OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 7. kapitola

16.12.2014 (09:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1087×

NERIA 

Po tom únavném odpoledni ve wellness, kde jsem si měla paradoxně odpočinout, jsem dostala chuť na další záživnou konverzaci s mým novým kamarádem barmanem. Chýlilo se již k večeru, ale v hotelu bylo stále nanejvýš živo a k největšímu rozruchu nočního života na ostrově se teprve chystalo. Pro dnešek to bude asi opravdový zážitek, protože se tu plánuje rozlučka pro Lucu. To bude zaručeně celý resort vzhůru nohama, když to tu hodlají vzít do parády Lucy přátelé, což ale svému bráškovi opravdu přeju, aby si ty poslední dny svobody náležitě užil. Jen aby to nepřehnal, protože se pozítří žení, a já ty jeho těžké kocoviny moc dobře znám. Není to hezký, vůbec to není hezký…

Vzala jsem si do hlavy, že z Diega dostanu to je utajované tajemství v podobě životního příběhu, protože jakmile jsem poodhalila jeho komplikované spojení s Fabiem, začalo mě to nesnesitelně zajímat a nemohla jsem na to přestat myslet, když jsem zrovna nepřemýšlela nad ním. Nad Jaredem! Byla jsem za to vděčná, že mi vnuknul nový námět na rozjímání, ale ta moje zvědavost byla opravdu až patologického charakteru, takže jsem jí podlehla poměrně brzo. Nicméně jsem si jistá, že mě Diego uvidí rád, i kdyby měl na baru sebevětší frmol a i kdyby mu moje chorobná snaha po informacích připadala otravná. I když se ke mně chová naprosto odlišně než většina mužů, a to leckdy neslušně až neuctivě, stejně se mu líbím. Poznám to z toho jeho výrazu. Jak se na mě dívá. No, ostatně jako většina chlapů, ale v tom jeho zaujatém pohledu je ještě něco zvláštního, co mi imponuje, na rozdíl od ostatních, o něco víc. Zatím jsem nepřišla na to, co se mu to v jeho očích barvy tmavého mahagonu vždy tak oslnivě zrcadlí. Ale i to zjistím, buďto sama, anebo mi to řekne sám.

To cosi, co u něj ještě nedokážu přesně pojmenovat, mě k němu z nepochopitelného důvodu nějak táhne. A z nějakého ještě méně vysvětlitelného důvodu mě s ním ty konverzace baví, i když se u nich většinou jen rozčiluju. Nemyslím to tak, že by mě snad nějak přitahoval, to vůbec ne, přestože je to vážně pohledný mladý muž, ale já už svůj vyhraněný typ jaksi mám. A určitě do něj nepatří moji krajané, jejichž prudkých povah mám už od dospívání vyloženě po krk. Můj úplně první přítel, velká láska, Rodrigo, mě dokonale odradil od dalších marných pokusů mít s takovými muži jakýkoliv intimnější vztah. Díky němu k nim mám totiž takový zdravý odstup, který se u mě okamžitě neprodleně spustí, jakmile k někomu takovému začnu cítit nějaké větší sympatie. U Diega je to samozřejmost, poněvadž u něj jsem ihned pochopila, že to by se musel začít točit svět obráceně, abych jeho mohla mít ráda víc než jako kamaráda.

Pro dnešní den jsem si přísně zakázala již jakkoliv dumat na Jaredem, když mě Anastasie donutila přiznat všechno, co ve skrytu své raněné duše vím, a vlastně i to, co nevím. Přinutila mě k tomu největšímu emočnímu průplachu, který jsem dosud jaktěživ nezažila. Zprvu mi bylo hrozně, protože jak jsem ty všechny svoje pocity i obavy vypustila ven, byl to na mě otřesný nápor, ale momentálně se cítím… no, mnohem lépe. Nejsem sice připravená na jakýkoliv rozhovor s ním, s Jaredem, ale aspoň jsem si vědoma toho, že ho musím absolvovat. Tím ale moje dnešní smýšlení nad Jaredem definitivně končí.

Ty moje zpropadené myšlenky mi k sobě přilákaly onu osobu, kolem které se otravně motaly, a určitě se nejednalo o Diega, na jehož přítomnost jsem se relativně těšila, na rozdíl od té Jaredovy. Ano, Jared zapnul svůj vyladěný radar speciálně na mě a opět si mě mezi všemi těmi návštěvníky hotelu úspěšně našel. V tomhle případě na něj pomyslet opravdu nešlo. Bleskově mě napadlo, že ještě můžu utíkat, jestli na to budu mít dostatek kuráže a naopak nedostatek důstojnosti. Jenomže on ke mně zprudka vyrazil, takže i kdybych spolkla svoji hrdost, beztak bych nikam prchnout nestihla, takže jsem zpomalila svoje tempo chůze a doufala jsem, že se zpomalí stejně tak i moje tempo srdečního tlukotu. Rozbubnovalo se mi takovým horlivým způsobem, že by to odpovídalo tomu, jako bych snad bojovala o život. Kdyby tohle nestačilo, do toho mě polil ledově studený pot, až mi z toho přejel mráz po zádech.

Když jsem přemítala nad tím, že je to pouze otázka času, kdy mě moje krajně nepříjemná minulost v podobě jediného muže, kterého jsem kdy upřímně a bláznivě milovala, dostihne, netušila jsem, že to bude takhle brzy potom, co se s tím teprve smířím. Tak jo, mám vážně obrovské nutkání vzít nohy na ramena a toto nevyhnutelné setkání ještě o něco oddálit. Popravdě se na to zatím pořád absolutně necítím. A proto budu dělat to, co se mi tu celkem dobře osvědčilo. Budu nedostupná a odmítavá.

„Nerio? Neviděla jsi někde svýho bráchu?“ překvapil mě svojí starostlivou otázkou, která se mě nakonec vůbec netýkala. Díky několika dlouhým a svižným krokům mě dostihl a zařadil se mi po bok. Můj prvotní úlek z toho, že chce znovu probírat náš nezdařilý veřejný rozchod našeho tajného vztahu, u mě rázem polevil a dokonce se mi podařilo s ním navázat oční kontakt, ale ne dostatečně dlouhý na to, abych se v těch pomněnkových studánkách stačila ztratit.

„Naposled jsem ho viděla ráno. Já měla za to, že ho máte mít dneska na starost vy, když jste mu zařídili tu rozlučku,“ obeznámila jsem ho se zjevnými okolnostmi, které někomu z té jejich party k jejich smůle unikly. Neudržela jsem se a posměšně jsem se na něj ušklíbla, a to jsem již použila takový poněkud sarkastický tón hlasu, což už působilo jaksi přehnaně. Tak teď  jsem nejen nedostupná a odmítavá, ale i uštěpačná. Skvěle.

„Říkal, že zaskočí za Anastasií a hned se vrátí, jenomže teď nemůžeme ani jednoho z nich najít a čeká se jen na Lucu,“ rozvedl svůj problém, kterým ho nejspíš pověřili ostatní, protože je Jared jeden z mála co k čemu. Hluboce si povzdechl, když ani já jsem mu nedokázala poskytnout pozitivní reakci a oni se mohli konečně vrhnout na tu opulentní chlastačku.

„Nejspíš někde dostává od Any kázání, aby to nepřehnal. Taky potřebují chvilku pro sebe, vždyť tu jsou v jednom kole. Až bude chtít, tak se ukáže. Oni oba. Mezitím se určitě zabavíte i bez něj,“ napověděla jsem mu, že přestože tu jsou z toho účelu, aby i oficiálně spojily svoje životy, do té osudné chvíle budou na roztrhání a sotva si jeden druhého užijí. Aspoň to takhle ty dva dny bylo. Během naší rozmluvy jsem si ani neuvědomila, že se s ním bavím naprosto normálně, jako by se nic nestalo. Stačilo jen odvést moji pozornost někam jinam a úplně jsem vyměkla. Tak to teda ne! Nejsem taková snadná kořist, já ne!

Do reality mě vrátilo okamžitě i to, že když jsem se odtrhla od Jaredova bezradného obličeje a zadívala jsem se kolem sebe, zrovna jsem v dálce zahlédla ty dva, o nichž jsme mluvili. Právě vylezli z takového menšího altánku na pláži kousek od moře, který byl řešený tak, že byl kolem dokola obehnaný neprůsvitnou, ale lehkou krémovou látkou, aby lidi uvnitř měli soukromí a nikdo je nemohl šmírovat. Jak jsem zjistila, uvnitř altánu se nacházelo velké a široké pohodlné sofa do tvaru U a uprostřed s menším stolečkem. Vypadalo to neskutečně romanticky a příjemně, ale bylo by asi docela trapné, kdybych si tam šla posedět sama, jelikož ta místa vyloženě křičela tím, že slouží zamilovaným párům. V noci byla cesta k nim navíc osvětlená loučemi, takže se opravdu nedalo pochybovat o tom, že jsou to hnízdečka lásky. Tudíž nic pro mě.

„Dobrý pokus, fakt že jo,“ odsekla jsem uraženě, když mi konečně docvaklo, o co tu jde. Tady pan Prolhaný si hrál na hloupého, aby mě zpracoval. Já jsem taková pitomá nána! On zkusí nejspíš cokoliv, aby mě oblbnul a pak do mě nahustil všechno, co v sobě už dál držet očividně nechce. Tudy ale cesta rozhodně nevede. Vjel do mě přitom takový otřesně spalující hněv, že jsem musela zatnout zuby k sobě a počítat španělsky do deseti, abych se udržela v příčetnosti.

„Cože?“ nevypadl ze své role, ani když jsem ji odhalila. Skutečný herec, to se pozná. Velice chytře využil moji slabinu a skoro se mu to i povedlo dotáhnout do konce, kdybych ty dva zavčas nespatřila.

„Tím, že mi budeš lhát, aby ses ke mně dostal a já si tě vyslechla, si moji pozornost opravdu nezískáš. To bych ti na to totiž nesměla přijít, jako vždy.“ Pohodila jsem prudce hlavou směrem, kterým se k nám pomaličku blížili naši rozkošní snoubenci, a Jared se jím poslušně ihned podíval. Potom opět věnoval svůj vykulený pohled mně a já jsem zřetelně viděla, že i jemu v hlavince svitlo o tom, na co to tu narážím.

„Takhle to není, Nerio. Vážně. Já netušil, kde se před náma schovávali, a sama musíš uznat, že když byli v tom altánu, že si lepší místo na úkryt najít nemohli, protože žádný slušný člověk nebude chodit a nahlížet dovnitř, jestli tam náhodou někoho nenajde. Kdybych s tebou chtěl mluvit o nás dvou, tak to udělám rovnou a nebudu si hledat jiný záminky,“ přesvědčoval mě o svojí nevinné nevědomosti a celý ten jeho proslov se nesl ve stínu naléhavé omluvy. Společně s těma smutnýma očima, kterýma na mě nestydatě mrkal, by mě skoro obměkčil, ale naštěstí se tak nestalo, protože se mi při jistém slovním spojení, které zmínil, podivně stáhl hrudník, což mi výmluvně připomnělo můj oprávněný postoj vůči němu.

„Že zrovna ty mluvíš o slušnosti. Konkrétně tebe se to přece netýká, takže nevím, proč ses nemohl podívat,“ zasyčela jsem jízlivě, protože mi hodně slušně nahrál a já jsem v tom záchvatu vzteku neudržela jazyk za zuby. Zabodl do mě silně konsternovaně oči a brada mu trošku povolila, jak ode mě takovou podpásovku nečekal, a já si teprve potom uvědomila, že jsem celkem drsně přestřelila.

„No, ne že by utíkání od svojí rodiny a přátel bylo zrovna nejslušnější,“ ucedil dotčeně, když jsem si neprávem dovolila ho obvinit z něčeho, co zjevně rezolutně zamítá. Tím naopak zaskočil on mě, protože bych si vskutku neodvážila tipnout, že by se proti mně takhle útočně osočil. O to víc mě ale popudil vůči sobě.

„Já utíkala hlavně od tebe,“ připomněla jsem mu pohotově a fest úsečně, abych tomu dodala na vážnosti, jestliže on má stále za to, že jsem se zachovala zbytečně dramaticky a že jsem to tím akorát vyhrotila.

„A utíkáš pořád,“ neodpustil si pro změnu on velmi výstižný komentář, kterým si ode mě obratně převzal poslední triumfální slovo. Příšerně mě štve, že tu ze sebe dělá chudáka opuštěného a vyčítá mi tu, že jsem tu naši zapeklitou epizodu ukončila takhle radikálně, čímž znevažuje skutečný původ mého odchodu.

„A hodlám v tom pokračovat i teď,“ rozhodla jsem se s neprodlenou platností, takže jsem se na něj příkře zadívala a přimhouřila jsem dopáleně víčka, načež jsem se hbitě otočila a ukázala jsem mu svoje odhalená záda, poněvadž jsem si na dnešní horkou noc zvolila lehké letní šaty s tenkými ramínky s vázáním za krkem. Jareda to natolik vykolejilo, že se nevzmohl na žádnou reakci, kterou by mě včas v mém úprku zastavil. Pouze na mě vyjeveně zíral.

Nedalo mi to a z bezpečné vzdálenosti jsem se otočila za sebe, abych obhlédla situaci. Jared si zastavil Lucu i s Anastasií a o něčem zapáleně diskutovali. Duchapřítomně jsem si zakázala řešit i tohle, protože pro dnešek toho na mě je již nepochybně příliš. Dokonce mě přešla nálada na to, abych se šla podívat na Diega. Na druhou stranu by mi bodlo nějaké rozptýlení, což je u něj tutová věc. Kdybych se odebrala na pokoj, asi těžko by se mi povedlo nad ničím nepřemýšlet, i přestože bych se zabavila třeba nějakým mým oblíbeným filmem nebo záživnou knížkou. Takže jsem po krátké úvaze zamířila opět k baru.

Jen co mě Diego zbystřil, začal se usmívat ještě víc než doposud. Asi mu ten hollywoodský úsměv vynášel lepší dýška zejména od zákaznic, kterých tam měl aktuálně ve značném nepoměru s druhým pohlavím. Sama jsem nepokrytě uznala, že je pohledný, ale že až takhle?

„A teďka je dnešní večer naprosto perfektní. Co to bude, mi querida señorita?“ uvítal mě skutečně nadmíru vřele, ale s nepřeslechnutelnou nadsázkou, abych si náhodou něco špatně třeba nedomyslela. Tím mi nevědomky potvrdil to moje domnění o tom, že z nás dvou se vyklubou maximálně velice dobří přátelé. No jo, co si ale budeme povídat, tohle mínění jsem měla u Jareda zpočátku totožné. Diego ke mně ochotně přiskočil ze své strany baru a jeho tmavé oči mě zahrnovaly zářivými ohňostroji zájmu. Polichoceně jsem se na něj zaculila a složila jsem si lokty na chladivém povrchu pultu.

„Nějaký osvěžující koktejl, por favor,“ vrátila jsem mu také ten dovětek v naší mateřštině, ale to on úplně ignoroval, protože se zaměřil přímo na obsah, který se mu nijak dvakrát nezamlouval. „Nealko,“ upřesnila jsem vzápětí, když na mě hleděl jaksi kriticky, poněvadž si asi logicky vyvodil závěr o mém dalším psychickém přepětí, které se dnes sice konalo, ale nehodlala jsem ho otupovat alkoholem. Ulevit svému vědomí umím i bez toho, ačkoliv to není tak spolehlivé. Diego na to pozvedl levé obočí jako gesto nepatrných pochybností, jestli to myslím doopravdy vážně.

„Vždyť jsem odpoledne přece říkala, že s tím končím,“ osvěžila jsem mu krátkodobou paměť, kterou má viditelně pofidérní. No co, každý máme svoje slabiny. Uvědoměle mi to odkýval a znovu nahodil ten svůj roztomilý úsměv, ze kterého některé zdejší dámy měly pomalu druhé Vánoce. Nedalo mi to a zamyslela jsem se nad tím, jestli mi něco neuniklo.

„Seš žena slova, to se mi líbí,“ pochvaloval si uznale a rozverně na mě mrkl. Než jsem mu stihla odpovědět, z opačné strany si ho zavolala nějaká slečna s další objednávkou. Zanedlouho jsem proto pochopila, že dokud tu bude mít takhle napilno, že se žádná záživná konverzace konat nebude, takže jsem urychleně začala přemýšlet nad nějakým dalším alternativním plánem na večer. Bohužel se mi nic z toho, co mě napadlo, nezamlouvalo natolik jako sedět tady u Diegova baru. Komplikace se vyřešily tím, když si mě tu z vlastní iniciativy našly Vicki, Emma i Anastasie. Takovouhle dámskou společnost jsem ale uvítala s radostí, protože to pro mě bylo taktéž velice účinné rozptýlení. Neměla jsem proč se strachovat kvůli tomu, že bychom snad probíraly mě a Jareda, protože to by mi Ana po tom náročném odpoledni s ní určitě neudělala. Tipovala jsem to pouze na typické holčičí tlachání o ničem, které mi vlastně neskutečně moc chybělo za těch několik měsíců. Doma to sice bylo svým způsobem parádní, ale jisté běžné věci jsem tam vskutku postrádala. Asi ještě chvíli a možná by mi tam z toho šla již hlava kolem. Miluju svoji rodinu, ale někdy je to tam dost šílené i na mě. Tenkrát, když jsem se stěhovala s Lucou do Los Angeles kvůli kariéře, částečně jsem ze svého rodného městečka, z Allariz, vyloženě utíkala. Ha, jak příznačné, že? Mám zřejmě utíkání v povaze.

„Ty sis to tady fakt oblíbila, co?“ zvolala na mě Ana z nějakého dvou a půl metru, takže tím trošku vzbudila pozornost, a hlavně tu Diegovu. Nijak se tím ale dál nezabýval, protože právě míchal několik koktejlů, kterým se naplno věnoval.

„Anebo jeho?“ šeptla mi opatrně do ucha, jakmile ke mně došla a přitom se tak poťouchle usmívala. Potom ještě loupla zvědavě očima po Diegovi, který si zrovna pohrával se shakerem. Zavrtěla jsem nad tím ledabyle hlavou a schválně jsem protočila panenky, aby viděla, že je totálně vedle. Však já vím, že si mě jen dobírá, ale pořád je to stejně nevhodné.

„No já se tomu ale vůbec nedivím,“ povšimla si Emma toho, na co Ana naráží, takže Diega, a docela důkladně si ho prohlídla, aby pak na mě mohla vrhnout skandální výraz, že jsem se jako nepochlubila. Kdy a proč vůbec? S Emmou mám tu možnost se dát do řeči až dnes večer, protože jsem ji dosud viděla se vždycky jenom někde krátce mihnout. Pravděpodobně to tady pojala doslova jako dovolenou a užívá si to tu, protože s kluky jsem ji tu snad ještě ani neviděla. Na ostrově je opravdu široká škála vyžití, takže kdybych tu s ní mluvila poprvé a naposled, ani by mě to nepřekvapilo. A to samé platí u Vicki, protože to s Tomem nejspíš pojali jako druhé líbánky.

„To ani já,“ přidala se Vicki k ostatním, aby náhodou nebyla pozadu, ale měla v očích jakýsi plamínek zdravé zvědavosti, a když zjistila, o kom se to vlastně mluví, dokonce jsem uviděla i náznak zalíbení. Nicméně jsem zavčas uznala, že bude lepší se někam přesunout, protože jinak budu poslouchat další a další narážky, které mě absolutně nezajímají.

„Holky, holky, všímejte si svých chlapů, jo?“ napomenula jsem je, aby se nezabývaly tím, čím nemají. Jenomže jsem to podala tak nešikovně, že jsem je tím zaujala ještě víc. „Tak jsem to nemyslela! Jestli chcete něco k pití, tak se na Diega obraťte, ale jinak ho raději vynechte,“ varovala jsem je dobromyslně, ale o drobný nádech příkazu v tónu hlasu jsem se neuhlídala.

„Tak Diego se jmenuje, hmm,“

„A je to Španěl jako ty, ne?“

„To sexy jméno k němu vážně sedí.“ Zahrnuly mě všelijakými trefnými poznámkami, které jsem si nestihla přiradit k jejich obličejům, jak je na mě vychrlily najednou, a všechny do jedné u toho hypnotizovaly chudáka Diega. To fakt všem připadá tak přitažlivý a jen mně ne, nebo co? Vyjeveně jsem na ně zírala, co tak blázní z jednoho obyčejného barmana, a tím výmluvným obličejem jsem požadovala vysvětlení.

„Co vyvádíte? Muži se vám baví, tak vy nemůžete zůstat pozadu, nebo co se děje?“ zkoušela jsem na ně svoje různá vysvětlení, která mi projela hlavou, jen co sem vtrhly. Trošku jsem je tím všechny tři zaskočila, ale aspoň přestaly koukat Diegovi pod ruce.

„Já jsem single!“ objasnila mi Emma důležitě, abych to jejich atypické chování nevztahovala i na ni. Lehkovážně jsem se na ni otočila s obočím pochybovačně vytaženým, že na tohle jí teda neskočím.

„Ale prosím tě, vždyť s Jamiem jste jak dvě hrdličky,“ zchladila jsem její snahu nás přesvědčit, že mezi těma dvěma nic není a něco mezi nimi neprobíhá. To upoutalo ty dvě a naštěstí se zaměřily na ni místo na Diega. Byly jsme jak tři sudičky, které čekají na nějaké pádné vyjádření.

„Jo, jak řekla Neria, všímejte si svýho,“ smetla to nekompromisně pod stůl Emma, ale to na nás samozřejmě neplatilo. Spíš nás to navnadilo být neodbytné a dosáhnout kýžené odpovědi o to víc. 

„Klidně, protože já mám mnohem lepší téma na konverzaci,“ vložila se do toho Anastasie a já jsem se regulérně zděsila, když to nadhodila takhle. Ovšemže jsem okamžitě pomyslela na to nejobávanější, čím by mě mohla pěkně odrovnat. Pro dnešek na mě bylo Jareda až moc. Ihned jsem se na ni varovně zadívala, ale ona jen pokojně přivřela oči, že se jako nemusím děsit.

„Nepovídej,“ okomentovala to Vicki s nepatrně ironickým úsměvem, když tomu Aninu pokusu příliš nedůvěřovala. Všechny si nejspíš klademe stejný dotaz. Co může trumfnout téma o mužích?

„Moje svatba přece!“ odhalila nám s okázalým akcentem, jako by to byla kdovíjaká zpráva, ale vzhledem k tomu, že ona je nevěsta, znamená to, že teďka povinně budeme probírat její svatbu. Já nadšeně přikyvovala, protože bych byla opravdu velice nerada, kdybychom se tímhle stylem dostaly až ke mně a Jaredovi. Zároveň jsem jí neverbálně sdělovala, že jí děkuju za to, že mě zachránila. Následně se rozjela sáhodlouhá debata o té svatbě, do které se nakonec každá zapojila s neutuchajícím entusiasmem, protože si sama představovala tu svoji svatbu a taky protože jsme řádně zavlažovaly drinky, které nám Diego ochotně míchal a nosil. Pár dalších narážek na něj jsem si vyslechla, ale to se dalo ignorovat.

Náš holčičí dýchánek jsme rozpustily něco před jednou hodinu noční, protože Ana zavelela, že je čas jít do postele, jelikož zítra si pro nás prý připravila docela speciální program, a záhy nám prozradila, že jestli to chlapi přeženou, tak že budou asi trošku trpět, což zaručeně naplánovala takhle naschvál. Ona je děsivě prohnaná. Taky bych se vsadila, že Lucu předem varovala, aby to nepřehnal, ale jelikož jde o jeho rozlučku se svobodou, je předvídatelné, jak to dopadne, a ona mu to dá jistě parádně sežrat. Já jsem tam hodlala ještě nějakou chvíli zůstat a rozloučit se s Diegem, než to taky zalomím ve své obrovské posteli se saténovým povlečením, do které se mimochodem po dnešním náročném dni opravdu moc těším.

„Koukám, že jste se dobře bavily,“ narážel Diego na počet prázdných skleniček, které po nás zůstaly u stolu a taky podle mého vysmátého obličeje a celkově takového vláčnějšího stavu.

„Proto tu jsme,“ odsouhlasila jsem mu jeho závratný postřeh, který změnil celé mé vnímání o dopadu alkoholového opojení na moje křehké tělo. Ne že bych se nějak opila, ale cítím to na sobě, že mám lehkého motáka a taky hlavně velice dobrou náladu.

„A neříkalas náhodou, že s tím pitím končíš?“ rýpnul si do mě, zatímco sklízel z našeho stolu. Ať se mi to líbí, nebo ne, má pravdu. Beztak jsem k němu zvedla bojovně bradu a vysílala jsem k němu poněkud negativní vibrace, aby se do tohohle naivně nepouštěl. Já vím, co dělám.

„Heslo dnešního večera zní – všímej si svého, takže ho, laskavě, neporušuj,“ poradila jsem mu bez šancí na diskuzi, protože tady není nad čím polemizovat.

„Ale není to moje heslo. Já jsem do toho vašeho debatního kroužku nebyl pozvanej,“ nedal se umlčet, což bude asi jedna z jeho přednějších vlastností, která je někdy fascinující a někdy zase iritující, jako zrovna teď.

„Neříkej, že bys snad chtěl. A stejně jsi nemohl, protože jsi měl práci.“ Neopomínala jsem ani na fakta.

„Normálně určitě ne, ale když jsem zaregistroval, že jsem nějak často středem vaší pozornosti, to bych se přidal rád,“ přiznal s těžkým posměchem, ale také i nevítanou připomínkou, která mě mírně uvedla do rozpaků. On si zatím zvesela sbíral nádobí na tác a ne a ne setřást z tváře ten jeho čím dál pověstnější úsměv. Jakmile jsem se vzpamatovala, přemístila jsem se od privátních stolů k jeho pracovišti, na kterém mu seděly vyřádkované ještě nějaké rozchichotané slečny.

„Mým kamarádkám ses asi líbil, no,“ přiznala jsem na oplátku jemu, abych to jen tak nepromlčela.

„A tobě ne?“ Tak tímhle mě ale totálně umlčel. Oční bulvy se mi tím úlekem skoro vyvalily ven a pusa se mi protáhla mírně dolů. Abych tuhle neslušnou neverbální odezvu nějak zahnala, několikrát jsem zamrkala, jestli jsem neměla nějaké slyšiny či co. Diego na mě ale nedočkavě koukal a čekal na úplnou odpověď. Že si dělá srandu, mi došlo až proklatě pozdě, přestože se culil jak praštěný palicí po celou dobu. Budu muset to pití vážně omezit, protože na mě má čím dál destruktivnější vliv.

„Pořád se pokouším najít ty tvoje přednosti, ze kterých je většina zdejších tak unešená, ale nějak… se mi nedaří,“ usadila jsem ho již s klidem a nadhledem, když jsem prokoukla tu jeho přímočarou otevřenost spojenou s hloupými žertíky a provokací.

„Co na to mám říct. Jsem holt zatraceně dobrej barman,“ reagoval pouze na první část mé řeči, ve které ukázkově pochválil sám sebe, když já jsem jeho kvality patřičně ocenit nesvedla. Náš rozhovor naneštěstí nebyl zcela nepozorovaný, poněvadž po téhle Diegově poznámce se po nás dvě nebo tři slečny pootočily.

„No, o tom jsem se včera v noci vážně přesvědčila,“ ucedila jsem polohlasem, ale o to víc pobaveně, přičemž jsem se na něj škádlivě zašklebila.

„Ale dneska seš tu už potřetí,“ namítnul na to věcně, ale očka se mu lišácky zablýskla.

„Protože chci vědět, co máš společného s Fabiem,“ kápnula jsem božskou, ale je mi úplně jasné, že to není nic, co by nebylo jasné jemu. Stejnak mu ten jeho vstřícný úsměv poněkud opadnul, jelikož to pro něj jistě není námět k hovoru, který by mu nějak náramně vyhovoval. Když já musím znát pravdu, jinak se kvůli té mé obsesní zvídavosti asi zblázním. 

„A mně zas zajímá, co máš společnýho s tím frajerem, který za tebou běhá, ale ty mi to neřekneš, takže co,“ oplatil mi stejnou mincí, což jsem mu vůbec nezazlívala, ale taky to znamenalo to, že se budu přemáhat dál, protože pro dnešek jsem se o něm napovídala až až. Chci se na zítřek dobře vyspat.

„Dneska už ne,“ stvrdila jsem jeho domněnku, že s tímhle vyjednáváním nepochodí.

„Možná zítra,“ zadoufal si, ačkoliv s decentní žertovností.

„A možná až pozítří,“ napověděla jsem mu, aby si od toho příliš nesliboval, protože jsem mu přece nic neslíbila. Několika pohyby hlavy dolů a nahoru mi to odsouhlasil a znovu vykouzlil ten svůj zázračný úsměv. Seskočila jsem ze židličky a mávnutím ruky jsem se s ním rozloučila, protože na mě jaksi padla únava. Jeho rozloučení zas představovalo uličnické mrknutí a s drobným úšklebkem vtěsnaným do jeho širokého úsměvu.

Cestu na pokoj jsem si zvolila po pláži v chladném písku, který moje bosé nohy úžasně masíroval. Kdybych ale aspoň jednou částečkou svého těla tušila, že se tam opět střetnu s Jaredem, do pokoje bych si raději došla druhou stranou ostrova, jen abych se mu vyhnula. Mierda, za to může ten alkohol! Štěstí jsem měla aspoň v tom, že si mě nevšimnul, protože byl hluboce zabraný do povídání si s jeho nevlastním bráchou Robem. Moje otupené instinkty ale pořád celkem pohotově fungovaly, takže jsem se zastavila a nato jsem zalehla k zemi. Akorát lokty jsem se podpírala a předstírala jsem, jako že sleduju hladinu moře, ve které se odráželo nebe poseté svítivými hvězdami. Sama a podnapilá. Fakticky super nápad, Nerio. Pokoušela jsem se být co nejnenápadnější, ale čím víc se ke mně blížili, tím to bylo nemožnější. A já už nenašla dostatek energie se v tom písku proplazit až do zákrytu keřů kousek opodál. Takže jsem tam nešťastně ležela a čekala na nevyhnutelné.

„Nerio?“ povšimnul si mě Jared dřív než Babu, a tak se ke mně bezmyšlenkovitě vydal a jeho nechal udiveně stát za sebou. Když ke mně došel, zvedla jsem k němu statečně hlavu, ale tím to u mě skončilo.

„Proč tu sedíš takhle sama?“ nechápal moji situaci, která je zajisté takhle k nepochopení, ale vznikla z mé nepřekonatelné nervozity, což už docela pochopitelné je. Poznala jsem na něm, že si dal taky trošku do trumpety, protože měl bělmo očí nepatrně zarudlé a na intonaci se mu to taktéž projevilo.

„Protože...“ načala jsem větu, ale nebyla jsem schopná ji dokončit, protože jsem netušila jak. On na mě zpříma seshora hleděl a já jsem beznadějně prohledávala očima okolí, abych získala čas na to, jestli nepřijdu na nějakou rozumnou výmluvu anebo jestli mi nějaký podnět nenapoví. Přišla rovnou spása z nebes, protože jsem spatřila kráčet k nám z onoho směru, od kterého jsem sama přišla, Fabia. Ne že by to bylo zrovna ideální, ale pořád lepší než nic, protože tak by to jinak asi dopadlo. Mám v hlavě totálně vymeteno. S tím pitím vážně končím! Menší problém by mohlo být to, že si s sebou vedl nějaký dámský doprovod, ale s tím už si poradím.

„Čekám na něj,“ pohodila jsem hlavou k Fabiovi, takže se tam Jared vzápětí otočil. Přibližně pět vteřin si ty dva s ještě větším nepochopením prohlížel a pak se zadíval s otazníkem na mě. „Snad jste se dobře bavili. Já se teprve bavit budu,“ nevyhnula jsem se štiplavé provokaci se škodolibým úsměškem, načež jsem se zvedla a opustila jsem Jareda, který mě vyprovázel s konsternovaně podmračeným výrazem, jak se mu ta představa o mém fiktivním večerním plánu ani trochu nelíbila. Moje místo zaujal Buba a já jsem chvátala naproti mému skoro kamarádovi, kterému jsem odpoledne dala přátelské kopačky.

„Ahoj, Fabio,“ pozdravila jsem ho a vlípla jsem mu pusu na tvář. Civěl na mě jednou tolik nechápavě jako Jared před chvíli. Ta jeho přítulná kamarádka ještě víc, ale nakonec postupně zbrunátněla. No to by mi tak scházelo, kdyby se tu na mě vrhla, že jí dělám do jejího kluka.

„Seš při smyslech?“ nepřivítal mě právě s otevřenou náručí, což jsem vážně neočekávala, ale ani tohle.

„Potřebuju od tebe laskavost,“ vybalila jsem na něj bez okolků, jelikož nemám čas ztrácet čas. Tomu se Fabio užasle zasmál jakožto náznak pobavení nad mojí troufalostí, ale naslouchal mi.

„Nebude to zadarmo,“ upozornil mě předem, s čímž já předvídavě počítám, u něj ovšemže.

„Jo, já vím,“ přijala jsem jeho podmínky a raději jsem nad tím nijak dál nedumala.

„Tak fajn. O co jde?“ 

Příště se můžete těšit na hodně zajímavou výměnu názorů mezi Jaredem a Neriou, která díky tomu změní radikálně svůj pohled na věc. Jakým stylem, na to si budete muset počkat až na příští týden. Pomalinku se nám to ale začíná rozjíždět. Říkala jsem si, že není třeba kam spěchat, když už je tohle druhá řada, kterou čtou víceméně "fajnšmekři" mojí tvorby. :D A všem vám strašně moc děkuju!! :3 Děláte mi ohromnou radost!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 7. kapitola: