OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Není zloděj jako zloděj! - 25. kapitola

27.10.2015 (13:00) • Ronee • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 563×

25. kapitola

„A jsme v prdeli!" zvolala Luci a otočila se k autu.

To ne! Přeci to nemůže skončit takhle! Přeci tohle všechno nemohlo bejt zbytečný! To přeci nejde!

Odkryla jsem si ruce z očí a zadívala se na auto, co zastavilo kousek před námi. Čekala jsem, že s něj někdo vyleze, ale tak se nestalo, místo toho se z prudkostí kobry a rychlostí geparda rozlétlY zadní dveře. 

Vykulila jsem oči a ruce nevěřícně svěsila podél těla. 

„Tak na co čekáte? Naskočte!" zavelel Loganův autoritativní hlas. Když jsme ale stále na jeho slova nereagovalY, jeho hlas se ozval znovu a tentokrát S mnohem větší razancí. „Hned!" zatřepala jsem hlavou tak, jako bych se právě probudila z transu, a šťouchla do Luci. Ta se hned nato otočila a stejně tak jako já před chvíli nevěřícně koukala na auto. „Očekáváte snad nějakou pozvánku?"

„Pojď!" chytila jsem Luci za rameno a rozeběhla se k autu. Mezitím se už stačila vzpamatovat, v rychlosti oběhla auto, vlezla do něj a zabouchla dveře. Stejně tak jsem učinila i já. 

Ve vzduchu se ozvalo ještě několik výstřelů a hlavně hlasitý křik. Logan prudce dupnul na plyn a škubl s volantem. 

„Koukám, že jsem přijel právě včas," otočil se na nás a zazubil se. 

„Jo, právě včas." Strhl volant doprava a tím se vyhnul právě letící kulce. 

Hlavou jsem se sesula na sedačku. „Právě včas."

…

„Chcete pomoct?" zeptal se nás Stev a otevřel dveře od auta. Podívala jsem se na Luci a její koleno, které si po celou dobu, co jsme jeli, pevně držela rukou. 

„Ne, díky, zvládnu to," odpověděla jsem mu a levou rukou si otevřela dvířka. Stev mezitím pomohl s druhého konce auta vylézt Luci. 

„Dobrý?" zeptal se jí.

„Jo, až na to koleno. Spadla jsem a mám ho asi naražený," poskakovala na jedné noze. „Cestou to začalo přicházet k sobě." Stev ji vzal do náruče a opatrně se s ní rozešel ke vstupním dveřím. 

„Opravdu nepotřebuješ pomoct?" ptal se mě starostlivě Logan. 

„Ne, to je dobrý, odnesl to jen loket." Přikývl, chytil mě za ruku, pomohl mi se postavit a zabouchl dveře. Až teď jsem měla možnost se pořádně zadívat na tu věc, ve které nás přivezl. 

„Kde jsi, proboha, sehnal tuhle rachotinu?" podívala jsem se posměšně na dosti ošuntělou červenou Fabii. 

„Auto jsem koupil v autobazaru," odpověděl mi podivně. 

„To tam neměli nějaký hezčí?" Semkl rty a pootočil hlavu k nebesům. 

„Ne," řekl rázně. Zdravou rukou jsem ho šťouchla do ramene. 

„A kam se poděla ta tvoje averze vůči nevkusným a hlavně červeným autům?" Pokrčil rameny.

„Neměl jsem zrovna moc času na to si ještě vybírat barvu." 

„Ok, ok, ale stejně…" napřáhla jsem před sebe zdravou ruku. 

„Nech to plavat, dobře?" řekl a vydal se za Stevem. 

Nechápavě jsem zatřepala hlavou. „Co jsem provedla?"   

…

Jen co Logan odemkl dveře od bytu, hned se z mini obýváčku vyřítila Robova statná postava.

Došel ke mně a prudce mě objal. „No tak, vždyť mě rozdrtíš," snažila jsem se protestovat. On mě ale neposlouchal a stále mě mačkal v objetí. Náhle si mě od sebe lehce odtáhl. 

„Jste v pořádku?" zadíval se pátravě nejdříve na mě a hned nato i na Luci, kterou stále držel Stev. 

„Jo," odkývaly jsme mu to obě dvě současně. Úplně mě pustil a rozešel se do obýváku. 

„Jestli mi někdy někdo řekne, že se při nakupování nemůže vůbec nic přihodit, dám mu pěstí."

„Dovol, abych tvůj úsudek drobátko poupravil, Robe," reagoval na jeho slova pohotově Logan a sedl si na židli. Robert vyhledal jeho pohled a nadzvedl obočí. „Nám…" ukázal prstem na Steva, Roba a sebe, „… by se nic nestalo, ale když pošleš do obchodu ženský, vždycky se něco semele." Stev se rozchechtal a začal Luci pomalu spouštět na sedačku. 

Tak to jsi neměl, hochu. 

„Víte, že si Logan koupil červený auto, které se snad už ani nevyrábí?" V tu chvíli u obou propukl záchvat smíchu. Nevině jsem na Logana zamrkala. 

„On se vám nepochlubil?" zeptal se nás stále se smějící Stev. Logan po něm seknul varovným pohledem. Když jsem to uviděla, pobaveně jsem nadzvedla obočí a sedla si na jednu z volných židlí. 

„To mě zajímá, pokračuj," přehodila jsem si nohu přes nohu. 

„Tak tedy…" zakuckal se Stev, ale nadále pokračoval, „… tady náš krasavec si sice koupil auto, ale ne tohle." Zkrabatila jsem obočí a nechápavě zatřepala hlavou. 

„Počkej, to nechápu."

„No…" Stev se znovu při pohledu na Logana rozesmál, „… koupil si krásný černý Bentley." Luci nadzvedla obočí a pohledem vyhledala Logana krčícího se v židli na druhé straně místnosti. 

„A kde ho tedy má?" zeptala se Steva.

„Právě v tom je ten fór." Stev slavnostně pokynul rukama na Logana. „Ukradli mu ho."

„Co?" vypískly jsme z Luci současně. 

„Ukradli?" ujistila jsem se. 

„Jo, ukradli. Zaparkoval tady před barákem, došel si nahoru pro bundu, a když se asi o deset minut později vrátil dolů, auto bylo fuč." Neudržela jsem se a vyprskla smíchy. 

„To si děláš srandu!" reagovala jsem na jeho slova. „Tobě ukradli auto! A přímo pod nosem!" zvolala jsem a nepřestávala se smát. 

„Taky v tom vidíš tu ironii?" zeptal se mě Rob. 

„Jakou ironii?" zajímala se Luci. 

„No přeci…" rozpřáhl ruce do stran a škodolibě se na Logana ušklíbl, „… zlodějovi ukradli auto!" Začala jsem se smát snad ještě víc než doposud. 

„Já nejsem zloděj!" obořil se na Roba Logan. 

„No, v určitém slova smyslu ne, ale když uvážíme to, že kradeš něco, co by ti lidi za normálních okolností rozhodně nedali, dalo by se o tom spekulovat, nemyslíš?" Lu se znovu naplno rozesmála. 

„Tak to by už snad stačilo, nemyslíte!" zahřměl Loganův hlas. 

„Ale nebuď takový suchar, kdyby se něco podobného stalo nám, ty bys byl ten první, kdo by se na tom dobře bavil," odvětila jsem mu stále se smíchem. 

„A kde jsi teda vyhrabal tu rachotinu?" Luci si z očí setřela slzy smíchu. 

„Ukradl jsem ji," promnul si rukou zátylek. Opětovně jsem se rozesmála. 

„A pak, že nejsi zloděj!"

…

„Volal jsi jim?" ptala jsem se Logana ještě ten týž večer po našem úspěšném návratu domů. 

„Jo, asi před hodinou jsem s ním mluvil," potvrdil mi mou domněnku a potáhl z cigarety. 

„A co?" usrkla jsem trochu kafe a zakousla se do obloženého chlebu. Už jsem sice neměla takový hlad jako po mém návratu domů, ale stejně tu byl.

„Jestli tě zajímá to, jak reagoval na to, když jste mu s Lu pláchly, tak můžeš bejt naprosto klidná, ani slovem se o tom nezmínil." Luci si od Logana vzala jednu cigaretu a hned nato si jí i zapálila. 

„To mě spíš děsí, než uklidňuje."

„Jo, mě taky, ale to je teď vedlejší, souhlasil s výměnou dokumentů za tu dívku, Trevora a Ria."

„Vážně?" zeptala se ho Lu a vyfoukla z pusy oblak bílé páry.

„Jo, on vybral místo a já určil čas," obrátil se na ní. 

„To se mi zdá fér, a kde a kdy se tedy sejdeme?" zajímala jsem se.

„V jedné opuštěné budově nedaleko odsud, zítra v šest hodin." 

„Už zítra?" divila jsem se.

„Čím dřív, tím líp. A navíc, slíbil mi, že jakmile jim dáme ty dokumenty, nechají nás na pokoji." Zívla jsem si. 

„A ty jim věříš?" zamručela Luci.

„Ujistili mě o tom, že nám nic neudělají, a navíc se mi taky dosti škodolibě pochlubil s tím, že čím dřív budou mít ty dokumenty v rukou, tím dřív se můžou zbavit všech důkazů."

„A jak si můžou být jistý, že si nenecháme třeba nějakou kopii?" ptala se ho se zájmem Luci.

„Na to jsem se ho taky ptal, řekl mi, že si můžeme udělat kopií, kolik jen chceme. Hned ten den se totiž pustí do mazání důkazů." 

„Takže jim věříš?"

Típl cigaretu. „Nezbývá mi nic jiného."

…

Logan vypnul motor a bezvládně položil ruce na volant. Ve zpětném zrcátku vyhledal mou osobu. Zaznamenala jsem jeho pohled a ani se nepohnula. Ze mě očima přeskočil na Luci sedící hned vedle něj. Odtrhl od ní zrak a ještě chvíli se koukal před sebe. 

Venku bylo zataženo a pršelo. „Tak co, připravený?" Lehce nadzvedl a zase položil ruce na volant. Pohledem jsem zajela na dvě černá nablýskaná auta stojící opodál. A hned nato i na Roba a Steva v druhém autě hned před námi.

To byla tedy pěkně blbá otázka! Na tohle bych nebyla připravená nikdy!

„Asi jo," řekla Luci. 

„Tak jdem na to." Logan si rozepnul bezpečnostní pás a začal se pomalu soukat z auta. Následovaly jsme jeho příkladu a taky pomalu vystoupily. Vlasy jsem si svázala do culíku, nandala kapuci a rukávy od mikiny si stáhla na dlaně. K našemu malému hloučku se už stihli přidat i ti dva. 

„Tak jdeme," zavelel Logan a vydal se ke hlavní bráně toho starého zchátralého baráku. Došli jsme k železné bráně, pomalu jí otevřeli a vešli na velký pozemek, co se okolo budovy nacházel.

Vážně nemohl vybrat opuštěnější místo, rozhlížela jsem se po starých a vysokých stromech všude okolo. 

Robert došel ke vchodu jako první a otevřel dřevem stlučené dveře. Zastavila jsem se před vchodem do budovy a němě na ní zírala. 

Byla to jednopatrová stavba. Zdi byly postaveny z cihel a ne z dřevotřísky, jak to bylo v této oblasti obvyklé. Už na první pohled bylo znát, že dům má pevnou konstrukci. Jediné, co mi dělalo tak trochu starosti, byla střecha. Zpod tašek na ní umístěných jsem totiž měla možnost vidět už lehce propadlé dřevěné trámy. 

Luci se postavila hned vedle mě a položila mi ruku na záda. Už když jsem se ráno probouzela, neměla jsem z nastávajícího dne příliš dobrý pocit, a nemohlo za to jen to lehátko, kvůli kterému jsem měla celé tělo rozlámané, byl to jeden z těch pocitů, co míváte jen párkrát za život. Taková ta předtucha, co vám říká, že spadne klec, a vy místo toho, abyste se z ní co nejrychleji dostali, ještě netrpělivě přivřete dvířka. 

Stev mě pohladil po rameni a pohledem vyhledal ciferník svých hodinek. „Willou, už je čas." Němě jsem pokývala hlavou a vykročila.

Po pár krocích jsem se ocitla uvnitř budovy. Nadzvedla jsem hlavu a prohlédla děravou střechu. Logan z tašky, co měl přehozenou přes rameno, vylovil baterku a posvítil si s ní na podlahu. V dřevěných parcelách, ze kterých byla podlaha složena, byly škvíry. Udělala jsem pár kroků dopředu a při tom si všimla, že podlaha při dopadu mých chodidel vydávala vrzavé zvuky.  

Logan posvítil baterkou na schody vedoucí zřejmě do sklepa. Skrz světlo jsem měla možnost vidět vznášející se zrnka prachu. Světlo z baterky dopadlo na otvor, kde se dříve nacházely dveře. Soudila jsem z těch pantů přibitých po straně. Ucítila jsem lehký vánek a očima vyhledala dvě vysklená vysoká okna. Jedno z nich halil ošuntělý a špinavý závěs. Vešli jsme do další rozlehlé místnosti. 

„Jdete právě včas." Otočila jsem se po zvuku těch slov a zaznamenala osobu, kterou halil černý stín. 

Muž se k nám začal pomalu přibližovat a já začala rozeznávat jeho rysy. Ta ostře řezaná brada, dlouhý krk, malé zapadlé oči, vlasy sestřižené do vojenského účesu. Hned mi bylo jasný, o koho šlo. 

„Jerrede," předběhl mě Logan při vyslovení jeho jména. Jerred se k nám dostal už tak blízko, že jsem měla možnost vidět jeho arogantní úšklebek. 

No, možná mi v tom i tak trochu pomohlo to světlo z oken, co dopadalo na jeho osobu.

„Máte to?" byla jeho první otázka. Logan vytáhl z tašky štos papírů a podržel je před sebou.

„Jo, a vy?" Jerred se otočil za sebe a zavolal. 

„Tony!" Moje oči si už stačily přivyknout šeru v místnosti natolik, že jsem byla schopna za zády Jerreda spatřit čtyři vysoké muže. Dva z nich mi byli povědomí. Jeden muž, zřejmě Tony, se odlepil od zdi a došel k Jerredovi. 

„Ano, šéfe?" zeptal se ho. Byl vysoký, svalnatý a černovlasý. 

„Přiveď sem, prosím tě, naše drahé přátele." Tony přikývl a ztratil se v místnosti za námi. Jerred máchl rukou, a to se k němu už pomalým, ale dravčím krokem rozešli i ti zbylí tři muži. Zastavili se kousek za ním a měřili si nás zvláštními pohledy.

Nastalo napjaté ticho, které ale přerušil Stev, když se jednoho z dotyčných mužů zeptal: „Co ruka?" Muž přimhouřil oči a pohledem vyhledal svou zafačovanou dlaň. Něco zachrčel a chtěl vykročit, ale Jerredova dlaň, co se včas objevila před jeho očima, ho nakonec zastavila. 

„Ne," řekl a tiše mu něco zašeptal. Mužovo statné tělo se po slovech, co mu řekl, naprosto uvolnilo.

„Hej! Nestrkej do mě!" zakřičel Trevor, co se z rázu objevil před námi. Podvědomě jsem udělala dva kroky kupředu. Tony na něj namířil pistolí a to mě taky donutilo zařadit se zpět do řady.

No tak, Willou, to zvládneš! Už jen chvíli a budeš u něj! povzbuzovala mě Karkulka. To bylo snad poprvé, co mi její slova pomohla.

„Zmlkni!" sykl a prudce do Trevora strčil, až málem spadl. Natáhla jsem dlaň a o chvíli později ji zase nechala nehybně klesnout k boku.

To zvládneš! řekla mi znovu Karkulka.

„Ses špatně vyspal?" otočil na něj Trevor v rychlosti svou hlavu, ale než mu chlápek stačil vůbec odpovědět, už klusal dál. Spatřila jsem tu dívku a Ria. Šli kousek od Trevora. Všimla jsem si, že všichni tři měli svázané ruce za zády. Tony jim pistolí pokynul, aby se zastavili. 

„Tak, tady je máte, a teď ty dokumenty," otočil se na nás zase Jerred. Pohledem jsem se trochu déle, než jsem původně chtěla, zastavila na Trevorově tváři.

Bože! Byl samá modřina, ale v pořádku. Ze srdce mi spadl obrovský kámen. Trevor si všiml mého pohledu a rty naznačil, že to bude dobrý. Doufala jsem, že má pravdu.

„Nejdříve je pustíte." Jerred se podíval na trojici mužů, stojící za ním. 

„Měl bych je pustit?" zeptal se mužů. Ti na jeho slova nijak nereagovali a myslím si, že to on i chtěl. Ukazováčkem pravé ruky si poťukával po rtech. „Tak jo," máchl prudce rukama. „Co byste říkali takovému menšímu kompromisu?" zajímal se. 

„Jakému kompromisu?" reagoval na jeho slova okamžitě Robert.

„No, řekněme, že bych vám vydal dva z nich…" rukou ukázal na Ria, Trevora a tu dívku, „… a toho třetího, až mi zase vy dáte ty dokumenty." Bylo vidět, jak Logan váhal. „Ale no tak, větší kompromis jsem snad ani navrhnout nemohl," přimhouřil oči a škodolibě se zaksichtil. 

„Dobře tedy," řekl nakonec Logan. Jerred bradou kývl na jednoho z muže a ten na jeho pokyn rozvázal Trevorovi a Riovi ruce. Trevor se v rychlosti vydal mým směrem.

„Jsi v pořádku?“ objala jsem Trevora kolem pasu a hlavu mu položila na prsa.

„Já jsem v pohodě a ty, andílku?“

„Jo,“ odkývala jsem mu to s obličejem stále zabořeným v jeho bundě. Bože, jak mi chybělo to oslovení „andílku“.

„Ne, počkat!" ozval se Riův hlas. Nepatrně jsem se odtáhla od Trevora, abych viděla, co… Rio stál stále vedle Jerreda a snažil se dostat k té jeho blondýnce.

„Pusť ji!" zakřičel na dotyčného muže. Ten se mu jen vysmál do obličeje a obmotal blondýnce ruku kolem krku. Rio se po něm ohnal pěstí, ale chlapíkovi se povedlo uhnout a zasáhnout Ria do obličeje jako první. 

Přišlo mi to tak, že se Rio jeho ráně nesnažil ani nějak zvláště vyhnout. Dopadl na kolena, zakašlal a sáhl si do pusy. Vyndal si z ní vyražený zub a stiskl ho v dlani. 

„Nechte toho!" zakřičel Jerred. Ke klečícímu Riovi se v momentě postavil jeden z mužů. Chytil ho za límec od bundy a vytáhl na nohy.

„A teď ty dokumenty!" zakřičel znovu Jerred, když k nám Rio pomalu doklusal. Logan podzvedl ruku, ve které svíral ty papíry, a udělal asi tři kroky k němu. Jerred mu je ani ne mrknutím oka vytrhl z ruky a podal je muži, co stál kousek od něj. Muž je od něj beze slov přijal a vytratil se z místnosti. Logan zacouval zpátky. 

„Pusťte ji," pravil Rob s mrazivým klidem. Jerred se otočil na své muže a hlasitě se rozesmál. Místností se začalo rozléhat tleskání. 

„Bravo… bravo… bravo…" Zkrabatila jsem obočí a očima vyhledala zdroj toho zvuku. Ozval se melodický smích. „To jste si vážně mysleli, že vás nechám jen tak odejít?" zeptal se nás postarší muž, co došel k Jerredovi a položil mu dlaň na rameno. Jerred zpod bundy vytáhl zbraň. „To jste vážně až tak naivní?" přestal se smát. „A mysleli jste si, že budu ignorovat všechny ty problémy, které díky vám mám?" znovu se zasmál a namířil pistolí na Logana. 

„Budu hádat, Drake Harrisen?" zeptala jsem se ho. Přimhouřil oči a usmál se. 

„Líbíš se mi, jsi chytrá, škoda, že tě budu muset zabít."

„A k čemu byla tedy ta hra před chvílí?" zeptal se ho z odporem Stev. Harrisen pokrčil rameny. 

„Bylo zábavné dávat vám naději, nic víc v tom nehledej." Ruku jsem opatrně položila na Trevorovo rameno. Podíval se na mě a nakonec i objal. 

„To bude v pořádku, andílku," zašeptal mi do ucha. Přikývla jsem. 

„Kde jsi přišel k těm modřinám?" prstem jsem mu přejala po modré tváři.

„Na to ti odpovím, až se odsud dostaneme." Slabě jsem se usmála. Jestli se odsud vůbec dostaneme.

„Au!" ozval se táhlý bolestný zvuk. Odpoutala jsem se od Trevora a zadívala se na chlápka, co ještě před nedávnem držel tu blondýnku a teď si mnul dlaň, do které ho kousla. Dívce se podařilo vyklouznout z jeho pevného stisku. Muž po ní hmátl rukou a chtěl ji čapnout za rameno, ale nepodařilo se mu to. Blondýnka se bleskurychle přesunula až k nám, přesněji řečeno do Riova náručí. Muž se za ní chtěl okamžitě pustit, ale Harrisen ho v momentě zastavil. 

„Nech ji," sledoval dívku, co se k Riovi tiskla tak silně, jako by na tom snad záležel její život. Rio ji jednou rukou objal a tou druhou uvolnil provazy na zápěstích. „Aspoň je budu mít všechny hezky pohromadě. Tak, má někdo z vás poslední přání?" projel náš hlouček očima. Při pohledu do jeho očí jsem se zatřásla a přimáčkla k Trevorovi. Jeho pohled byl tak chladný.

„To přeci není nutné," ujišťoval ho Logan. Harrisen se znovu zasmál a zadíval se na chlápky za sebou a Jerreda. Všichni si zpod bund vytáhli pistole a začali na nás mířit. „Ale no tak, odložte ty zbraně, jsme přeci dospělí lidé a dokážeme se mezi sebou rozumně domluvit," pravil Logan. Jeden z mužů udělal krok k nám a vystřelil. Ucukla jsem. Kulka se zastavila v podlaze kousek od nás. Všichni se na povel zasmáli našemu leknutí. Trevor mě objal ještě pevněji.

„Jo, jedno bych měl," odvážil se jako jediný z nás promluvit Rio, který k sobě stále jednou rukou tiskl rozklepanou dívku. 

„Á, nepovídej, vážně?" hrál překvapenýho Harrisen. 

„Jo," odpověděl mu Rio stručně. 

„Tak sem s ním, uvidíme, co s tím budeme moc udělat," promnul si dlaně. 

„Kolik je hodin?" vyslovil Rio otázku, kterou rozhodně nikdo z nás nečekal. 

„Cože?" Harrisen zkrabatil obočí a vrhl na Ria nechápavý pohled, co se ale ani ne o chvíli později proměnil na vědoucí. „Á, už to chápu, tak ty bys rád věděl, v kolik hodin zemřeš?" promnul si bradu palcem a ukazováčkem. „Ale co…" pokrčil nakonec rameny „… když je to tvé poslední přání, budiž," povytáhl si rukáv saka tak, aby viděl na své hodinky. „Musím ti ale říct, že jsi mě velmi překvapil, čekal jsem od tebe spíš něco v tom znění jako: ušetři aspoň je." Harrisen pohledem vyhledal ciferník svých zlatých hodinky na zápěstí. „Je přesně 18:11." 

„Ne," pravil Rio. 

„Cože?" zeptal se ho zmateně Harrisen. 

„Ne, nechci to vědět kvůli tomu, abych věděl, v kolik zemřu," vysvětlil mu Rio.

„A proč tedy?" zeptal se ho váhavě Harrisen. Rio pohledem vyhledal své rozbité hodinky na zápěstí a hned nato rozevřel i dlaň, ve které držel blikající zub. Vykulila jsem oči. 

„Přesně před pěti minutami…" Uslyšela jsem šum a něco jako dusot nohou? A nebyla jsem zřejmě jediná. Ty muži, co stáli za Jerredem a Harrisnem, se začali zmateně ohlížet po místnosti, do které se během chvíle vřítila tlupa chlapů.

„FBI! Odhoďte zbraně, dejte ruce za hlavu a klekněte si!" zakřičela skupinka asi deseti mužů, co v rukách pevně svírala nabité zbraně a párkrát s nimi vystřelila do prázdna. Všichni s výjimkou Jerreda je okamžitě poslechli, odhodili zbraně, klekli si a ruce dali za hlavu. Muži k nim přišli a připoutali je.   

„Odhoďte tu zbraň!" zakřičel jeden z mužů na Jerreda, co měl v ruce stále svou pistoli a vyděšeně hleděl na Ria. Tak tohle byl ale opravdu pohled pro bohy.

„Jsem dal signál…" Rio hlavou kývl na muže v černých oblecích, helmách a neprůstřelných vestách. „Aby sem vtrhli," řekl vítězoslavně. 

„Odhoďte tu zbraň!" zakřičel opět ten muž. 

„Ne!" zavřískal Jerred, rozkročil se a namířil pistolí na Trevora.

„Stůjte! Nebo ho zastřelím." Rukou jsem křečovitě sevřela Trevorovu dlaň. On mi můj stisk opětoval. 

„Odhoďte tu zbraň!" zvolal opět ten muž. 

„Nemáte šanci utéct, jste obklíčeni!" 

„Ne!" zakřičel znovu Jerred. „Nepůjdu do vězení. Slyšíte, já nepůjdu do vězení!" 

„Položte to!" přikázal mu. 

„To se radši zabiju! A vezmu sebou i jeho!" zhnuseně se zasmál, podíval se na Trevora a vystřelil.

Chtěla jsem před tu kulku skočit, ale náhle jsem v té budově stála úplně sama. K očím jsem si podzvedla svou dlaň, kde jsem stále cítila to teplo vycházející z Trevorovy dlaně. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nikde nebylo ani stopy po někom dalším. A pak mi to náhle došlo. Mým tělem projel ten nejsilnější a zároveň nejdivnější pocit deja-vu, co jsem kdy zažila. 

Tohle se už stalo, uvědomila jsem si opožděně hned poté, co se kinosál, ve kterém jsem se nacházela, vypnul a zhasnul. 

Křečovitě jsem zavřela oči a zase je otevřela. 

Uvědomila jsem si, že se už nenacházím na tom místě, kterému jsem říkala kinosál. Pohledem jsem nevěřícně pozorovala, jak se začalo všechno kolem mě bortit a blednout. 

Do očí mě udeřila prudká bílé záře. 

Překryla jsem si oči rukama a dopadla na kolena. Byla jsem unavená. Lehla jsem si na zem a zavřela oči.

Tak unavená.

Snažila jsem se nemyslet a prostě jen tak ležet, ale nešlo to. Do uší mi sem tam pronikl křik a sirény. Nechtěla jsem nic cítit, nic vnímat. A tak mi nezbývalo nic jiného, než vypnout všechny své smysly a doufat, že to brzy přejde. 

Tento můj pocit letargie však netrval příliš dlouho. O malou chvíli později jsem díky zimě, kterou jsem cítila, opět procitla. 

Chtěla jsem otevřít oči a podívat se, proč tomu tak bylo, ale nešlo to. Ještě jednou a tentokrát z větší razancí jsem se do toho opřela. Na výsledku to ale stále nic neměnilo. Do uší mi sem tam doputovaly zvuky připomínající pískání a v hlavě mě tížil stále se zvětšující tlak, který mou hlavu čím dál tím víc zvětšoval a napínal. Pomalu jsem začínala dostávat strach, že se mi ta věc držící na krku rozprskne jako petarda. Zkusila jsem ještě jednou otevřít oči a hle… ono to vážně fungovalo! 

Ve snaze zahnat tu rozmazanou clonu, přes kterou jsem nemohla ani pořádně zaostřit, jsem začala zběsile pomrkávat. 

Nepomohlo to. Právě naopak, k mému rozostřenému vidění se přidalo i podivně pálení. Byla mi příšerná zima. Připadalo mi, že se do mě ten chlad čím dál tím víc vsakoval a zažíral. Usidloval se v mém těle jako nějaký parazit. Pronikal mi až do morku kostí a já s tím nemohla nic dělat.

Vůbec nic.

Zamžourala jsem na žárovky, které se nade mnou míhaly. Rukou jsem chtěla nahmatat tu věc na mé puse, ale nepovedlo se mi to. 

Dlaň se mi bezvládně svezla zpět k boku. V puse jsem ucítila štiplavou pachuť kovu. Chtěla jsem pohnout nohama, ale ony byly tak těžké. Jako by mi na nich snad ležely balvany. Srázu jsem pocítila prudké tepání vycházející z mého nosu. 

Nevím, jestli se mi to všechno jen zdálo, s určitostí jsem byla schopná rozpoznat jen tu ukrutnou bolest v oblasti mého břicha. Víčka se mi samovolně svezla dolů a tím mi zároveň zabránila v pozorování té rozmazané záře linoucí se všude okolo. 

Zaměřila jsem se na ty zvuky, které čím dál tím víc nabíraly na intenzitě. Nejdříve jsem byla schopna rozpoznat jen krátké skřeky, později nejasné mumlání, dále zadrmolená slova a nakonec věty. Po chvíli jsem dokázala zachytit i útržky hovoru. Neboli spíš příkazu. Slyšela jsem mužský hlas, jak mi bez ustání něco poroučel. 

„No tak!" zařval. Leknutím jsem sebou trhla. „Proberte se!" řekl teď už mnohem tišeji, ale stejně důrazně. 

Nevěděla jsem, co tím myslel, a hlavně komu daná slova patřila. Reflexivně jsem chtěla zkrabatit obočí. Sykla jsem. Bolelo mě to. Opravdu mě to bolelo. S šokem jsem zjistila, že má bolest nepramenila už jen z břicha. 

Co se to se mnou dělo? Vůbec nic jsem nechápala. Snažila jsem se rozpomenout, ale čím víc jsem se o to pokoušela, tím víc mi bylo mizerně. 

Já vím, že to bude znít divně, ale zdálo se mi, že čím usilovněji jsem se snažila přijít na to, co se to tu vlastně odehrávalo, tím víc mě bolel mozek. Znovu jsem uslyšela ten hlas. Bohužel mi ale zcela unikal význam jeho slov. Snažila jsem se je identifikovat, ale moje hlava jako by snad zapomněla, co dotyčná slova znamenala. No, a než jsem se nad tímhle vším stačila vůbec nějak hlouběji zamyslet, všechno to skončilo tak, jak to začalo. 

Z vět se staly útržky slov, ze slov mumlání a z mumlání skřeky. Mým tělem v momentě prostoupil pocit blaženosti. Už mě nic netížilo. Nic nebolelo. Nevím, jak to mohlo být možné, ale bylo to prostě tak. Po dlouhé době jsem mohla říci, že jsem se cítila dobře.

Autor: Ronee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není zloděj jako zloděj! - 25. kapitola: