OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Majitelka mého těla - 1. kapitola

20.11.2013 (19:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1177×

∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞     

Kapitola 1: Osudová seznámení 

„Dobrý den. Přišel jsem na schůzku s Editorem.“ Recepční pozvedla zrak od papírů a dlouze se na mě zadívala.

„A jméno?“ Ukázal jsem jí občanku. „Jděte dozadu, až narazíte na zelené dřevěné dveře vedoucí na zahradu.“ dodala a dále se věnovala papírům před sebou.

Když jsem vstoupil na travnatý porost, zarazil jsem se z podívané před sebou. Kdybych věděl, že se tohle stane; že tohle uvidím, počkal bych. Nenávidím týrání zvířat, i když se teda jako zvíře k ostatním chovám. Tohle je ale jiné…

„Miska ostrých rýsováčků… ta to způsobila,“ řekl a ukázal na kaluž krve, která se každou sekundu pod krabicí zvětšovala. „Jinak by přežil,“ dodal pyšně po svém očitém zjištění, když ke mně přistoupil.

Udělalo se mi zle; doslova k blití. Vzduchem zavála krev… ovšem odlišná od lidské. Pro mě neznámá, odporná!

„Vy jste, Lukasz, nemám-li pravdu?“ Souhlasně jsem přikývl. „Zásilka, která vám měla přijít, nepřišla kvůli komplikacím. Zajistil jsem vám ale náhradu, a troufám si říci, že je pro vaše požadavky přijatelnější než ta, kterou jste si vybral sám.“ Lehce si odhrnul košili ze zápěstí a podíval se na zlaté hodinky. „Pojďte za mnou, je připravená…“

…

„Máte s tím už nějaké zkušenosti, anebo jste začátečník?“

„Nevím, co přesně myslíte, ale vždy jsem to dělal sám.“

„Takže úplný začátečník. No, nemusíte se ničeho obávat. Je milá, klidná…“

Všechny tyto vyjmenované vlastnosti ´důvěrněji´ podtrhnul uděláním uvozovek z prstů.

„Nechci vám hned vyjmenovat všechny věci. Poznávání je přeci tak zajímavé…“ Podal mi spis, kterým listoval. „Vše zde najdete. Doufám, že máte rád černovlásky.“

„Ty jediné…“

Editor mě doprovodil před budovu a já se posadil nazpět do limuzíny, kde už ONA byla.

Celou tu dobu můj zrak mířil, přesněji zaostřoval jediný bod, který se mi při pohybu jejích nohou naskytoval. Krátká kožená sukně držela její oblé půlky pevně u sebe. Malý oblý pahorek vyčnívající v tmavě modré látce více vepředu úmyslně dráždil mé představy. Moc dobře věděla, co dokáže tento pohled udělat s muži.

Pustila kabelku, kterou držela k zemi, a přistoupila ke mně. „Tohle potřebovat nebudeš!“ pronesla rázněji, než jsem čekal, a zavřela spis, který jsem otevřel, abych o ní něco lépe věděl - třeba její jméno. Pravou nohou vylezla vkleče na stůl.

„Jak to máš rád?“ zeptala se mě přímo.

„Ehm. Nevím, jestli jsi tady opravdu správně.“

„To jsem,“ řekla a přiblížila se k mým rtům blíže. „Nikdo přece ale neřekl, že si to tady nemůžeme společně užívat, když už jsem tady na tu neomezenou dobu.“ Jazýčkem mi olízla horní ret a následně mi jím zajela dovnitř a rty se tak úplně přisála.

Levou nohou vylezla na stůl a za pomocí obou ho přelezla. Obkročmo se na mě posadila. Rozepla si koženou bundu i sukni a odhodila je na stranu.

„Jen si posluž,“ pobídla mě a dala mi ruce na svá holá ňadra. Byl jsem zaskočený, že šla tak hned na věc. Chvíli jsem jí laskal bradavky špičkami svých prstů, než jsem to nevydržel, pevně ji chytil za její uzoučký pas a silou ji vysadil nazpět na stůl. Zvedl jsem se ze židle a chytil ji pod krkem. Prsty jsem jí silněji zarýval - z venkovní části - do hrtanu a skousnul jí zuby spodní ret. Nakonec jsem ji položil tvrdě zády na stůl a odhrnul jí spadené vlasy přes obličej. Cítil jsem, jak se mi z ní plní kalhoty pořád víc a víc.

Usmála se. Opravdu moc dobře věděla, co se mnou její tělo dělá.

Vytáhnul jsem ztopořený penis z mezery – otvoru – rozepnutého zipu a odsunutím slabé saténové látky z její myšky (tak říkám dívčímu přirození, protože tak z pohledu zepředu opravdu vypadá) a vnikl do ní.

„Myslím, že si budeme rozumět,“ pronesla a jediné, co z jejích úst po té vycházelo, byly hlasité vzdychy.

 ∩ ∩ ∩

Z okna jsem si všiml, že před zavřenou bránou stojí kamión a za ním další a další a další…

Co to má znamenat?! pomyslel jsem si znepokojeně. Otevřel jsem okno a ovladačem jsem z mého pokoje bránu otevřel. Následně na to jsem vyšel ven.

Venku jsem vkročil na malý kamenný prostor nad schody přede dveřmi a dal jsem si ruce do kapes.

„Winsbergova, dvacet sedm?“ zeptal se jeden ze tří mužů, kteří vystoupili z prvního vozidla. Souhlasně jsem přikývl. „Vezeme vám věci, které nám dal za úkol Editor.“

„Žádné jsem nechtěl.“

„Ale já ano,“ zazněl dívčí hlas nad námi. Stála tam. Úsměv měla dokořán. Na sobě úzké černé šaty s podvazky a baleríny? I bez podpatků byla opravdu vysoká, co jsem si všiml, když kolem mě prošla. „Mohla bych si udělat ve tvém domě pár změn a dát do domu tyhle všechny věci?“

„Nó…“

„Máš nádherný dům, ale poněkud… prázdný. Stačí mi jeden jediný den,“ zaškemrala.

„A kolik těch náklaďáků přijelo?“ Zrakem jsem zaostřil na jednoho z mužů pode mnou.

„Celkem šest,“ odpověděl.

Šest?! To si sem přivezla snad úplně, že všechno?

„Dobře. Máte na to jeden celý den. Budu v pokoji úplně nahoře, takže mě tam, prosím, nerušte.“

„Děkujííí,“ pronesla dlouze. „Večer ti přijdu jinak, než slovně, poděkovat.“

Zašel jsem do domu a o více se už nezajímal.

Celý den jsem neslyšel nic jiného než projíždějící se kamióny po mém pozemku; řezání, vrtání… Nic z toho mě ale nerušilo… až tak moc. Jen jsem vlastně seděl na gauči a hrál hry na Xboxu. Jasně, mohl jsem taky odjet pryč a dělat něco záživnějšího, ale nechtěl jsem nechávat dům bez dozoru. Přece jsem ji jen ještě moc neznal. Na chvíli jsem se podíval i na její spis, ale… moc jsem těm věcem uvnitř nevěřil.

Bylo něco kolem půl deváté večer. Jak jsem tak uviděl přes okno, poslední dodávka odjela. Namířeným ovladačem k bráně jsem ji stlačením červeného tlačítka zase zavřel. Chvíli jsem sledoval, jak slunce úplně zapadá. Ozvalo se ťukání a já procitl.

„Ano?“ zeptal jsem se a ona vešla.

„Už jsou všichni pryč. Můžu ti to tady nově ukázat?“

„Ano,“ odpověděl jsem a vyšli jsme z pokoje.

„Tvůj dům je opravdu ohromný. Měl jsi tu tolik pokojů, tolik nevyužitého místa. I když jsem se tě předtím dopředu nezeptala na tyto nové úpravy, doufám, že se ti všechno z toho bude líbit. Jsou to jen takové… menší, avšak podstatné změny.“

Když jsem vše uviděl, nesouhlasil jsem. Menší změny to nebyly teda ani náhodou! Bylo to tu úplně jiné, nové. Všude více nábytku. Nové závěsy, květiny. Tam, kde byla drahá dřevěná podlaha, byly najednou dlouhé tkáně různobarevných koberců. Všechny pokoje byly najednou útulné. Přibyl mi taky pokoj na hraní (na sexuální hrátky).

„Chci se zeptat,“ začala konverzaci, když jsme se vrátili do největšího pokoje přesně uprostřed domu. „Tam dole ve sklepení něco je? Jsou tam jen ocelové dveře a nic víc.“

„To je místo, kde mi budeš pomáhat. Na to je ale ještě čas, teď mě zajímají jiné věci.“ Sjel jsem její tělo pohledem a jí došlo, co chci. Zasmála se.

„Ještě předtím, než ti udělám, co jsem slíbila.“ Šla a vytáhla z nového skleněného stolečku ovladač. Celá jedna vysoká stěna se se zmáčknutím tlačítka odkryla z tmavé dlouhé látky a místo stěny se objevila ta největší televizní obrazovka, jakou jsem kdy viděl. Byl jsem v úžasu.

„Dovolila jsem si i nainstalovat kamery. Hlavně venku před domem.“ Cosi zmáčkla a celá obrazovka se z jednoho velkého podrobného obrazu rozdělila na několik malých.

„To se hodí. Už dlouho jsem je chtěl.“

Otočil jsem se a posadil. „Měl bych na tebe pár otázek.“

Usadila svoji pevnou prdelku naproti mně a pohledem mi naznačila, abych pokračoval.

„Četl jsem tvůj spis, ale… nezdá se mi, že je pravý. Jak by mohl někdo jako ty vzít peníze na něco takového?“ A máchnutím rukou jsem ukázal na nejbližší obrazovku. „Proč mi Editor vybral zrovna tebe? Kdo doopravdy jsi?“

„Nó,“ začala. „Celý spis je podvrh... a Editor mě tobě nevybral, to já jsem si našla tebe. Jmenuji se Nicol C-likes. Uměleckým jménem – Kathyra nebo Keča. Jsem z jedné nejmenované bohaté rodiny v Evropě a sem do Ameriky jsem přijela sama už asi před dvěma rokama. Čirou náhodou jsem jednou potkala Editora a zůstala u něj. Staral se o mě v dobrém slova smyslu. Žádné prasečinky!“ okřikla mě. To jediné mě ale opravdu napadlo. „Řekl mi před nedávnem o tobě a já si začala zjišťovat informace. Řekněme, že už když jsem tě viděla poprvé, tak ses mi líbil.“

Líbil? My jsme se snad už viděli? „Ehm… ta recepční?“ Docvaklo mi?

„Ano. Nepiju, nekouřím, sexuálně nežiju,“ mrkla na mě a zasmála se. „Nemáš se čeho bát. Nejsem žádná vypočítavá mrcha.“ Vstala, popošla ke mně a vylezla si na mě obkročmo. „Chci se o tebe pěkně starat a dát ti vše, co jsi neměl. Pokud to tedy vůbec je možné,“ zasmála se při svém zjištění reality. Objala mě a zajela mi rukou do kalhot.

„Promiň, ale necháme to na jindy.“ Jemně jsem jí ruku vytáhl.

„Dobře.“

„Půjdu si lehnout. Nechtěla bys jít se mnou? Víííš, jsem tak osamělý,“ zažertoval jsem z půl pravdy a společně jsme vstali.  

V pokoji se vysvlékla celá do naha a vlezla si za mnou pod měkkou zahřátou peřinu.

„Chtěla bych se ještě zeptat. Neadoptujeme si nějaké psy?“

„Jako koupíme?“ opravil jsem ji.

„Ne! Adoptujeme!“ štěkla. „Adoptovaní jsou vzácnější.“

„Aha. A jakou rasu?“

„To ještě uvidíme…“

Levou hladkou nohu dala přes má stehna a hlavu mi položila na hruď. „Ehm?“ Trhla sebou, když rukou narazila do mého vztyčeného přirození. „Vidíš?! On si chce ale hrát!“ fňukla po chvilce a začala se sunout pod peřinu. Nechal jsem ji, když jsem ucítil příjemné vlhko na špičce penisu. Pracovala jak rukou, tak i pusou. Díky tomu, že jsem měl nechané nohy u sebe a ona se více trupem přibližovala k mým stehnům, její bradavky mě začaly lechtat na kolenou. Uměla vše tak dokonale.

Jak jsem ale čekal, tak si na mě nasedla a krouživými pohyby své pánve mě slastně dráždila. Přidávala na tempu. Nevydržel jsem to…

Vrátila se nazpět nahoru, políbila mě a opět se ke mně přivinula.

„Dobrou noc, Lukaszy,“ šeptla mi do ucha a já jako typickej chlap po sexu usnul.

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Majitelka mého těla - 1. kapitola: