OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » New secret life 2. kapitola



Summer Staylová je obyčejná studentka humanitních věd. O rodiče přišla v brzkém dětství, starala se o ni babička. Summer žije spokojený život v Seattlu. To se však změní ve chvíli, kdy Summer zjistí, co je doopravdy zač.

Dívám se na sebe do zrcadla a nemůžu uvěřit tomu, jak vypadám. To nemohu být já! Krátké zrzavé vlasy s tenkými copánky dosahujícími po ramena. Obličej štíhlý, polodlouhý, s modrýma očima jako oceán. Plné rty křivící se do úšklebku. Kolem nosu nepravidelně rozházané pihy ve všech velikostech. Bujné poprsí v tričku na ramínka končící nad pupíkem. Štíhlé dlouhé nohy v černé načechrané minisukni.

„Snaž se, tedy pokus se udělat si i make-up. Když ráno nestíháš, je to skvělá výhoda,“ promluvila černovláska na vysokých podpatcích vedle mě. Je oblečená ve stejném stylu jako já. Sladce se na mě usměje a v jejích hnědých, perfektně nalíčených očí jde vidět laskavost a dobromyslnost. Otočím se zpět do zrcadla a donutím se k úsměvu. Tohle je moje nové já. Musím ho příjmout. Je to odkaz po mamince.

„Jak?“ dostanu z úst.

 

„Slečno Staylová.“ Někdo mě drcne do lokte. Rozespale vzhlédnu na učitele před katedrou. Jak a kdy jsem usnula? Ještě jsem nikdy při žádné přednášce ani nedřímala, ne, natož usnout.

„Nudí vás snad můj výklad, slečno?“ řekne učitel sarkasticky.

„Ne, pane. Omlouvám se, víckrát se to nestane.“ Porovnám si svou halenku a slušně se opřu o opěradlo. Zatímco profesor dál pokračuje ve výuce a ostatní studenti si vzorně zapisují poznámky, já si zpětně promítám sen. Byl stejně tak živý jako ten, co se mi zdál v noci. Proč jsem v něm ale vypadala jako úplně někdo jiný? A ještě ke všemu jsem byla oblečená jako lehká dívka.

Unaveně zívnu. Zdá se, že ani prospaná hodina angličtiny mi nedodala energii. Spíše odebrala. Rukou šmátnu po tužce, abych si mohla dopsat výklad. Zvednu oči k tabuli a špetka síly, která mi zbyla, je pryč. Pan Smith není zrovna stručný člověk. Než stihnu napsat alespoň první větu, zazvoní na konec hodiny. Studenti si rychle sbalují svoje věci a prchají ze třídy pryč.

„Ach,“ unikne mi sten, když pokládám hlavu na lavici.

„Jestli chceš, můžu ti půjčit sešit, aby sis to mohla okopírovat,“ promluví dívka stojící nade mnou.

„Děkuju, jsi moje záchrana.“ Vstanu, zasunu židli pod stůl a přistoupím blíž k ní.

„Jsem Renata,“ představí se „Nastoupila jsem nedávno.“

„Summer,“ podám jí ruku na přivítání. „Sešit ti brzo vrátím.“

„To je dobrý, rádá pomůžu.“

Při odchodu ze třídy se s Renatou ještě seznamujeme. Je to milá, sympatická dívka. S rodiči se sem do Seattlu přistěhovali nedávno, a když se měla rozhodnout, na jakou školu by chtěla jít, hned si byla jistá Chance Bordovou vyšší. Na to, že jsme se seznámily před pár minutami, je hodně upovídaná. Chystáme se rozloučit, když vtom k nám přiběhne moje kamarádka Maya.

„Ahoj, Sam,“ obejme mě.

„Ahoj, Mayo. Tohle je Renata, je tady nová,“ pokývnu hlavou k mojí nové kamarádce. Holky se na sebe usmějí a mávnou si na pozdrav. Stejně jako já se i Maya zajímá o život Renaty. Celkem si rozumí. Po nějaké chvíli se s námi Renata nakonec rozloučí a odchází na svůj další předmět.

„Už jsi ho viděla?“ zeptá se Maya u svačiny. Na svačinu máme vyhrazené místo, které jsme si našly hned první den na vysoké. Je tady malá kamenná lavička obrostlá květinami a všude kolem ní je pak jen trávník. Neprve jsme si myslely, že je to něčí pomník, ale po pátrací akci jsme zjistily, že je to vážně jen kus šutru.

„Koho?“ zajímám se. Že by na školu přišlo více nových žáků? Podle jejího výrazu osuzuji, že se jedná o velmi obdivuhodného studenta.

„Romana Hugse.“ A už z ní letí informace. Zasněně, skoro už se slinou na bradě popisuje svoje setkání s tím klukem. Musím se usmát. Maya je taková romantička. Roman má podle všeho modré oči jako nebe bez mráčků, atletickou postavu jako bůh a vlasy černé jako peří havrana. Není divu, že šla na obor Romantika a poezie.

„Ne, tak toho jsem ještě neviděla. Ale už ho nepřehlédnu, když znám tak přesně jeho popis,“ zasměju se a kamarádka na mě pouze vyplázne jazyk.

 

Vůně kávy mě obklopí hned při vstupu do kavárny jménem Pták z ráje. Pracuji zde už něco přes dva roky a ještě nemám “dodávače energie“ dost. Miluji vůni kávových semínek a rachot stroje při mletí.

V malém útulném prostoru zatím nebyla ani noha. Černé kožené sedačky nejsou narvané studenty povídajícími si o svém životě a trápení. Ani počítače nevydávají žádný nepříjemný zvuk. Ozývá se tady pouze kávovar, který pracuje na plné obrátky.

Odhodím klíče na pult u baru a jdu se převléct do své uniformy. Volánkovou košili vyměním za obyčejné černé triko s límečkem. Kolem pasu pak už jen přivážu zástěru s logem kavárny a jdu udělat svůj první úkol – utřít stoly. Radio zapnu na nejlepší a nejpopulárnější stanici ve městě. V rytmu písně vycházející z reproduktorů začínám utírat stolky a zametat podlahu. Sem tam se zastavím a předvedu nějaký taneční prvek. Kdysi dávno, tak jako každá druhá holčička, jsem toužila po tom stát se tanečnicí. Moje máma se věnovala tanci… hodně dlouho. Možná proto mě babička do toho tak tlačila. Teď však akceptuje moje rozhodnutí. Říká, že psaní je úmění stejně jako tanec, tak proč ne. Máma začala s tancem už ve svých dětských letech a babička na ni byla, stále je, velmi hrdá. Doprovázela mámu na všechna vystoupení a soutěže. To vše ukončila ta nešťastná autonehoda. Před svou smrtí byla máma na svém vysněném vystoupení, na které se těšila několik měsíců. Můj otec ji tam byl podpořit. Mě měla nastarost nějaká teta, o kterém už nic nevím a ani si ji nepamatuji. Když se rodiče vraceli domů, byla strašlivá bouře a otec nezvládl jízdu na mokré cestě. Auto se s nimi několikrát převrátilo a pak spadlo z mostu. Na místě byli mrtví.

Oči se mi začínají plnit slzami. Měla jsem pouhé čtyři roky, když mě opustili. Nevím, jestli to způsobilo vzpomínání nebo nedostatek energie, ale zničehonic se mi začala motat hlava. Celá místnost se mi točí, když se snažím si sednout na nejbližší židli, abych neupadla. Zavřu oči a zhluboka začnu dýchat.

„Je tady někdo?“ ozve se ode dveří spolu se zvonkem. Chce odpověď, a tak pomalu vstanu a otočím se. Pohlédnu do krásných, blankytně modrých očí, které mi někoho připomínají.

„Neznáme se?“ jsou má poslední slova před tím, než se mi zatmí před očima.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek New secret life 2. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!