OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nedůvěřuj vzhledu část 1.

10.03.2009 (20:40) • Arya • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2428×

Nedůvěřuj vzhledu

Nedůvěřuj vzhledu

1.

„Vstávej!“ probudil mně něčí hlas..

„Co? Je neděle, As…“ zahuhlala jsem do polštáře…

„Neděle byla včera! Je pondělí!“ otočila mě a já otevřela oči. Byla už oblečená. Blond vlasy rozpuštěné a růžový cancour pečlivě za uchem.

„Nech mně!“ přes moje slova jsem se zvedla.

„Kolik?“

„15 minut.“

Zaklela jsem a když jsme šla do koupelny, zakopla jsem o koberec.

„Připomeň mi, ať ten koberec vyhodím!“ zahuhlala jsem, pokoušejíc si čistit zuby.

„Jistě, Ary.“ vešla do koupelny a vecpala se před zrcadlo též.

„Proč jsi mně nezbudila dřív?“

„Po té včerejší noci? Nevnímala jsi.“ Jistě , jistě.. jak jinak. Rozhodným pohybem, kterým jsme málem shodila skleničku, jsem si vzala hřeben a začala rozplétat své dlouhé červené vlasy. Pečlivě barvené na krvavě rudou.

„Chceš dát učebnice do tašky?“ Ani jsem si nevšimla toho , že je pryč. Soudě,podle toho jak mluvila si právě rovnala nebo nandávala piercing co měla ve rtu.

„Jasně,že jo! Nebo si myslíš, že to stíhám?“ odpovědí byl tlumený smích.

Trhla jsme rukou,když jsem se snažila najít někde svoji černou tužku na oči, ale tu skleničku už jsem vážně shodila.

„Sakra!“

„Neuklízej to..ne teď.“ zakřičela na mně z obýváko-ložnice.

„Dobře,“ opatrně jsem překročila střepy a konečně domalovala svůj obličej.

Vyšla jsem z koupelny, kde Aseine čekala s mojí a její taškou.

„5 minut.“

„Já vím..teda nevím..“ začala jsem zmatkovat a otevřela skříň. Vytáhla jsem černý korzet, punčocháče, sukni a bleskovou rychlostí sem se oblékla. Ani jsem si nevšimla, že dneska nějak moc s As ladíme. Taky měla korzet a sukni. A taky..

„Boty!“

„Máš tady..“ s lhostejným výrazem mi podala mé jehláky.

„Tušila jsem to.“ Obula jsme si je a mírně nevraživě se koukla na koberec za mnou.

„Připravena na den ve víru střední?“

„Ne!“

,,Tak jdeme.“ Čapla jsme svůj starý a černý baťoh a vykročila z pokoje.

Pokoj číslo 66 jediné útočiště na zbývající dva roky střední.

Jen co jsme vyšly na kamennou podlahu chodby, ozvalo se povědomé klap, klap a každý na chodbě se ohlédl.

Jsme totiž známá dvojka aneb Aseine a Arya „Ty divné“.

„První hodina?“ Ano, klasická otázka zmatkářky.

„Dějepis.“ As zaskučela , zatímco já se těšila. Podívala jsem se z okna. Ponurý deštivý Londýn vypadal tak jako vždy. Prošly jsme kolem partičky prvaček, které se otočily a s neskrývaným překvapením na nás civěly.

Je teprve první měsíc. Nemohly jsme zatím potkat všechny. Cestou, jsem zakopla jen jednou a už jsme venku z východního/holčičího křídla školy.

Už,už jsem mířila k mapě v hale , ale As mně zastavila…

„Scc.. dávej si pozor kam jdeš Ary. Dnes trefíme bez mapy..“

Kdo jiný než… Nyana. Stála u mapy jako by jí snad patřila celá škola, a pečlivě vyčkávala armádu svých poddaných. Oblečená jako vždy ,přehnaně barevně.

„Ach..tuhle příležitost si nenechám ujít drahá,“ zašklebila jsem se na As.

„Jdu pozdravit spolužačku!“

Velice vcelku, na můj styl, jsem dorazila k mapě školy a vesele odstrčila milou Nyanu stranou.

Rychle, než stihla zareagovat, díky bohu za intuici, jsem našla dějepisnou učebnu. První patro… Jsem odešla/odeběhla pryč.

„Cos?“ neschopná slova tam stála As a koukala na mně..

„Ary ty jsi ani jendou nezakopla!“

„To ti teda dík…“ se smíchem mě chytla za ucho u baťohu a táhla z haly.

„Dřív než jí dojde , že jí někdo poškodil lak na vlasech musíme zmizet..“

„Ty snad znáš cestu?“
“Jo..ty ne?“

„Před chvílí jsem si ji znovu zapamatovala.“

Vylézala jsem poslední schod, když se z haly spustil výskot a pištění. Zbytek naší třídy dorazil. Jak milé.

„Dějepisná učebna. Vystupujeme..“ As pustila moji tašku a už chtěla otevřít dveře, ale zarazila se.

„Je zamčeno..“

„Jakto?“ Já to samozřejmě, zase nepochopila a snažila se otevřít zamčené dveře.

Rozhlédla jsme se po chodbě a všimla si profesorky na dějepis.

„Aha…“

As se andělsky usmála.

„Proč tě nikdy neposlechnu?“

„Protože nechceš…“

„Ehmm.. Dobrý den..děvčata…“ nejistý pozdrav profesorky je rozhodně lepší než narážky třídy,takže jsme ho přešla s úsměvem.

„Dobrý den.“ pozdravily jsme skoro nastejno s As.

Profesorka otevřela dveře učebny a vešla dovnitř.

Já jí následovala a zalezla do nejtmavšího koutku učebny, As za mnou.

„Kam mám v plánu jít večer?“ zeptala jsem se dost nahlas, až se profesorka ohlédla.

„Nevím.. uděláme obvyklou obhlídku?“ nijak zvláštní věta, ale já přesto pochopila její skrytý význam. A měla jsme pocit, že na chvilku se zase nedržím v lidské schránce.

„Aryo neblbni!“ bouchla mě do žeber As.

„To bolelo!“

„Mně taky!“

Třída se začala pomalinku plnit lidmi. Takový otravní tvorové, kteří by pořád potřebovali ochraňovat. Nechala jsme tyhle myšlenky plavat. Do třídy vstoupil houf 10 holek. Jako naschvál prošly celou třídu a jen co nás míjely ozvalo se hlasité.

„Ccc…“

Já a Rose jsme počkaly až přejdou a pak se spustil u každé výbuch smíchu.

Poté co se jedna partička usadila přišel další houf. Kluků. Ty se rozsadili po třídě, bez nějakého divadélka, ale naše růžové panenky se div nerozplynuly.

Zazvonil zvonek a začala hodina. Byla nudná - látku už jsem uměla, a plná poletujících papírových kuliček, mířených na naší lavici.

„Pst..As..“ šeptla jsem.

„Ano?“ otočila se ke mně a přestlala si hrát s cancourem ve vlasech.

„Vypaříme se?“

„Co vymyslíš tentokrát?“

„Uvidíš. Jenom mě kryj.“

As se rozhlédla po třídě a když zjistila, že všichni mají jiné myšlenky a plány, než koukat směrem k nám, kývla hlavou.

,,Můžeš.“

Začala jsem se soustředit. A kdyby se na mně někdo ohlédl právě teď nevšiml by si moc velké změny, kromě očí. Ty teď tvořila pouze černá plocha. Soustředil jsem se na rozhlas a začala si šeptat.

Výsledek se dostavil. Z rozhlasu se ozvala moje slova.

„Slečny Bernová a Seabelová se dostaví do ředitelny. Okamžitě. Opouštějí školu do konce dne.“

Zvedla jsme se z lavice.

„Paní profesorko, omlouvám se, ale musíme jít.“

Bez toho,že bych se obtěžovala s úklidem věcí jsem vstřelila z učebny a podržela dveře As.

„Co se děje?“ zeptala se jen co jsem zavřela dveře. Větší silou něž bylo nutno.

„Něco se děje v centru…“

Autor: Arya (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedůvěřuj vzhledu část 1.: