OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 19. kapitola

03.11.2020 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 693×

V pondělí ráno se mi absolutně nechtělo do práce. Do velké industriální budovy jsem se přibližovala opravdu zdlouhavým tempem, asi jako když se atmosférou plíživě krade nějaký nelibý pach. Vůbec jsem nechtěla čelit Matteovi, se kterým jsem se v sobotu nerozloučila zrovna v nejpřátelštějším duchu. Vlastně jakmile jsem se doznala, že v mých myšlenkách uvízl jiný muž, Matteo se viditelně stáhl a jeho přístup ke mně poněkud ochladl. Pak jsme si docela urychleně šli každý svými cestami, abychom konečně ukončili ten potupný trapas. Zřejmě jsem se ho tím musela dotknout, protože jak sám naznačoval, vnímal z mé strany jakési signály, které tam s největší pravděpodobnosti fakt musely být, jelikož jsem z něj byla od prvního okamžiku absolutně vedle, a které v něm vyvolaly dojem, že o něj mám zájem. Což já vážně nemám, ale… prostě to nemůže být v tom romantickém slova smyslu. To mi jest zapovězeno. 

A také ho nejspíš muselo nějakým způsobem ponížit, když jsem odmítla ten jeho pokus o polibek, s přídavkem toho nepříliš taktního přiznání. Možná to mohlo nějak otřást jeho sebevědomím, které se jevilo velice suverénní, i ohledně mě, a které neovlivnily ani ty mé troufalé narážky na to, že po něm přece nemusí hned toužit každá ženská, která ho potká. Čemuž vnitřně sama fakt nevěřím, protože z něj vyzařuje cosi… nepopsatelného, podmanivě magického, co si získá každé ženské srdce. Jasně, typově nemusí sedět každé, i když je to fakticky atraktivní chlap, ale má to neuvěřitelně uhrančivé charisma, které každou musí totálně sejmout na plné čáře. Někteří mužští prostě takovouhle superschopnost mají. 

Navíc ještě ten včerejší megatrapas s Williamem, kdy bych v tu chvíli fakt raději umřela, než abych se vystavovala jak mě pánbůh stvořil před jeho vykutálenými kamarády, což na mě po vystřízlivění docela ztěžka dopadlo. Momentálně mi to ještě o něco přitěžovalo, a to celé mě velmi vzdalovalo alespoň od průměrné nálady. A celou tu Willovu partičku, která se zcela nepochopitelně rozhodla v neděli na večer jít hrát bridž, nebudu moct vidět přinejmenším tak… po zbytek svých dní, protože jim nedokážu stanou tváří v tvář poté, co mě viděli v rouše Evině, což byla doteď jenom Willova výsada. Pozastavovat se nad tím, že když měli možnost mě zarazit v té naprosto jednoznačné parodii na striptýz, což pochopitelně neudělali, asi nemá nejmenší smysl. Jediné plus to mělo to, že to mně a Willovi pomohlo se opět udobřit. Jako že tenhle víkend stál opravdu za to. Na seznam trapasů a nehod budu mít opět co přidat… Uvidíme, jestli se tohle ještě dá něčím přebít... 

A tak jsem si to do mé dočasné firmy mířila spíš jako na popravu, poněvadž jsem logicky neočekávala, že by se Matteo za jeden den vzpamatoval a jenom tak se přes to přenesl, jestliže se mi povedlo zasáhnout jeho mužské ego, což mnohdy pro muže znamenalo to nejbolestivější zranění. I moje jindy hravé a barevné oblečení dnes odráželo moje neradostné rozpoložení, protože jsem na sebe navlékla černé šaty jen s drobnými žlutými kvítky, jako bych snad za někoho držela smutek. Což je tak trochu pravda, držela jsem smutek za a pro Mattea. A za mě i pro mě…

„No ty se teda dneska tváříš, Emo. Že tys vstávala levou nohou?“ uhodil na mě Enzo záhy, jen co jsem vkročila přes práh studia. Vyjeveně jsem na něj zakoulela očima, protože jsem fakt nechápala, jak se vždycky zničehonic odnikud vynořil a akorát mě vyděsil.

„Špatně se mi spalo, takže se ihned odeberu udělat si kafe,“ konstatovala jsem suše a jakmile mi došlo, že bych současně měla jít udělat čaj i Matteovi, který jsem mu běžně záhy doručovala, tak ve mně hrklo jak ve starých hodinách.

„Pan Tekin tady ještě není, takže mu čaj dělat nemusíš,“ informoval mě pohotově, čímž mi dočista spadl kámen ze srdce. Pak mě ovšem trochu zarazilo, že tu není a pochopitelně ve mně hlodala otázka, proč tu asi není. Jestli to někdo z těhle lidí ví, tak je to určitě Enzo, kterému v tomhle podniku skutečně nic neuteklo. V tomhle počtu lidí to tu byla slušná drbárna. 

„No tak fajn, nebudu… A… nevíš, kde je?“ Moje sžíravá zvědavost mi nedala na výběr, než se takhle nenápadně zeptat. Enzo se na mě akorát ušklíbl s takovým všeříkajícím pohledem, že se přeci jenom starám a v podstatě se mi zas akorát vysmíval do obličeje. Ale já už začínala mít tenhle jeho rádoby provokativní přístup na háku, ačkoliv jsem se mnohdy dělala, jako že mě to děsně čílí.

„Prý má nějaké schůzky ohledně nových zakázek, takže kdo ví, kdy přijde… nebo jestli vůbec,“ sdělil mi jako by nic, ačkoliv se na mě pořád škodolibě culil.

„Tak zakázky, hmm,“ broukla jsem si pod nos, protože mi evidentně jaksi ušlo, že se Matteo zmínil o tom, že by měl nějaké pracovní pochůzky, ale je fakt, že jsme se zrovna tomuhle tématu dvakrát nevěnovali. Přesto jsem si nemohla pomoct a hnedka jsem si to podezřívavě vztáhla k tomu, jak jsem v sobotu Mattea odmítla. Ale na druhou stranu mi bylo poněkud divné, že by kvůli něčemu takovému zazdil svoje pracovní povinnosti. Ale zřejmě je jen nasměroval někam jinam... 

„Potřebujeme je jako sůl, aby se tahle firma rozjela,“ podotkl Enzo zadumaně, když si opět naplno uvědomil, že je tahle firma víceméně v existenční krizi, kterou se Matteo snaží šlechetně zabránit. 

„On se o to Matteo postará,“ pronesla jsem v pevné víře, že je v jeho silách tuhle firmu zvednout zase zpátky na nohy. „Jdu pro to kafe, dáš si taky?“ nabídla jsem mu, že mu taktéž připravím kávu, když už se budu motat u kávovaru, ke kterému jsem se pomalu blížila, zatímco jsem se rozhlížela, jestli někde neuvidím slečnu Biancu, která by mě zcela jistě něčím ihned zaměstnala. Nejspíš nějakými veledůležitými papíry.

„Dvojitý espresso, prosím. A díky,“ využil mé nabídky a poděkoval mi i milým, upřímným úsměvem, načež jsem se opět vlekle odporoučela do menší kuchyňky, kterou tu měli zaměstnanci k dispozici. Stála jsem u toho kávovaru a čekala na to, až se dodělá šálek pro mě i pro Enza současně, protože tu měli super výkonou mašinu, která uměla lepší kafe než v kdejaké kavárně. Vtom jsem si periferně všimla, že se ke mně někdo zezadu přiblížil a opravdu nápadně se to podobalo pochopitelně samotnému Matteovi. Pootočila jsem se, abych se s menším úlekem ujistila, jestli je to vážně on a vskutku ano. Obočí mi vyskočilo překvapeně vzhůru a jen jsem se trochu vyplašeně hlasitě nadechla.

„Ještě jedno espresso a čaj, Emo,“ požádal mě, aniž by mě předtím nejprve pozdravil nebo alespoň slušně požádal, třeba za obvyklého použití kouzelného slovíčka. Nebo alespoň přívětivého tónu hlasu. Nebo milého úsměvu... Mě ale pochopitelně zaujalo, že chtěl to jedno kafe navíc. Uklonila jsem se mírně stranou, abych zjistila, že v jeho závěsu je ta dlouhonohá modelka Alessia, která se momentálně vybavovala s naší firemní modelkou Biancou. Kruci, ty dvě jsou jedna jak druhá…

„J-jistě, čaj a espresso… Za chvíli to bude,“ potvrdila jsem mu jeho žádost a pokoušela jsem se zachovat klid, když Matteovi dělala společnost jedna z nejhezčích ženských, jakou jsem kdy viděla. Ach jo... 

„Fajn, pak nám to dones ke mně do kanceláře, ano?“ instruoval mě důrazně v takových automatických věcech, jako bych byla prostoduchá a samotnou mě to asi nenapadlo. Jenom jsem se pootočila zpět k lince a trochu hořce jsem se nad tím sama ušklíbla, protože tím chtěl kdovíčeho docílit.  No tedy kromě toho čaje a kafe... 

„Jak jinak,“ zahuhlala jsem si sama pro sebe, zatímco on si mezitím v klidu odkráčel pryč. Tak tohle bylo hodně divné, asi ještě o něco divnější, než bych čekala. Zjevně vůči mně zaujal neutrální stanovisko, že odteď jsem pro něj jenom stážistka a toť zhola vše. A tu Alessiu sem třeba přivedl záměrně, když jsem na ni posledně reagovala tak rozpačitě, protože tu novou zakázku mohli probrat v podstatě kdekoliv v terénu, když Enzo říkal, že dneska Matteo nejspíš ani nepřijde. Ale mohl se prostě a jednoduše mýlit. To je fuk, musím si tak jako tak zachovat chladnou hlavu a nenechat se vykolejit tím, že si sem přivedl tu prvotřídní kost a že to nemá žádnou přímou spojitost se mnou…

Během několika minut jsem měla všechny kávy i čaj připraveny a cestou do kanceláře jsem se zastavila za Enzem, abych mu doručila to presso, které si poručil. Koukal zrovna do počítače a dělal že se na to maximálně soustředí, aby nemusel čelit mým kousavým poznámkám, ale přesto jsem si to nemínila odpustit.

„Tak se tu šéf dneska asi ani neukáže, jo,“ sykla jsem, když jsem pokládala podšálek s mini hrníčkem na stůl.

„Takhle jsem to slyšel od Biancy,“ stál si za svým, ačkoliv mluvil sotva slyšitelně, aby to nezaslechla zmiňovaná osoba, a já se v tom nechtěla dál jakkoliv pitvat. Bianca se evidentně znala s Alessiou důvěrněji a mohla mezi nimi probíhat nějaká komunikace, která ani nemusela souviset s prací. „Asi změna plánů. Vždyť je jedno, jestli řeší práci tady nebo někde jinde. Díky za to kafe, Em,“ pronesl jako by nic a v zásadě měl pravdu, jenomže mi pořád v hlavě vrtal ten otravný brouk ohledně toho, jestli to nebyla od Mattea nějaká cílená provokace a jestli náhodou mezi ním a jí něco nevzniká. No i kdyby, mělo by mi to být naprosto jedno, ale kupodivu vůbec není!

„Za málo… Hele, Enzo, co si… co si myslíš o té Alessii?“ vyptávala jsem se na jeho osobní názor, který mě celkem zajímal, čistě z objektivního hlediska.

„Kromě toho, že je to neskutečná kočka?“ rýpl si do mě zcela nepokrytě a škodolibě se mi šklebil.

„Jo, jasně, kromě toho!“ odsekla jsem mu dotčeně, protože jsem si nemohla pomoct a roztrpčovalo mě, že mezi mnou a Alessiou je tak značný rozdíl. Jako že u ní je nepochybné, že je to nádherná žena a řekne si to devadesát lidí ze sta, zatímco já… jsem taková tuctová prostě. Nemám ponětí, proč jsem měla tu potřebu nás porovnávat, protože jsem něco takového jaktěživ nedělala, ale štvalo mě to. Všechno mě to děsně štvalo…

„No kromě toho si nic nemyslím, protože ji neznám,“ řekl obligátně, čímž ze mě tak trochu udělal blbku, načež jsem na něj vrhla velmi pobouřený pohled.

„Měl jsi říct něco v tom smyslu, že je to určitě prohnaná potvora s pavoučíma nohama a vystouplýma klíčníma kostma a že já jsem rozhodně sympatičtější než ona!“ napomenula jsem ho příkře, protože evidentně to svoje údajně vyšší EQ neuměl absolutně používat a byl naopak celkem sprostý a bezohledný. Anebo si užíval svůj singl stav, kdy mohl skutečně říkat to, co si myslel. Tudíž já se ještě hlubší frustraci vyhnu asi jedině tím, když se ho nebudu už nikdy víc takhle blbě ptát.

„To zcela nepochybně, Emo… Raději jim to tam už odnes, než to vychladne a navíc se sem blíží Bianca, takže mazej,“ ukončil naši nesmyslnou debatu a poslal mě do Matteovy kanceláře, kam se mi ale ani v nejmenším nechtělo a možná proto jsem to oddalovala touhle konverzací, která mě akorát o to víc rozhodila. Jen jsem nad tím zakoulela očima, protože dneska se asi všichni rozhodli mi dávat úplně absurdní pokyny. Navíc jsem měla pocit, že si tady stále pletli pojem stážistka a asistentka, protože jsem tu prozatím plnila hlavně funkci podržtašky.

„Nedošel bys tam místo mě, Enzo?“ vypadlo ze mě celkem zoufale a snažila jsem se o ty vůbec nejvíc psí oči, jaké jsem dovedla vytvořit. Evidentně mi to ale moc valně nešlo, protože Enzo na mě vrhl jednoznačně odmítavý, podmračený pohled, ale sotva na pár vteřin, jak měl spoustu práce s programem.

„Já zrovna pracuju na docela složitým výřezu a nerad bych to dělal znovu,“ udal mi patřičný důvod pro to zamítnutí, což bylo zcela oprávněné a pochopitelné. A tak jsem pouze frustrovaně vydechla a rezignovaně jsem se vydala do kanceláře i s menším tácem, abych nehazardovala s tím, že ty vyžádané tekutiny po cestě třeba vycvrndám na podšálky. Ve vší opatrnosti jsem zaťukala na průhledné dveře kanceláře, načež mě Matteo vyzval gestem ruky dovnitř. Dlouhonohá Alessia seděla naproti Matteovi a živě diskutovali o té nejnovější zakázce, kterou nám zadala právě ona, a co už probírali v páteční večer na té párty, než se Alessia poměrně brzy odporoučela pryč. Pak už měl Matteo plné ruce práce se mnou... 

„Myslím, že to je vážně skvělý nápad, když to celé budeš mít na starost ty, Matteo. Takže nebude problém natočit i reklamu? Přece jenom jste grafické studio,“ obávala se Alessia, jestli ten projekt může opravdu celý svěřit Matteovi. Značně neochotně jsem se mezi ně vmísila, abych mohla na stůl položit ten tác.

„Určitě to nebude problém. My jsme součástí té reklamky, vlastnictvím studia v ní mám značný podíl, takže neboj, já se o to všechno postarám a tu zakázku si vezmu na starost se vším všudy. Věř mi, že s výsledkem budeš spokojená, ale samozřejmě spolu budeme každý krok konzulovat a já dohlídnu na to, aby se to celé zrealizovalo podle tvých představ,“ ujišťoval ji Matteo, že tu zakázku naše studio zvládne se vším všudy, což už ani pod naši pracovní náplň nespadalo. Matteo měl ale zjevně zkušenosti nad rámec grafického studia, proto se neostýchal na sebe vzít zodpovědnost za vznik reklamy od jejího počátku až k jejímu konci. 

„Prosím, espresso pro dámu a čaj pro pana Tekina,“ zahuhlala jsem s ústy sotva otevřenými, zatímco jsem každému podávala podšálky až pod nos, ale přesto mi ta určitá dávka podvědomé uštěpačnosti prosákla ven. Nasadila jsem tomu korunu, když jsem se to pokusila vylepšit úsměvem, který byl ale viditelně vynucený, protože se neplánovaně proměnil spíš v křeč.

„Páni! Vy máte tak překrásné a velké oči! Matteo, Matteo, vidíš to?! Kdo to je?“ vyjekla Alessia při pohledu na mě, až mě tím poměrně vyděsila. S trhavým pohybem jsem se narovnala a trochu vyjeveně jsem pohlédla na Mattea, kterého ten Alessiin výlev překvapil podobně jako mě. Ona na mě fascinovaně zírala s roztaženými dlaněmi směrem vzhůru a zírala na mě jako na hotové zjevení. 

„To je naše nová stážistka Emilia Whitfieldová,“ představil mě zaručeně schválně celým mým jménem, ale já jsem se naštěstí udržela a vůbec nijak jsem na to nereagovala, ačkoliv jsem kvůli tomu musela pevně semknout čelisti k sobě a v duchu počítat do deseti. Alessia na mě neustále užasle zírala a já si kvůli tomu začínala připadat solidně nepatřičně, obzvlášť díky Matteovi, jehož intenzivní pohled se mi propaloval pod kůži. Nervózně jsem přešlapovala na místě a začaly se mi z toho dokonce potit dlaně. 

„Tu reklamu musíš zaručeně nafotit s ní, Matte! Lepší modelku bych asi sotva někde v agentuře našla. Ona je úplně jako panenka! Když ji trochu líp nalíčíme, pořádně učešeme a hezky oblékneme, tak bude určitě za hvězdu! Jestli nebude úplně marná před kamerou, tak bych ji využila i v tom spotu, alespoň to bude mít jednotný vizuál než hledat modelku a herečku zvlášť,“ plánovala si Alessia, aniž by třeba nejprve slyšela můj souhlas, ale ona byla nejspíš z těch ženských, které by se po takové příležitosti vrhly s dravostí šelmy, takže totéž předpokládala taktéž o mně. Nemluvě o tom, že mě během svého monologu urazila, ale naštěstí jsem neměla dostatek energie na to reagovat nebo se snad pouštět do nějaké opozice. Chtěla jsem odsud hlavně co nejrychleji zmizet…

„Haló? Já stojím přímo tady,“ upozornila jsem na sebe co nejopatrněji, ale přeci jenom se tu spolu bavili o mně beze mě, a to jsem fakt nemohla vystát.

„A takhle vypadáš fakt skvěle! Taková trochu upejpavka, že? Ale co na fotkách? Jsi fotogenická? Dostaneš ten kukuč i na druhou stranu?“ chrlila na mě Alessia dál a já poněkud nestíhala. Celá tahle situace mi přišla absurdní a já se skutečně nechtěla nechat zneužít pro nějaké reklamní účely, tutově ne pro ty její.

„Chcete vidět nějaký moje selfie?“ pronesla jsem s nepřeslechnutelnou ironií, ale ona se toho viditelně chytila.

„No jistě, dobrý nápad. Ale nepochybuju o tom, že i na fotkách to tam je,“ mlela si pořád to svoje, ale alespoň jsem tu tentokrát nebyla za toho cvoka já, což mě docela těšilo.

„Já ale pochybuju, že… že chci dělat nějakou reklamu. Mně bohatě postačí dělat práci stážistky,“ podělila jsem se s nimi o svůj názor, který doteď ani jednoho z nich příliš nezajímal, a tak jsem se holt musela sama za sebe postavit a právě před těma dvěma mě to neuvěřitelně uspokojovalo.

„Tohle je lepší než práce stážistky,“ smetla Alessia okamžitě můj pokus o vzdor a takovým samozřejmým tónem hlasu, že bych se díky němu pomalu mohla a asi měla začít cítit trapně, když o takovou příležitost nestojím.

„Budeš za to adekvátně ohodnocena, o to se postarám,“ vložil se do toho Matteo, kdybych snad váhala kvůli finanční stránce, čímž mě asi šokoval ještě víc, než ta samotná Alessiina nabídka, proto jsem na něj jen vyvalila oči a pak se jen ukřivděně zachmuřila. Je pravda, že jsme se zase až tak dobře nestihli poznat, ale mohl tušit, že zrovna o prachy mně fakticky nijak zásadně nejde. Matteo pouze několikrát zahýbal rameny nahoru a dolů, jak mi chtěl naznačit, že vskutku nechápe, s čím mám problém, a tak jsem jenom protočila panenky, což mluvilo samo za sebe.

„Ale já nejsem žádná modelka nebo herečka, tohle já neumím,“ pokračovala jsem v logických argumentech, abych jim tu hloupost vymluvila, zatímco Alessia se zdála být čím víc tou svou nabídkou utvrzená.

„To nemusíš umět. Buď to v sobě máš, nebo ne,“ zbagatelizovala další moje pádné důvody, proč by si místo mě měli vybrat někoho jiného, někoho vhodnějšího. Nejraději bych se prostě sebrala, odešla a jala se své vlastní práce, ale takovou drzost a bezohlednost jsem si dovolit pochopitelně nemohla.

„A co třeba slečna Bianca? Ta by to určitě přijala bez zaváhání.“ Chytala jsem se jakýchkoliv stébel, které jsem měla ještě na dosah, poněvadž mě ta představa, že by mě fotil a natáčel zrovna Matteo, nebývale naplňovala hrůzou.

„No kéž by to šlo, ale já si pro tuhle reklamu představuju někoho… přirozenějšího. A tak prostě… ty tvoje oči, ty dostanou každého, věř mi. No ne, Matteo?“ vyzvala Alessia Mattea, aby ji v tom přemlouvání ještě podpořil, akorát si pro to nezvolila úplně ty nejlepší postřehy. Natočila jsem hlavu zase na něj, protože jsem chtěla přímo vidět jeho reakci, která byla kupodivu hořce lhostejná.

„No jo, jo,“ zamumlal a ve tváři měl dokonalý pokerový výraz. „To dostanou,“ dodal záhy, značně štiplavě a mně bylo jasné, že je to očividná narážka na mě, což mi také potvrdil tím, jak se mi ostře zabodnul do těch mých neustále vyzdvihovaných očí. Nicméně já jsem dokázala myslet pouze na to, že se vlastně právě přiznal k tomu, že jsem ho dostala já. I když ono to bylo zjevné z toho, když se se mnou chtěl ještě o něco víc sblížit. A já jsem to celý tak dokonale podělala! Emo, Emo, Emo, kdybys to alespoň nechala zajít tak daleko, abys mohla říct, jestli to za to fakt stálo nebo ne. Jenomže mně moje intuice říkala, že by to za to proklatě stálo, a z toho už by vycouvat asi nešlo… To už bych nedala.

„Já si ale stejně nemyslím, že by tohle byla práce pro mě,“ cukala jsem se, jakmile jsem se trochu vzpamatovala z těch svých protichůdných myšlenek, které mou mysl trápily již několik předlouhých, únavných dní.

„Tak, Emilie… určitě víš, jak na tom tahle firma je a že se ji tady Matteo snaží zachránit. Hledat lidi do reklamy přes agenturu by stálo další peníze, takže… chápeš, co ti tím chci říct,“ nasadila ten největší kalibr, po němž se její návrh už opravdu těžko odmítal, protože tohle zahrála opravdu slušně. Je sice pravda, že k téhle firmě nemám jediný důvod být nějak loajální, když jsem tu pouze na výměnu, ale nechtěla jsem v žádném případě nijak podkopat Mattea a jeho záchranou misi ve firmě, ke které má nějaký citový vztah kvůli své mamince. Znovu jsem ho podrazit prostě nemohla, to by moje svědomí a vina již stoprocetně neustály…Ty dvě vypjaté tváře plné očekávání na mně doslova visely a viditelně netrpělivě čekaly na mou odpověď, která přišla s již druhým rezignovaným povzdechem a bezděčným rozhozením rukou do stran v kapitulujícím gestu.

„No tak teda dobře… Udělám, co bude v mých silách,“ prohlásila jsem bezradně a už teď jsem litovala toho, že jsem na to kývla, přestože jsem v podstatě stejně nedostala ani na výběr.

„Skvěle! Jsem ráda, že si rozumíme,“ ukončila tuhle debatu, která od začátku směřovala přesně do tohohle bodu. Při téhle její panovačné poznámce se mi podivně zkroutila pusa, protože bych ji nato nejraději poslala regulérně někam. Tohle jsou přesně ti lidi, které ve svém životě ani v nejmenším nepotřebuju. A dle Matteových slov ani on ne…

„Ale jistě, porozumění je základem pro kvalitní komunikaci,“ pravila jsem veskrze věcně, ale stejně jsem se zcela nevyhnula jízlivé narážce kdesi v pozadí té poznámky.

„Mně se především líbí ten týmový duch, který tu máte,“ reagovala Alessia s podobným zabarvením hlasu, aby mi to vrátila se vším všudy, ale možná co nejnenápadněji, avšak Matteo nás dvě střídavě pozoroval se značně podezřívavým pohledem, jak si toho napětí mezi námi nemohl nevšimnout. Zatnula jsem pevně čelisti k sobě, abych nepustila ven další nepěkný komentář, který by to mezi námi zase víc vygradoval.

Místo toho jsem zvolila daleko obligátnější odpověď, přestože jsem se opět sarkasmu úplně nevyvarovala: „Ano, Alexander Dumas by měl určitě radost.“ Alessia se na mě nepatrně zamračila a kdo ví proč, třeba že jí chyběla znalost klasické literatury, anebo se jí to prostě nelíbilo, ale Matteo se u toho pobaveně ušklíbl.

„Nebudu vás už dál vyrušovat, navíc mám vlastní práci, takže si nechte chutnat a kdybyste si náhodou rozmysleli, že mě do té reklamy nechcete, rozhodně se zlobit nebudu. Každopádně ale jeden za všechny a všichni za jednoho.“ Kvapně jsem se rozloučila a s vítězným gestem se zaťatou pěstí, kdy jsem Alessii přiblížila onen věhlasně známý výrok, poté jsem se přinutila do co nejmilejšího úsměvu a současně jsem vycouvala od stolu. Matteo mi na odchod zamával, přičemž se u toho tvářil, jako že mu je za mě možná lehce stydno. Jenomže mně bude při točení a focení té reklamy proklatě stydno, takže mu pořád budu ještě dost dlužná.

 Tak jak se zdá, pro Mattea ten víkend byl konečná a odteď hodlá striktně dodržovat vztah šéf - stážistka, což Ema pochopitelně čekala. Jak si myslíte, že mu to dlouho vydrží, než zase podlehne těm jejím očím, které uchvátily dokonce i Alessii? A dovedete si představit Emu, že by skutečně měla stanout před kamerou a natočit reklamu? Naše Ema? :D

Příště přijde menší konflikt, ale ne mezi Emou a Matteem. Ten naopak bude muset opět zasáhnout a vytáhnout Emu z maléru, které ona magneticky přitahuje. 

Moc Vám všem neskonale děkuji! Jste báječní čtenáři, fakt bych nečekala, že tahle telenovela zaujme a bude bavit tolik lidí. :D Ale moc mě těší, že tomu tak je, opravdu! Děkuji! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 19. kapitola: