OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Není zloděj jako zloděj! - 26. kapitola

09.11.2015 (10:00) • Ronee • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 544×

26. kapitola

Když jsem znovu procitla, automaticky jsem přivřela oči v očekávaném návalu bolesti, ale nic z toho se nekonalo. Až později jsem si uvědomila, že ležím na něčem teplém. Má pokožka vstřebávala sluneční paprsky. 

Do dlaně jsem nabrala suchý písek. Po chvíli jsem roztáhla prsty a nechala ho volně proklouznout. Silou vůle jsem se pokusila nadzvednout víčka. Podařilo se mi to. Byla jsem tak slabá, ale zároveň se cítila dobře. Ten pokoj a klid byly něco nového a rozhodně vítaného.

Rukou jsem si překryla oči. Bylo tu na mě moc jasu. Mého chodidla se dotklo něco… studeného? Zarazilo mě to. Byl to podnět, který mi k tomuto ráji neseděl. Vím, že to sem nepatřilo. 

Pomalu jsem stáhla dlaň z očí a chvíli jen tak koukala do prázdna, ale už zase… Hlavu jsem opatrně natočila k mým chodidlům, kde se opět opakoval ten studený a těžký dotek. To otření.

Přede mnou se rozprostřela voda. Její vlnky mi začaly čím dál tím víc šplouchat na nohy. Zamračila jsem se a chtěla se odsunout. Nelíbil se mi ten chlad, co mě pohlcoval. 

Dlaněmi jsem se podepřela o vyprahlý písek. Nadzvedla se a bez dalšího pohledu se odsunula od kraje vody. 

Náhle jsem se ale zastavila, a to proto, že jsem zjistila, že nemám kam jít. Kolem malého ostrůvku písku, který se postupně zmenšoval, jak ho voda zaplavovala, tu nic jiného nebylo. Studený dotek na mé noze se opět opakoval. Zmateně jsem se ohlédla na můj nárt. Ale nic. 

Otočila jsem se. Nevím proč, ale nepřišlo mi divné vidět se stále ležet na té zemi, se zavřenými víčky a jen… vyčkávat? Podzvedla jsem dlaň k mým očím. 

Viděla jsem přes ni písek, kterým začínala prosakovat voda. Studený dotek na nohou postupně sílil a teplo pro změnu vyprchávalo. Pohledem jsem zavadila o mé hmotné Já, které se začínalo sunout a propadat do země. 

Došla jsem ke své hlavě a prsty se dotkla vlasů. Ale namísto toho, abych ten dotyk pocítila, má ruka jen projela prostorem a o nic nezavadila. Snažila jsem se zmobilizovat všechny zbytky svých sil a vložit do mého doteku co největší důležitost. Podařilo se mi to. 

Na svých prstech jsem ucítila drobné pramínky vlasů. Obrátila jsem se k nebi. Sluníčko začínalo zacházet za černé mraky. Jasu ubývalo. Jeden ze slábnoucích paprsků prosvitnul a dopadnul na tělo ležící skoro už celé v písku pod vodou. 

Ruka se mi samovolně natáhla k čím dál tím více slábnoucímu a zužujícímu se světlu té záře. Jen co se ho mé konečky prstů dotkly, ucítila jsem, jak mě k sobě přitahoval a volal. Proč bojovat.

Obrátila jsem se na nic než modrou vodu. Podzvedla jsem bradu a udělala jeden krok. Slunce mě celou ozářilo a následně zase stáhlo do mého pod vodou ležícího těla. Pohltila mě bolest. Pálila a studila současně. Chtěla jsem zpátky! 

Snažila jsem se z mého těla opět vyklouznout, ale něco mě chytlo a drželo uvnitř přímo zuřivým sevřením. 

Proč? Překonala jsem ten tlak a tíhu pohřbívající mě stále hlouběji. Písek mě čím dál tím víc drtil a vsakoval. 

S posledních sil jsem se snažila udělat jednu jedinou věc pro mě nejpřirozenější. Prudce jsem se nadechla a přese všechnu bolest spalující mé nitro otevřela oči. 

Záhadou mi bylo… proč vlastně?

 …

„Pane doktore!" zakřičel něčí hlas. Bylo mi špatně. Točila se mi hlava a chtělo se mi zvracet. A jako by snad tohle všechno ještě nestačilo, cítila jsem, jak se mé tělo začalo škubat pod náporem elektrického výboje projíždějícím celým mým tělem. 

„To není možné! Sestro! Doneste mi okamžitě další gázu a tampony! Rychle!" Chtěla jsem se zeptat, co se děje, ale nemohla jsem z úst dostat ani jednu jedinou slabiku. Až později jsem si uvědomila, že namísto mluvení sípám. „Klid," naklonila se ke mně mužská tvář. Všimla jsem si defibrilátoru stojícího naproti mně. Snažila jsem se nadzvednout ruku, ale nešlo to. „Teď si ještě chvíli pospíte, ano? Musíme vás okamžitě operovat, máte vnitřní krvácení. Zasáhla vás kulka, kterou musíme dostat ven. Rozsah zranění nám není prozatím známý. Teď vám ale musíme dát narkózu." Než jsem se stačila vůbec vzpamatovat, sestřička rozrazila dveře. 

„Tady to je, pane doktore." 

„Děkuji. Zavolejte, prosím, doktora Harta! Musíme slečnu okamžitě převést na sál!" 

„Dobře." 

„Jdu se prozatím připravit. Vy, prosím, připravte slečnu." Ještě víc se mi zamotala hlava. Nejasně se mi vybavovalo ještě to, jak mě někdo podpíral a někam přemisťoval. Dále rachotivý zvuk, otevírání dveří, lehké drkocání a nakonec sestřičku s rouškou na puse, jak se nade mnou sklání, na obličej mi přikládá nějakou masku a říká, ať se zhluboka nadechnu.

…

Cítila jsem se, jako kdyby mě někdo přejel tankem a pak znovu nafoukl jako nějaký pouťový balónek. Byla jsem celá rozlámaná a už vůbec jsem si nebyla schopná vzpomenout na to, jak jsem se sem vlastně dostala.

Byla jsem v nemocnici. To mi bylo jasný hned, jak jsem pohlédla na ten sterilní pokoj, ve kterém jsem se nacházela. Nohy mě podivně brněly. Chtěla jsem s nimi pohnout, ale docílila jsem jen lehkého zakmitání palci. Třeštila mě hlava a v puse jsem měla strašné sucho. Opatrně jsem hlavu natočila do strany, ale žádnou sklenici s vodou jsem nenašla. 

Prudčeji jsem se nadechla a hned nato i sykla. Pravou ruku jsem si opatrně přemístila na břicho, které bolelo a pálilo současně. Do nosu mě udeřila ta odporná vůně dezinfekce, typická pro každou nemocnici. 

Zase jsem se opatrně sesunula a hlavu položila na nadýchaný polštář. Matně jsem si vybavovala sestřičky, které za mnou pravidelně chodily. Jedna z nich mi vždy podepřela záda, zatímco ta druhá naklepala polštář a opatrně, bez toho, aniž by mě přestaly podpírat, opět položily, donutily mě sníst nějaké prášky, změřily mi teplotu, tep a krevní tlak, pořádně přikryly a zase odešly. 

Odpoutala jsem se od myšlenek, zavřela oči a snažila se opět usnout. A po krátké chvíli se mi to i podařilo. Konečně.

…

Jako v mlžném oparu jsem uviděla malé děvčátko, jak se bezradně choulilo a krčilo v rohu potemnělé místnosti. Mezi roztrhanými cáry černého trička se jasně rýsovaly modřiny a šmouhy krve. Její dlouhé vlasy jí zakrývaly obličej. 

Děvčátko si kolena protlačilo pod bradu a začalo se ještě víc klepat. Chtěla jsem k ní vykročit. Utěšit ji a říct, že je všechno v pořádku, že jsem tady a ona se už nemusí ničeho bát, ale než jsem se vůbec stačila pohnout z místa, rozlítly se dřevěné dveře na druhé straně místnosti. 

Dovnitř si to nakráčel vysoký muž. Snažila jsem se ho rozpoznat a nějak zařadit, ale nešlo to, ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, prostě to nešlo. 

Tvář mu vyplňoval černý stín. 

V mém průzkumu mě vyrušil až krátký vzlyk. Otočila jsem se za tím zvukem. 

Děvčátko se začalo chvět a tisknout ke zdi snad ještě usilovněji. Muž si mě nevšímal a zaměřil se na dítě v rohu. Udělal první krok. Děvčátko začalo škytavě štkát. Čím více se muž k dítěti přibližoval, tím hlasitěji dítě naříkalo. 

V místnosti se začalo rozléhat klapání bot. 

„Vstaň!" promluvil muž. Děvčátko se ošilo a pomalu se na svých vratkých nohách pokusilo vstát. „Dělej!" zařval muž znovu. Chytil děvče za loket a prudce s ním smekl o zem. Chtěla jsem něco udělat, třeba jen promluvit, ale nešlo to. Moje nohy se nemohly ani pohnout. 

Děvčátko se pomalu vysoukalo na kolena a rukama si odkrylo světlé vlasy z obličeje. Podívalo se mým směrem a tiše na mě promluvilo. 

„Nedovol, aby nám to dělal, Willou, nedovol to." Muž se nad děvčetem napřímil a páskem ho švihl přes záda. 

Obě, jak já, tak děvčátko, jsme v tu samou chvíli vyjekly. Automaticky jsem si nahmatala záda na místě, kde jsem pociťovala tu nesnesitelnou bolest. 

Když jsem svou dlaň podzvedla k obličeji, uviděla jsem na ní krev. Vykulila jsem oči a chtěla něco říci, ale opět jsem ucítila novou várku bolesti. Podívala jsem se na děvčátko, které se v klubíčku choulilo na tý studený kachličkový zemi. Rovněž se na mě podívalo a smutně se usmálo. 

„Já jsem ty a ty jsi já. Jsme jedna a tatáž osoba," řekla a znovu se prohnula pod tlakem další rány. 

Zaťala jsem zuby a zlomeně dopadla na kolena. Snažila jsem se rozumně uvažovat. Nakonec jsem ale jen zakřičela: „Nech nás! Bolí to! Bolí! Zabij mě! Prosím, zabij mě!" zmítala jsem se v agonii, ale nebylo mi to nic platné, bolest odcházela a znovu přicházela.

„Klid! Uklidněte se. Všechno je v pořádku. Hlavně se uklidněte." Cítila jsem, jak se mnou začal někdo lomcovat. Probudila jsem se a zmateně podepřela o lokty. 

„Co se děje?" tázala jsem se. 

„Nic, jen se vám něco zdálo," sdělila mi sestřička a snažila se mi upravit peřinu. Teď se mi to možná jen zdálo, ale dřív to nebyl jen sen. 

„Aha," pravila jsem. A než jsem se stihla nějak pořádně vzpamatovat, už jsem sledovala, jak do místnosti vešel doktor s další sestrou těsně cupitající za ním. 

„Á, koukám, že jste už vzhůru," usmál se a došel ke mně blíž. Všimla jsem si sestřičky, která za ním už potichu zavírala dveře. „Já jsem doktor Hart. Společně s doktorem Nelsonem jsem vás operoval. Měla jste velké štěstí." Ještě víc se ke mně přiblížil. „Jak se cítíte?" optal se mě.

„Mizerně," zasípala jsem. 

Uvolněně se zasmál. „A víte, že se vám ani nedivím? Dovezli vás sem za pět minut dvanáct."

Rukou si uhladil bílý plášť. Sestřička došla k jednomu z přístrojů a zapsala něco do tvrdých desek držících v ruce. 

„Že jste nám ale dala zabrat," pohledem putovala opět na doktora

„Museli jsme vám odebrat část jater a tenké střevo. Měla jste vnitřní krvácení, které způsobila právě ta rána v játrech. Měli jsme velké štěstí, že vaši přátelé věděli, jakou máte krevní skupinu. Jinak nevím, nevím…" nadále pokrucoval hlavou.

Odmlčel se. Pohledem jsem opět putovala na sestřičku, která mi na ruku začala připevňovat přístroj na měření tlaku. Tu chvilku ticha, která nastala, přerušilo až hlasité sprásknutí dlaní.

Obrátila jsem se na doktora. Opětoval mi můj pohled a lehce se pousmál. Zhluboka se nadechl a začal zase mluvit. „Operovali jsme vás něco málo přes pět hodin. Hned na začátku jsme o vás už málem přišli. Jak říkám, měla jste z pekla štěstí," rukou si unaveně protřel drobnou vrásku rýsující se mu mezi obočím. „Teď nám tedy nezbývá nic jiného, než jen čekat a doufat, že budete mít stejné štěstí i při rekonvalescenci," protřel si ruce. „Když nedojde k infekci, všechno nasvědčuje tomu, že by se váš stav měl rychle zlepšovat," dokončil svůj monolog. 

„Jak dlouho?" zachraptěla jsem. Na doktorově jinak jasné tváři se objevila drobná vráska. „Tu budu," napomohla jsem mu.

Soucitně se usmál. „Necháme si vás tu ještě tak devět dnů." Když jsem nadzvedla obočí, okamžitě větu doplnil. „Na pozorování." Zamračila jsem se a pohledem zajela na infuzi zapíchnutou na hřbetu mé pravé ruky. Všiml si mého podmračeného pohledu. „No tak, snad to tu nebude zase až tak strašné," utišoval mě doktor. „Víte co? Berte to jako menší dovolenou," navrhnul. 

Kdybys jenom věděl. 

„Potřeboval bych se od vás ještě dozvědět, jestli netrpíte nějakou alergií." Tázavě jsem nadzvedla obočí a nadále na něj nepřestávala nechápavě hledět. Pomohl mi. „Třeba na určité typy léků či potravy." 

Zakroutila jsem hlavou. „Ne, nemám žádnou alergii." Na souhlas jen lehce kývnul hlavou.

„Dobře tedy." Na jeho slova jsem už nijak dále nereagovala, moje mysl byla totiž plně zaneprázdněna tím návalem vzpomínek, co se mi přehrávaly před očima. 

Z mně neznámého důvodu se mi vybavila ta opuštěná budova. Byli tam ti chlapi, mířili na nás pistolemi. Dále se mi vybavil jejich smích a Loganovo ujišťování o tom, že to není nutné. 

Stále se smáli a jeden z nich vystřelil. Kulka dopadla kousek před nás. Lekla jsem se a ucukla.

Někdo mě chytil. Už nevím kdo. Pak tu bolest a ty muže v černých oblecích. Křik a následně střelbu. 

Pamatuju si, že mi byla zima. Velká zima. Klepala jsem se. Špatně se mi dýchalo, a tak jsem chtěla usnout. 

Něčí hlas mi ale bezustání nařizoval, ať to nedělám. I kdybych chtěla, nemohla bych ho poslechnout, každou vteřinu se mi víčka klížila čím dál tím víc. A ještě před tím, než jsem ty oči opravdu zavřela, věděla jsem, že to tak stejně skončí. 

„Slečno, vnímáte mě?" Zaklepala jsem hlavou. 

„Ano?" podívala jsem se zmateně na sestřičku.

„Jen jsem vám říkala, že kdybyste cokoli potřebovala, tak abyste zazvonila." Ruce s deskami si založila na prsou. 

„Ano," odpověděla jsem jí a hlavu natočila do strany. 

„Dobře tedy, tak já půjdu. Musím ještě zkontrolovat čtyři pacienty." Neznatelně jsem kývla hlavou. „Jestli chcete, mohla bych za vámi přijít, až budu mít po směně." Očima jsem vyhledala ty její.

„Jestli se vám bude chtít," podařilo se mi říci nezaujatě. 

Usmála se na mě. „Tak já přijdu." V jejím obličeji jsem vyčetla, že to myslela vážně. A svůj zájem jen nepředstírala. 

„Děkuju," zašeptala jsem. Sestra se na mě z rukou na klice otočila. 

„Říkala jste něco?" zatvářila se zmateně. 

„Ne, nic."

…

V nemocnici jsem si nakonec místo devíti dnů pobyla jen sedm. A to ze dvou důvodů - ten první byl, že jsem se rychle uzdravovala, no, a ten druhý, že jsem bydlela v baráku plným ochotných lidí, kteří se o mě chtěli a hlavně mohli starat. 

Tyto dvě skutečnosti jsem si uvědomila ale asi až po dvou dnech mého takzvaného přežívání na tom nemocničním lůžku. A nebyla bych to já, kdybych se toho nerozhodla patřičně využít a hned nezačala spřádat plány, jak tyto dva důvody spojit a hlavně plně využít v můj prospěch. 

Za živého boha jsem si totiž nechtěla a taky nedokázala představit, co bych v tý nemocnici asi tak mohla těch zbylých sedm dnů dělat. 

Už jen při pouhopouhé myšlence, že bych tam zůstala opravdu tak dlouho, se o mě znovu pokoušely mdloby. Chtěla jsem pryč, a to co nejdříve. 

Tyto mé plány jsem viděla velmi optimisticky, ale jak se později ukázalo, doktor se mnou podobné nadšení zahrnující můj brzký odchod rozhodně nesdílel. Tvrdil mi, že to není tak jednoduché, jak se na první pohled možná zdá, a že existují jisté předpisy, které nemůže porušit ani jako doktor. 

Měla jsem štěstí, že mě ty prášky, kterými mě pravidelně dopovali, neoblbly tak zásadně, jak možná měly, a já si stačila povšimnout, že doktorův hlas při mluvě se mnou postrádal tu správnou dávku přesvědčení. 

A tak jsem se tedy rozhodla nasadit tvrdší kalibr. Tím tvrdším kalibrem jsem myslela vysvětlit doktorovi, že je pro mě nemístné a hlavně taky zbytečné blokovat tento pokoj někomu, kdo ho bude v budoucnu potřebovat daleko víc než já. 

Po této mé větě konečně změkl a řekl mi, že to probere s mým ošetřujícím lékařem. Jeho kapitulace pro mě znamenala malé vítězství. A popravdě? Řekla a slíbila bych cokoli jen proto, abych mohla co nejdříve vypadnout. 

Nesnášela jsem nemocnice. Byla sice pravda, že mi kluci zařídili samostatný pokoj, takže jsem byla ušetřena alespoň cizí společnosti, ale přesto to tu bylo. 

Viselo to ve vzduchu jako gilotina. Všichni kolem mě chodili po špičkách. Věděli, že nemám dobrou náladu, a také to, že nemá cenu se mi ji pokoušet zvednout. 

Vadilo mi, že jsem nemohoucí, že se nemůžu bránit, a ještě víc to, že to vědí i ostatní. Nesnášela jsem ten pocit bezmocnosti. Nemohla jsem se prostě sebrat a jen tak si odejít. To by mi totiž musel nejdříve někdo k posteli přistavit kolečkové křeslo! 

Cítila jsem se jako mrzák. A malý moment… já mrzákem opravdu byla! Když jsem to ale řekla doktorovi, vytasil se na mě s tím, že je pořád lepší cítit se jako mrzák, než jako mrtvola. 

Byl to Angličan a neměl absolutně žádný smysl pro humor. Jednou jsem mu to už i málem řekla, ale v poslední chvíli jsem se kousla do jazyka. Přišlo mi nevděčný se k nim chovat zle. Oni mi zachránili život, starali se o mě a dokonce se snažili mě neprovokovat. Chtěla jsem se jim tedy odvděčit alespoň tím, že se stejně tak jako oni po dobu svého pobytu zde budu chovat snesitelně. 

A docela se mi to i dařilo. Lu, kluci a Trevor mě chodili pravidelně navštěvovat. Nevadilo mi to, alespoň mi čas utíkal rychleji. 

Bylo osvobozující, když mi někdo začal taky odporovat a ne jen přikyvovat jako nějaký přihlouplí gumoví panáčci.

Nikdy jsem si tolik neuvědomovala, jak nudné je vyjít v každé hádce jako vítěz. Nikdy. Společně s ostatními mě přišel navštívit i Rio se svou blondýnkou - přítelkyní. Byla jsem ráda, že za mnou přišli. 

Nepřipadala jsem si tak opuštěná, i když to stále neměnilo nic na faktu, že jsem v jeho přítomnosti pociťovala jisté napětí. On nebyl hloupý a hned mu došlo, proč se tvářím tak, jak se tvářím. 

Zhluboka si povzdechl, protřel si čelo dlaní, posadil se na kraj postele a sám od sebe zavedl řeč na to, jak se vlastně dal dohromady s federály a jak se celý jejich plán pomalu vyvíjel. 

Čím víc mluvil a vysvětloval, tím víc jsem koulila očima a nevěřícně zírala. 

Všechno to prý začalo jedním večerem asi tři dny po Trevorově příchodu k nám. Ze začátku dával plánu "sehnat co nejvíce důkazů" naději. Později ale přestal tomuto plánu věřit a začal uvažovat nad jinými a reálnějšími možnostmi. 

Ujišťoval mě o tom, že nad tím vším dlouho uvažoval a dokonce i sečetl všechny kladné a záporné body každé varianty. Až se nakonec rozhodl kontaktovat federály ihned. 

Když jsem se ho ptala, proč nám to neřekl, odvětil mi tím, že nás do toho nechtěl zbytečně zatahovat. 

Taky se ale přiznal, že kontaktovat je bylo něco jako sázet do loterie svůj vlastní život. Musel totiž počítat i s tím, že pokud chtěl, aby mu (čili nám) pomohli, musel jím říct pravdu. Celou pravdu. Takže i to, jak a čím se živil. 

Naštěstí byl ten člověk, kterému se s tím vším Rio svěřoval, velmi tolerantní a učinil mu nabídku. Slíbil mu, že o tom, co se od něj právě dozvěděl, pomlčí, když mu Rio pomůže ty muže, co byli v tom všem zapletení, dopadnout. 

Měl jen jednu jedinou podmínku, o to tu, že o tom nesmí nikomu říct. Čili ani nám. Rio souhlasil, a tím to vlastně všechno začalo. 

Ten agent, se kterým Rio spolupracoval, říkal, že bylo jedině dobře, že s tím za nimi přišel. Prý by byla jen otázka času, než by si nás našli, a tak aby tomu předešli, vymysleli plán. Ten spočíval v tom, že se Rio vetře do jejich přízně. Jejich cílem bylo zjistit, s kým vším Drake Harrisen obchoduje, a zatknout ho ještě před tím, než napáchá mnohem více škody. 

První bod jejich plánu spočíval v tom, že Rio zkontaktoval jednoho z jeho nohsledů a slíbil mu něco, po čem Harrisen šel. Tou věcí byly právě dotyčné dokumenty, které se nám podařilo ukrást z kanceláře šéfa CIA. 

Harrisen na ně měl už jistý čas zálusk, a proto mávat mu s nimi u obličeje bylo jako vábit motýla na kus ovoce. Nebylo pochyb, že po tom skočí, a taky že jo. 

Rio s nimi na popud FBI uzavřel jistou dohodu, která se skládala z toho, že mu ty dokumenty dá jedině tehdy, když nás nechají na pokoji. Souhlasili. K celé této domluvě měl Rio pouze jednu jedinou podmínku, a to tu, že ty dokumenty předá jedině Draku Harrisenovi. Chvíli se cukali, ale nakonec souhlasili.

Den D si naplánovali právě na ten den, kdy jsme si my vyšli do klubu. Čas výměny měl nastat v osm večer. Rio se ale ještě hodinu předtím sešel s FBI. Jejich plán spočíval v tom, že chtěli v pravý čas vtrhnout na místo setkání a všechny do jednoho pozatýkat. Rozhodli se tak právě proto, že je potřebovali přistihnout při něčem nelegálním. 

V minulosti se jim totiž už dvakrát stalo, že se Harrisenovi podařilo vyklouznout, a oni tentokrát nechtěli učinit stejnou chybu jako kdysi a všechno si dobře pojistili. A začali právě Riem, kterého vybavili sledovacím zařízením a malým čipem. 

Jelikož byli Harrisenovi muži zběhlí v různých podvodech, odposleších a štěnicích, rozhodli se neriskovat a přešli k velmi neobvyklému, ale zároveň i originálnímu řešení. A to k tomu, že sledovací zařízení umístili do duplikátu Riova zubu a čip do jeho hodinek.

Plánovali si, že asi deset minut po Riově vyjetí ho budou sledovat a čekat v povzdálí, dokud jim nedá signál, aby zasáhli. Ten signál se skládal právě z toho čipu, co měl vbudovaný v hodinkách a který měl aktivovat, až se na scéně objeví Harrisen. 

Toto všechno se pro ně ale stalo nemožné v okamžiku, kdy jeden z mužů vystoupil z auta a pistolí mířil na hlavu Riovy přítelkyně. 

Nemohli riskovat její život, a proto nezasáhli. A jak se později ukázalo, nemělo by to ani žádnou cenu, Harrisen se na scéně totiž ani neukázal. 

Jeden z mužů došel k Riovi a sebral mu batoh ze zad. Otevřel ho a našel v něm nabitou pistoli a štos nepopsaných papírů. 

Jelikož Rio považoval za samozřejmé, že k výměně dokumentů ani nedojde, nevzal je s sebou. A to bylo jediný štěstí. Spoutali ho, někam ho odvezli a tam vyslýchali. Na to, že spolupracuje s FBI, ale naštěstí nepřišli. Domnívali se, že chtěl z Harrisena mámit peníze. (Já vím, jak absurdní.) Hned na druhý den se tedy rozhodli dojít si pro ty dokumenty osobně a jako svůj trumf použili právě Riovu osobu. 

Rio naštěstí nezpanikařil, poněvadž věděl, že ho má FBI stále na očích, a hrál si na nevinnou oběť. Dlouho přemýšlel nad tím, jak má zařídit, aby se Harrisen objevil. Přiznal se nám, že naším útěkem a sebráním dokumentů jsme mu vlastně vytrhli velký trn z paty. Věděl totiž, že budeme chtít výměnu. A už se i pomalu smiřoval s tím, že spravedlnosti předhodí holt jen ty chlápky v domě, když vtom si asi dvě hodinky po našem útěku vyposlechl Jerredův telefonát s Harrisenem. 

Byl na něj prý strašně naštvaný. A rozhodl se do celé situace vstoupit osobně. Rio nemohl uvěřit vlastním uším, když to uslyšel. Harrisen se totiž chtěl objevit na místě předání. 

Rio tento vývoj situace považoval za jakousi druhou šanci, jak dovést své plány s FBI do konce. A jak se později ukázalo, ne nadarmo. Vážně se mu to povedlo. 

Ještě před tím, než FBI vtrhla do té budovy, zatkla čtyři muže hlídající před ní. Pak ty tři vevnitř a Harrisena, který se celou dobu odvolával na to, že chce a bude mluvit pouze a jedině se svým právníkem. 

Jak mi ale kluci řekli, stejně mu to bylo k ničemu. FBI díky těm dokumentům, které získali a ve kterých byly vidět všechny ty podvody a nelegální transakce z účtů do účtů, dostali povolení k prohlídce Harrisenovy firmy, kde objevili sklad s nelegálně drženými zbraněmi, a kromě toho i drogy. 

Ještě lepší bylo ale to, že společně s těmito věcmi dostali přístup i k jeho počítači, kde figurovala jména všech zúčastněných. 

Tento seznam pomohl odhalit dva politiky, z toho jednoho z nich si FBI neváhala vyzvednout přímo v jedné charitativní organizaci, kde měl zrovna proslov zaměřující se na pomoc a podporu sociálně slabých rodin. 

Dále zatkli šest policistů, z toho jeden z nich byl šéfem a zakladatelem jedné z hlavních poboček CIA. 

Společně s těmito "velkými rybami" dopadli i pár těch malých. Byli jimi hlavně řidiči, kteří převáželi zboží ze země, pár lidí z banky, dále zaměstnanci v Harrisenově firmě, kteří pomáhali s přípravou a nakládáním materiálu do kamionů, a dokonce i pár celníku. 

Nikdo z nich se nevyhnul svému trestu. Nikdo, snad jen… Jerred, kterého se v té budově opravdu podařilo zabít. 

Ale když jsem nad tím tak uvažovala, i smrt byla jakým si druhem trestu. 

Zpráva o odhalení jednoho z největších gangů obchodujícího se zbraněmi a zároveň dopadením lidí, co měli tyto obchody na starosti, do druhého dne oblétla snad celou Ameriku. 

Televize a rádia toho byly do večera plný. Reportéři se mohli přetrhnout, aby zjistili něco nového, a lidé přirozeně spekulovali a přidávali neexistující detaily. 

Zatímco všichni okolo takhle plašili, my byli rádi, že to bylo konečně za námi. 

Občas, když jsem v televizi, kterou jsem měla k dispozici v nemocničním pokoji, zahlédla zase nejnovější zprávy z akce "RYBOLOV", jak tomu začala média přezdívat na základě toho, že Harrisen při svých nelegálních obchodech používal k převozu právě dotyčné ryby, jsem jen pobaveně kroutila hlavou. 

A stejně tak tomu bylo i nyní, až na ten detail, že hlavou jsem nekroutila jen já, ale i všichni ostatní, co byli v místnosti přítomni a pozorovali ty absurdity, o kterých právě mluvili.

Jak jsem se na ně tak koukala, přišlo mi, že si mezi sebou stačili už všechno vyjasnit. Byla jsem si skoro jistá tím, že se jejich vyjasňování neobešlo bez pár facek a pořádné rvačky. 

Jestli tedy to, co jsem viděla na Riově tváři, byla opravdu modřina. 

Jindy bych na ně byla naštvaná, že se prali, ale teď mi to bylo jedno. Nejdůležitější pro mě bylo to, že bylo zase všechno při starým.

Autor: Ronee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není zloděj jako zloděj! - 26. kapitola: