OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na hraně stínu 5

05.09.2019 (17:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1008×

Anděl smrti

„Je mi jedno, jestli jsi anděl, jsi můj anděl a já tě nepustím.“

(Alexandra Adornetto)

Legrační, jak se váš život může obrátit o sto osmdesát stupňů, aniž byste se o cokoliv snažili. V pátek odpoledne jsem byla prostě jen holka, co se šla s přáteli pobavit do parku. O pár hodin později mě vytáhl z postele cizí chlap, který mi do obličeje vpálil pravdu tak neuvěřitelnou, že jsem si ani nebyla jistá, jestli se mi jí chtělo věřit. Ale i ten největší ignorant světa nemůže před fakty zavírat oči donekonečna.

Můj strýc řekl, že svého anděla strážného zachráním jedině v případě, že v sobě probudím jakousi sílu, kterou mi měl v genech předat můj biologický otec. Problémem bylo, že se nic z toho nepřihodilo a já teď stála před jediným kostelem, který jsem kdy za celou svoji existenci navštívila, s vědomím, že jediné, co můžu udělat, je tam vejít a pokusit se nenechat si nakopat svůj naprosto obyčejný lidský zadek.

Bylo to jasné jako facka. Ať už Camaela unesl kdokoliv, a ať už s tím Lilith měla společného cokoliv, chtěli mě. Jen mě, nikoho jiného. A když se moje šedé buňky vrátily dnes v noci na pár vteřin do chodu, došlo mi, kde se nachází to místo, které jsem ve svých bizarních vizích viděla. Nemohla jsem si to s ničím splést.

„Drží ho dole v kostnici,“ zamumlala jsem a bezděčně si přitáhla džínovou bundu blíž k tělu. Nesnášela jsem to tady – a to nejenom proto, že ani ne za dalším rohem ulice se nacházel dětský domov, kde jsem vyrostla. Nehezké vzpomínky by za jiných okolností hrály prim, ale v hlavě jsem měla podivné prázdno. Takové, že mi dokonce začínaly chybět hlasy andělů, které mi vyprávěly Luciferův příběh i s těmi nejkrvavějšími detaily.

Ucítila jsem, jak se za mě Rhys postavil – tak, aby moje tělo kopírovalo to jeho, zatímco mě jeho ruce objaly kolem ramen a jeho tvář se zabořila do mých vlasů. Teplo, jež mi přejelo po páteři, bylo jen moje a ničí jiné, reagovalo na jeho přítomnost. „Nemůžu jít s tebou dovnitř,“ sdělil mi utrápeně. „Na posvátné půdě hříšníci, jako jsem já, shoří na popel.“

„Myslím, že hřích je relativní pojem,“ opáčila jsem ve snaze odlehčit situaci. Špatné vtipy často uměly alespoň odvést pozornost od vážnosti daného momentu, ale tentokrát jsem i já slyšela, jak naprázdno to vyznělo.

Nevesele se uchechtl. „Cel…“

„Nechci nic slyšet,“ přerušila jsem ho a vymanila se z jeho objetí, abych mu mohla čelit a dodat svým slovům váhu. Jeho oči připomínaly dožhava rozpálenou lávu, vypadalo to, že svoje temné já drží na otěžích jen tak tak. Pravděpodobně jsem byla vždycky hodně padlá na hlavu, ale ještě nikdy mi nepřišel přitažlivější než tady na tom pomyslném prahu spuštění apokalypsy. Pohladila jsem ho po pevně zaťaté čelisti, až mi jeho vousy zapraskaly pod rukama. „Poslouchej mě, Rhysi. Od chvíle, co tě znám, neděláš nic jiného než jen to, že mi zachraňuješ život. To má blíž k ušlechtilosti než k čemukoliv jinému.“

Na rtech se mu zavlnil pobavený úsměv a na pár okamžiků se vrátil ten pokušitelský ďábel zpátky. „I když mám skryté pohnutky? I když budu požadovat protislužbu?“

Nepodařilo se mi zadržet ruměnec, který se mi rozlil po líčkách, tím jsem si byla jistá. A dost možná jsem i chtěla, aby ho zaregistroval. „Protislužba se dá taky popsat různými definicemi. Zvlášť, pokud to druhá strana vnímá zcela dobrovolně. Z právnického hlediska je to nenapadnutelný.“

Jeho prsty se lehce zatřásly předtím, než mi velmi něžně dal neposlušné prameny, co mi vyklouzly z vysokého culíku, za uši. „Buď opatrná,“ vyhrkl dočista seriózně, to tam bylo jeho svádivé škádlení. Zrušila jsem tu vzdálenost mezi námi, abych ho políbila. Usoudila jsem, že co nedokážu zformulovat slovy, musí vyjít z mého nitra jinak. Jen naposledy ho ochutnat a zapamatovat si, jaké to je, když k někomu cítíte něco tak silného a nepopsatelného. Jen naposledy, než všechno shoří v ohni – otázkou zůstávalo, zda v tom pekelném, nebo očistném. Lehce jsem ho zatahala zuby za spodní ret, než jsem se od něj odtáhla a jemu uniklo spokojené zamručení.

„Neudělej žádnou hloupost,“ kladla jsem mu na srdce, zatímco jsem couvala směrem ke vchodu kostela.

„To je tvoje poslední přání?“ zeptal se a jeho hlas podivně zhrubl. Zastavila jsem se až u paty schodiště, když se mi přes nohy převalila hutná, tmavá mlha, a jakmile zmizela, vedle mě se objevila softbalová pálka. Povzbudivě jsem se na svého dárce usmála, než jsem si tu obřadní zbraň vzala do ruky a zkusmo s ní švihla. Vyvážená byla skvěle – a pokud jsem s ní dokázala trefit Satanovu Temnotu, bylo docela dobře možné, že se mi povede fláknout i někoho méně sympatického.

„A jaké je to tvoje?“ odpověděla jsem otázkou.

„Vrať se mi,“ sdělil mi, než ho pohltila tma noci a nechal mě na ulici samotnou. I tak jsem tušila, že nebude daleko. Jen netoužil po tom se dívat na to, jak mizím tam, kam mě nemohl následovat.

Zhluboka jsem se nadechla.

Narovnala jsem se v ramenou a prsty se mi samovolně napjaly kolem rukojeti pálky. Nejspíš bych pro efekt měla schody pomalu vyjít, prát se s každým dalším krokem, protože bylo naprosto očividné, že to bude masakr. Ale v mé neobvykle tiché mysli se usídlily obrazy trpícího anděla dole v kostnici, takže jsem vyběhla ke dveřím, které nikdo nezamknul a dával mi najevo, že se na mě už čeká. Opřela jsem se do nich a čerň vnitřku kostela mě téměř spolkla.

Bezmocně jsem mrkala, doufajíc, že se nějak přizpůsobí můj zrak té tmě, a když se to začínalo konečně dít, obrysy soch mě naopak spíš děsily, než aby mě uklidňovaly. Přesně v ten moment, co se mi podařilo se skoro přerazit o jednu z obrovských lavic rozestavěných v hlavní lodi, cosi zapraštělo a přímo přede mnou vzplanuly dvě obrovské kostelní svíce.

Vykřikla jsem.

Můj jekot se odrazil zkreslenou ozvěnou zpátky a já cítila, jak mi blázní srdce. Bušilo tak, že jsem neslyšela nic jiného. Mlátilo mi do hrudníku, možná ve snaze vzít nohy na ramena – prostě se chtělo zdejchnout a nechat mě v tom samotnou.

Zbabělej orgán.

Polkla jsem a vydala se vstříc svícím, každá stála ze strany od vchodu do krypty, který architekt dost nešikovně nalepil v jedné z vedlejších lodí, hned vedle menšího oltáře se sochou svatého Tomáše. Nevěřícího Tomáše. Teprve teď mi došlo, jak paradoxní je, že zrovna on stráží vstup do kostnice – ve spojitosti s tím, co se mi dělo, to podtrhovalo totálně dokonalou (ne)logiku.

Vytesaný nevidomý obličej mi způsoboval husí kůži, protože jsem měla pocit, že mi čte každou myšlenku. Jako kdyby se mi vysmíval, že jsem nevěřila, že jsou takové věci možné, i když existovaly nezpochybnitelné důkazy.

Opět jsem se zhluboka nadechla, nechala svou vymyšlenou konverzaci s mrtvým světcem na jindy a jala se sbíhat schodiště do podzemí.

Poměrně velká místnost pod kostelní podlahou se, co mi paměť sloužila, mohla pyšnit pečlivě narovnanými kostmi a lebkami stovek lidí. Za ty roky, co jsem ji navštívila naposledy, se výzdoba nezměnila.

Tentokrát někdo zapálil desítky svící, aby osvítil imaginární pódium, na němž se měla odehrát peripetie téhle staré tragédie. Pak už mi zbývala jen ona pověstná katastrofa v posledním dějství a můj příběh bude kompletní.

Prostřední sloup, který držel klenbu, vždycky obalovaly lidské pozůstatky kolem dokola. Teď ne. Lebky se válely kolem něj, po zemi, jako by je někdo vztekle rozházel, a místo nich visel u stropu v těžkých okovech za ruce člověk.

Tedy ne člověk, anděl.

Můj anděl strážný.

Věděla jsem, že je to Camael ještě dřív, než ke mně vyčerpaně zvedl hlavu a podíval se na mě.

I když vypadal zuboženě, v roztrhaných šatech, s modřinami po celém těle, s krvavým šlincem přes hladce oholenou tvář a s ošklivou rudou ránou na boku, kam mu někdo v pravidelných intervalech vypaloval cejch, který jsem pocítila i já na takovou dálku, cosi mi v mysli docvaklo a já ho viděla jinak.

Světlé vlasy mu lehce padaly do nádherných tmavě modrých očí. Zračil se v nich celý vesmír. Úchvatná čerň přicházející noci. Lapila mě a přesvědčila mě v jedné setině vteřiny, že to je on. Spatřila jsem v něm všechnu tu krásu, jíž musel oplývat ještě před pár desítkami hodin. Bojovník tělem i duší.

Cítila jsem.

Veškerou jeho kouzelnou podstatu jsem cítila i v konečcích prstů u nohou. Prostoupila mě a přijala mě za vlastní. Něžná, laskavá záře jeho duše mě přišla přivítat.

„Cel,“ vydechl zlomeně. „Neměla jsi chodit.“

Neodpověděla jsem, rozeběhla jsem se k němu, snažila se nevnímat, jak mi kosti praskají pod nohama, jak jsem se k němu drápala nahoru, ignorovala jsem, že to, po čem momentálně šlapu, jsou vlastně lidé. Vztekle jsem volnou rukou zalomcovala s jeho pouty – tlusté železné okovy byly asi naprosto vědomě vyrobeny tak, aby je nemohla přetrhnout ani supersilná nebeská bytost.

„Hvězdo…“ oslovil mě, když jsem se neúspěšně pokoušela s nimi cokoliv udělat. „Vrať se za Rhysem. Uteč. Nech-“

„Nenechám tě na pospas Lilith,“ odsekla jsem. „Ta mrcha už mi ublížila dost. Nedovolím jí, aby mi tě vzala.“

Jeho horký dech mě pošimral na paži, kam mi, skoro smířeně, vtiskl téměř bratrskou pusu, než si o moji ruku opřel vyčerpaně svoje čelo. „Lilith je potíž, ale ne ta největší. Jde tu o víc. Mnohem víc. Nebe ti pošle někoho dalšího, schovej se do bezpečí.“

„Nechci… nechci nikoho dalšího,“ šeptla jsem a upustila pálku, abych železo na jeho zápěstí sevřela oběma rukama. „Ještě jsem tě nestihla poznat a už by mi poslali náhradu? Ať se jdou bodnout.“

Krátce se zasmál. Znělo to sice, jako kdyby mu někdo do krku vrazil ozubené kolečko - byl to chraplavý, zoufalý smích -, ale stále lepší než nic. Znamenalo to, že ještě dýchá a je při smyslech. „Potřebuju klíč,“ posteskla jsem si.

„Klíč má jen-“

„Klíč mám já,“ přerušil Camaelovu odpověď hluboký mužský hlas prosáklý mocí, která mi zavibrovala na kůži. Prudce jsem se otočila, ale toho, kdo promluvil, jsem nespatřila. Podle směru stál někde blízko jediného vchodu a východu z kostnice, ale dokonale skrytý ve stínech.

„No,“ mlaskla jsem naoko uvolněně, i když se ve mně všechno sevřelo, a postavila jsem se mezi chlápka a svého osobního opeřence, „pak tu máme asi problém.“

„Vskutku,“ odpověděl mi. „Čekal jsem tisíciletí právě na tuhle chvíli.“

„Páni, tak to máte fakt super trpělivost,“ zabručela jsem, co nejvíc drze jsem uměla, ale v hlavě mi to začínalo šrotovat o sto šest – proč by sakra někdo chtěl něco takového? A pokud se k tomu upínal, jak moc zdravého rozumu mu mohlo zůstat? No, moc ne, pokud se ptáte mě.

„Jsi stejně troufalá jako tvůj otec.“

„Víte, tyhle prohlášení se trochu míjejí s účinkem, jelikož já ho ve skutečnosti nikdy nepotkala,“ opáčila jsem úplně klidně.

„Proč jsi tady, dítě?“ zeptal se mě. „Riskuješ toho tolik – a pro někoho, koho vlastně neznáš. Jsi si vědoma toho, že odsud živá nevyjdeš, že?“

„Upřímně? Nepřipadám si zrovna nejpitomější, takže jo, předpokládala jsem, že to asi skončí blbě,“ ujistila jsem ho a oči mi rychle těkaly z místa na místo, protože se moje mysl snažila najít jakékoliv řešení, které by mohlo domnělé kyvadlo osudu přitáhnout na naši stranu.

„Víš vůbec, koho jsi přišla zachránit?“ položil mi další otázku. „Nechala sis od ďábla našeptat jakousi pravdu a nehledala jsi žádné objektivní důkazy, jež by to potvrdily.“

„Camael je můj anděl strážný. Vím to. Nepotřebuju důkazy,“ odsekla jsem trochu vztekle.

„Camael je anděl smrti,“ sdělil mi ten Nikdo.

Cože pěkně prosím?!

„Jsem anděl smrti,“ zopakoval vězněný nezvykle odhodlaně, „a ano, pohybuji se na ostré hraně, která odděluje světlo a stín, kde ty ale nemáš žádnou pravomoc. Pokud Celestina přivítá temnotu v sobě, nevyhraješ, Michaeli. Stejně jako jsi takřka prohrál kdysi. Lucifer ti nedovolí jí ublížit.“

Anděl smrti. A ďábelská Temnota. Vážně jsem nemohla mít lepší bodyguardy.

No, zdá se, že já, Camael i Rhys si budeme muset promluvit. Ale to je diskuze na jinou dobu a jiný čas, je potřeba se pohnout z místa.

Přesně v ten moment do mdlého svitu svíček vystoupil muž, jemuž se ve tváři zračila zloba horší než všech devět kruhů Pekla. Tmavé vlasy se mu kroutily kolem obličeje jako klubko jedovatých hadů. V tu chvíli, co se můj pohled střetl s jeho, se to událo…

Můj otec klečel, s rozervanými zády, jak mu vytrhli křídla, krvácel a téměř se nedokázal zvednout, ruce ho neposlouchaly a podlamovaly se pod ním. A jakmile zvedl hlavu, aby pohlédl na svého bratra – na archanděla Michaela -, ho ten samý muž, jenž teď stál proti mně, z nebes skopl do věčného zatracení.

Dílek skládačky zapadl na své místo a andělé v mojí hlavě se opět rozkřičeli.

„Pusť je ven, Cel,“ zabroukal Camael konejšivě, jako kdyby věděl, co se stalo.

„Tahle lidská holka neví o našem světě absolutně nic,“ odfrkl si opovržlivě.

Mám rodinu plnou magorů. Plnou totálních sociopatů. Můj vlastní otec vedl krvavou nebeskou válku, kterou stejně krvavě potlačil tady přítomný. A další strýc se radši před tímhle vším schoval na Zemi a oblíbil si Queeny.

Proč já? Proč zatraceně já?

„Co ode mě vůbec chcete? A jak si vůbec dovolujete mě soudit? Spikl jste se s Lilith!“ štěkla jsem po něm a hlasy v mojí hlavě uctivě zmlkly, jako kdyby mi chtěly vyjádřit svou účast.

„Kdo si myslíš, že jsi, maličká?“ Jako by odnikud se mu najednou v ruce objevil meč. A ne jen tak ledajaký. Planoucí. Přesně takový, s nímž bývá zobrazován, jak nadobro vyhnal Lucifera z nebes. Nasucho jsem polkla, začínalo tu být horko – a to doslova i obrazně. „Tvůj otec stále nepochopil rozsah toho, co spáchal. Ty jsi to jeho pomyslné poslední stéblo, jehož se jako tonoucí chytá ve snaze se zavděčit našemu Otci. Jakmile zhasneš, definitivně pochopí, co to znamená bolest ze ztráty. A to ho zlomí. Zadupe tu jeho nebetyčnou pýchu do prachu. Konečně se bude kát a prosit o odpuštění.“

„Potom propusťte Camaela.“

Andělovo ne, když mu došlo, k jakému závěru jsem dospěla, se smísilo s Michaelovým smíchem, takže bych ho klidně mohla ignorovat, ale i tak jsem se na něj krátce podívala. Jeho oslnivé vesmírné oči se leskly ledovým vztekem. „To ti nedovolím!“ vykřikl rozezleně můj papoušek a řetězy zarachotily, jak se z nich snažil dostat.

Obezřetně jsem se sehnula k pálce, která trůnila mezi kostmi, a vzala ji zpátky do rukou. Ona i já jsme tušily, že proti hořící čepeli máme šanci asi stejnou jako sněhulák v pravé poledne na Sahaře, ale tady teď nějak už nešlo o mě. Šlo o princip. A o Camaela s Rhysem, takže jsem to prostě nemohla jen tak jednoduše vzdát. Zvlášť, když se mnou Michael nemusel smlouvat a mohl mě popravit na místě. Nepochybovala jsem, že stejně jako ostatní nadpřirozené bytosti měl dar jakési magie, kterou by mi mohl zastavit přísun kyslíku jen pouhou myšlenkou. V můj prospěch hrálo, že archanděl přede mnou se řadil spíš mezi bojovníky a rád řešil spory tváří v tvář. Navíc za mými zády v poutech visel jeden z jeho lidí. Camael byl stále anděl, stále patřil na nebesa.

„Nech Camaela odejít a pak se ukáže, kdo z nás dvou vyhraje,“ provokovala jsem ho a schválně zatočila pálkou.

V jeho volné ruce se objevil drobný klíč. Beze slova mi ho hodil, přijímal moji nabídku, a já se okamžitě dala do odemykání okovů. Camael se na mě téměř zhroutil, když se mi podařilo ho osvobodit. Zakymácela jsem se pod jeho vahou a povedlo se mi ho alespoň posadit, jelikož mu nesloužily nohy. Vděčně se opřel o zeď, u níž ještě před chvílí plandal, a zvedl si mou dlaň ke svým rtům. Políbil mě na její hřbet a vyčerpaně zavřel oči.

Zmateně jsem na něj mrkala. „Běž, Came,“ žádala jsem ho a trhla svou rukou, kterou pořád svíral ve svých prstech, „tam nahoru, pryč. No tak!“

„Je mi líto, Cel,“ zašeptal, „moje nohy mě neunesou a moje síla… je skoro všechna pryč. Zbývá jí málo.“

Michael se za mými zády zle rozchechtal na celé kolo a mně probleskla hlavou vzpomínka, jak z hrudi mého otce předtím, než ho srazil do Nicoty, vysál veškerou jeho Boží milost. Roztřesenými prsty jsem odhrnula potrhanou košili na andělově hrudi a v místech, kde člověku bilo srdce, se ještě hojila velká, zubatá, roztřepená jizva.

„Vypadá to, že jsi prohrála, Celestino,“ pravil posměšně můj strýc.

A já věděla, že jsem přišla příliš pozdě.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na hraně stínu 5: