OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 16. kapitola



Mr. Perfect - 16. kapitolaMatteo vezme Emu na romantickou prohlídku městem se zastávkou na dobrém jídle, protože jak se říkává, láska prochází žaludkem, že?
Ať se Vám další kapitola líbí, přeje Sabienna

Postávala jsem před hotelem už pět minut před tím, než mě měl Matteo vyzvednout, protože jsem se nemohla dočkat toho, co si pro mě připravil. Prosadil si, že pro nás dva vymyslí na odpoledne nějaký program a já jsem jen mohla hádat, co by to mohlo být. Pochopitelně se nabízela prohlídka města, když jsem tu zatím byla první týden a kterou jsem sama měla v plánu, protože napříč Janovem se nacházelo nespočet úžasných památek, které stály za vidění a o víkendu jsem na ně měla konečně dostatek času, abych si je mohla projít. Protože jsem netušila, s čím Matt přijde, ustoupila jsem od toho se navléknout do svých oblíbených šatů, které se sem do města tolik hodily, a místo toho jsem na sebe navlékla bílé kraťasy s vysokým pasem a šifonový květinový top s orientálním motivem na tělo, což byl asi ten nejlepší materiál do toho tepla, které zde člověka dennodenně trýznilo do úmoru, jestliže neměl možnost se svlažit v moři nebo bazénu. Na záda jsem si navlékla menší batůžek, do nějž jsem nacpala všechno, co by se na to odpoledne mohlo hodit.

Myšlenkami jsem se při tom čekání toulala u Williama, ke kterému jsem se při tom hovoru ani trochu nezachovala hezky a celkem mě to štvalo. Byla jsem si docela jistá tím, že jsem takhle popuzeně reagovala proto, že jsem se vůči němu cítila provinile kvůli Matteovi. A pak mu hledět do tváře a dělat jako by nic, to bylo zjevně nad mé síly. Moje svědomí to prostě neuneslo, načež jsem se zachovala tak neúměrně celé té situaci, čehož si Will dozajista všiml. Něco takového už znovu nemůžu připustit a rozhodně musím něco udělat s tím, abych neměla takové přehnané výčitky ohledně Mattea, čemuž můžu předejít několika řešeními.

Tak zaprvé, nejefektivnější a nejúčinnější by bylo se s ním přestat stýkat, ale to je jednak neproveditelné, když s ním minimálně v práci musím komunikovat, a taktéž nemám tolik silnou vůli, která by přebila tu touhu mu být na blízku. Další možností by bylo si vsugerovat, že s Mattem jsme pouze kamarádi, asi jako s Enzem, jenomže to bych se nemohla pokaždé rozpouštět jako zmrzlina na slunci, když jsem ho potkala, anebo si přestat myslet, že je to ten nejvíc sexy chlap na světě. To by možná šlo, ale co teda udělat s tím faktem, že mi vyjádřil svůj zájem… Hm, ačkoliv tedy ne přímo vyloženě ten romantický, že? To s tím kamarádstvím by náhodou mohlo projít, zkusím to aspoň. No a poslední možností by bylo nechat věci volně plynout a nechat je čistě jako součástí téhle menší epizody v Itálii, jak jsem již Willovi řekla, v úplně jiném světě a potom se prostě vrátím zpět ke svému běžnému životu a všechno, co se stane tady, tady taky nadobro zůstane. Bože, to zní hrozně! Jako bych si chystala výmluvu pro všechno, co se do konce mé stáže může ještě stát. Anebo co bych si spíš přála, aby se stalo…

Jak jsem byla zahleděna kamsi do dáli, moje přítomné vnímání upoutal typický italský skútr značky Vespa, v rudé barvě s velkým kulatým světlometem uprostřed řidítek a dvěma kulatými zrcátky ve tvaru tykadel, který byl pro Itálii symbolem asi jako pro nás červené telefonní budky nebo poštovní schránky. Skútr řídil urostlý muž, který by postavou odpovídal přímo Matteovi, ale nechtělo se mi věřit, že by na něco takového doopravdy sedl. Jeho bych spíš viděla na nějaké motorce typu Harley nebo Chopper. Jenomže když přede mnou zastavil a sundal si helmu, skutečně na tom pekelném stroji seděl Matteo. 

„No jejej. To, jak se tváříš, mluví za vše,“ okomentoval můj nevěřícný pohled, který jsem férově dělila mezi skútr a Mattea, jenž se nad mým výrazem evidentně bavil.

„Já jen… nenapadlo by mě, že zrovna ty budeš někdy řídit něco takového,“ poznamenala jsem trochu ironicky, ale on se tomu stejně pohodově zasmál. Pak si helmu odložil na řidítka, elegantně přehodil nohu přes a zaparkoval skútr na kraji silnice.

„No v garáži mi stojí Indian, ale říkal jsem si, že na prohlídku městem to chce každopádně tuhle ikonu. Doufám, že jsem tím teď v tvých očích nepřišel o veškerou mužnost,“ utahoval si sám ze sebe, přičemž ale celkem obstojně obhájil to, proč si zvolil tuhle mašinu. Nicméně mě nejvíc fascinoval tím, že fakticky zvolil prohlídku města, na kterou jsem sama myslela. Páni, tak my už máme i totožné myšlenkové pochody, jo?

„Ale ne, té máš pořád i tak až až, věř mi…“ plácla jsem bez zaváhání, jak jsem byla ještě stále trochu ztracená ve svých myšlenkách, ale měla jsem tu automatickou potřebu ho ubezpečit, že mu to na jeho maskulinitě ani v nejmenším neubralo. I na té holčičí motorce to byl stále nepochybný prototyp testosterony nasáklého chlapáka. „No, ehm… ale máš pravdu, že na prohlídku města je tahle mašina jak dělaná… Jsem ráda, že tě to napadlo, vážně. Sama jsem se na to chystala, ale od místního to budu mít přímo z první ruky, a to je skvělý, Matteo. No a my dva na tom skútru, tak to bude jak z nějakého klasického filmu ze sedmdesátek,“ zakecávala jsem to horlivě, abych nedala tolik najevo, že jsem jeho mužnost vnímala snad každou jednotlivou buňkou svého těla, které k sobě on přímo magneticky vábil. Bohužel jsem to tak jako tak moc nevylepšila, protože ze mě padaly další hovadiny. Dívala jsem se přitom jenom na ten skútr, protože jsem ve tváři opět nabírala barvu podobnou tomu skútru. Aspoň s ním budu skvěle ladit.

„Přehled bys měla, bod pro tebe, Whitfieldová,“ ocenil moje znalosti zdejší filmové kultury, kterou nás pochopitelně naočkovala moje mamka, takže jsme neměly příliš na výběr. Ale nakonec se nám to vnucování stalo se sestrou zvykem, který se u mě přehoupl k zálibě.

„A co je jako první na seznamu, pane Tekine?“ chytila jsem se jeho konverzační hry na příjmení, zatímco jsem na něj tázavě hleděla s pozdviženým obočím.

„Takže tedy oficiálně přijímáš moje průvodcovské služby pro dnešní odpoledne?“ přeptal se kontrolně, čímž chtěl nejspíš dodat na významnosti své nynější role, kterou pojal se vší vážností. Stejně mu v očích pohrávaly šibalské jiskřičky, jak si z toho zároveň dělal jen srandu, a mně nezbývalo nic jiného, než se culit jako něčím praštěná.

„S radostí, šéfe,“ odsouhlasila jsem mu a bezděčně jsem se na něj usmála, což mi hned sladce oplatil.

„Nabídl bych ti, jestli bys nechtěla řídit, ale vzhledem k tomu, že si připadám ještě mladej na umírání, tak se toho raději ujmu sám a svezu tě,“ rýpl si do mě zcela nepokrytě, aby opět poukázal na mou notorickou nemotornost, a tak jsem se na něj jen dopáleně zatvářila s pusou značně povolenou a spontánně jsem ho zaťatou pěstičkou praštila do vypracovaného ramene, se kterým to sotva otřáslo.

„Nechám to, s dovolením, absolutně ve tvé režii,“ sykla jsem naoko uraženě, ale pořád jsem se na něj culila.

„V tom případě nás čeká menší okruh po staré části města, kde jsou všechny památky v podstatě v jednom místě nebo poblíž sebe, což znamená, že toho na té mašině zase tolik nenajezdíme. Určitě toho víc nachodíme, takže si klidně připrav krokoměr,“ upozornil mě s hlasem protkaným politováním nad tím, že si příliš jízdy na té motoristické ikoně neužijeme, ale to mě naštěstí nijak netrápilo, i když to znamenalo, že zápřah dostanou naše nohy a v téhle výhni to bude o to víc úmorné. Mně to ovšem tak nějak bylo všechno jedno ve srovnání s tím, že můžu být v jeho blízké a výhradní společnosti, což pro mě bylo daleko hodnotnější, než se seznámit se všemi pamětihodnostmi tohohle historicky význačného města již od dob středověku.

„To vypadá na zábavné odpoledne,“ usoudila jsem kousavým tónem hlasu s notnou dávkou teatrálnosti, aby jednoznačně pochopil, že si dělám jen srandu. Ve skutečnosti jsem se na to těšila jako malá holka na Vánoce…

„Jistěže, se mnou rozhodně. Tak můžeme vyrazit?“ položil mi stěžejní otázku, a když jsem jen nadšeně přikývla, ze zadní části, kde byl úložný prostor, vytáhl stejně červenou helmu, jakou měl i skútr a také moje halenka, takže jsem dokonale ladila. Fakt jak vystřižené z filmu, no ne? Jahodově červenou helmu jsem vřele přijala a narazila jsem si ji na hlavu jako poklici na hrnec, až mi klimbla hlava dolů. Zas jsem moc hrr, měla bych trochu ubrat…

„Vidíš, jak ti to v tom sluší, to se u mnoha lidí nedá říct… Dokonale se vším ladíš,“ poznamenal, když mu díky jeho estetickému cítění neušel tenhle drobný detail.

„No tak to teda… díky?“ houkla jsem s otazníkem na konci a teprve až teď jsem si v té velké helmě jako kýbl začala připadat nepatřičně, až zahanbeně, ačkoliv se toho Matteo snažil tím komplimentem vyvarovat, čímž vlastně zapříčinil pravý opak. Naštěstí s ní budu sedět za ním, takže mě ani neuvidí…

„Možná bys měla uvažovat nad tím, že bys tu helmu nosila raději permanentně, když… no však víš,“ utahoval si ze mě v krátké době již podruhé a já jen žasla nad tím, jak tím upřímným ranním rozhovorem nastal i tenhle zlom, kdy mu nedělalo sebemenší problém si ze mě regulérně dělat šoufky. Sice mě to vnitřně trošku štvalo, protože podobných srandiček jsem si dostatečně užila od Enza, ale přitom jsem věděla, že to také znamená jistý pozitivní krok vpřed mezi námi dvěma, kdy jsme se posunuli do daleko přátelštější roviny, která skýtala daleko větší množství možností…

„Hezký, Matteo, fakt hezký… Jak dokážeš milou lichotku bleskově zabít posměšnou poznámkou. Jen jestli bych si to neměla ještě rozmyslet, čas na to pořád mám,“ zabručela jsem otráveně, když jsem si naoko hrála tentokrát na uraženou já, ale pochopitelně jsem si nic rozmýšlet nehodlala.

„Ale no tak, vždyť ty moc dobře víš, že to chceš,“ zavrněl lákavě a naprosto neodolatelně se na mě usmál, že jsem v okamžiku pocítila značnou slabost v kolenou. Pak na mě rozpustile mrknul a já byla naprosto v koncích, takže jsem se raději pohotově opřela o sedačku skútru a maskovala jsem to za to, že se chystám si nasednout. Jasně, že to chci. Víc než cokoliv jiného...Nebo spíš jeho chci než cokoliv jiného…

„Tak nasedej, nemáme čas ztrácet čas, na seznamu toho máme víc než dost. Jako první zastávka Duomo San Lorenzo,“ popohnal mě, abychom se nezdržovali planým plkáním a mým zasněným zíráním, zatímco ve městě na nás čekalo víc jak dvacet památek, které by byl hřích nevidět, když se zde člověk dlouhodobě vyskytoval. A tak jsem trochu váhavě nasedla, načež mi sám iniciativně chytil obě zápěstí a obmotal mi je kolem svého mohutného hrudníku, abych se měla při jízdě čeho držet. Já jsem se na to jen zakousla do spodního rtu, protože jsem pod prsty a látkou jeho riflové modré košile zřetelně cítila jeho vypracované břišáky, které byly prostě neskutečné.

 

„Abych pravdu řekl, tak už mi docela vyhládlo. Co ty, dala by sis něco?“ staral se o moje blaho, když jsme za sebou měli pět hodin vytrvalé turistické rekreace. Matteo mi ukázal většinu památek ve městě a ke každé mi něco málo povykládal, jak znal velmi dobře jejich historii, když tu žil už dlouhá léta. Hltala jsem přitom každé jeho slovo, ale tak nějak mi unikal ten význam, protože já si spíš vychutnávala především pohled na něj, který byl daleko opojnější než jakákoliv zdejší pamětihodnost. Zrovna jsme se procházeli na mole v Boccadesse, kde bylo plno menších, barevných loděk, které tvořily úžasnou atmosféru společně s letním sluníčkem, vlahým větříkem, šuměním vln a kakofonií nejrozličnějších zvuků od lidí, přes cikády a ptáky, až po dopravní prostředky.

„Rozhodně, já už přímo umírám hlady,“ přitakala jsem ihned jeho návrhu a souhlasně jsem zatřepala hlavou.

„Ochutnala jsi už místní vyhlášený pokrm?“ zjišťoval si, jestli jsem kromě památek nezazdila náhodou i věhlasné pesto Genovese, což jsem přesně udělala. Jenom jsem protáhla pusu směrem dolů, z čehož snadno vypochopil, že jsem tuhle mňamku prozatím nestihla. Jemu se ale i přes mou negativní odpověď naprosto rozzářily oči. „Tak to je skvělý, protože tady v přístavu je jedna malá restaurace, kde dělají to nejlepší pesto alla Genovese, které jsem kdy jedl a ty ho musíš taky rozhodně ochutnat,“ nadchnul se, když mi mohl ukázat něco, co jemu samotnému bylo blízké.

„No tak pojďme,“ vybídla jsem ho, aby mě zavedl do oné restaurace, která byla asi třicet metrů od nás. Sedli jsme si ven na malinkou dřevěnou terasu, nad níž byla natažená bílá plachta, která vytvářela příjemný stín, k dřevěnému stolku, kde na mě celé to prostředí působilo neuvěřitelně pohodovým dojmem. Objednali jsme si ono proklamované jídlo a k tomu dvojku bílého, které vybral Matteo, protože se v tom velmi dobře vyznal, co se k čemu hodilo. I já jsem měla nějaké základy oenogastronomie, samozřejmě díky mamce, ale ani zdaleka jsem neměla tolik zkušeností, že bych si věděla rady ve všech případech a raději jsem to nechávala na ostatních, kteří tomu rozuměli lépe. Posledně Matt nechal výběr také na číšníkovi, ale k tomuhle věhlasnému jídlu neochvějně věděl, co za víno.

„Kde je podle tebe jídlo lepší? V Turecku, nebo tady?“ položila jsem mu všetečný dotaz, aby nestála řeč, když jsme čekali nedočkavě na naše porce, protože můj žaludek hlady hlasitě naříkal. Matteo se nad tím evidentně zamyslel, když se mu mírně svraštělo čelo a mezi obočím mu vyskočila taková mělká vráska.

„Hmm… Tak to je celkem těžká otázka. V každé kuchyni je něco, co naprosto zbožňuju. V tomhle směru jsem asi úplně nestranný,“ prohlásil zadumaně a jeho oči byly nepřítomné, jak se plně věnoval svým myšlenkám.

„A v čem teda nejsi nestranný?“ chytila jsem se ihned toho jeho výrazu, který jistě nezvolil bezdůvodně.

„Asi v podstatě v ničem, akorát… Za svůj domov pořád považuju Istanbul, to je všechno,“ prohlásil smířeně a ležérně u toho pokrčil rameny. Buď nad tím nikdy příliš nepřemýšlel, anebo mu nebylo úplně po chuti nad tím dumat, proto jsem si nebyla jistá, jestli se toho držet dál či změnit motiv konverzace za méně osobní. Jenomže to bych nesměla být tak zvědavá a on by se nesměl tvářit tolik zádumčivě.

„Protože ses musel nedobrovolně stěhovat,“ odhadla jsem celkem snadno, když jsme spolu tohle téma již probírali na té trochu nevydařené večeři.

„Nějak tak… Rodiče se rozvedli a mamka odmítla v Istanbulu zůstat. Chtěla se pochopitelně vrátit sem, protože pro ni je doma tady a já jsem jako dítě musel s ní,“ vyprávěl mi, avšak ne nijak obšírně, jak pro něj ty vzpomínky nebyly úplně radostné, čemuž odpovídaly i ty pohaslé oči. Nicméně kdyby nechtěl, nemusel o tom mluvit a já se o něm hrozně ráda dozvěděla něco víc, takže jsem pozorně naslouchala.

„Musel? Takže… tys chtěl spíš zůstat ses svým otcem?“ přeptala jsem se, jestli jsem ty jeho skoupé útržky pochopila správně, když jsem se snažila číst mezi řádky. Bylo mi jasné, že neměl příliš radostné dětství, proto mě to tak moc nestydatě zajímalo, protože ty dávné zážitky mají přímý vliv na to, kým je dnes.

„No jo… Vždycky jsem měl víc blíž k otci a mamce jsem měl dlouho za zlé, že mě od něj odtrhla. V pubertě to se mnou fakt vůbec neměla jednoduchý, protože jsem ji za to vyloženě trestal a bohužel jsem s tím nepřestal ani když jsem se pak dozvěděl pravdu, protože jsem byl pořád naštvaný na celý svět a na všechny kolem sebe, kterým jsem tím akorát ubližoval. A ubližoval jsem tím i sám sobě, fakt dlouhá léta jsem se choval jako naprostý vůl… Ani nevíš, jak jsem rád, že jsem tě potkal až teď, když konečně dokážu ocenit… třeba tohle. Tuhle chvíli. Celý tenhle den s tebou,“ rozpovídal se o něco zdlouhavěji a ke konci svého monologu už se na mě opět roztomile usmíval, na což se nedalo reagovat jinak než stejným úsměvem.

„Měl jsi důvod být naštvaný na celý svět. Přišel jsi o rodinu tak, jak jsi ji znal, to dopadne na každého,“ vyjádřila jsem mu svoje pochopení, ale on se nad tím pouze pochybovačně ušklíbl a zavrtěl odmítavě hlavou.

„Používal jsem to jen jako výmluvu pro svoje činy a svým způsobem jsem si liboval v tom ublíženém postoji. Ale naštěstí jsem se změnil a… všechno to teď vidím trochu jinak. Jsem za to částečně i vděčný, protože nebýt toho, tak dnes nejsem tam, kde jsem,“ zakončil svůj proslov, kterým mi celkově vlastně neprozradil nic konkrétního, s pozitivní tečkou, kterou jsem ocenila obdivným úsměvem.

„Hmm… No, asi se neříká jen tak pro nic za nic, že všechno zlé, je pro něco dobré,“ přidala jsem k tomu svoji vsuvku v podobě všeobecně známého přísloví a hlavně něčeho, co skutečně v praxi fungovalo.

„Rozhodně,“ přitakal mi naprosto neochvějně, protože on toho byl sám důkazem.

„A tak ty nemáš žádného sourozence? Že jsem tě nikdy neslyšela mluvit o ségře nebo bráchovi.“ Poskočila jsem v našem rozhovoru o kousek dál a ani v nejmenším mi nevadilo, že mluvil zejména on. Alespoň jsem měla o to méně prostoru říct zas nějakou blbinu, že…

„Mám jednu nevlastní sestru, Ismet, ale ta žije právě v Istanbulu se svým manželem. A ty máš sourozence?“ stočil konverzaci opět na mě, abychom se nebavili pouze o něm a já se úplně bezděčně kysele ušklíbla, jakmile jsem si uvědomila, že moje sestra je aktuálně někde s mým snoubencem. Nejspíš u mých rodičů, kde si na mě kolektivně stěžují a hlavně na to, jak se jim málo věnuju.

„Eeehm jo, mám mladší sestru, Valerii, ale… nikdy jsme si spolu moc nerozuměly. Jsme každá úplně jiná,“ naťukla jsem zlehka naše sesterské pouto, čímž jsem také sama za sebe skončila, poněvadž jsem si tím nechtěla kazit dobrou náladu.

„Emilia a Valeria, to určitě taky bude iniciativa vaší mamky, že?" pronesl celkem sebejistě a já se podivila nad tím, že znal moje oficiální jméno.

„Jak víš...“

„Viděl jsem ty papíry kvůli tvé stáži,“ objasnil mi vzápětí, což mě taktéž mohlo napadnout samotnou.

„No jo, jasně… stáž,“ zabrblala jsem nepatrně mrzutě, když jsem sama nad sebou protočila panenky a zároveň s tím jsem se namátkově dotkla čela, kde můj rozum opět zastydl. Nebylo se ale čemu divit, když naproti mně seděl Matteo, ze kterého vyzařovala ta podmanivá aura snad víc, než kdy jindy. Vznášela se kolem něj jako omamný opar, který mě hřejivě objímal a konejšivě uklidňoval v nestřežených chvílích tu mou roztěkanou mysl. Můj zrak oblažoval úžasný výhled na jeho dokonalou tvář, na kterou bych se klidně mohla dívat až do konce dne a stejně bych neměla dost. Nejvíc poutavé byly ty jeho dechberoucí oči, které oplývaly snad nějakou magickou mocí, kdy jakmile do nich člověk jednou pohlédl, naprosto jim propadl. Skrývalo se v nich nekonečné tajemno, bezbřehý klid a znepokojující intuice, díky níž mohl v ostatních číst jako v knížce. A toho jsem se oprávněně obávala, protože já měla co schovávat...

„Náhodou, Emilia je krásné jméno,“ proklamoval svůj názor, který si slyšitelně vychutnal. Ani ne tak proto, aby mě vyprovokoval, ale spíš mohl sám vědomě vyslovit moje plnohodnotné jméno.

„Povolení říkat mi Emilie nikdo nedostane dřív, než mi bude víc jak šedesát, jestli se toho teda dožiju. Ono tohle jméno je jak pro starou bábu, takže ho dřív od nikoho nechci slyšet… Jestli tě to někdy napadne, tak si pamatuj, že pak seš u mě mrtvej muž, bez zaváhání,“ varovala jsem ho bez špetky humoru, protože jakmile přišla řeč na moje jméno, veškeré srandy jsem okamžitě odsunula stranou. Lehce jsem se u toho na něj mračila, aby mě vůbec nebral na lehkou váhu a aby se v žádném případě neopovažoval někdy přede mnou použít celý tvar mého jména. Matteo se ze všech sil pokoušel zachovat podobně vážnou tvář, ale koutky úst mu nezbedně cukaly směrem nahoru.

„Dobře, dobře, beru na vědomí,“ přislíbil mi již v doprovodu tlumeného smíchu, když jsem ho svou drsnou výhrůžkou solidně pobavila, ale asi se mě nechtěl nějak dotknout, když jsem tu kauzu se svým jménem tolik hrotila. „Nepřemýšlela jsi někdy nad tím, že by ses teda nechala přejmenovat, když ti to celé jméno tak vadí? Musí tě tak přece oslovovat běžně velká spousta lidí, když se s tebou seznámí,“ zabředl hlouběji do problematiky mého křestního jména a já se v duchu trochu proklínala nad tím, že jsem s tím vůbec začínala.

„To by mamka asi nepřežila,“ podala jsem jedinou, zásadní překážku, která by stála v cestě úřední změně mého jména, nad nímž jsem v těch nejzoufalejších chvílích svých pubertálních let, kdy jsem za něj schytávala spoustu posměchu a nejrůznějších slovních hříček, skutečně uvažovala. Ještě že jsem tenkrát neměla dostatek právní odpovědnosti, abych to opravdu mohla udělat, protože jinak už bych se jmenovala jinak… Nejspíš Cassandra, která byla tehdy mou nejmilovanější knižní hrdinkou, čímž bych to určitě nevylepšila… „Automaticky se představuju už jako Ema, takže když někdo nevidí mou občanku nebo tak, nemá ponětí, že se jinak jmenuju… eeeh, Emilia.“ Čím delší dobu jsme to rozebírali, tím mi moje jméno bylo protivnější, takže když přišel číšník s dvěma talíři těstoviny přelitými zářivě zeleným pestem a posypanými hoblinkami parmezánu, bylo to pro mě něco jako osvobození.

„Skvěle, konec řečí. Čas na jídlo!“ zvolala jsem úlevně a nedočkavě jsem se vrhla po příboru.

„Tak ať ti chutná,“ popřál mi k mému bezbřehému apetitu, což jsem ocenila zářivým úsměvem.

„Díky, i tobě,“ vrátila jsem mu to nazpět a dokud jako první nesklonil obličej ke svému talíři, tak jsem se od něj nebyla s to odtrhnout, jak mě ten jeho vřelý výraz s jemnou laskavostí v očích naprosto ochromil. Pak jsme se společně dali do jídla, u něhož jsme si stejně nezávazně povídali a bezvadně se bavili, jako bychom byli nejlepší přátelé už přinejmenším celé věky. Cítila jsem se s ním skutečně úžasně a uvnitř jsem si přála, aby chvíle s ním nikdy neskončily, protože trávit s ním čas bylo tak trochu návykové. Po dávkách ho poznávat a odhalovat něco víc, co je za tou pěknou tvářičkou, to mě naplňovalo svým jedinečným způsobem. Přišlo mi to naprosto správné, což byl tragikomický paradox vzhledem k Willovi, vůči němuž to bylo naopak krajně nefér… 


 Teo


 No nejsou ti dva jako dvě hrdličky? Já ani nevím, co k tomu víc napsat. :D Počkejte si na další kapitolu, to bude asi nejlepší rada, jakou vám můžu dát. :D

Moc všem vytrvalým čtenářům ze srdce děkuji! Jste báječní!<3


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 16. kapitola:

2. Sabienna přispěvatel
15.10.2020 [10:21]

SabiennaMay: Toho Willa se Em prostě jen tak nezbaví, ani jen tak nemůže Emoticon což je dobře... kdyby s tím problém neměla, tak by to asi bylo hodně špatný, když si ho chce vzít Emoticon Em je slušná holka, má celkem pevný morální zásady, já si na tyhle typy docela potrpím, asi si tím kompenzuju nedostatek takových lidí v reálném světě Emoticon musím se někdy pustit i do jiných charakterových typů Emoticon
Joo, to s tou Valerií jsem tak hodila do placu, aby se Will doma bez Em moc nenudil, ale ona ještě svou roli sehraje Emoticon ještě se objeví Emoticon

Děkuju Ti moc, May Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Maya666
28.09.2020 [16:11]

Pohodová kapitola před bouří?? Emoticon jsou roztomilí to se musí nechat, ale stále nad Em víří mraky v podobě Willa. A ještě se stále nabízí otázka sestry Val. Emoticon Emoticon no jsem napnutá jak kšandy na pokračování Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!