OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nespoutaná - 10. kapitola

16.02.2011 (11:00) • Adelka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 959×

„Cože?!“ vydechla jsem nevěřícně. Christopher na mě jen s klidným výrazem ve tváři hleděl a očividně si z mého rozpoložení nic nedělal. Jak bych taky asi měla jinak reagovat, když poté, co mu s hrůzou dovyprávím o apokalypse v mém bytě, mi řekne jen: „Ano, vím o tom.“ Jak o tom může vědět? Vždyť jsem nikomu nic neříkala?!

„Jak jsem řekl, vím o tom. Nemusíš si ale dělat starosti, stalo se to ještě předtím, než jsem se jich zbavil, takže teď už ti nic nehrozí,“ řekl a nasadil uklidňující výraz. Jenže to mě dopálilo.

„Rozumím dobře?! Tys to věděl ještě dřív než já a nemohl jsi mě upozornit?!“ zeptala jsem se kousavě. „A moment!“ zarazila jsem se. „Jak je možné, že jsi věděl, kde bydlím?!“

„Tak na otázku číslo jedna odpovím tak, že nebylo nutné tě upozorňovat, protože už žádné nebezpečí nehrozilo-“

„A jak jsem to asi tak měla vědět?!“ skočila jsem mu do řeči.

„Říkal jsem ti to.“

„Nevzpomínám si, že bych slyšela něco jako: Hele, Megan, nelekni se, až uvidíš ten zdemolovaný byt, to je normální,“ prohlásila jsem teatrálně.

Jen se usmál a dál do mě zabodával upřený pohled svých černých očí. Na okamžik jsem měla pocit, jakoby mě jejich hlubiny zajaly a nechtěly pustit, ale pak jsem svůj pohled odtrhla a zamrkala, abych si pročistila hlavu.

„Takhle jsem to sice neformuloval,“ řekl pobaveně a rukou si prohrábnul své černé vlasy, „ale rozhodně jsem tě ubezpečil, že je vše vyřízené a nemusíš si dělat starosti.“

„Jo, a proto jsi teď tady,“ poznamenala jsem suše.

„Už jsem ti to přece vysvětloval,“ řekl unaveně. „Je to jen opatření, o nic víc nejde.“

„Fajn,“ rezignovala jsem. „Ale jak jsi věděl, kde bydlím? A jak to k sakru věděli oni, ať už to byl kdokoli?!“

„To je složité,“ odpověděl vyhýbavě a zadíval se na hodinky. „Navíc už bys měla jít,“ řekl nesmlouvavě a mně bylo jasné, že o tomhle se od něj moc nedozvím.

Jen jsem pozvedla obočí. „Copak? Máš další rande s ředitelkou?“ Ta slova ze mě vypadla dřív, než jsem je stačila zastavit. V tu chvíli bych nejradši vrátila čas, protože jsem si připadala tak nějak nepatřičně. Proč jsem se ho na to ptala? Vždyť mě to vlastně vůbec nezajímá!

Nasadil napůl udivený a napůl pobavený výraz a ležérně si zkřížil ruce na prsou. „A kdyby?“

„Pak máš zvláštní vkus,“ prohlásila jsem s úšklebkem. Věděla jsem moc dobře, že s ředitelkou nic nemá, jen jsem ho chtěla nějak popíchnout. Jenže to asi nebyl ten nejlepší způsob, protože Christopher nevypadal, že by se jen tak nechal.

„Ty máš o vkusu co říkat,“ utrousil jen tak mimochodem. A myslel to naprosto vážně, na rozdíl ode mě.

A tím mě opravdu zaskočil. To byla jasná narážka na Stevena! Zůstala jsem na něj jen hloupě zírat. Neměla jsem slov, protože ta jeho mě svým způsobem ranila. To, že jsem něco měla se Stevenem je jedna věc, ale to že mě tady soudí, aniž by o tom cokoliv věděl, je věc druhá.

„Nic o mně nevíš,“ řekla jsem hořce a vyslala k němu naštvaný pohled. Nebo alespoň jsem se snažila, aby takový byl. Uvnitř jsem totiž cítila zklamání. Pak jsem se otočila a vydala se k východu.

„Počkej, Megan,“ volal na mě, ale já ho nevnímala. Prostě jsem šla dál a snažila se vytěsnit z hlavy všechny vzpomínky na Stevena.

Je to blbec. Je to blbec. To jsem si opakovala pořád dokola. Ani jsem nemusela, protože jsem o tom už dávno byla přesvědčená. Ta jeho dnešní narážka na sex, který jsme spolu stejně nikdy neměli, mě vytočila, a o to horší to bylo, když jsem zjistila, že to Christopher slyšel. A navíc tomu asi i uvěřil. Ale proč se o to vůbec zajímám? Může mi být přece úplně jedno, co si o mně myslí.

Ale stejně mi vrtalo hlavou, jak mohl vědět, kde bydlím. Přemýšlela jsem o tom celý zbytek vyučování, když nepočítám okamžiky, kdy mě rozptylovala Emma nebo Ralph. Jak se nějaký cizí upír mohl dostat k této informaci, když o mně nic nevěděl? Napadlo mě, že Christopher se mi mohl prohrábnout v kabelce a přečíst si to z mé identifikační karty, ale co ti zbylí? Věděla jsem, že dokud to z něj nedostanu, nedozvím se to. A také mi bylo jasné, že se mu o tom moc mluvit nechtělo. Ale proč?

Vyšla jsem ze školní budovy spolu s Ralphem a Emmou. Už jsem se těšila domů, ale bohužel jsem věděla, že mi zbývají jen dvě hodiny volného času a potom budu muset stejně do práce, proto jsem spěchala, abych tam byla co nejdřív.

Ti dva se zrovna bavili o dnešním tělocviku. Už podle jejich reakcí v průběhu dne jsem pochopila, že jsou z nápadu týkajícího se hodin sebeobrany nadšeni. Aby ne, když byli ve dvojici spolu.

„Škoda, že jsi s tím blbem,“ řekl Ralph na mou adresu, když viděl, že se do jejich konverzace nezapojuji.

Jen jsem se zašklebila a pokrčila rameny. „Asi mám holt smůlu.“

„Ale aspoň jsi mu ukázala, že tě nemá tak podceňovat,“ zasmála se Emma, narážejíc na můj kopanec do jeho slabin.

„Teď si dá pozor, co říká,“ dodal Ralph a když viděl, že se pořád na rozdíl od nich nesměju, objal mě kolem ramen. „Kašli na to. Je to jen jedna hodina denně, to se dá přežít. Navíc si z něj můžeš udělat fackovacího panáka.“

Při té představě jsem se usmála. „Jo, to bych mohla. Ale s nejvyšší pravděpodobností si ho on udělá ze mě.“

„A to jako proč?“ vyvracel mi Ralph.

Jen jsem se na něj nevěřícně zahleděla. „Proč asi. Když jsme ve dvojici holka-kluk, pak je jasné, kdo má na vrch. No ne?“ Podívala jsem se na Emmu a ta jen odevzdaně kývla hlavou.

„No jo, ale o to právě jde,“ namítal Ralph. „Na ulici tě taky nepřepadne žádná křehká ženská.“

„To vím, jen narážím na fakt, že je dost nepravděpodobné, že bych ho snad přeprala.“

„Vždyť se ti to dneska povedlo,“ podotkla Emma.

„Ale to se nepočítá. Ve skutečném světě by to útočníka sice na okamžik paralyzovalo, ale rozhodně nezastavilo.“ A nemluvila jsem jen teoreticky, jelikož jsem o tom už věděla své.

„I to by ti však mohlo pomoct,“ nenechal se Ralph.

„Fajn, mohlo. Ale stejně to není dost,“ trvala jsem si na svém. „No, to je jedno, už to nemusíme řešit. Uvidíme, jak se to vyvine. Nicméně od teď nechci jméno Steven ani slyšet.“

Ralph něco odpověděl, ale v tu chvíli jsem ho nevnímala. Mou pozornost zaujal černý Jaguár, zaparkovaný přes ulici, z kterého právě vystupovala vysoká dlouhovlasá blondýnka. Patricie.

Na okamžik jsem se zastavila, a přemýšlela, jestli za ní jít nebo ne.

„Meg?“ oslovila mě Emma, když jsem s nimi nepokračovala v chůzi.

„Promiňte,“ řekla jsem jejich směrem a soustředila se na Patricii, která zrovna přecházela ulici a mířila ke škole. Pak jsem se na ně konečně podívala. „Musím se vrátit do školy. Běžte beze mě, ano?“ řekla jsem narychlo a ani nečekala na jejich odpověď a vydala se k budově.

Patricie stoupala po schodech vedoucích k hlavnímu vchodu, a tak jsem ji následovala. Ještě jsem se otočila, abych se ujistila, že mě Emma s Ralphem nepozorují, ale ti už byli na cestě domů. Což bylo normální. Často se mi díky mé vytíženosti a částečné nesoustředěnosti stávalo, že jsem něco ve škole nechala a ti dva byli zvyklí.

„Patricie!“ zavolala jsem, když jsem od ní byla pár metrů. Jen se otočila a sjela mě nic neříkajícím, téměř až ignorujícím pohledem.

„Ahoj, Megan, potřebuješ něco?“ zeptala se, jakoby to nebylo zřejmé.

„No, ráda bych se tě na něco zeptala. Máš chvíli čas?“

„Jdu teď za Christopherem, ale chviličku bych měla, podle toho o co se jedná. Tak mluv rychle,“ prohlásila netrpělivým tónem.

„Totiž jedná se o ehm, zkrátka je to kvůli té věci s upíry,“ zašeptala jsem, ačkoliv tu téměř nikdo nebyl.

Patricie nadzvedla obočí a propalovala mě najednou zaujatýma očima. „Proč se na to nezeptáš Christophera? Vídáte se teď přece každý den ve škole.“ Když říkala tu druhou větu, v jejím hlase byl znát náznak nesouhlasu.

„No on o tom tak trochu mluvit nechce,“ řekla jsem neurčitě.

„Tak trochu?“ zeptala se Patricie skepticky a očividně si užívala mých rozpaků.

„No, dobře, tak o tom nechce mluvit vůbec,“ rezignovala jsem a rozhodila rukama.

„Tak to vyklop,“ řekla a pokynula mi k lavičce, která se nacházela opodál pod schody, a kde nikdo nebyl.

Jen co jsme se usadily, začala jsem. „Někdo se mi vloupal do bytu, víš o tom?“

„Ano, vím,“ odpověděla Patricie s ledovým klidem.

„Jde o to, že mi nejde do hlavy, jak dotyční mohli zjistit, jaká je má adresa. Vždyť neznali ani mé jméno?!“

„To vůbec nemuseli,“ prohlásila, a když viděla můj zmatený výraz, pustila se do vysvětlování. „Jsem si jistá, že už ti Christopher říkal, že máme některé schopnosti, které obyčejní lidé nemají.“ Jen jsem kývla na souhlas a ona pokračovala. „Mezi nimi je i schopnost vycítit pach lidí. Patří to k naší podstatě. Někteří lidé mají více intenzivní esenci, jiní méně, některá je pro nás atraktivnější než jiná, ale jedno mají společné. Dají se vystopovat.“

A v tu chvíli jsem ztuhla. „Cože?!“

„Neboj, neznamená to, že když jsem teď poznala tvou esenci, vystopuji tě, i kdyby ses odstěhovala do Grónska. Týká se to jen bezprostředního kontaktu a krátkých vzdáleností. Takže pokud tě někdo vycítil ten večer, mohl jít pouze za tvou momentální pachovou stopou.“

„Ale to moc nevysvětluje, jak se dostal do mého bytu,“ namítla jsem zmateně. „Vždyť tam jsem ten večer vůbec nešla.“

„To mě vede k další schopnosti, kterou máme,“ řekla, teď už poněkud zdráhavě. Jen jsem na ni vykulila oči a čekala na pokračování. „Ti upíři šli nejspíš za tvou pachovou stopou, která je zavedla až do toho klubu, kde pracuješ a tam si obstarali další informace.“

„Jak? Nikdo by jim mou adresu jen tak nedal,“ skočila jsem jí do řeči.

„Ale dal, a to díky té další schopnosti. Dokážeme totiž používat vliv, to znamená, že prakticky každého můžeme donutit udělat, nebo říct na co si jen vzpomeneme.“

Cítila jsem, jak se mi rozšiřují zorničky a jak mi šok a hrůza postupně ochromuje celé tělo. Najednou se mi zdálo, jako bych všechno poslouchala jen zdálky. Její slova mi stále zněla v hlavě a já si s definitivní platností uvědomovala, že opravdu nesním. Že je to skutečnost. ZASE. A hlavně, že se mi jí ani trochu nechce věřit.

„Ale to z nás přece dělá absolutně bezbrannou kořist?!“ vydechla jsem ochromeně a věděla jsem, že se mi v tváři stále zračí neskrývaná hrůza.

„To ano,“ připustila Patricie shovívavě. „Právě proto je to tak udělané.“

„Ale to je přece nespravedlivé! Když už máte tolik výhod, tak alespoň vlastní rozum a jednání by nám mohlo zůstat!“ rozčilovala jsem se zbytečně.

„To je sice pravda, ale na mě nekoukej. Viň evoluci,“ ušklíbla se Patricie a zvedla se z lavičky. „Teď musím jít, když dovolíš.“

Jen jsem jí to bezmyšlenkovitě odkývala a sledovala její štíhlou siluetu, jak s noblesou kráčí ke vchodu do budovy. To, co jsem chtěla vědět, jsem zjistila, ale teď jsem měla v hlavě ještě větší zmatek. Celá ta upíří věc mě najednou děsila ještě víc. Ne, že bych si myslela, že to může být vůbec možné.

Na cestě domů jsem si rozhovor s Patricií přehrávala v hlavě a neustále mi běhal mráz po zádech. Nedovedla jsem si představit situaci, kdy by na mě nějaký upír použil vliv. Opravdu se proti tomu člověk nemůže nijak bránit?

Doma jsem si jen rychle udělala špagety s boloňskou omáčkou, a když jsem sklidila nádobí, usadila jsem se u notebooku a neodpustila jsem si nahlédnout do složky Aiden. Dlouho jsem se jí vyhýbala, protože mi pak vždy bylo akorát tak smutno, ale vymazat jsem ji také nedokázala. Na svého nevlastního brášku jsem se sice snažila nemyslet, ale zkrátka to nešlo.

Prohlížela jsem si fotky, na kterých byl po většinou Aiden sám, ve všech možných situacích a ve chvíli, kdy jsem najela na náš společný snímek, na němž jsem tehdy tříletého brášku držela v náručí, a on mě objímal a dával mi pusu na tvář, hráz slz, které jsem se celou dobu snažila potlačit, se protrhla.

Už to byl rok, co jsem odešla a nikoho ze své rodiny jsem od té doby neviděla. Jediný kontakt, který jsem za tu dobu se svou rodinou měla, byl dopis, ve kterém jsem svou matku žádala o podepsání přihlášky do školy. Tu mi laskavě podepsala a bez jakéhokoli slova poslala zpět do New Yorku, na mou nynější adresu. Tudíž věděla moc dobře, kde bydlím, ale nikdy se neukázala. Věděla jsem, že jí nechybím. Měla nový život a já jsem do něj nepatřila. A to dávno předtím, než jsem se rozhodla odejít.

Po chvíli melancholického vzpomínání, jsem svou psychiku dala znovu do kupy, a pak se převlékla do pracovního – Aaron po barmankách požadoval vyzývavější oblečení, a tak jsem si oblékla černé obtažené kalhoty, k tomu smaragdově zelený top s lehce vykrojeným výstřihem a završila to černými kotníčkovými botami na podpatku. Ale nebylo to nic přehnaného, to zase ne. Barmanka, neznamená šlapka. Vlasy jsem si svázala do vysokého culíku a jen lehce se nalíčila.

Měla jsem být v práci v šest večer, a tak jsem v půl šesté zamkla byt a vyrazila do narvaných ulic New Yorku. Rychle jsem došla na metro a po čtvrt hodině vystoupila jen pár bloků od klubu, který se nacházel v Brooklynu stejně tak jako můj byt. Měla jsem štěstí, že jsem sehnala práci takhle blízko a nemusela se hnát přes celý New York. Takhle jsem byla během dvaceti minut na místě.

Zadním vchodem pro zaměstnance jsem se dostala do klubu, hodila si věci do šatny a zamířila rovnou na plac. Ve spoře osvětleném klubu už bylo několik lidí, i když ten pravý nápor nás čekal až kolem osmé hodiny. Dnes byl totiž pátek, a proto jsme se mohli připravit na pořádnou návštěvnost...

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nespoutaná - 10. kapitola: