OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mer Ällie Wälária - 4. kapitola - Cesta

28.03.2013 (10:00) • Aliska, Katka Vašíčková • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 724×

Celou noc jsem se budila. Věděla jsem, že mě dnes čeká cesta do hlavního města – Narillai. Tam se bude konat aukce. Moje aukce. Elfové si mě chtěli nechat, ale společností byli donuceni mě dát na aukci. Plakala jsem. Přece nejsem věc, aby mě dražili! A co když mě koupí skřeti?!? Lépe se na schůzi dohodnout nemohli…

Usnula jsem až k ránu. V osm třicet přesně se ozvalo hlasité klepání.

„Dále!“ zaskuhrala jsem.

„Alias, za chvíli vyrážíme, obleč se.“

„Nejsem Alias. Když už, tak Alisa.“

„Snídani máš na stole, Aliso.“ Jakmile jeden ze stráží opustil místnost, vyhrabala jsem se z peřin. Pokoj byl obrovský a samozřejmě byl pár kilometrů za hradem, v oddělené vesnici, kde měl král zámek a dvořani domy. Spala jsem v jednom z těch o hodně lepších domů, patřící Harmoninému bratrovi Trawisovi. Měl tam až překvapivě krásný pokoj pro hosty. Zámecky přírodní pokoj byl ovšem o hodně jiný než můj pokoj.

Bohužel pro mě, Trawis „čistě náhodou“ nenašel žádné pyžamo, tudíž jsem spala nahá. A čistou náhodou mě poslal vzbudit jednoho ze stráží u velké brány, který na mě přímo úchylácky pokukoval, když jsem slézala z králova koně. Šaty jsem měla pořád stejné a kůň je vysoký. A stráž byla pod věcí.

***

Stejně jako na Zemi se i ve Wälárii děti rodí s určitým potenciálem pro určité činnosti. Tak je to i ve Wälárii. Elfové se rodí chytří, trpaslíci zdatní pro řemesla, drakobijci nadaní pro boj… A Wälárijci vyrůstají ve svém přirozeném prostředí, kde se rozvíjí jejich nadání. Lidé vyrůstají na Zemi, kde se vyvíjí jejich talent. Ale pokud se přemístí do Wälárie, tak se jim podmínky pro vyvíjení schopností velice změní. A asi dvacetkrát rychleji se učí téměř všem dovednostem. Ve Wälárii je vše, řekněme, jednodušší. Vše je lehčí i z hlediska hmotnosti.

***

Navlékla jsem si župan. Posadila jsem se k nerovnoměrně vyřezanému stolu z kmenu nějakého extrémně širokého stromu. Ležel na něm tác s čímsi, co vypadalo jako lívance s marmeládou a sklenicí mléka.

„Začíná se mi tu líbit… Moc líbit,“ usmála jsem se a zakousla se do měkkého těsta. Byly to lívance. Jen jam byl nějaký zvláštní… Takový sladký, ale… málo sladký. Evidentně domácí, bez přidání chemie. A to se mi líbilo.

„Slečno Aliso?“ ozvalo se za mými zády.

„Ano?“ otočila jsem se. Stál tam zase ten strážný. Nebyl to elf, ti by si nedovolili vstoupit bez klepání. A navíc by se tak debilně neusmívali. Ti vědí, jak si namlouvat ženu. Možná člověk, ale ne pozemský. Byl ošklivý.

„Za dvacet minut budou připraveni koně. Umíte jezdit?“

„Ano.“

„Dobře, budete mít vlastního koně,“ řekl pořád s tím jeho úchylným úsměvem a vyběhl z místnosti. Naštěstí alespoň zavřel.

„Tupec…“ zašeptala jsem a pustila se do dalšího lívance. Těšil mne fakt, že už mi donesli normální oblečení, tudíž se mi na koni nebudou vyhrnovat moje minišaty.

Dojedla jsem poslední lívanec, na „ex“ vypila celou sklenici mléka. Rychle jsem vstala a začala na sebe házet oblečení. Jakési bavlnové legíny, košile, vesta, pásek, hnědý kabát…

„Co tu, sakra, dělá meč?“ začala jsem se nahlas smát.

„Oni – hahaha – si snad myslí – hahaha - že s tím umím!“ Chytil mě naprostý záchvat smíchu, potom záchvat vážnosti. Opatrně jsem si meč v koženém pouzdru pověsila za široký černý opasek. Podívala jsem se do zrcadla.

„Aha…“ řekla jsem a začala hledat koupelnu. Našla jsem ji po chvíli, byla zastrčená za velkou skříní. Nejdříve jsem si odskočila, potom ze sebe udělala jakž takž člověka. Byl tam i hřeben, tak jsem zkrotila moje rozcuchané blond vlasy.

Pořádně jsem se podívala do zrcadla, vypadala jsem… Fakt cool! Přímo jako středověká rebelská bojovnice! A navíc, jak jsem neměla tuny make-upu, jsem vypadala přirozeně.

***

Vyhoupla jsem se do sedla. Kůň byl nádherný bělouš s ještě hezčí jezdkyní.

Všichni ostatní (bylo nás patnáct, já, král, Livian, Zbigniew, tři dvořani a devět stráží) již seděli na koních a čekalo se jen na mě. Porovnala jsem si meč, abych se se svou nešikovností náhodou neporanila, a kývla na krále, který byl se svým krásým hnědákem v čele výpravy. Ten pobídl koně a vyrazili jsme. Všichni elfové (což byla většina, až na mě a Zbigniewa) vypadali na koni ještě vznešeněji a krásněji. Zbigniew si všiml, jak užasle na ně zírám, tak mě dohnal, naklonil se ke mně a zašeptal:

„Pokud chceš, dohodím ti nějakýho…“

„Dobrej nápad, nejlépe krále,“ špitla jsem ještě tišeji, elfové mají dobrý sluch.

„Líbíš se mu…“

„Jsem oproti elfům ošklivá.“

„Jsi milá, chytrá, vnímavá a – krásná!“

„Hlupáčku,“ usmála jsem se. Král mě fascinoval, a kdyby mě požádal o cokoliv, neváhala bych ani vteřinu. Skočila bych kvůli němu z útesu, zabila kdoví koho za jeden polibek. A myslím, že to cítil. Každopádně na mě po cestě tak zvláštně pokukoval.

Prošli jsme lesy, pláně i pár kopců, když se začalo stmívat.

„Tady postavíme stany, Zbigniew a Tarrein budou mít hlídku,“ řekl král a obratně seskočil z koně. Následovali jsme ho. Jako obvykle jsem z koně slezla jako poslední. Král vybral hezký plácek u vysoké skály v lese. Odsedlala jsem koně, přivázala ho ke stromu a to už byly rozestavěné stany. Král začal jmenovat obsazení stanů.

„… a Tarrein, Alisa a Zbigniew a já mám vlastní stan.“ Se Zbigniewem jsem se na sebe ušklíbli a šli se zabydlet do našeho společného stanu. Vlezla jsem do malého plátěného obydlí a začala vybalovat pár věcí z batohu. Asi minutu po mně dovnitř vlezl Zbigniew. Ve stanu nevyznívala jeho výška, tak jsem si všimla, že je celkem statný, každopádně nebyl žádné vyžle.

„Mám to potěšení s tebou spát,“ usmál se.

„To nemá jen tak někdo…“

Ilustrace: Katka Vašíčková

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), Katka Vašíčková, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mer Ällie Wälária - 4. kapitola - Cesta: