OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Majitelka mého těla - 3. kapitola

17.12.2013 (14:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1006×

∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞  ∞    

Kapitola 3: Chuti neporučíš

„Měla jsi krásné vlasy,“ zalichotila Nicol blondýně poté, co ji ostříhala úplně na krátko. Předstoupila před ni na chvíli a hlavou na stranu si ji pořádně prohlídla v obličeji. „Šaty nedělají člověka, ale vlasy,“ uznala.

Seděl jsem na stříbrné lince za nimi a žasl jsem nad její zručností. Já se snad do ní opravdu zamiloval! Provedla práci tak dokonale. Sice drsněji, ale líbilo se mi to. To sekání článku prstů, opalování kůže do mokvavých ran, které zasypávala solí. Vytrhávání celého obočí, vyjmutí očí a dalších podobných věcí.  

„Kam je dáváš, když jsou… ty víš co.“ Rukou rozhoupala mrtvolu, která visela za nohu na háku.

„Odvezu ji.“

Chytil jsem ji, abys se krev dále nešířila.

Dovezl jsem vozík, zahradními nůžky ustřihl lano a mrtvolu do něj spustil. Odvezl jsem ji do mrazáku co nejvíce dozadu a dveře kódem zamkl. Nicol mezitím hadicí omyla vodou místnost, a ta byla po odtečení veškeré špíny zase jako nová.

Vyšli jsme točitými schody do přízemí.

„Ehm, jsem unavená. Potřebuji sprchu,“ pronesla a protáhla se do výšky. „Půjdeš se mnou?“

Souhlasně jsem přikývl a pohladil ji po narovnaných zádech.

Svlečené šaty odhodila pod topení a vlezla si pod horké kapky puštěné sprchy. 

Co vám mám povídat. Jakmile jsem uviděl její nahé tělo, měl jsem stojáka v sekundě. Nechápu, jak je možné, že jsem jí tak okouzlenej.

Vstoupil jsem k ní zezadu a objal ji. Přilepila se více k navlhlým kachličkám a dala mi vyšpuleným zadečkem najevo, čeho si žádá. Neodporoval jsem jí.

Přitiskl jsem ji silně na zeď a chytil ji za vlasy. Rval jsem to do ní zezadu jedna báseň. Zpomaloval a zrychloval. Druhou rukou jsem ji tiskl bradavku a poslouchal, jak si vrní. Miloval jsem to. Ve finále si poklekla a já ji svůj ´balzám´ nakropil na hlavu.

„Dokonalý šampón,“ uznala a se smíchem si sperma dál vmasírovala do vlasů. Musel jsem se tomu smát. „Fakt ale!“ Zvedla se. „Třeba býčí sperma regeneruje vlasovou strukturu.“

„Já ale nejsem býk.“

„Ale šukáš tak.“ Políbila mě a vylezla po smytí vlasů ven. Šel jsem za ní.

Položila se do postele a v sedě čekala, až k ní přijdu. Strhnul jsem od ní peřinu a zajel jí rukama mezi stehna.

„Co to děláš?“

„Mám hlad,“ zasmál jsem se a kousnul ji zlehka do stehna z vnější strany. Položila se a já ještě na chvíli vstal. Svázal jsem jí ruce šátkem kolem zápěstí a uvázal je nad ní do průčelí postele. Chtěla i zacpat ústa, ale já odmítl vyhovět. Chtěl jsem slyšet její vzdychy.

Vrátil jsem se na postel a trhnutím jejích nohou je k sobě napnul. Opět jsem je roztáhl a uviděl tak lépe piercing, který měla.

„Páni. To jsem ještě neviděl.“

Jen se zasmála.

Nedalo mi to a kroužek jsem prostě musel olíznout. Začala vrnět, když jsem ho začal rty nasávat. Jednou rukou jsem ji chytil pod krkem. Druhou jí prsty natlakovával zespodu.

Stisk na krku jsem v krátkých časových intervalech měnil s mačkáním bradavek. Sténala jako malé štěně. Tak stejně i potom usnula.

Druhý den ráno mě vzbudil hlasitý, i když tlumený smích. Otevřel jsem oči dokořán a nevěřil jim.

„Tadááá,“ pronesla dlouze a zasmála se. „Že jsou dokonalýýý?“

Uprostřed pokoje seděli ti tři chlupáči. Každý z nich měl na sobě nějaký kostým. Všichni se smáli – díky dýchání -, ale nemyslel jsem si, že mají radost z toho, co mají na sobě.

„Pojď, vstávej! Vyfotím si je, dokud svítí sluníčko.“ Popošla k oknu a roztáhla závěsy. „Vypadá to, že odpoledne bude asi pršet. Počkám na tebe venku. Budeme u fontány.“

Sebrala ze stolečku pod oknem donesený foťák a odešla s nimi ven. Žasl jsem nad tím, jak ji poslouchali na slovo.

…

„… dej sem packu.“

Už asi dvacet minut jsem sledoval, jak jim dává povely a ti vcelku dělali, co chtěla. Mezi tím vším přijelo auto, které odvezlo včerejší zmraženou mrtvolu.

„Ronnie, Doxy, Josefe, pojďte sem!“

„Do prdele!“ Neubránil jsem se smíchu. „Proč se ten labrador jmenuje, Josef?!“ Smál jsem se jako idiot.

„Protože-“ vyprskla i ona smíchy, „- je to pro něj dokonale vznešené jméno,“ zdůvodnila to, vzala do rukou jeho huňatou tlamu a políbila ho mezi oči. „Nezajdeme si někam na jídlo?“

„Jo, můžeme,“ souhlasil jsem a asi o dvacet minut později jsme jeli.

V restauraci

„Prozraď mi,“ začala, „kolik jsi měl už holčiček?“

„Přesněji mi polož otázku. Má to více významů.“

„S kolika jsi spal?“

„No… Bylo jich dost, ale víc jak třicet ne. Nic dlouhého, jen večerní záležitosti. To ty jsi jich ale musela mít hodně, když jsi tak… šikovná.“ Nemohl jsem najít to správné slovo.

Dala si nohu přes nohu a zvážněla. „Divil by ses, ale měla jsem jen jednoho.“ Její odpověď a změna chování mě zarazila. „Sice asi vypadám jako kurva, ale nejsem taková!“

„Počkej! Ani jsem to tak nemyslel…“ začal jsem se obhajovat.

„Však já vím,“ pohladila mě po ruce. „Prostě jsem měla jednoho kluka, co mě měl rád, ale vyklubal se z něj zmrd, a jak to už tak bývá… zlomil mi srdce a nechal mě,“ dokončila projev a napila se fanty.

„Dobře, že jsi našla mě – muže svých snů,“ polichotil jsem si a zasmál se.

„Ano, muže svých zvrácených snů,“ opravila mě a políbila.

„Jsem ráda, že jsi přišla.“

„I já…“

„Mohla bys u mě zůstat napořád…“

„To si mě snad chceš vzít?“ zavtipkovala.

„Možná,“ mrknul jsem po ní a vášnivě ji znovu políbil.

Poté, co jsme zaplatili a vyšli z restaurace, jeli jsme domů.

Možná, že bych jí už mohl říct o své hlavní úchylce. Už dlouho jsem nebyl ničím a nikým svázaný.

Měl bych pořádně využít toho, že mám doma takovou nezkrotnou samičku...

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Majitelka mého těla - 3. kapitola: