16.11.2009 (15:00) • Sasanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1050×
"Remusi???"
Chtěla jsem to jméno pronést jako upřímně udivené zvolání, ale hlas mi přeskočil o několik oktáv výš, než je jeho normální poloha, takže to znělo jako výkřik mutujícího puberťáka. Odkašlala jsem si a zopakovala jsem to ještě jednou. "Remusi?" Výborně, napodruhé se mi povedlo promluvit normálně.
Remus mě okázale ignoroval a asi centimetrovou škvírkou mezi zdí a krajem gobelínu pozoroval dění na chodbě. Po chvilce toho nechal. "Filch je v tahu, už můžeme jít." Otočil se směrem ke mě, v jeho obličeji nebyla jediná stopa emocí. Kdyby se aspoň tvářil znuděně, že je se mnou zavřený v tak malém prostoru, odtažitě. Dokonce bych přežila i naštvanost a rozmrzelost. Ale on se netvářil nijak.
"Ne, ne, ne!" Chytla jsem ho za paži dřív než stihl zmizet jako pára nad hrncem. "Když tě tady mám, tak si s tebou hezky popovídám. Pořád mi jenom někam utíkáš a nikdy mi nic nevysvětlíš."
Remus se zjevně nechtěl nechat přesvědčit. "Rád bych, ale asi za deset minut se profesor Arcanson přiřítí do učebny obrany proti černé magii a bude zjišťovat, kdo se ulil tentokrát."
Protočila jsem očima. "Však on to bez nás jednu hodinu přežije."
"Lis, já jsem prefekt!" ohradil se. Dal si pozor aby na slovo prefekt položil velký důraz.
"Když ti tvoji takzvaní kamarádi týrají na chodbách prvňáčky, tak se svým prefektským odznakem moc neoháníš."
Neměl co odpovědět. Srab...
Využila jsem na své straně momentu překvapení a rozhodla jsem se zaútočit plnou parou. "Takže mi teď hezky všechno vysvětlíš. A nechci slyšet pořád dokola to, co už jsem jednou slyšela. Žádný výčitky svědomí. Žádný 'mohl bych ti ublížit, Lis, nejsem pro tebe dobrej kamarád'. Nezajímá mě to. Je mi to úplně jedno. Upřímně je mi naprosto fuk, jestli máš nějakej problém se sebeovládáním nebo s něčím takovým." Aniž bych si to uvědomovala, na konci už jsem hystericky křičela. Vůbec nechápu, proč poslední dobou tak hysterčím. Možná jsem v nějaké formě pubertálního přechodu, nebo je to prostě jen konstelací hvězd. Erupce na slunci a takové ty věci.
Remus mrskl pohledem ode mě k tenkému proužku světla, který vycházel z chodby, a potom zase zpátky ke mě. Nebylo těžké uhodnout jeho záměr. Použila jsem štítové kouzlo a zabarikádovala nás uvnitř. Nebylo cesty úniku. Začaly mě napadat všechny možný věci, který by se daly v té malé skulince dělat, ale rychle jsem je z hlavy vyhnala. Dřív než jsem stihla zrudnout. Lis, ty hovado!
Myslím si, že Remusovi nebylo zas tak úplně proti srsti být se mnou zavřený, protože kdyby mu to hodně vadilo, mohl by můj štít stáhnout. S poraženeckým povzdechem se zády opřel o zeď. "Tak to vyklop, o co ti jde?"
No jo, o co mi vlastně jde? Aby se se mnou bavil, i když nechce? Aby mi začal sáhodlouze vysvětlovat, proč nechce? Proč to vlastně lámu přes koleno? Ještě před půl rokem jsem ho brala prostě jako spolužáka, takový dílek skládanky, který pomáhal dotvářel konečnou podobu celku, ale nebyl naprosto nepostradatelný. Tak proč teď mám pocit, že bez toho Remusova dílku se celá skládačka zhroutí jako domeček z karet uprostřed větrné bouře? Jakoby tvořil nějakou základnu, první stavební kámen...
Všimla jsem si, že pořád čeká na odpověď. Zvedla jsem jeden prst na znamení, že má chvilku vydržet. Snažila jsem se zformulovat dohromady smysluplnou větu (což samo o sobě zaměstnalo můj mozek až přespříliš), která by nezněla přeslazeně, psychopaticky nebo úchylně. Shledala jsem to naprosto nemožným.
Remus pořád čekal. Nohou si pokledával o zem, ten zvuk mi neuvěřitelně lezl na nervy.
Spojila jsem dlaně k sobě a chvilku je sledovala. Potom jsem se zhluboka nadechla. "Víš, jsi můj nejlepší kamarád," začala jsem.
Při těch slovech si odfkl. Když jsem po něm střelila okem, koukal se kamsi na zem. Zjevně mi nevěřil.
"Já to ale myslím vážně!" Snažila jsem se ho přesvědčit.
Ušklíbl se. "Když myslíš."
To nebyl ten můj Remus, kterého jsem měla ráda. Tenhle byl víc arogantní, nepřátelský a úsečný. Nedokázala jsem pochopit, co to do něj vjelo. Choval se jako stará bába v přechodu. Taky něco v jeho výrazu se změnilo, ale nedokázala jsem přesně určit, co. Snažila jsem se prokouknout tu neprůstupnou masku jeho obličeje, která tam nikdy dřív nebyla. Nepovedlo se, jediným vásledkem bylo, že jsem na něj tupě čuměla jako Němec na orloj.
Samozřejmě mu to neuniklo. "Co je?"
"Nic"
"Tak proč si mě prohlížíš jako zvířátko v ZOO?"
To přirovnání mi přišlo legrační. Vždyť se jednou za měsíc mění v takové zvířátko do ZOO, jenom trochu nebezpečnější. Naštěstí jsem se dokázala včas zastavit, abych svoji myšlenku neřekla nahlas, i když jsem se musela kousnut do rtu, jinak by to ze mě samovolně vypadlo. Nejsem si jistá, jestli by ho to potěšilo.
Když jsem se na něj zase podívala, provrtával mě očima naskrz. Nejdřív mě napadlo, jestli nemám třeba na hlavě švába, nebo tak něco. Pro jistotu jsem si prohrábla vlasy, ale nic tam nebylo. Proč na mě tak kouká??? To mi raší na čele druhý nos nebo co? Radši jsem si začala prohlížet podlahu... Fůůůj, teď tam proběhl pavouk!
"Teď jsem zvířátko v ZOO já?" zašeptala jsem směrem ke špičkám svých okopaných bot. Když už jsme u nich, mohla bych si je taky čas od času umýt, jsou dost zablácené.
"Něco takového" řekl Remus. "Hele, můžu něco zkusit?"
"Klidně." Pokud mi nezačne cpát toho pavouka do boty, tak proč ne?
"Tak radši zavři oči."
Zpanikařila jsem. "Tak to ani náhodou, já zavřu oči a ty mi zamotáš do vlasů něco s šesti nohama, nebo rovnou s osmi."
Remus se poprvé od té doby, co se mě málem pokusil zabít, zasmál. "Ty jsi blázen." řekl.
A když jsem se na něj zpod řas podívala, měl obličej tak blízko, jako ještě nikdy předtím.
***
"Ne!" Vykvikla Lily.
"To si děláš pr- " přidala se Kate
"Nebuď sprostá, Kate." přerušila ji Lily
" -ču" dořekla Kate. "Ty ses vážně líbala s Re- "
"Pšt!!" okřikla jsem ji dřív, než stihla říct něco, co jsem nechtěla aby všichni slyšeli. Jinak, abyste byli v obraze - právě jste byli svědky reakce mých kamarádek poté, co jsem jim stručně sdělila veškeré podstatné dění ve výklenku za gobelínem. Seděly jsme v přeplněné společenské místnosti, takže jsem se celou dobu snažila šeptat. A pak by to Kate zkazila takovým výkřikem.
"Ne, nelíbala." opravila jsem ji. "Jenom mi dal pusu, to je všechno. Ne každý si hned okusuje mandle jako ty s tím svým Joshem."
"Ale, přece jenom... Remus?" zašeptala Kate tak nahlas, že se po ní otočilo pár nejblíž stojících lidí. Naštěstí to byla samá malá děcka z nižších ročníků.
"Pšt!" okřikla jsem ji znovu. "Jestli se nenaučíš držet pusu zavřenou, už ti příště nikdy nic neřeknu."
"Však ona by mi to Lily řekla, že jo Lily?" ohlédla se na její křeslo, které ovšem zelo prázdnotou. "Lily? Lis, nevíš kam zmizela?"
"Nevím, asi šla už nahoru." Zvláštní, nevšimla jsem si, že by odešla. "Půjdu se po ní kouknout."
Zvdla jsem se z křesla a šla jsem do ložnice. Věděla jsem, že tam někde Lily musí být, ale rozhodně by mě nenapalo, že ji najdu sedět schoulenou do klubíčka u nohou postele, s tvářema mokrýma od slz.
Přidřepla jsem k ní. "Lily, copak se děje."
Rychle si rukávem osušila obličej. "Nic, všechno je v pořádku."
Protočila jsem oči, to její nic už jsem znala. "Ty mi to nechceš říct, viď?"
Zakroutila hlavou.
"A nepřemluvím tě, abys mi to řekla."
Další kroucení. Bylo mi jasné, že z ní už nedostanu ani slovíčko.
"Tak si aspoň lehni do postele."
Jako poslušná malá holčička se Lily zavrtala až po uši pod peřinu.
"Díky" pípla chvilku předtím, než usnula.
"Za co?" zeptala jsem se.
Odpovědělo mi tiché zachrápání. Taky bych chtěla umět usínat na dálkové ovládání.
Další kapitola
Autor: Sasanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Napotřetí to dokážu!!! 26. kapitola:
"To si děláš pr-... ču!" Ták a teď vás možná trošku nepotěším. Tohle je poslední napsaná kapitola. Neznamená to, že povídka končí, to ani zdaleka ne. Jenom už budete vždycky muset počkat až další díl napíšu, což může v některých případech trvat klidně i dva týdny (když to nejde, tak i déle, ale pokusím se psát co nejrychleji). Snad se vám tahle kapitola bude líbit, mě příjde na můj vkus moc přeslazená, ale to už je věc názoru. xoxo ___ Sasanka
Sdílet
Ale snažím se jich vždycky vychytat co nejvíc...
Ale tohle bych se styděla vydat knižně x) Navíc je to Fan Fiction a to bych vlastně tak trošku porušovala autorská práva
opět skvělé, to se snad ani popsat nedá....vždy jak si potřebuji spravit náladu tak otevřu tuhle povídku.....jsi jediná kdo mě přiměl číst něco s tématikou Potter...takže pořád stojím za stanoviskem vydat knižně
To je nádherné....
