OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na rozcestí - Prolog



Na rozcestí - PrologAnke Rieger žila v Zahrádce, v Sudetech. Honza Smola v Hubenově, ve vnitrozemí. Dělil je pouhý kilometr, rozcestí U Františka a velká propast dějinných událostí...

zima 2007

Na údolí dolnobělského potoka se snášely sněhové vločky. Pole i louka u cesty ke hřbitovu byly už zcela bílé, jako kdyby je někdo přikryl čistými cíchami. Mezi nimi nevelký černý průvod. Bil do očí jako kaňka tuše na papíře.

Muž na jeho konci snad ani k ostatním nepatřil. Šel až několik metrů za průvodem. Pohled měl zvláštně vzdálený. Vrásky ve tváři prozrazovaly jeho věk, táhnoucí pomalu na devadesát. V jedné ruce svíral hůl, v druhé malý svazek květin.

Průvod se stočil mezi břízy, které rostly kolem hřbitova. I kmeny stromů byly sněhobílé, takže mezi nimi byly černé siluety stále patrné. Pokračovaly dál k šedivým náhrobkům, stoupaly do mírného svahu, když konečně zastavily u novotou zářící náhrobní desky. Byl to ale hlavně nápis s nezvyklým jménem, který ji na první pohled odlišoval od ostatních.

 

ANKE RIEGER

8. 6. 1921 Anischau - 19. 1. 2007 Regensburg

 

Ještě nezvykleji vlastně působila ta místa. Anischau, Regensburg. To druhé, česky Řezno, přeci většina místních znala alespoň podle jména. Německé město, vzdálené přes sto kilometrů od vísky, kde se hrob nacházel. Ale Anischau? Jen málokdo dnes tušil, že se pod tím cize znějícím slovem skrývá tak blízká vesnice. Úněšov. Deset kilometrů.

„Dědo, dědo… dělám teď do školy na takovým úkolu o Sudetech!“ přiběhla za ním v létě vnučka Eliška. Zaskočilo ho to. Tohle slovo, kdysi pro místní kraj naprosto samozřejmé, se za posledních několik desetiletí jakoby vytratilo…

„Sudetech?“ zopakoval její mladší bratr Kuba.

„To bylo pohraniční území v Československu, kde spolu žili Češi a Němci až do druhé světové války,“ objasnilo s notnou dávkou důležitosti děvče. Bylo to trochu úsměvné.

„A Úněšov tam spadal taky,“ dodal on směrem k mladšímu ze svých vnoučat. Eliška souhlasně přikyvovala…

Sudety. Jedno slovo vysvětlující vše. Německý název vsi i to, proč se v Dolní Bělé, jinak docela obyčejné české vísce, konal pohřeb Němky Anke. Rodina Riegerových přitom už víc jak šedesát let v Úněšově nežila. Ani v Zahrádce, kam se před válkou přestěhovala.

„… dyť Hanzelkojc přeci maj barák po Němcích, ne?“ vzpomněl si Kuba na sousedovic Honzu Hanzelku, který mu tuhle superdůležitětajnou informaci nedávno sdělil. Ať už vinou jeho jména nebo příjmení, nikdo mu neodpáral přezdívku Hanz.

„No právě!“ souhlasila Eliška, její vážný tón byl ten tam, „stejně je to ale prča. Hanz má barák po Němcích, ale ani jeden nevíte, co to byly Sudety…“

Pousmál se. Nad přezdívkou kamaráda svých vnoučat a vlastně nad tím vším. Musel své vnučce dát v duchu za pravdu.

Smuteční obřad byl neobvyklý. Čeština, ještě změkčená polským přízvukem místního velebného pána, se mísila s tvrdě znějící němčinou. Jako kdysi.

Lidé začali pokládat smuteční věnce.

Jen muž postával opodál. K ostatním se nehlásil, neprojevoval upřímnou soustrast a květiny stále třímal k ruce. On pamatoval ty časy, kdy býval tenhle hřbitov místem posledního odpočinku jak českých, tak německých obyvatel blízkých vesnic. Kdy v Zahrádce žily všehovšudy tři české rodiny.

Šedesát let. Dlouhá doba. Mladí ve vsi sotva ví, že mezi Zahrádkou a Hubenovem vznikla kdysi zčistajasna hranice, oddělila od sebe rodiny i přátele.

I nepřátele, přiznal si sám sobě. Je pravda, že pod tím slovem, Sudety, byla zejména spousta trápení.

Lidé se začali rozcházet. Muž se konečně vydal blíže k náhrobku. Prostou kytici položil na studenou žulu. Na stuze se rýsoval nápis. Ance Hans. Text v podstatě srozumitelný oběma národům. Je to vlastně paradox. Německé Hans vedle slovansky znějícího Ance. Přitom to bylo přesně naopak. Ale on pro ni byl vždycky Hansem, ona jemu Ankou. Absurdní byla celá ta doba, kdy byli spolu. Nebylo na tom co měnit.

Pohlédl ještě na černobílou fotografii. Byla na ní stará žena s neznámými sněhobílými vlasy, s vráskami ve tváři, a jen ty oči znal. Sedm let se na něho smály i mračily, jednou plakaly…  Co je sedm let v devíti desetiletích? Otáčel se k odchodu. Vtom jej kdosi oslovil.

„Herr Smola? Johann?“ Tuhle obdobu svého jména slyšel naposledy někdy během odsunu. Johann. Ta dívka, která to vyslovila, musela být starší než tehdy Anka, když se s ním kdysi v lesích U Františka přela o oslovení. Tohle byla spíš žena, ne dívka. Ale přesto se mu teď zdálo, jako kdyby byl znovu v tom lese, když měli pauzu mezi staháváním dříví. To byla zima třicet sedm. „Sind sie Herr Smola?“ zeptala se žena znovu, avšak méně jistě. Došlo mu teprve teď, na co se ho vlastně ptá. Samotného jej překvapilo, že ještě rozumí té řeči, tak odlišené od jeho, té řeči, která zní poněkud hrubě a přeci ji má spojenou s něžnou dívčí tváří Anky Riegerové.

„Ja,“ řekl, na víc se nezmohl. Začala mu docházet celá zvláštnost situace. Cizí mladá žena a oslovuje ho jeho jménem.

Stiskla mu ruku a pronesla něco, co bychom do češtiny přeložili jako upřímnou soustrast. Chvíli tápal, než si význam slov uvědomil. Plynně německy už s nikým nemluvil zrovna tak dlouho, jako neviděl Riegerovi. Žena se mezitím otočila k odchodu a nechala jej samotného uprostřed bílé planiny, na níž vyčnívaly jen řady šedě náhrobků. Znovu si v duchu opakoval ta slova, německy i česky, a nemohl uvěřit, pochopit, co se tu vlastně událo. Ta žena přece byla nejspíš z rodiny. On byl vlastně cizí. Čech. O tom mezi ním a Ankou už téměř nikdo nevěděl. Je to přeci šedesát let…

„Dědo, a ty jsi zažil Sudety?“ obrátila se pak Eliška přímo na něho. Ten mírný úsměv v jeho tváři ji překvapil.

Mlčky přikývl.

„A co je na tom k smíchu, dědo?“ nechápala. Sudety, Češi, Němci, válka, odsun – vždyť to byla zlá doba!, běželo Elišce hlavou to, co znala z hodin dějepisu.

„Nic,“ zavrtěl hlavou. Skutečně na tom nic k smíchu nebylo. Doba byla zlá. A dobu dělají lidé…

Jenže to byla taky doba mládí, povzdychl si v duchu. A dobu dělají lidé…

Opodál, u jiného hrobu, postávaly dvě postarší ženy. Obě se dívaly směrem, odkud se vzdalovaly černé postavy. Jedna k druhé pak prohodila:

„Němka, sudeťačka a pohřbená u nás! V Čechách! Kdo to jakživ slyšel? Šedesát let po válce!“

Dozvuk toho zalamentování se donesl až k mužovým uším. Ani jedna z žen si válku nemohla pamatovat. Ani ty Sudeťáky.  

Je to paradox. Všechno to je paradox… 

Otočil se a vykročil k odchodu.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Na rozcestí - Prolog:

5. nesinka přispěvatel
20.09.2015 [1:36]

nesinka Emoticon Emoticon Emoticon

4. RenyNew přispěvatel
31.08.2015 [18:26]

RenyNewKate3: Tvé "wow" je pro mě naprosto ohromující zprávou :). Vážně jsem nečekala, že už prolog takhle zaujme. Musím si dát záležet na dalších kapitolách :). A hádáš správně, přesuneme se na sklonek třicátých let a začneme poodhalovat příběh Honzy a Anke...

3. Kate3 přispěvatel
30.08.2015 [22:45]

Kate3Wow... Emoticon Emoticon Ten příběh je tak... dotkne se srdce, zároveň je tajemný jakoby něco skrýval. Je to zajímavé. Emoticon Jsem zvědavá, jak to máš dál promyšlené a jak se příběh hlavních protagonistů bude vyvíjet dál. Těším se na tu dobu 2. světové války a Sudet a dvou mladých milujících se lidí, kterou vykreslíš. Emoticon

2. RenyNew přispěvatel
30.08.2015 [19:58]

RenyNewRuskaVodka: Moc děkuji za krásný komentář, velmi mě těší, že i na Slovensku může sudetská tématika zaujmout :). Budu se snažit pohnout s dalšími kapitolami...

PS: Do Elišky promítám tak trochu sebe samou a Honza "Hanzelka" má skutečně barák po Němcích a neví, co to byly Sudety...

1. RuskaVodka přispěvatel
27.08.2015 [22:44]

RuskaVodkaAhoj. Emoticon Taaak, na ourstories som prišla po strašne dlhom čase a len tak som si pozerala úvodnú stranu a natrafila som na tento tvoj prológ. Som nadšenec histórie a veľmi ma zaujíma tématika 2. sv. vojny, takže som si hneď tvoju poviedku prečítala. Veľmi sa mi páčila, páčilo sa mi, ako si dokázala vystihnúť atmosféru pohrebu a taktiež sa mi páčil rozhovor medzi dedom, Eliškou a chlapcom. Páčilo sa mi, ako si sa aj tu dokázala vyhrať s gestami a mimikou a tým dokázala čitateľa viac vtiahnuť do deja. Začalo to veľmi zaujímavo a sľubne, takže sa teším na ďalšiu časť. Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!