Mer Ällie Wälária - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Svět za zrcadlem, nádherné bytosti, ale neustálé nebezpečí. To vše je Wälárie. Alisa stráví zajímavou noc v jednom pokoji s dotěrným Zbigniewem.

24.05.2014 (11:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 474×

Dostala jsem úkol připravit večeři. Měla jsem k dispozici fazole, dva hrnce a chlapci ještě vyrazili na lov. Zatím jsem dala vařit vodu nad ohněm. Doma jsem vařila maximálně noky se sýrem a to na plynovém sporáku, ale nechtěla jsem se před elfy ztrapnit. Tak jsem prostě dala vodu do hrnce a zavěsila ho nad oheň (který jsem sama rozdělala – dva roky ve skautu se vyplácí). Chlapi dorazili asi po půl hodině s pořádným kancem. Naštěstí mě nenutili ho stahovat z kůže… Ani se na to dívat. Do ruky jsem dostala až plát s obrovskými kusy masa. Ty jsem hodila do vařící vody a doufala, že se to tak dá také dělat. Ostatní naštěstí diskutovali o cestě pár metrů ode mne, tak mé kuchařské praktiky nepozorovali. Z koše, který vezl Zbigniew, jsem vytáhla nějaké koření v plechové mističce. Vysypala jsem tam téměř půlku. Byla jsem zvyklá, že chlapi mají rádi kořeněné jídlo. Když jsem čekala, až se maso uvaří, přemýšlela jsem.

Co se děje v mém světě? Co tam dělá moje tělo? Je tam vůbec? Co máma? Co kamarádi?

Padl na mě smutek, ovšem ten potlačovalo cosi mně neznámého. Jako by někdo nechtěl, abych byla smutná, jako by někdo chtěl, aby se mi tu líbilo. A uměl to ovlivnit…

Radili se dlouho, vytahovali různě velké mapy a já snad každou minutu kontrolovala maso. Po chvíli se mi zdálo hotové, tedy minimálně dobré.

Tak jsem zavolala: „Talíře, misky, nebo co s sebou máte, sebrat, seřadit, ať už podle mínění, či hierarchie, a čekat na nášup!“

Začínalo se ochlazovat, tak jsem se zvedla ze studené země a čekala. Chlapi se opravdu seřadili. Každý měl něco jiného. Někdo misky, někdo talíř… Vodu už jsem měla vylitou z hrnce (samozřejmě jídlo zůstalo v hrnci) a každému vařečkou do talíře kydla směs masa a fazolí. Elfové se jen usmáli a pustili se do toho… Asi byli moc hladoví.

Stejně jako vše, co dělají, jedli vznešeně, opatrně, čistotně, nic jim neupadlo zpět do talíře.

To Zbigniew… Ne, že by žral jak prase, ale občas mu něco od pusy odpadlo. A snědl asi osmkrát více než dvakrát vyšší elfové…. Nechápu to… Jí tolik a vůbec to na něm není vidět! Je dokonce i štíhlý! To já jsem si dala půl misky a měla jsem výčitky – s váhou jsem měla vždycky problémy.

„Aliso, najez se! Musíš nabrat sílu!“ pobídl mě Zbigniew.

„Alisa se nějak rozmohla… No, lepší než Alias. Nechci víc jíst…“ špitla jsem a začala sbírat misky. Elfové chvíli mlčeli a hřáli se u ohně, potom si začali vyprávět veselé příhody. Vtom se ani o kapku nelišili od lidí. Nejdříve něco o ženách na dvoře, potom nějaké sprosťárny a potom začali v elfštině. Někde v blízkosti jsem zřetelně slyšela řeku, ne moc, ale divokou řeku.

„Hej! Objevili jste řeku?“ křikla jsem na skupinu rozesazenou kolem ohně.

„No… Pár metrů, tím směrem!“ křikl Zbigniew a máchnul rukou někam do lesa.

„Jdu umýt ty misky a sebe,“ řekla jsem a misky začala strkat do jednoho z košíků.

„Nebojíš se?“ zeptal se s takovým škodolibým úsměvem Tarrein.

„Ne,“ řekla jsem rozhodně.

„Myslím, že bys neměla jít sama…“

„Chci se umýt, obávám se, že není vhodné, aby mě nikdo doprovázel.“

„Zbigniew se otočí.“

„Řekl král,“ řekla jsem velmi tiše a vzala košík. Zbigniew už samozřejmě stál nastoupený a zcela připravený. Povzdechla jsem si, ale nechtěla jsem odporovat králi elfů. Bylo vidět, že ostatní ho obdivují, ale zároveň si od něj drží odstup… Trochu mi naháněl strach. Vše mi nahánělo strach, ale… Měla jsem pocit, že mi nic nemůže ublížit, že jen sním a nic se mi nemůže stát. Že se prostě jen probudím.

„Tak pojď, ty… Trpaslíku…“

***

Kráčeli jsme vedle sebe relativní tmou, kterou protínal jen svit lucerny. Zbigniew nebyl zas tak malý, byl mi tak po prsa… A jak v blízkosti nebyli žádní elfové, shledala jsem ho docela pěkným. A já se mu taky líbila, to bylo poznat. Občas byl úplně v pohodě, občas byl z mé přítomnosti trochu mimo a neskrytě mi čuměl do výstřihu. Potom se začal červenat a zkoušel se chovat jako gentleman. Byl to podivín, občas se choval dospěle, občas jako dítě, každopádně se pořád usmíval. Po cestě si spokojeně broukal a pokusil se mi dát ruku kolem pasu. Nechala jsem ho… Nevadilo mi to.

Mezi trávou a kameny už byla vidět řeka. Nebyla divoká, voda se v ní mlela, ale ne tak, aby mě strhla. Bylo v ní relativně mělko, odhadem by mi voda byla tak po pas. Byla nádherně průzračná a já už se těšila na koupel.

„Bude studená,“ zazubil se Zbigniew.

„Ano, ale včera bylo teplo, tak se snad trochu oteplila. Umyj misky, já se připravím.“ Zbigniew se trochu červenal a evidentně nevěděl, jaký z toho má mít pocit, tak jsem mu jednoduše strčila do ruky košík s miskami a ukázala k řece. Ten se usmál a ochotně šel mýt. Svlékla jsem se a šla k řece, kde ten malý trpaslík myl nádobí.

Byla tma, ale mezi stromy se prodíral měsíční svit, který osvětloval řeku. Šla jsem bosa, jak mě Bůh stvořil, k vodě. Zbigniew si mě všimnul teprve, když jsem vkročila do vody.

„Já…J-já se nedívám!“ vykoktal a otočil se.

„Já ti věřím,“ ušklíbla jsem se. Voda byla na ne zas tak teplé počasí přímo horká. Příjemně hřála, ale přitom byla osvěžující a příjemná, jako by mne hladila…

P.S.: Zde si můžete prohlédnout postavy, vytvořené v dolldivine: http://www.alinecka.estranky.cz/clanky/povidky-alissa/mer-allie-walaria.html. :)

« Předchozí díl

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování