval. Přistoupila jsem blíž ke dveřím a konečně jsem v kabele našla tu kartu, se kterou jsem nás mohla vpustit dovnitř. Bleskově jsem zkontrolovala, jestli by to Jared nezvládl v kratším čase, a když jsem v jeho pase zahlédla tu otřesnou ledvinku, akorát jsem se pobaveně zazubila. Kdybych ho z ní nechala cokoliv vytahovat, asi bych se regulérně rozesmála. Ona je tak směšně otřesná!

„Proč jsi mi nedala vědět, kam jdeš? Já ti nevím, ale textovka nebo lístek na stolku by mi naprosto stačily. Nemáš ponětí, jaký jsem měl o tebe strach,“ promlouval ke mně sice potišeji, ale jeho hlas zněl stejně na můj vkus poněkud tvrdě. Provinile jsem na něj vzhlédla a zpříma jsem mu pohlédla do tváře, která se nade mnou poměrně blízko skláněla. Několikrát jsem zmámeně zamkrala a už jsem se nadechovala, že mu na to něco povím, když se k nám z dálky doneslo radostné volání našich jmen: „Jarede? Nerio? Počkejte na mě, stůjte!“

S Jaredem jsme na sebe zděšeně vyvalili oči, protože nám oběma okamžitě došlo, co tohle přistižení pro nás dva znamená. Pak jsme se společně nejistě podívali směrem, ze kterého na nás hulákala Anastasie, a poté jsme se na sebe znovu zadívali, tentokrát maximálně bezradně. Tohle bude enormní průšvih… Ještě než nás Anastasie doběhla, tak se Jaredovi v pobledlé tváři objevil takový výraz, který zřetelně naznačoval, že tohle jsem si zavinila sama. Oh, perfecto, gracias. Jako bych to sama nevěděla…

„Běž dovnitř. Já to vyřídím,“ pobízel mě Jared naléhavě, poněvadž se chtěl za každou cenu vyhnout tomu, aby nás dva dohromady kdokoliv viděl v tomhle zbídačeném stavu. Jinak řečeno bych musela před Anou utéct a schovat se uvnitř pokoje, zatímco na Jaredovi by zůstalo vysvětlení. Ne že by to snad nezvládl…

„Tak jo,“ odsouhlasila jsem mu to poslušně a otevírala jsem dveře, abych se mohla protáhnout dovnitř.

„Nerio, počkej! Mám pro vás pár informací pro dnešní den,“ mluvila přímo ke mně, takže jsem se jen ztuhle otočila bokem k ní, aby neviděla ten můj natržený ret, a překotně jsem si shrnula vlasy dopředu na ramena, abych zakryla svůj krk posetý modřinami. Částečně jsem se schovala za Jaredovým statným tělem, což se mi skvěle hodilo. Anastasie se zastavila kousek před námi a tak zvláštně rozjařeně na nás mrkala, ačkoliv se jinak tvářila docela strnule. Jistěže jí ten můj předešlý úprk neušel. Na mě Ana pohlížela decentně nedůvěřivě, a když se zaměřila na Jareda, viditelně ji ten výhled na něj zaskočil. Jeho zranění byla příliš zřetelná, aby je prostě přehlédla. Jared jí ale nedal prostor k vyptávání se a rozpovídal se sám: „No ahoj. No, víš, my… dneska asi zůstaneme tady na pokoji,“ srozuměl ji Jared mírně rozpačitě, protože bylo předem zcela jasné, jakou reakci to právě u Any vyvolá. Nejprve se pozorně narovnala, konsternovaně pozvedla obočí a poté se na nás začala spiklenecky šklebit. Nic jiného se od téhle potvůrky čekat nedalo.  

„Jo, jestli to nevadí,“ sekundovala jsem Jaredovi nenuceně a opravdu usilovně jsem se snažila neupoutat její pozornost. Proto jsem se s ní vyhýbala i očnímu kontaktu, ale v nějaké rozumné míře. 

„Vy dva… chcete sami zůstat na pokoji?“ zopakovala po Jaredovi Ana s takovým hlasem překypujícím příjemným překvapením. Těkala rozšířenýma očima z jednoho na druhého a založila si u toho okázale ruce v bok. Ovšemže ji nenapadlo nic jiného než, že jsme to dali zase do kupy.

„Takhle to není! Já jsem se teď vrátila z recepce, jestli tam nemají něco proti…“ zarazila jsem se, poněvadž se mi z hlavy totálně vytratil ten náš vymyšlený plán, který jsme s Jaredem vykuli hned po probuzení. Podívala jsem se na něj s opatrným voláním o pomoc a nasucho jsem polkla. „Proti střevní chřipce. Tam jsme se sešli, protože já jsem sháněl něco na ošetření. Cvičil jsem venku a nějak se mi nezadařilo,“ doplnil za mě pohotově Jared a sám se zmínil o svém potlučeném obličeji, než by na to určitě brzy upozornila sama.

„Vy snad nemáte na pokoji lékárničku?“ podivila se našim lživým výmluvám po zcela logické dedukci.

Docela nás tím pěkně doběhla, takže jsme po sobě zase jen střelili vyjeveným pohledem, a pro změnu jsem se slova ujala já: „Proti nevolnosti tam nic nemají a já si s sebou taky nic nevzala, protože mě ani nenapadlo, že… by se mi mohlo udělat takhle špatně. A Jared šel jen kolem, když se vracel,“ rozvedla jsem jeho verzi, čímž jsem tohle téma mínila uzavřít. Nejsme tu přeci u výslechu, ačkoliv to někdy při konverzaci s Anou tak vypadá.

„A co je dneska vůbec v plánu?“ změnil Jared téma, jako by snad četl moje myšlenky. Sí, něco na tom asi bude, že když jsou si dva lidi takhle blízcí, že mají mezi sebou ten jakýsi telepatický vztah.

„Hádám, že i kdybychom měli sebelepší plán, takže vy budeme mít stejně lepší,“ poznamenala s velice okatou sexuální narážkou za doprovodu potutelného smíchu. Já jsem nad tím akorát povzneseně zavrtěla hlavou a Jared tak zvláštně uhnul pohledem, že mě to trochu překvapilo. Citlivé téma, chápu.

„Zvracet do záchodový mísy je vážně skvělý plán, Ano,“ zabručela jsem otráveně a kysele jsem se ušklíbla. Ona mi za to věnovala jeden soucitný pohled a natáhla ke mně pravou ruku, aby mě podpořila i útěšným gestem. Jenomže já jsem před jejím dotekem nechtěně ucukla, načež se na mě trošku podezřívavě zadívala. Panicky jsem se bála, že odhalí ty moje modřiny, protože ona by pak ztropila takovou scénu a dozvěděl by se to tím naprosto každý, že ta moje představa, jak to před každým šikovně utajím, by byla rázem tatam.

„Jsi v pohodě?“ přeptala se mě Ana kontrolně a na čele se jí utvořila drobná starostlivá vráska.

„Jo, jasně. Já jen, že… co když ta moje nevolnost není jídlem, ale nějakým virem, nebo tak něco. Víš, abys to taky nechytla a pak se to nerozneslo dál a neskončilo to třeba u nějaké epidemie nebo tak něco. Asi bych měla už raději jít dovnitř,“ odůvodnila jsem celkem věcně, proč jsem tak zareagovala, ale ona se na mě stejně dál pochybovačně dívala.

„Epidemie, jo?“ rozesmála se mé katastrofické vizi, až se skoro lámala v pase.

„Moc se tomu nesměj, Ano. My nevíme, proč Nerii není dobře,“ okomentoval to Jared významně, což Anu rozesmálo ještě víc. Bylo docela obdivuhodný, jak si Jared držel vážnou tvář, přestože jsme tu oba lhali, jako když tiskne. Ana z toho měla akorát posvícení a nějaká fiktivní hrozba ji naprosto netrápila.

„To je tak roztomilý, když říkáš to my,“ zatetelila se štěstím, jak si stále silněji myslela, že my dva jsme znova spolu. Několikrát dětinsky zatleskala rukama a spokojeně se zubila.

„Takhle to není, jak řekla Neria,“ zrekapituloval Jared důrazně, ale Aninu radost to nijak nezkazilo.

„Co jste tak upjatý?“ utahovala si z nás a do Jareda rošťácky drcla zatnutou pěstí.

„J-já musím jít. Myslím, že…“ nahrála jsem, snad věrně, jako že se mi začíná navalovat, abych konečně unikla tomu tísnivému strachu z odhalení. Abych tomu dodala dramatičnosti, tak jsem vrazila do dveří poněkud těžkopádným krokem, čímž jsem spustila zatracený řetězec událostí podle spolehlivého zákonu schválnosti. Nějakým nevysvětlitelným způsobem se mi totiž zamotaly nohy a já doslova do apartmánu vpadla tím stylem, že jsem se rozplácla na zemi jak dlouhá, tak široká. Nějak se mi prostě zapletly nohy do sebe a tou jednou jsem o tu druhou zakopla. To samo o sobě by nebylo tak hrozné, kdybych ovšem v levém kotníku necítila takový nepříjemný přetlak. Al fierno!!

„Proboha, Nerio! Co vyvádíš?“ zvolala Ana a vzápětí klečela u mě, aby mi pomohla na nohy. Jared nebyl dostatečně rychlý na to, aby mi pomohl jako první, protože ho ten můj pád natolik ohromil, že mu trvalo o něco déle se z toho vzpamatovat, na rozdíl od Any. On tu totiž po celou dobu stál totálně prkenný jako nějaká světová antická socha skoro bez hnutí.

„Žiješ? Neudělala sis něco?“ zajímal se Jared záhy, jestli jsem si nějak neublížila, a i on ke mně přikročil a sklonil se nade mě, zatímco jsem si opatrně sedala na zadek, jelikož jsem tomu kotníku dvakrát nevěřila, a taky jsem musela počkat, až se mi vlasy nahrnou znovu dopředu a zakryjí ty několikabarevné monokly.

„Asi jsem si zvrtla kotník,“ odhadovala jsem nešťastně. Takovýhle malér mi skutečně scházel.

„Ale ne,“ hlesla Ana s trpitelským výrazem a prohlížela si oba moje kotníky, jako by čekala, že jeden z nich se během dalších několika sekund nafoukne a změní barvu. Však jsem řekla, že nejspíš vyvrtla, a ne nejspíš zlomila. Navíc, kost si nejspíš zlomit prakticky prostě nejde, to je buď a nebo.

„Zkus vstát a uvidíme,“ navrhl mi Jared i s nataženým párem svých silných rukou, které mě lehce vynesly na nohy. Nebo teda na tu jednu, protože jsem tu levou nechtěla zatěžovat. Ale když jsem na ni zkusila došlápnout alespoň částí své váhy, v kotníku mi hlasitě křupalo a potom i několikrát s palčivostí zatepalo. Bolestivě jsem sykla a zapřela jsem se o Jareda, který mě duchapřítomně vzal kolem pasu, aby mě podepřel.

„Bueno, a la mierda! Venga ya! Esto ya es un hecho a propósito! Al fierno!“ zanadávala jsem si ve své mateřštině, abych před nimi nebyla sprostá, ale ten můj odpudivý, zamračený obličej stál taky za to.

„To neznělo moc dobře,“ pronesla Ana, když už taky stála vzpřímeně a přidržovala mě z druhé strany. „No, a tohle moc dobře nevypadá. Co to jako máš na tom krku?!“ povšimla si Ana s konsternovaným úlekem, a když mi přehodila vlasy na záda, tak jí brada klesla podstatně níž. Hacer mierda de perro!! To snad ne! Celá tahle komedie, plánovaná a neplánovaná, byla totálně k ničemu!

„Ale nic,“ odbyla jsem ji rádoby bezstarostně a naschvál jsem začala prošlapávat levou nohu, ačkoliv jsem příliš nepočítala s tím, že by ji můj zraněný kotník nějak rozptýlil od modrofialového krku. Našla jsem Jaredovy nebesky azurové oči, ve kterých jsem spatřila úplně stejnou míru zděšení, s jakou jsem právě bojovala i já. Nepochybně netušil, co má dělat. Přesně jako teď já…

„To určitě nejsou cucáky! A co ten ret?! Hned mi to ukaž, Nerio,“ nakázala mi nekompromisně a znovu mi prsty zabořila do vlasů, aby mi je dala zpátky dozadu, poněvadž já jsem si je po tom jejím halasném objevu zase přehodila dopředu jako jasný neverbální projev zamítnutí. Tohle její všetečné chování se mi nezamlouvalo, takže jsem její ruku prudkým krouživým pohybem paže smetla dolů.

„To nic není, Anastasie. Nech to být. Neřeš to,“ nařídila jsem pro změnu jí a dívala jsem se na ni jednou tolik zatvrzele, než ona na mě. Tedy, aspoň než jí do tváře naskočilo zaskočení z toho, jak jsem ji vyvedla z míry tím svým nevybíravým gestem.

„Že nic? Zatraceně, vždyť ty máš ten krk celý pohmožděný! Co se ti stalo? Kdo ti to udělal?!“ zahrnula mě svojí nebojácnou zvědavostí, se kterou ze mě hodlala vytáhnout tu ohavnou pravdu. Absolutně jsem si nevěděla rady, takže jsem se pouze vzmohla na jeden další bezmocný pohled vyslaný k Jaredovi, kterých jsem od setkání s Anou vystřídala již několik. Jared se neustále tvářil podobně zaraženě, jako po celý náš rozhovor. Skoro jsem mu viděla do hlavy, jak mu tam ty mozkové závity neúnavně šrotují, ale přitom melou na prázdno. No, stejně jako u mě. „Proč na sebe pořád tak divně koukáte?!“ vyslovila nechápavě a sledovala nás čím dál netrpělivěji.

„Anastasie, nemusíš snad do všeho strkat nos, ne? Tohle se tě netýká, tak se otoč a odejdi pryč. Anebo ne, půjdu já,“ vyčetla jsem jí zostra, poněvadž se mi v téhle konkrétní situaci ta její neodbytnost nesnesitelně příčila. Jestli na mě takhle bude tlačit, tak to na ni buďto vybalím, nebo se s ní strašně pohádám, a já skutečně nestojím ani o jednu alternativu.

„Jak to, že se mě to jako netýká?! I kdybych o tebe neměla strach jako o nejlepší kamarádku, tak jsi sestra mého manžela a jeho se to teda určitě týká! Ten kdyby tohle viděl, tak...“

„Opovaž se mu to říct, Ano! Neřekneš o tom naprosto nikomu, rozumíš?!“ skočila jsem jí do řeči s nepřeslechnutelnou výhružkou skrytou někde v podtónu výrazného příkazu.

„No neřeknu, když ty mi řekneš, co se ti stalo a kdo ti to udělal,“ vyjednávala se mnou Ana vychytrale a nezdálo se, že by z tohohle požadavku jakkoliv slevila. Cítila jsem, jak se mi z toho závratně zvedá krevní tlak, a tak jsem se ho snažila ovládnout hlubším dýchání, čímž jsem se měnila na zuřícího býka.

„Za to můžu já,“ vložil se do naší lehce prchlivé výměny názorů s opravdu šokující vsuvkou Jared. Já i Ana jsme hnedka střelily pohledem k němu a vyvalily jsme na něj nevěřícně bulvy. Já jsem ho zezadu pozorně zatahala za košili, aby se do tohohle nepouštěl. Do takovéhle ošemetné lži ne…

„Cože?“ vypadlo z Anastasie značně udiveně a bylo na ní znát, že nemá ponětí, co si o tom má myslet. Doteď se pravděpodobně domnívala, že mi někdo takhle ublížil se zlým úmyslem, ale když to Jared svedl na sebe, jednoduše si to nedokázala vysvětlit. Zásadně nepochybovala o tom, že by mi kdy Jared nějak úmyslně fyzicky ublížil. Tím jsem si i já stoprocentně jistá. Jared by na mě jaktěživ ruku nevztáhl, ačkoliv bych si to mnohdy zasloužila, abych se probrala. To nepopírám.

„Ty modřiny jsem jí nechtěně způsobil já, když jsme… však víš, užívali si. Trochu drsněji,“ rozvedl Jared svoji lež, kterou si dost možná stihl i během té krátké doby promyslet, aby neměla žádnou trhlinu.

„Trochu? To vypadá na pořádně drsný sado-maso,“ podělila se s námi o svůj osobní názor, který ji teda značně rozhodil. Nějak netušila, jak s touhle informací má naložit dál.

„Tak jsem to chtěla já,“ využila jsem šance, abych Jaredovi ulehčila od toho radikálního odsouzení, kterým ho dosud Anastasie neskrývaně zahrnovala. Lo se, všechno to jsou sice pouhé lži, ale to, co si Ana bude myslet, tak to bude naopak až příliš skutečné.

„Mít otisknutý jeho prsty na krku? Hele, já jsem ráda, že jste to teda zase dali dohromady, ale tohle už je docela na pováženou. A ty máš ten obličej vylepšený zase díky Nerii, nebo ses fakt někde vymlel?“ ujasňovala si Anastasie, jak se věci doopravdy mají, přestože si urovnávala pouze pár nestoudných klamů.

„No jo,“ přitakal jí s krátkým zaváháním, jestli to má nebo nemá hodit na mě.

„Oh bože. Tak to se vsaďte, že tohle nikde rozhlašovat nebudu. On by mi to beztak nikdo neuvěřil, když by to neviděl. Proto se chcete zavrtat na pokoji, co? Abyste nemuseli nikomu vysvětlovat, proč jste tak zřízený. No páni. Vy jste se teda vážně hledali…“ žasla nad námi opět s takovým posměvačným tónem, takže jsme s Jaredem rozumně dovtípili, že s Anastasií jsme z toho maléru šikovně vybruslili.

„Hele, jo! My víme, že jsme to nijak dvakrát nevychytali, ale… Por favor, fakt si to nech pro sebe. Hlavně před bráchou. Ty víš proč. Kdyžtak ostatním vyřiď, že minimálně dneska se k vám nepřidáme. Já že mám nějakou tu střevní chřipku a Jared na mě dohlíží, hm?“ žádala jsem ji úpěnlivě a nespustila jsem z ní oči.

„Jasně, chápu. Ode mě se nikdo nic nedozví! Vy ze mě děláte normálně další Lily Aldrinovou, kruci. Vždyť já přece umím udržet tajemství. Moje chyba to není, když se jasně neřekne, že se o tom nikdo další nemá dozvědět. Ale tohle si nechám pro sebe, slibuju!... No nic, tak já jdu zpátky za Lucou. A vy dva na sebe buďte, prosím vás, opatrní. Ať se při tom dovádění nezmrzačíte,“ hořekovala nad námi Ana a neodpustila si na závěr jedno škodolibé doporučení.

„Zapomeň na to, co jsi viděla a slyšela, prosím tě,“ prohodil Jared místo rozloučení, načež se na něj Ana pouze hořkosladce zašklebila.

„Kéž bych mohla, kéž by.“ A s bezděčným máchnutím ruky odcházela pryč.

„Uuf, tak to by bylo,“ vydechla jsem s úlevou a podvědomě jsem zkusmo došlápla na levou nohu, jak jsem se již chtěla přesunout do bezpečí našeho apartmá. Jared i tenhle nepatrný náznak zachytil a pochopil, takže mě vzal pevně kolem pasu a dobelhal se mnou dovnitř. Usadil mě na lenošce, pak se zas narovnal, a když nevěděl co by a kudy, tak si přisedl ke mně.

„Fakt to neřekne tvýmu bráchovi?“ ptal se na můj úsudek a vypadal celkem rozpačitě.

„Slíbila to. Vždyť ty ji znáš stejně dobře jako já. Zase taková drbna to není,“ připomněla jsem mu s mírným úsměvem, protože Aně jsem plně důvěřovala, a když slíbila, že bude mlčet, tak to taky splní.

„Abysme pak nebyli překvapený, až sem přiběhne tvůj brácha a budu mi chtít upravit i druhou stranu obličeje. Myslíš, že spolkla, že se nám něco takovýho přihodilo v posteli?“ pochyboval Jared a opravdu měl svoji opálenou, několikadenním strništem zarostlou tvář viditelně ustaranou.

„Něco takového se přece může stát, ne?  Testovat v praxi to nehodlám, ale možné to je. Ana o tom mluvit nebude, ani s Lucou. Však jsi viděl, jak se tvářila, když jsi jí něco takového řekl. Ale neměl jsi to dělat. Svést to na sebe. Kdo ví, co si o tobě teď bude myslet. Nebo spíš o nás,“ narazila jsem na ty méně příznivé důsledky našich lživých improvizací. Jared akorát souhlasně zamručel.

„Jo, o nás. Nemusela jsi říkat, že jsi to tak sama chtěla. Já bych zvládnul být za úchyla sám,“ oceňoval moji obětavou iniciativu a já jsem zase jeho nenucené poděkování ocenila pobaveným smíchem. Po tom dusivém napětí s Anou to bylo nesmírně osvěžující se prostě takhle nezávazně zasmát.

„V tomhle jsme spolu, Jayi. To já jsem si vymyslela, že raději budu lhát, než abych řekla pravdu o tom, co se mi stalo, a tebe jsem do toho zatáhla. Bylo by hodně nefér, kdybych to pak shodila jen na tebe,“ uznala jsem bez zaváhání, protože takhle jsem to vnímala. Uvnitř jsem se nefalšovaně zaradovala, že s ním zase můžu mluvit takhle otevřeně a bez zábran. To byla další velice pozitivní změna.

„Ale no tak, nezatáhla jsi mě do toho. Sám jsem se rozhodl. Je pochopitelný, že o tom nechceš mluvit, takže to nejmenší, co jsem pro tebe teď mohl udělat, bylo svést to na sebe a ochránit tím tebe,“ napomenul mě dobromyslně, abych z toho neobviňovala pouze sebe, a vlídně se na mě usmál.

„A za to ti děkuju,“ poděkovala jsem mu a zlehka jsem ho s vděčností pohladila po hřbetu dlaně.

„Maličkost,“ zaculil se potěšeně a upřel na mě při tom svůj intenzivní pohled, kterým se do mě dočista vpíjel. Nevydržela jsem tu jeho dychtivost, která vycházela z každičkého póru jeho vypracovaného těla, a uhnula jsem očima jinam. Navíc ta jeho omamná blízkost, díky které jsem téměř cítila teplo a jemnost jeho kůže, mi taky dávala slušně zabrat.

„I když Ana vyřídí, že mi není dobře a že ty na mě dáváš pozor, stejně si každý bude myslet, že jsme zase my dva spolu. Jak… jak vyřešíme tohle?“ přeskočila jsem na další téma, aby mezi námi nezůstala stát řeč a já na něj přestala tupě a fascinovaně zírat.

„Já bych to neřešil vůbec. Pořád lepší, aby si o nás mysleli tohle, než že si libujeme v nějakých ujetých sexuálních praktikách,“ nastínil mi svoje podstatně pozitivnější smýšlení, kterému jsem dala ihned za pravdu. „A navíc, jednou to beztak zase bude pravda,“ dodal s nezvratitelným, decentně škádlivým přesvědčením a potom se na mě zazubil s takovým suverénním úsměvem, na který nešlo reagovat jinak, než také úsměvem. Bylo to vskutku uklidňující a sladké vědomí toho, že s naší společnou budoucností prostě počítá. „Ten kotník ale vyvrtnutý máš, co?“ kontroval si fakta a lži a pozoroval mě s jistým politováním.

„No jasně, že jo. Ten držkopád jsem nenahrála, aby Ana přišla na tu modřinomalbu na mém krku,“ přitakala jsem mu a přitáhla jsem si koleno k sobě, abych se na ten postižený kotník podívala zblízka. Takhle naoko se nejevil nijak poškozený.

„Bolí to hodně?“ litoval můj bídný zdravotní stav a ten můj kotník si vzal do svých rukou, aby si ho položil do klína, a téměř odborně mi ho začal prohmatávat. S chodidlem v jeho jemných, hřejivých dlaních jsem se nedokázala soustředit v podstatě na nic, ani na tu tlumenou bolest v kotníku. Soustředila jsem se pouze a jenom na to, jak se jednotlivými prsty zlehounka a opatrně dotýkal mé kůže. Nemohla jsem si pomoct, ale něco mi na tom přišlo nesmírně vzrušujícího. Po těch měsících abstinence na mě měly i prosté, ačkoli obezřetné doteky působivý vliv. Proto jsem seděla na té lenošce jako zkamenělá a s každým jeho dotekem jsem vždycky na chvíli zadržela dech.

„Ani ne,“ špitla jsem rozrušeně a zalapala jsem po všudypřítomném vzduchu, než jsem se přistiženě zakousla do rtu. Jistěže mu to neušlo, když se na mě chvíli co chvíli pozorně zadíval. Hlavně nesmím zrudnout!  

„Aspoň že tak. Ale raději ti to namažu nějakou hojivou mastí a zpevním to obvazem. Ten kotník musíš mít nějakou dobu v klidu, takže ne aby ses rozhodla vyrazit někam na procházku,“ domlouval mi s takovým ironickým tónem hlasu, čímž dozajista narážel na můj ranní výlet za Diegem. No jo! Tohle téma jsme ještě nedořešili, protože nás vyrušila Ana.

„Teď už určitě nikam nepůjdu. Není kam. A ještě jednou se ti omlouvám za to, jak jsem ráno zmizela a nedala vědět. Vylítla jsem odsud hodně na rychlo a nezkontrolovala jsem si mobil. Vybila se mi baterka a vrátit už jsem se nemohla. Až když jsem si sedla do taxíku, mi teprve došlo, že až se vrátíš na pokoj, tak nebudeš vědět, kde jsem, a že tě to nejspíš vyděsí… Víš, myslela jsem, že zvládnu být chvilku o samotě, ale když jsi odešel, tak to na mě najednou všechno padlo a já prostě tady odtud musela pryč. Potřebovala jsem s někým nutně mluvit a ty jsi byl kdoví kde, a tak jsem jela navštívit svého zdejšího kamaráda. Nebyl ses zeptat na recepci, jestli neví, kde jsem? Z té recepční jsem totiž vytáhla Diegovu adresu,“ rozpovídala jsem se sáhodlouze, poněvadž jsem opravdu pociťovala nutkání se mu ze svého prohřešku detailně vyzpovídat, aby věděl, že mi na tom záleží.

„Ty máš dneska docela špatnej den, co? Řekl bych ti, ať si dáš příště větší pozor, abych tu pak nemusel zmateně pobíhat po hotelu a hledat tě, ale dost pochybuju, že nějaký příště bude. A jsem vážně rád, že už nebude. Fakticky si nedovedeš představit, jak jsem se o tebe bál. To hlavně tys přece trvala na tom, že tu zůstaneš zavřená a nikam nepůjdeš, a jakmile jsem odsud vytáhl paty, tak jsi bez varování odešla. A zrovna za tím Diegem. Určitě chápeš, proč jsem z toho trochu nesvůj,“ postěžoval si mi s neskrývanou výtkou, která ovšem nesla nádech ještě palčivější emoce, která vyšla najevo s posledními dvěma větami. Ano, šlo sice o žárlivost, která ale nevycházela z primitivní mužské snahy o nárokování si svého ,majetku‘, nýbrž z ryzí, nezištné péče a starosti o něco, co je mu nade vše drahé. Proto jsem se na něj vlídně usmála, jelikož mě to vskutku potěšilo.

„Diego je ta jediná osoba kromě tebe, se kterou jsem mohla mluvit,“ obeznámila jsem ho se svými velice omezenými možnostmi a bezděky jsem rozhodila ruce vzduchem.

„A on se tě snad neptal na ty modřiny a rozseknutý ret?“ udivil se a obočí se mu stáhlo blíž k sobě do znepokojené linky. Viditelně se mu moje tvrzení příliš nezdálo.

„Jistěže se mě ptal. A j-já… řekla jsem mu o tom, co se mi stalo… Myslela jsem si, že by to měl vědět,“ svěřila jsem se mu s tím, že jsem to svoje největší a nejohavnější tajemství svěřila i někomu jinému. Všimla jsem si, jak se Jared pozorně narovnal a několikrát naprázdno otevřel ústa. Tím svým přiznáním jsem ho nepříjemně zaskočila.

„Tys… tys mu to všechno řekla? A proč jako zrovna jemu?! No tak proč to teda nemůžeš říct ostatním, svojí rodině a přátelům, a musíš jim všem kvůli tomu lhát a já s tebou, protože tvrdíš, že o tom s nikým mluvit nechceš? Proč s ním jo, Nerio? Tomuhle teda vážně nerozumím,“ chrlil ze sebe nezastavitelně s pořádně kousavým tónem a odpudivě se na mě chmuřil. Zavrtěl nade mnou nechápavě hlavou a pak si naštvaně odfrkl.

„S Diegem to je něco jiného,“ oponovala jsem mu opravdu chabě, protože mě jeho rozčilení docela rozhodilo. S jeho pobouřeným a oprávněným chováním se mi to ztěžka vysvětlovalo.

„Proč je to jiný? Musela jsi mu to říct, stejně jako bys to řekla někomu jinýmu, takže v čem je to jiný? Vždyť toho kluka znáš teprve pár dní, na rozdíl od svých letitých přátel a rodiny, se kterou skvěle vycházíš. Proč jim to teda nemůžeš říct a jemu jo? To jste si tak blízký? Zamilovala ses do něj, nebo co?!“ zkoušel všechny možné podněty, které by mě k tomu prozrazení přiměly. V poslední části jeho monologu se mu hlas tak zvláštně zhoupnul, protože vyslovil něco, co se mu z hloubi jeho nitra, které bylo připoutané ke mně, příčilo.

„O tohle nejde, Jarede. Řekla jsem mu to proto, jelikož… On toho hajzla, Fabia, moc dobře zná. Tak proto! Já vím o celé jejich společné minulosti a kvůli tomu mi přišlo správné, aby to věděl,“ ospravedlnila jsem svoje odůvodněné rozhodnutí, které on zřejmě stále neschvaloval. Já se ho ale o žádné svolení neprosila a hlavně nejsem nesvéprávná, abych se ho o cokoliv žádala. Ať spolu zase mluvíme, nebo ne.

„A jaká je ta jejich společná minulost?“ přimhouřil podezřívavě oči a ostentativně si založil ruce na svém pevném hrudníku, jak si užíval tuhle svoji zdánlivě výhodnou pozici. Netuším, čím ji získal, ale já se vůči němu absolutně nemusela cítit nijak provinile. Přesto jsem kvůli jeho výčitkám nabyla dojmu, jako bych ho nějak oklamala nebo zradila. Neprovedla jsem ale ani jedno!

„Lo siento, nebudu probírat něčí osobní záležitosti. Na to nemám právo. Co ale můžu říct, je to, že ti dva byli kdysi nejlepší kamarádi, ale dneska jsou si úplně stejně tak cizí. Rozdělila je vzájemná nenávist,“ odhalila jsem alespoň ten nejdůležitější pilíř jejich příběhu, u kterého jsem taky hodlala skončit.

„A vás zase pro změnu spojuje společná nenávist k němu,“ konstatoval Jared suše a kysele se ušklíbl. Nejsem si jistá, jestli ten úsměšek patřil k té části o pojítku mezi námi, anebo o nezdravé nesnášenlivosti.

„Jak jsem řekla i Diegovi, tak jsem Fabia nechala ve své minulosti jako uzavřenou kapitolu. Společně s tím, co se stalo mezi námi. Chci začít nanovo a k ničemu z minulosti se už nevracet. A budu ti vážně moc vděčná, když to budeš respektovat nebo mě v tom třeba podpoříš,“ srozuměla jsem ho významně a bedlivě jsem ho sledovala s pozdviženým obočím, aby moje smýšlení nijak nezlehčoval.

„Takže jsi nás dva definitivně odepsala,“ hlesnul dotčeně a rezignovaně nad tím vším zavrtěl hlavou.

„Ale ne. Odepsala jsem naše minulé já, abych mohla dát prostor našim budoucím já. Já s tebou počítám, Jarede. Nemůžu ale přeci pořád žít tím, co se stalo v minulosti, a nechat si tím ovlivňovat přítomnost a tím pádem i svoji budoucnost. Něco takového nechci,“ ujasnila jsem mu, což ho mírně uklidnilo, takže se mnou mohl znovu navázat oční kontakt. Nevesele se na mě pousmál, protože mu něco zjevně beztak trýznilo mysl. Nic dalšího na to už ale nenamítl, a aby nenastalo ono obávané trapné ticho, raději vstal z lenošky a odporoučel se do koupelny pro lékárničku, aby mi následně mohl ošetřit ten můj vyvrknutý kotník. Ale vydržel tam poměrně dlouhou dobu, takže ten můj pocit, že je mezi námi opět něco špatně, jsem shledala za naprosto trefný. A to trápilo zase mě… 


Jay


 Neria jsou si s Jaredem svým způsobem čím dál blíž, ale jak moc, to se ukáže naplno až v příští kapitole. :) 3:) 

Moc všem děkuju za neustálou podporu!! :3 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 33. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!