OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 42. kapitola

31.10.2015 (11:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 733×

NERIA

O dvacet devět dní později

Seděla jsem na nízkém schůdku na počátku úzké chodby, která vedla ke dveřím koupelny. Přitom jsem nepřítomně a bez hnutí zírala do prázdna. Uvnitř mě se ovšem odehrávala divoká emocionální bouře. Hlava se mi nezastavitelně točila, a přestože jsem seděla na pevné rovné zemi, tak jsem měla příšerné závratě. To byl vážně hodně nepříjemný pocit. Navíc mi do toho žaludek jakoby plul na vodě a moje srdce se potýkalo se zběsilou tachykardií. Taky jsem chvíli co chvíli lapala po dechu, jelikož jsem se nestačila dodýchávat. Tímhle způsobem moje mysl zpracovávala onu čerstvou šokující zprávu, kterou mi poskytl nezpochybnitelný důkaz, který jsem třímala mezi prsty pravé ruky. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nemohla jsem to vlastně ani pochopit. Z toho nečekaného zjištění mi bylo ale každopádně nebývale nevolno, avšak navenek jsem působila téměř jako nehybná socha. To ale jen do té doby, než jsem zaslechla klapnout vstupní dveře, ze kterých vyšel můj rádoby nový spolubydlící. Diego se vracel domů z baru po noční směně a narazil na mě, zrovna když si unaveně zeširoka zívnul. Zastavil se ve svém vláčném, znaveném pohybu a zaraženě na mě pohlédl.

„No ahoj, krásko. Co tu sedíš jako ta hromádka neštěstí? Stalo se něco?“ pustil se se mnou starostlivě do řeči a zkoumavě si mě prohlížel, jestli na mně náhodou nespatří nějaké usvědčující stopy. Marně.

„Stalo,“ hlesla jsem stručně, ale i skrz to jedno strohé slůvko bylo jasně slyšet, jak je můj hlas zdrcený.

„Dios mío, co se stalo? Ty jsi ale v pořádku, že?“ vypadlo z něj zděšeně a několikrát sebou tak nejistě zacloumal, poněvadž ho svědomí ponoukalo se zblízka přesvědčit, jestli jsem nepřišla nějak fyzicky k újmě. Můj zkroušený, zakřiknutý postoj mu ale napovídal se ještě držet raději chvíli opodál, než mu prozradím o něco víc.

„Jak se to vezme,“ zhodnotila jsem cynicky a přinutila jsem se zaměřit zorničky na jeho vystrašený obličej, jakmile jsem k němu vzhlédla. Pak jsem k němu laxně natáhla paži, přičemž jsem v dlani křečovitě svírala malou podlouhou bílou tyčinku s malým okýnkem v její levé části. Diego si ji opatrně převzal, a když mu duchapřítomně docvaklo, co to vlastně drží v ruce, oči se mu nebezpečně a nevěřícně vykulily.

„Mierda, to je… Ou, al fierno, jsou tam dvě čárky… To znamená, že…“ zadrhával se v monologu kvůli tomu ohromení, za který mohl onen hrůzný pozitivní těhotenský test, přičemž bleskově těkal očima z té tyčinky na mě a takhle neustále dokola.

„Jsem v tom,“ konstatovala jsem nešťastně a zapřela jsem si hlavu o kolena, co jsem si přitáhla blíž k sobě. Nedovedla jsem si nijak rozumně vysvětlit, jak se mi něco takového mohlo přihodit. Vždyť pečlivě beru antikoncepci! A po tom rozchodu s Jaredem jsem půl roku sexuálně abstinovala, takže jak to, že se moje vaječníky takhle činily, jen co jsem si po té době zase trochu užila?! Neměly by být o to víc nečinné?! Mierda!!

„Seš si tím fakt jistá? Ten test přece nemusí být…“

„Udělala jsem si raději pro jistotu čtyři a všechny vyšly stejně,“ nenechala jsem ho domluvit, protože nemělo smysl si vyslechnout jeho zbytečné pochybování, když moje odpověď byla nesporně definitivní.

„No do háje,“ vydechl užasle a vzmohl se pouze na to, že na mě dál vyjeveně zíral. No prosím, a taková je reakce muže, kterého se to vlastně vůbec nijak netýká. Jak se na to asi bude tvářit tatínek?! Tohle je, kurva drát, ale monstrózní průser…

„Do prdele! Vždyť beru prášky, tak jak je tohle možný?! Jak se to mohlo, kurva, stát? Tohle nemůže být pravda. Musí to být jenom nějaký podělaný, zkurvený sen, protože jestli ne a já jsem fakt těhotná, tak… jsem v koncích. Jsem naprosto v prdeli! Chtěla jsem se zas vrátit k modelingu. Už jsem se nemohla dočkat, až si zas stoupnu na molo! Jenže to, kurva, nepůjde, když se budu valit jako sud, budu mít oteklé nohy jako báně a vsedě nebudu moct dát nohy k sobě! A co když mi to dítě tak vytahá kůži, že mi po něm pak zůstanou strie?! To si přece jako modelka nemůžu dovolit! A už vůbec ne, jestli se chci dostat až k Victoria´s Secret, což byl vždycky můj sen! No do prdele, co mám jako teď dělat? Tohle je takový šílený průser!“ ulevila jsem si vztekle s několika peprnými nadávkami a pěkně od plic, jenže do toho mého jekotu se beztak vmísil plačtivý podtón, který ten halasný proslov změnil na projev absolutní zoufalosti. Během toho proslovu jsem i hodně slušně panikařila, jak jsem ze sebe upouštěla to napětí, přičemž jsem kolem sebe rozčileně mávala rukama. No, alespoň tím přeskočíme onu část hovoru o tom, zdali jsem za to škvrně ráda nebo ne. Kurva, že ne! Tohle nevítané nadělení je každopádně to nejhorší, co se mi mohlo přihodit! Rozhodně nejsem připravená stát se matkou a nejsem ani připravená sdělit Jaredovi, že to dítě je jeho! Nemám ponětí, jak by na tuhle novinku mohl reagovat, a nemám vlastně ani chuť to zjišťovat. Jenže zrovna tuhle velevýznamnou informaci mu přeci nemůžu tajit. Ono to hlavně moc dlouho tajit nepůjde. A co já si s tím mám, kruciprdel, počít?

Doteď byl mým největším problémem stres, vztek a nervozita z toho, jestli se mi Jared po té dovolené na Curacau se smilováním konečně ozve, nebo ne. Od příletu uběhnul skoro celý měsíc a nepřišla mi od něj jediná zpráva, nepoctil mě ani jediným pokusem o telefonát, z čehož jsem den ode dne šílela víc a víc. Počínala jsem si totiž předčasně domýšlet to nejhorší, a to, že se na mě prostě vykašle a nadobro se se mnou rozloučí. Ale to teďka nejspíš asi nemůže, i kdyby doopravdy chtěl. Štěstí v neštěstí, momentálně mi je tohle všechno naprosto hrubě u zadnice. Musím se totiž nějak vyrovnat s tím, že je ze mě v 25 letech slečna v očekávání, které to neplánované mrně zničí hodně slibně rozjetou kariéru, na níž zatraceně těžce dřela. Pokud si to malé nechám… Nechám si ho? Al fierno, já nevím!! Je toho na mě pro tuhle chvíli až příliš. Hlavu mám jako pátrací balón z toho nepřetržitého tíživého přemýšlení nad tím, jak kolosálně jsem si podělala svůj dosud bezstarostný život. Hah, člověk se mylně a naivně domnívá, že již poznal, jaké to je být na samém dně lidského bytí, jenomže když na něj fakt klesne, tak to nezpochybnitelně pozná. No, a já jsem ještě navíc hlavu strčila pod to pomyslné nejnižší dno…

„Tak o tom jsem kdysi dávno četl, že ta hormonální antikoncepce není stoprocentní. Je známo už docela hodně případů, že přes ni otěhotnělo víc takových... Určitě nejsi jediná, i když je to celkem velká rarita,“ žvatlal víceméně scestně nějaká nepodstatná fakta, která ničemu neulehčila a oba nás akorát víc vyváděla z míry.

„Suficiente! Na tom nesejde, amigo. Jde jen o to, co s tím udělám, a já zatím nemám tušení, co bych měla dělat,“ odbyla jsem ho nevrle, poněvadž mě nějaké statistikové případy skutečně nezajímaly. Padlo na mě mnohem větší dilema, které bylo potřeba neprodleně a radikálně rozsoudit.   

„Asi to říct… Jaredovi?“ napovídal mi obezřetně a pomrkával na mě jaksi provinile a kajícně zároveň, protože se snadno dovtípil, že to asi maličko přestřelil. Kvůli tomu jsem na něj vrhla příkrý pohled, s jehož plnou vahou jsem se do něj zabodla. Brzy jsem si přítomně připomněla, že on vůbec za nic nemůže a že bych si svoji zlost, mimochodem zejména na sebe samotnou, neměla vylévat zrovna na něm. Pak jsem si zhluboka, rezignovaně vydechla a hrábla jsem si prsty do vlasů, abych jimi neuroticky projela celou jejich délku.

„Ta odmlka byla pěkně sprostá! Jistěže je jeho!“ sykla jsem pohoršeně a bezděčně jsem rozhodila ruce, ale jak jsem měla ještě prsty propletené ve vlasech, které byly po ránu poměrně zacuchané, akorát jsem se za ně bolestivě zatahala. A tak jsem nečekaně ublíženě vyjekla, přehnaně hlasitě, jak jsem byla celá taková podrážděná, až to s Diegem viditelně škublo, jelikož se toho mého výkřiku lekl.

„Vždyť já vím, že je. A on by to měl nejspíš taky vědět… Sice nevím, jestli by to doopravdy chtěl, ale má rozhodně právo to vědět,“ domlouval mi dobromyslně, přičemž se evidentně stavěl na stranu druhé barikády jakožto její člen. To jsem mu samozřejmě nemohla zazlívat. A pochopitelně, že měl ten mudrlant opět pravdu.

„Jo, já vím zas tohle, ale…“ odmlčela jsem se, protože jsem usilovně přemítala nad tím, jestli se mám ve svých úvahách pouštět o něco hlouběji, přestože jsem se dosud nevzpamatovala z toho obřího šoku.

„Ty abys jednou neměla nějaký ale,“ prohlásil Diego značně povzneseně, což taky nijak dvakrát nevychytal. Na průpovídky tohohle typu bylo prozatím brzy, ale naopak jsem plně uznávala, že se jenom snažil ulehčit zdejší atmosféře a mé ponuré náladě.

„Zatím žádné ale nemám... Pro dnešek zůstanu u proč,“ zařekla jsem se přísežně a znovu jsem se pohroužila do svého rozjitřeného vnitřního světa, který si pořád procházel hutnou emoční erupcí. Ačkoliv jsem pořád přesně netušila, co se to ve mně doopravdy odehrávalo, abych ty pocity mohla nějak výstižně označit, stejnak mě to příšerně vyčerpávalo a unavovalo. Ten miniaturní lidský zárodek velikosti fazole ze mě už pěkně drsně vysával můj životní elán. A co po tom, až začne teprve pořádně růst?

„Vážně nemáš?“ přeptal se mě Diego nedůvěřivě, když si intuitivně povšiml, že se pouze nešikovně přetvařuju. Pomalým tempem ke mně přistoupil a posadil se vedle mě. Taky bezchybně vytušil, že by mi taková hřejivá lidská opora asi jako jediná mohla nějak mírně ulevit.

„To samotný dítě je jedno velký ale,“ uvedla jsem na rovinu a vahou svého těla jsem se o něj opřela.

„Protože… tě to zjištění, že to malý čekáš, vůbec nijak nepotěšilo, že?“ odhadl absolutně trefně, ale odpustil si jakýkoliv zvláštní tón hlasu, který by v téhle tísnivé situaci nemusel vyznít patřičmě. Po doznění posledních slabik jeho výstižné poznámky jsem se vzmohla pouze na sotva postřehnutelné přikývnutí, načež se mi lítostivě roztřásla brada. Pokoušel se o mě nefalšovaný provinilý pláč, který mým nitrem úzkostně tepal. Přišla jsem si jako krutá, bezcitná zrůda kvůli tomu, co jsem cítila vůči tomu človíčkovi uvnitř mě. Anebo možná spíš necítila…

Diego mě vzal útěšně kolem ramen a opřel si bradu o vrch mojí hlavy, načež jsem se neskrývaně usedavě rozplakala přímo nad jeho tričkem, které jsem mu nezadržitelně máčela. On mě ale neúnavně konejšil ve svém náručí a prostě jenom uvědoměle a souznivě mlčel. Já jsem se v ten moment snažila z myšlenek absolutně vše vypustit a na nic nemyslet. Zklidnit se a přestat panikařit. Přesto ve mně nezůstávala jediná buňka netečená. Každičká ta buňka byla doslova prosycená pochybami, strachem, bezradností a žalem. Nezaznamenala jsem jediný náznak nějaké pozitivní emoce týkající se té miniaturní fazolky pod mým srdcem. Tak neskutečně blízko mu to dítě bylo, ale přesto se ho nedokázalo alespoň trošičku dotknout. Získat si aspoň ten malý, nezbytný kousek samo pro sebe…

O další čtyři dny později

Povalovala jsem se líně ve své velké, měkoučké a vyhřáté posteli oblečená akorát do letního pyžámka a rozjímala jsem o svém dosavadním životě. Čelila jsem tomu nejdůležitějšímu rozhodnutí, které můj nadcházející osud ovlivní natolik zásadně, jako ještě žádné jiné před ním. Už od první vteřiny onoho šokujícího zjištění jsem podvědomě tušila, že ze mě matka nebude. Dozajista ne už za pouhých devět měsíců. Proto u mě nebylo zapotřebí nekonečných hodin dumání nad plusy a mínusy těhotenství, poněvadž já ho vnímala pouze s těmi mínusy. Sobecky jsem Jareda postavila na vedlejší kolej a tohle rozsouzení jsem nechala spočinout pouze na svá bedra. Chystala jsem se ho srozumět akorát se svým konečným výsledkem, který si pravděpodobně budu muset upravit do lepšího světla, protože… už takhle má náš vztah na mále, natož potom kdybych měla Jaredovi sdělit, že jsem odmítla dítě, které vzešlo z naší bezpodmínečné lásky a z toho jednoho výjimečného momentu zázračného splynutí našich dvou podstat.

Tohle proklatě těžké rozhodování mi ale vyjasnilo pohled na pár jiných hledisek. Ze všeho nejvíc jsem dychtila potom získat zpátky Jareda a svoji skvělou práci. Na tom mi až úzkostně moc záleželo a hodlala jsem toho za každou cenu dosáhnout. Jistěže v nějakých mezích. Ohledně Jareda nemůžu riskovat, jelikož tu vězí to moje utajované těhotenství, které budu muset nějak šikovně objasnit. Ale to až po tom, co ho vyřeším. A jediné řešení vidím v tom, ať se to bude jevit sebekrutější, že půjdu… že prostě podstoupím přerušení. Nemůžu si dovolit toho pulce donosit. Co kdybych si k němu přeci jenom vytvořila jakési obměkčilé, pošetilé pouto, co by ovlivnilo můj prvotní úsudek, který bývá většinou ten správný? Nemyslím tím, že bych si ho snad chtěla nechat, protože já v nedohledné době opravdu nezvládnu být matkou na plný úvazek. Nejsem na to připravená. Neuměla bych si s takovým břemenem poradit. A hlavně o to ani nestojím. Na takovou zodpovědnost ještě nejsem dost zralá vzhledem k tomu, jaké pitomosti ještě stále čas od času vyvádím. Jsem si stoprocentně jistá tím, že být matkou nechci. Tenhle závazek je nad moje síly. Tím jsem si neochvějně jistá.

Myslela jsem ovšem, jako že bych to prtě donosila a po porodu ho dala k adopci. Jenže co kdybych si to pak rozmyslela a chtěla bych si ho nechat? Nejdřív by mi to mohlo připadat jako bezva nápad, ale když bych tuhle svoji novou sociální roli nakonec přestala zvládat, došlo by mi, že jsem si vybrala špatně. Tohle pokoušet nebudu. I z toho důvodu uvažuju nad tím, že půjdu na potrat. S tím zárodkem, který se současně podobá možná na embryo nějakého jiného živočicha, jako třeba psa nebo koně, odstraním veškeré eventuelní volby, před které by mě jinak mohlo postavit a tím mi napomoct sejít z mé cesty, kterou jsem si původně zvolila a vysnila. S tímhle vědomím přeci nemůžu mít dítě. S tímhle ho nejde vychovávat, aniž by se to na té výchově nepodepsalo. A pak na něm samotném. To bych tomu cvrčkovi nemohla provést. Jestli mám mít jednou, ve vzdálené budoucnosti, dítě, a rozhodně plánované dítě, tak ho přivedu jedině do pevného zázemí a do plnohodnotného, fungujícího vztahu s jeho otcem, což nepochybně není aktuální realita.

Ovšemže z tohohle všeho chci Jareda vynechat záměrně. Zatraceně dobře si uvědomuju, že on by s mými zdánlivě skálopevnými názory svedl natolik velkolepě zatočit, že by se mi pak třeba zachtělo místo interrupce si pořídit takový domácí fotbalový manšaft. Nejen proto, že ho tak bláznivě miluju, že mi na něm neskonale záleží, že po něm celým svým já toužím a že jsem se poučila z toho našeho posledního konfliktu. Je to především jeho otec, a co jsem postřehla a čeho si nešlo nevšimnout za tu dobu, co ho znám, on má pro děti celkem slabost. Proto se bojím toho, kdybych mu zavčas prozradila, že jedno takové taky čekám, aby mě díky svým unikátním přesvědčovacím schopnostem náhodou nepřiměl změnit můj odůvodněný názor. Ani tohle nemíním riskovat. Chtě nechtě, i když se kvůli tomu cítím naprosto příšerně, musím v tomhle Jareda obejít. Nemůžu ho nechat jakkoliv mě ovlivnit, protože bych pak nerada čehokoliv z toho litovala. A bylo by vážně zlé, kdybych litovala toho, že jsem si nechala dítě, protože si to přál hlavně Jared, a já bych pro něj udělala snad cokoliv na světě. Proto mu o tom těhotenství povím, až když žádné nebude. Jiné východisko z toho nevidím. A postarám se o to, aby se o tom nedozvěděl ani nikdo jiný, kromě tedy Diega, u kterého jsem jaksi neměla na vybranou. Beztak bych nevydržela nést takovou tíhu tajemství sama, a u Diega se nemusím strachovat, že si to nenechá pro sebe a vyžvaní to nějaké nežádoucí osobě. Tohle je jinak záležitost pouze moje a Jaredova, a u toho to taky zůstane.  Nicméně k Jaredovi se ta zpráva dostane, až když bude po všem. Jinak to nejde…

Vtom se mi bytem rozezněl domovní zvonek, což značilo nějakého neohlášeného návštěvníka. Diego a Santiago měli klíče, takže ti to být určitě nemohli. Ve zbylých možnostech sice nebylo tolik lidí, jako třeba Luca nebo jeho novomanželka, a moje kamarádka z branže Erin, ale automaticky mě napadl Jared. Srdce se mi v ten okamžik prudce rozbušilo a do každého centimetru mého těla se zahryzla nekontrolovatelná panika. Vylítla jsem z postele jako vesmírná střela a hnala jsem se ke dveřím jako smyslů zbavená. Když jsem klusala kolem zrcadla, tak jsem se nakrátko zastavila, abych se shlédla v zrcadle. No potěš! Tuhle tragédii nějaká zbrklá několikasekundová úprava nevylepší. Naštěstí tenhle svůj nepříliš lichotivý zjev můžu svést na Jareda a jeho dosavadní ignoraci.

Než jsem otevřela dveře, několikrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla, abych zahnala to svoje rozrušené chování, jenže když jsem tam skutečně spatřila stát Jareda, bylo mi to absolutně k ničemu. Jeho přítomnost mě uvedla do takových nebetyčných rozpaků, jako snad ještě nikdy. A nesporně za to mohl můj nový stav. Stál přede mnou naprosto poklidně a sebevědomě, opřený dlaní o rám futer, a tak soustředěně na mě mrkal, že jsem najednou ani nevěděla, čí jsem. Až když tím obezřetným pohledem sjel celou moji postavu a obočí mu vyjelo vysoko nahoru nad nadočnicový oblouk, mi docvaklo, že jsem na sebe v tom spěchu zapomněla něco přehodit, protože jsem na sobě pořád měla jenom to skromné, avšak velice pohodlné pyžamo. A to jsem na sebe přeci koukala do zrcadla! Tohle dokonale ukazuje moji roztržitost způsobenou jeho přítomností!

Reflexivně jsem mu zabouchla dveře před nosem bez jediného slova vysvětlení a vrátila jsem se do prostor bytu pro nějaký svršek. Nepřetržitě jsem u toho hledání prováděla všelijaká uklidňující cvičení, abych před něj znovu předstoupila o něco méně rozpačitá. Moje snaha ale opět vyšla vniveč, protože jakmile jsem mu opět stanula tváří v tvář a pohlédla jsem mu do těch jeho blankytně modravých očí, moje suverénnost vzala za své. Nervozita mě totálně převálcovala a já vůbec nevěděla, jak s ním mám jednat. Navíc vypadal v těch úzkých černých potrhaných riflích a červené kostkované košili, již měl rozepnutou od krku na dva knoflíky, takže cudně poodhalovala jeho vypracovaný hrudník a taky skvěle obepínala vyrýsované, svalnaté linie jeho těla, naprosto božsky. Div mi nad jeho dokonalostí neukápla slina. Dios mío! Ono už se to děje! To dítě ovládá moje hormony!

„N-nečekala jsem, že se tu ještě objevíš,“ promluvila jsem jako první, a ačkoliv mi připadalo, že jsem na něj nenasytně zírala snad půl hodiny, od otevření dveří to mohla být necelá půl minuta. Jenže pro mě se jakoby čas zastavil. Můj mozek šrotoval totiž na 320 procent, jak se snažil přijít na to, jak bych s ním měla komunikovat, aniž bych u něj vzbudila nějaké podezření.

Myslí mi projelo snad miliard otázek, ale všechny zmizely v nenávratnu, když mi poněkud zastřeně odpověděl: „Já vím, dal jsem si na čas. Potřeboval jsem ho… Ale nakonec jsem tady.“ Jeho hlas se sice nesl na vlnách rezervovanosti, ale právě díky ní skýtal nepatrné nuance rozjařenosti, které jsem kupodivu ihned zaznamenala. Přišel se sem se mnou usmířit!!! Oh, sí! Gracias a Dios!

„Jsem moc ráda, že jsi přišel,“ přiznala jsem nepokrytě s nepotlačovanou radostí, když mě ty náhlé euforické pocity jaksi přemohly, a já se mu dojatě vrhla kolem krku. Těsně jsem se k němu přitiskla, pažemi jsem obemknula jeho útlý pas a hlavu jsem si položila na jeho klíční kost, abych měla na doslech tlukot jeho srdce. To překvapivě bubnovalo jako na poplach a snad jako by se mu zachtělo vyskočit z jeho hrudního koše. Přesně jako to moje… Jakmile se vzpamatoval z toho mého objímacího přepadení, tak si mě sám přivinul pažemi k sobě a hlavu si opřel o tu mou. Lakonickými doušky jsem si vychutnávala tu jeho omamnou blízkost, která mi nepředstavitelně moc chyběla. Doslova sžíravě moc. Jako závislák jsem hltala tu jeho přitažlivou vůni a nechala jsem si jí dobrovolně oblbovat všechny smysly, což se mi po tom měsíci náramně zamlouvalo. Jeho urostlá osvalená postava s tou úžasně jemnou kůží mě příjemně zahřívala, až jsem si z toho skoro slastně vrněla jako ta kočka. Bezprostřední blízkost nejmilovanější osoby je ta nejlepší terapie vůbec…

„Snad sis nemyslela, že bych se tu už neukázal. Nerio, vždyť já bez tebe nedokážu žít. Neumím to,“ svěřil se mi šeptem, který bravurně vykresloval důvěrnost a intimitu jeho sdělení. „A ani to nechci,“ dodal chvatně, aby mi ujasnil svůj úhel pohledu na náš jedinečný vztah. Neudržela jsem se a vyhledala jsem jeho rty, které jsem zatoužila něžně polaskat. Nikterak se tomu nebránil a opětoval mi je s poněkud vášnivější vstřícností, v níž se odrazila ta naše bezmála třicetidenní pauza. Absolutně mi uniklo, jak jsme se znenadání ocitli uvnitř vstupní haly za zavřenými vchodovými dveřmi, jelikož jsem byla naplno pohlcená těmi náruživými polibky, kterými mě Jared štědře zahrnoval. Vnímala jsem jeho pátravé ruce, jež si usmyslely se dostat pod můj zapnutý oversized svetr. Svým roztouženým tělem, zmoženým poblázněnými hormony a nezvladatelným chtíčem po něm, jsem mu provokativně vycházela vstříc a on to vřele přijímal. Vtom se mi ale v hlavě rozsvítila výstražná rudá stopka ve spojitosti s mým čerstvým těhotenstvím. A hned nato mě v myšlenkách atakovala fakticky ujetá představa, kterou vyplodil můj indisponovaný mozek, na jehož normální funkci hutně zapůsobilo moje zvýšené libido. Jared mě tím přívalem lačných polibků a vyzývavých doteků naprosto bleskově nažhavil, a proto moje myšlenky poněkud uvízly v pasti sexuálních motivů. Abych to krátce popsala, moje poctivé svědomí mě varovalo, abych Jareda nenechala svým bydlem šťouchat do toho miniaturního člověčího plodu. Sí, prostě ujetý… Ale účinně to zafungovalo a já se od Jareda ukvapeně odtrhla. Pár vteřin jsme na sebe pouze ohromeně zírali a překotně jsme dýchali, abychom srazili to vzrušení opět na přijatelnou hranici. Dle mimiky jeho mužně rýsovaného obličeje jsem usoudila, že s tímhle mým rušivým krokem zcela souhlasil.

„Jayi, no… páni, víš… Fakticky jsem strašně šťastná za to, že jsi tady, protože jsem se začínala obávat toho, jestli jsem svými rozhodnutími neotřásla naším vztahem a hlavně tvojí důvěrou ve mně natolik, že bys to prostě neskousl. Vím, že jsem udělala chybu, a vážně mě to mrzí. Pochopila jsem, co ses mi snažil říct, a poučila jsem se z toho. To ti slibuju… Ale je tu něco, co…“

„Nerio, počkej. I já ti dlužím omluvu,“ skočil mi Jared do řeči, jelikož viditelně měl k mému proslovu co říct. A poněvadž mě stále věznil ve svém konejšivém náručí, nebyla jsem s to jakkoliv protestovat. Vlastně jsem si tu jeho omluvu ráda vyslechla, jelikož… Co si budeme povídat. Ta jeho reakce na moje rozhodnutí byla, mírně řečeno, přehnaná. Sice ho k tomu vedly čestné a logické pohnutky, ale ve svém projevu byly holt přehnané. Na to jsem názor nezměnila.

„Nechoval jsem se k tobě zrovna fér. Věděl jsem, že za tvýma rozhodnutíma nebyly žádný špatný úmysly, ale stejně mě hrozně štvalo, že ses to se mnou neobtěžovala probrat. Tam v té chatě se mezi náma stalo něco, co… myslel jsem, že to takový ty partnerský věci jasně stanovilo. Všechny ty komplikovaný součásti našeho vztahu že to definitivně vyřešilo. Asi jsem od toho očekával o něco víc než ty. A taky jsem nechtěně nějak přehlídl ten fakt, že jsi to pořád ty. Ty podstatný důvody, kvůli kterým jsem se do tebe tak bláznivě zamiloval. Miluju tě takovým šíleným způsobem, že mi to někdy až zatemní mozek, a pak se nepoznávám. Znamenáš pro mě celý můj svět, ale musím se smířit s tím, že do toho tvýho patří, kromě mě, i další lidi. Jiní muži. Možná jsem si teď asi víc nejistý, protože… ty jsi láska mého života. Pro tebe já dýchám. To tebe jsem po celý ty dlouhý léta hledal, a když už jsem tě konečně našel a získal, tak o tebe nechci přijít. Ani omylem. Pak by pro mě totiž nemělo už nic smysl. Dosáhl jsem díky tobě toho největšího štěstí, a toho se jen tak snadno nevzdám. Osud mi tě doslova postavil do cesty, a tomu nebudu vzdorovat. My dva jsme si souzení, tomuhle já naprosto věřím, Nerio, takže klidně hodím za hlavu všechno, co nás dva kdy rozdělovalo, a nechám volnou cestu hlasu svýho srdce, který mi neodbytně říká, abych byl s tebou,“ vyznal se mi ze svých nejskrytějších pocitů, které ho poněkud rozněžnily, až se mu z toho zaleskly ty jeho bezedné a bezelstné nebesky modravé duhovky, což dojalo vzápětí i mě. Pomrkávala jsem na něj zpoza slzavé hradby a mačkala jsem rozrušeně jeho károvanou košili v zaťatých pěstích. S každým roztřeseným nadechnutím, protože mě jeho romantické vyslovení skutečně zasáhlo a pohladilo po duši, se mě zmocňovala větší panika. Vnímala jsem neutišitelný hlas svého svědomí, které na mě varovně hulákalo, že s ním neodkladně musím probrat onu záležitost s naším potomkem. Jenomže jsem se toho k smrti děsila. Nejvíc ze všeho nejspíš toho, že by ho ta zpráva nadchnula. Já jsem totiž ze svého radikálního úmyslu nemínila jakkoliv slevit. To mrně jsem okamžitě odsoudila, a nebylo to nepodmíněné ani unáhlené rozhodnutí. Bylo rezolutně primární a reflexivní, a to podceňovat nehodlám. Jak to mám ovšem vysvětlit Jaredovi, protože já téměř na sto procent vím, že on bude zásadně proti? V téhle pro nás oba důležité záležitosti bych mu neměla lhát ani mu říkat nějaké mlžené polopravdy, i vzhledem k našemu předefinovanému vztahu, ale co mám teda, kruci, dělat?! Tohle je tak strašně těžké…

„Jayi, ale já to cítím úplně stejně jako ty. Miluju tě celým svým já. Proto jsem se ti odevzdala. Patřím ti a tys to se mnou poznal v ten samý moment. Ty jsi můj svět, stejně jaká já ten tvůj, protože se vzájemně propojily. No, a to je pro mě úplně to nejvíc, co jsem kdy chtěla. Co jsem si kdy přála. Než jsem tě potkala, tak mi toho v životě tolik chybělo, že jsem neměla ani ponětí, jaký život s tím správným člověkem dokáže být štědrý a bohatý. Ty jsi mi ukázal všechno, co život nabízí a za co ho stojí žít. Díky tobě jsem se dotkla absolutního ráje na zemi a vím, že ho spolu můžeme mít zase, když budeme chtít. A já ho teda opravdu chci. Být s tebou. Žít s tebou. Taky věřím v to, že jsme si souzení. A že to nejlepší a nejhezčí můžu prožít po tvém boku,“ zahrnula jsem ho i já salvou sladkých řečiček, protože on s tím začal, takže jsem ho o svoje neméně závazné vyznání nechtěla ochudit. Zasloužil si to ode mě slyšet. Nezměrně lépe se mi povídalo o mé ryzí lásce k němu, než o tom neidentifikovatelném zárodku kdesi v mém podbřišku. Těsně předtím, než mi utekla první slza dojetí, se ke mně Jared nedočkavě sklonil a znovu se zmocnil mých rtů, které ty jeho vřele přijaly. Naše polibky se tentokrát obešly bez té neodmyslitelné vášnivosti, kterouž neustále živila naše horoucně planoucí láska, poněvadž to naše oboustranné srdečné přiznání nás naplnilo takovou něhou a laskavostí, že to dokonce potlačilo tu neutuchající lačnost jeden po druhém.

Vtom jsem kdesi za sebou zaslechla nějaké neurčité šustění, které mě decentně vystrašilo, ale Jaredovo medvědí objetí mě snadno udrželo. Musel to být jeden z mých spolubydlících, který se domů vměstnal bez mého postřehnutí. Docela neochotně jsem se od Jareda odtáhla, jelikož on vůbec nic nezaregistroval, jak byl zcela zabraný do toho hravého, přesto smyslného tance našich propletených jazyků a přitisknutých úst.

„Moc se vám omlouvám. Nechtěl jsem vás vyrušit. Já jen, že jsem tady slyšel nějaký šramot a nevěděl jsem, že je někdo doma, víš. Tak jsem to šel zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku. No, a našel jsem tady vás dva. Fakt nechtěně, takže se ještě jednou omlouvám.“ Zpoza rohu na nás vykoukla střapatá a rozpačitá hlava Diega, jenž tam doteď pouze opatrně nakukoval, aby obhlídl případné nebezpečí. Jared si ho konsternovaně prohlížel a ani nemukal, a tak jsem tu trapnou momentku přerušila aktivně já sama, když jsem reagovala na Diegovu omluvu.

„Nic se neděje, Diego. Neřeš to. Já jsem si taky myslela, že jsem doma sama. Vůbec jsem si nevšimla, kdy ses vrátil z práce. Člověk ani neví, že tady bydlíš,“ naznačovala jsem Jaredovi velice nenápadně a vynalézavě, že je Diego skutečně vysněný podnájemník a že si ten bedlivý pohled může klidně schovat pro někoho jiného. Aby Jared nepřehlédl, že těmi svými důvtipnými připomínkami mířím zrovna na něj, tak jsem většinu své pozornosti věnovala spíš Jaredovi. Ten ale i nadále zatvrzele mlčel a těkal duhovkami mezi mě a Diega. Tahle nepodmíněná nevraživost vůči Diegovi mě docela mrzela… Kruci, zase ty hormony!

„Já jsem jinak Diego, zatím jsme neměli příležitost se seznámit. I když, tohle asi není úplně nejvhodnější příležitost, ale zas je to přinejmenším aspoň zdvořilost,“ ujal se řeči opět Diego a trochu váhavě se rozešel našim směrem, aby Jaredovi uctivě podal pravačku. Já jsem mezitím ustoupila od Jareda, a než jsem se ho pustila, tak jsem do něj jemně dloubla, aby se už probral a komunikoval s Diegem, který se tolik snažil být za všech okolností slušný.

„Já jsem Jared, rád tě poznávám,“ představil se mu Jared opravdu striktně a přijal nabízenou ruku, kterou beztak po pár vysilujících zhoupnutích pustil. Diegovi přirozeně neuniklo, že se Jared vůči němu chová značně odměřeně a nedůvěřivě, a viditelně ho to zneklidňovalo, což vyvolalo pouze další zapeklité chvilky pro všechny tři.

„Těší hlavně mě! Ale… no nic, já zas zmizím, ať… můžete pokračovat. Celí úplně záříte, ty jo. Tak to už si od Nerii asi slyšel tu šťastnou zprávu, co?“ vykládal Diego jaksi vynervovaně, jak se úpěnlivě pokoušel zachovat klid, jenže místo toho nakousl něco vskutku nechtěného. Bez zaváhání jsem na něj vrhla zlověstný pohled, aby věděl, že v tomhle načatém téma jistojistě pokračovat nemá. On můj důrazný výraz zákazu zaznamenal, a protože musel záhy přijít na to, že tohle fest přehnal, akorát bezradně nasucho polkl a nevinně se na mě pousmál, jenže pod takovým drtivým tlakem, že mu to rty zkroutilo do zvláštního šklebu.

„Jakou zprávu?“ zajímal se Jared pohotově a oba nás pečlivě sledoval, jelikož ani jemu zákonitě neušlo, že tu něco nehraje. Aha, můj plán o diskrétní nenápadnosti tedy fatálně pohořel…

„Není to totiž nijak důležité, ale když už to takhle Diego nakousl, no… Vracím se zpátky do práce a chci se do toho vrhnout naplno. Ráda bych to dotáhla až k Victoria´s Secret!“ Poslední celosvětově často skloňované slovní spojení jsem ze sebe vyrazila skrz zaťaté zuby, přičemž jsem očima hypnotizovala Diega, aby se nemusel namáhat nad tím, jestli ta narážka patřila jemu. Kdyby to bylo možné, tak bych mu to sousloví narvala přímo do chřtánu a zacpala mu tu jeho nevymáchanou pusu! Beztak mám nepříjemný dojem, že tohle tabu nenačal úplně nevědomě. Přeci jenom stál za tím, že bych o tom těhotenství měla Jaredovi nejprve povědět, než se s tím rozhodnu něco nezvratitelně provést.

„Jako fakt?“ ujišťoval se Jared a trochu zkoumavě si mě prohlížel. Zachytil ty negativní vibrace mezi mnou a Diegem, a takhle mi to dal najevo. Významně jsem mu to odkývala a blýskla jsem svým bělostným chrupem, abych ho ubezpečila o své pravdomluvnosti. Naštěstí tenhle svůj záměr myslím naprosto vážně. „Tak to zní skvěle, Nerio. Nepochybuju o tom, že bys neuspěla,“ podpořil mě Jared rozjařeně a lípnul mi povzbudivou pusu do vlasů, což mělo být pro Diega nejspíš nějaké dominantní a zároveň zastrašující gesto. Jako že aby na mě nikdy nic v žádném případě nezkoušel, protože já patřím právě jemu.  

„To já taky, ale to jen když přestaneš dělat ty nájezdy na ledničku,“ dobíral si mě Diego jakoby na oko, ovšem já jakožto zasvěcená jsem ten skrytý, rafinovaný podtext ihned rozšifrovala. Ten parchant! On tu přede mnou opravdu Jaredovi podsouval, že je něco špatně?! Tak tohle si chlapeček šeredně odskáče! Pěkně nechutně mě podrazil nohy stoličky, zatímco já jsem visela na smyčce kolem krku.   

„Holt moc dobře nezvládám stresové situace! Takhle to má víc lidí,“ odsekla jsem mu nevlídně a vpíjela jsem se do něj nebojácně vraždícím pohledem, který celkem okázale ignoroval. Dovedla jsem si věcně odůvodnit jeho proradné a podlé chování, jelikož se pravděpodobně oduševněle a velice chybně domníval, že mi prokazuje službu. V mých očích se to jevilo jako dokonala zrada.

„Hele, to už by stačilo. Co se to mezi váma děje? O co tu jde?“ vložil se do naší ostré roztržky Jared s nekompromisním tónem hlasu, který nám dával na výběr pouze dvě možnosti. Já si mínila prosadit svoji, ale u Diega se zdálo, že mě chce přinutit kápnout božskou. To si ze mě dělá prdel, že jo?!

„Podle mě o nic. Diego je na mě naštvaný, protože jsem mu z ledničky vyjedla jeho oblíbené sýry,“ vymluvila jsem se z toho kvapně s takovou sarkastickou a absurdní poznámkou, která měla oběma jasně napovědět, že u mojí obvyklé otevřenosti zrovna tvrdě narazili. Oba ke mně naklonili hlavy s nechápavým výrazem, jestli si z nich jako dělám srandu. Né, tyhle zhovadilosti vykládám ve vší vážnosti!

„Nerio, řekni mi, co se děje,“ naléhal na mě Jared pobouřeně a nevlídně se na mě zamračil. Naopak Diego na mě okatě zíral s takovým rozporuplným výrazem překypujícím napomenutím a částečně i kajícností, za to, do čeho mě to proti mé vůli navezl a hanebně mi odřízl jakoukoli únikovou cestu.

„Co se děje, jo? Fajn, tak já ti řeknu, co se děje! Tady Diego si taky myslel, že už se tu neukážeš, a tak si asi vyfantazíroval, že by u mě mohl mít nějakou šanci, jenže tu by stejně neměl, i kdybys nepřišel! Naštěstí jsi za mnou přišel a on nás tady spolu pak takhle našel, tak se ho to nejspíš dotklo a teďka kolem sebe takhle kope!“ vymýšlela jsem si za pochodu poměrně nápaditě, a kupodivu to nebyly nějaké rozčilené scestné bláboly, které by mě pouze usvědčily v tom, že něco tajím. Naneštěstí tomu Jared neuvěřil, což mi dosvědčil příkrou linkou, která se mu utvořila jednak v linii obočí, ale také na jeho chutných rtech. Perfecto, ani tohle mi neklaplo…

„Por favor, Neria, dile que le. Měl by to vědět,“ domlouval mi Diego úzkostně a víceméně bezhlesně. Pouze srozumitelně artikuloval ústy, abych si hlásky odvodila samostatně. Nepřestávala jsem ho nenávistně propichovat očima skrz na skrz na pomyslný cedník a do žil se mi při tom vlévala spalující horkost, která mi přiváděla krev až k bodu varu. Infierno sangriento, ten nebude chtít zažít destrukční sílu mého hněvu!!

„Co bych měl jako vědět? Co se stalo?“ tlačil na mě Jared čím dál naléhavěji a přistoupil ke mně o pár centimetrů blíž, čímž mě naprosto nepodmíněně vylekal, až jsem sebou cukla. Pro něj další usvědčující důkaz jakéhosi mého provinění. Z tohohle už se nevkroutím… Nemám šanci… Dios, ayúdame…

„Tohle si vypiješ, le delator,“ zasyčela jsem směrem k Diegovi s jedovatým příslibem a zavrtěla jsem nad ním nemilosrdně hlavou.

„Perdonáme,“ houkl na mě nazpět omluvně a sklopil pokorně hlavu dolů, kterou nejdřív strčil mezi ramena. Dost jasně si byl vědom toho svého provinění. Můj trest za to ho teda určitě nemine!!

„Tak mi to už řekni, sakra! Co se stalo?!“ vyjel na mě Jared neurvale a dokonce mě bezmyšlenkovitě chytil za paži, za kterou mírně trhl, aby zdůraznil nezbytnou nutnost mého zodpovězení.

„Aah, bueno! Cálmate! Já tuhle situaci fakticky nezvládla, víš! Vážně jsem si myslela, že už se tu neobjevíš a… podělala jsem to! Naprosto kolosálně jsem všechno podělala! Jeden večer jsem se tady opila a… seděla jsem u televize se Santiagem a on mě poslouchal a utěšoval mě a…“

„Cože? Co to tu povídáš?“ přerušil mě Jared zaskočeně a jeho dosud brunátná tvář značně zesinala.

„Vyspala jsem se s ním! Tohle se stalo! Byla to strašná chyba! Já vím. Jenom jedna hodně špatná, zlá noc! Santiago to taky nebral vážně. Neznamenalo to ani pro jednoho vůbec nic, to ti přísahám,“ vyváděla jsem v předstíraném výbuchu hysterie, kterou jsem hrála co nejpřesvědčivěji. Dávala jsem si setsakramentský pozor, abych teatrálně nepřehrávala, protože něco takového Jared jakožto profesionál nediskutabilně pozná. On se ale zarazil v dostatečně nevěřícném ustrnutí, zatímco tuhle skandální a troufalou lež velice obtížně zpracovával. Dlouze na mě civěl s vyvalenými bulvami a povolenou bradou, přičemž ji občas přivřel, jak se chystal k nějaké reakci, ale pak ji zase nevyužitě zavřel. Poněvadž mě Jared pořád svíral kolem obvodu paže, s přibývajícími vteřinami stejně úměrně přidával i na intenzitě stisku, až mě to zabolelo. Nedala jsem na sobě ovšem nic znát a pouze jsem vyčkávala, jak si s touhle smělou lží poradí. Zrovna když se odhodlaně nadechoval a mhouřil u toho zadumaně víčka, v zámku dveří zachrastily burácivě klíče. Pero no! Santiago se vrátil z práce!

„Někdo tu o mně mluvil?“ zvolal rozpustile, jenom co otevřel dveře a energicky překročil práh. Udiveně se pozastavil v pohybu, jakmile postřehnul, že se všechny tři páry očí ostražitě zaměřují na něj. Por qué?!  

Tak to zas Neria pořádně zamíchala kartama, že? :D Přesně, jak to umí jenom ona. A chudák Jared zas neví, o co jde a na čem je. :D Čeká Vás ještě poslední kapitola, v níž se dořeší tahle prekérní situace. :)

Strašně mockrát všem stálým čtenářům děkuji! :) :3  

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 42. kapitola: