OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na rozcestí - 2. kapitola



Na rozcestí - 2. kapitolaZačátek prosince, pravá vesnická tancovačka. Honza přichází na to, že slovo Pémák už dávno není jen dětským posměškem...

prosinec 1937

Sálem šumí nejasný lomoz. Mužské i dívčí hlasy se mísí se zvukem harmoniky, houslí, klapotem podrážek na dřevěném parketu plném nerovností a suků. I při tanci Honza rutinně přelétl očima stoly, uspořádané podél zdi. Jen na jednom z nich spočinul pohledem o něco déle. V pravém rohu odjakživa sedávají Zahrádečtí.    

„Dneska jsou nějak zamlklý,“ ozve se za jeho zády známý hlas. Láďa Vondrů, který se i s děvčetem právě přitočil k němu a Dvořákovic Báře.

„Konečně jim došlo, kdo je tady doma,“ ušklíbne se vítězoslavně Honza. Při posledních slovech mimoděk zvyšuje hlas. Od stolu se mu dostalo několika probodnutí pohledem. A jednoho trochu nejistého, patřícímu Willymu Riegerovi.

První z děvčat protočí oči. Mají tohle zapotřebí? Ještě na jaře spolu všichni krásně vycházeli. Vždyť Honza s nimi jezdí na dříví, proboha!

„Je tohle nutné, bráško?“ praví ironicky. Střelil pohledem. Vůbec nic nechápeš! Zahradecký a Hubenovský spolu přeci soupeřej odjakživa! Je to tradice. Tradice, která ve spojení s tou zvedající se vlnou popudlivosti místních Němců nabývá na intenzitě. 

„No Lído!“ přidává se i Láďa. „To si říkáš Hubenovská? To si říkáš Češka?!“

Lída si vymění pohled s Bárou. Oběma je jasné, že odporovat nemá cenu. Mužská ješitnost převlečená za vlastenectví nezná mezí. Raději vtáhnou mladíky zpět do tance. Ti se na sebe zašklebí, ale ani moc neprotestují.

Na Pankráci, na malým vršíčku, stojí pěkný stromořadí…

Před Honzovýma očima se mihne medový cop. Tak tady jsi! bleskne mu hlavou. U stolu ji hledal marně. Celou dobu byla na parketu.

„Ahoj, Anko!“ houkne, když se kolem ní a Güntera Köblera protočí podruhé. Bářin překvapený výraz nevnímá.

Grüss Gott, Hans!“ odpovídá vesele dívka, v hlasu jí hraje stejně pobavený tón, jako v lese. Bezchybná čeština asi dneska není na programu.  

Hande weg, Pémak!“ štěkne ostře Günter. Na Honzově tváři tím vyloudí další úšklebek. Tak ty jsi ukázkovej.

„Ruce?“ ptá se Honza na oko vážně. „Pryč tadydle od Báry?“ podivuje se poťouchle a zvedá ruce teatrálně od dívčina pasu.

Er ist nicht der Pémak. Er ist Hans,“ šveholí Anke, ačkoli jí musí být jasné, že tím přilévá olej do ohně. Na obou stranách. Günterův výraz se ještě víc zatvrdí, Honzův poťouchlý výraz se mění. Pémák. Slovo, které nezřídka používali už v obecné škole zahradecké děti pro ty spolužáky, kteří mluvili česky.  

Ne, on není Pémák. Je to Hans! Jako by snad patřil mezi ně. Andula drzá!

„Já jsem Honza,“ pronese s důrazem na poslední slovo. Nemá v úmyslu s ní vést debatu jako v lese. Říká to vlastně spíš Günterovi, ne jí. Oznamuje. A znovu roztáčí Báru v kole.

Zdálo se mě ze čtvrtka na pátek, že jsem se svou Andulkou spal… pokračuje dál harmonikář Vávra a Honza se k němu přidává. Zcela záměrně při téhle sloce, těchhle verších…

Očima protáčí Bára. Těžko říct, jestli proto, že tuší, jak Honza v duchu překřtil tu novou německou holku, nebo jen kvůli tomu dětinskému chování mladíků na tancovačce. Zahradečtí nebo Hubenovští, Češi nebo Němci. Vyjde to nastejno.

„Vosel jseš,“ řekne, když písnička skončí, a odchází z parketu. Tyhle slovní přetahované vážně nemá zapotřebí.

Na druhé straně místnosti, takřka naproti tomu znepřátelenému, stojí stůl odjakživa patřící mladým Hubenovským. Právě tam míří i Honza. Nechybí tu dlouhán Petr, usměvavá Milka a tichá Lenka nebo trošku nemotora Hubert. A samozřejmě ani Kateřina, třímajíc v rukou několik prázdných půlitrů.

„Co to bylo, bráško?“ Bráško! Oslovení, které si ani jedna ze sestřiček zkrátka nemohla odpustit. Kateřina to pochopitelně odkoukala od Lídy.  

„Zkoumání nepřátelské linie,“ odtušil Honza.

„Samozřejmě…“ přikyvuje sestra, „ale je to nezbytný? Zrovna teď?“ Jako by tu prostě nemohl být klid. Alespoň tady, u nich, kde někdo sotva na vlastní oči viděl státní hranici.

„Právě že zrovna teď…!“ Vlastně si trochu protiřečil. Ještě před Lídou to obhajoval jako tradiční střet sousedících vesnic. Jako třeba Hornoběláci a Dolnoběláci. Ti si zrovna tak nemůžou odnepaměti přijít na jméno. A teď, pro Kateřinu, do toho pro změnu míchal politiku. Ne že by se v ní zrovna dvakrát orientoval, natož aby rozuměl.

„A vůbec s nima nestaháváš dříví, viď, Honzí…“ Honzí. Druhé oblíbené oslovení.

Stejně jako Lída to ani mladší ze sester nechápala. Honzu a Láďu, ani Güntera s ostatními. A už vůbec ne těch pár německých křiklounů, kteří si najednou začali hrát na velké pány. Doma od táty zaslechla, že ten jejich Konrád dostal někde u Varů hezky po čumáku. Dobře mu tak.

Bratrovy odpovědi se nedočkala. Jen mávl rukou.

Samozřejmě, odtušila jeho myšlenky, nech toho, sestři, ničemu nerozumíš.

„Kdybys mi radši pomohl,“ prohodila mimoděk a vyrazila ze sálu. Bylo to takhle vždycky. Při tancovačkách pomáhali všichni tři rodičům v hospodě - Honza občas vytáhl některé z děvčat na parket, Lída zase nikdy nedala košem Láďovi.

Jen Kateřina, kterou podezříval, že tajně doufá, jestli ji v kole konečně neprotočí Petr, většinou celý večer pobíhala sálem s prázdnými i plnými sklenicemi sem a tam.

***

Nejspíš mu to dělaly naschvál. Ani jedna ze sester Smolových se zkrátka neměla k tomu, dojít ke stolu v pravém rohu. Tak dobře, sestřičky. Vlastně mu to vůbec nebylo proti mysli. Zvlášť, když tam teď posedávala i Anka. A když zahlédla, že Honza míří k nim, nasadila už známý výraz jsem nad věcí. Až Honzu napadlo, jestli to není trochu naoko.

„Noch ein Beer?“ prohodil, když dorazil ke stolu. Ozvalo se několik souhlasných Ja. Güntrovo mezi nimi nebylo.

„A ty?“ řekl česky směrem k Ance, bera do ruky prázdnou sklenici od limonády.

Die Limonade. Gelbe.“ Kam se dnes poděla ta tvoje čeština?

Jak si slečna přeje,“ zahlaholil vesele a předváděl úklonu číšníka hotelu Zlatá Praha, když vtom mu sklenici z ruky vyškubla ruka cizí.

HANDE WEG, PÉMAK!“ Tentokrát to znělo ještě jinak. Ostřeji. Výhružněji. A nyní ani Honza, Hubenovský patriot a vlastenec shledávající v tradici soupeřících vesnic cosi zábavného, příliš nechápal. Pochopil jediné. Pémák už dávno není dětský posměšek.

„Proč?!“  

„Sie gehört zu uns!“ Ona patří k nám. Nebo snad jen patří nám? Ironií bylo, že Willy, jediný v hostinci, kdo mohl Anku rodinným právem skutečně mít pod ochranou, mlčel.

Günter, ukazuje Honzovi varovně zdviženou pěst, se s několika dalšími kumpány zvedl od stolu a zamířil k výčepu. Berou to nějak moc vážně. Jako doopravdy moc.

Anka ani Willy je nenásledují.

„Tak já jsem Pémák?“ prohodí řečnicky směrem k nim.

Nein,“ ozval se poprvé za večer Willy, „du ist Hans. 


Se slovem Pémák je trošku potíž. Když mi skutečná rodačka ze Zahrádky vyprávěla předválečné historky, vyslovovala jej jako "Pejmák" a šlo o výraz, kteří na ně, Čechy, pokřikovali němečtí sousedé. Když jsem se pokusila po tomto slově zapátrat, objevila jsem nápadně podobné slovo "Pémák" v příběhu Ing. Jana Fráni, odbojáře z druhé světové války - mělo totožný význam. Našla jsem také zmínku, že též v románu K. Klostermanna, tedy autorovi knih o staré Šumavě, se toto slovo v témže významu vyskytuje, i když zřejmě ne hanlivě.

Na internetu se však lze dočíst, že je může jednat i o označení "českého Němce". A teď, babo, raď...

Já se však držela oněch třech reálných příkladů, použila tu variantu, která zněla více německy, a věřím, že to slovíčko Günterovi padlo na jazyk jako ulité...


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Na rozcestí - 2. kapitola:

7. RenyNew přispěvatel
26.11.2015 [14:04]

RenyNewHanka: Hani! To je paráda! Jsem moc ráda, že tě to navnadilo :))
A těší mě, že se usmíváš, jakmile Anka s "Hansem" (nevím proč, v konečném důsledku mi jméno Hans přijde nějak sympatičtější než Honza :D :D) přijdou na scénu. Snad s tím zase pohnu a je ještě čeká pár takových bezstarostných slovních pošťuchování :).

Díky Hani Emoticon

6. Hanka
26.11.2015 [13:43]

Reny, ten včerejšek mě nějak navnadil, tak jsem se (ano, koečně!) pustila do čtení tvého dílka z historie Sudet. A musím ti říct hned takhle na začátku, že je mi líto, že toho není víc. Skoro už jsem zapomněla, jaký máš skvělý styl psaní, jak dobře se věci od tebe čtou. (Hrozně se těším na tu halloweenskou povídku! :o))

Je vidět, že tohle téma tě zajímá a píšeš se zaujetím. Potřebuješ hodně informací o tehdejší době, proto je dobře, že máš kde čerpat a máš k tomu vztah. :o) A přestože atmosféra je především vážnější, musím se občas usmívat. Hlavně při rozhovorech Anky a Honzy (nebo mám psát Hanse?). :o)

Použiju to hraničářské osvědčené: Dobrá práce! Určitě se k Na rozcestí vrátím, až bude další díl. Tak ať se tě múza drží a nepouští. :oD

5. nesinka přispěvatel
25.10.2015 [2:37]

nesinka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. RenyNew přispěvatel
23.10.2015 [9:35]

RenyNewKate3: To jsem moc ráda, že na tebe dialogy působí reálně. To je pro mě skvělá zpráva :).

3. Kate3 přispěvatel
22.10.2015 [22:20]

Kate3Jé, další kapitola! Emoticon Emoticon Moc se mi líbí ten styl, jakým povídku píšeš, úplně se to hodí a způsob, jakým všichni mluví mi přijde opravdu hodně reálný. Emoticon
Honza a Anke jsou fajn. Emoticon
Těším se na další kapitolu a ja kto celé rozehraješ. Emoticon Emoticon Emoticon

2. RenyNew přispěvatel
22.10.2015 [21:17]

RenyNewPoisson: Vím že je to krátké a také, že píšu s šíleně dlouhými odmlkami. Popravdě s tím příběhem docela "bojuju", i když je to moje milované téma. Sama ze Sudet nejsem, jsem jako Smolovi - "už z vnitrozemí", čtyři kilometry od první pohraniční vesnice - možná proto mě to tolik fascinuje...

1. Poisson admin
22.10.2015 [21:11]

PoissonJsem moc ráda, že jsi napsala další část, jen škoda, že zase tak krátký... Taky pocházím z bývalých Sudet, akorát že ze severu, a sama jsem slýchávala od starších o podobných nevraživostech. A to s i o dost horšími výrazy... Líbí se mi, jak píšeš, a vybrala sis krásné téma, tak doufám, že bude další kapitola co nejdřív! Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!