OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Obviněná - 17. kapitola

20.07.2013 (21:00) • Veru177 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 709×

„Fakt si nic nedáš?“ zeptal jsem se po několikáté. Já jsem se musel z toho šoku pořádně napít a nažrat, Amy ale nechtěla nic.

„Vážně, jeden z nás musí bejt střízlivej. A nemám hlad,“ usmála se a ohrnula nos, když na ni náš soused fouknul kouř z cigaret.

„Vždyť vypadáš, jak kdybys sotva vylezla z koncentráku,“ vypadlo ze mě. No jo, měl jsem už v sobě čtyři piva. Nebo jich bylo pět? „Ale nic ve zlým,“ zazubil jsem se na ni a ona mi úsměv lehce oplatila.

„Lepší, než kdyby to bylo naopak, ne? Přejídání taky není zdraví…“

„Já ti nevím, tohle,“ ukázal jsem na její párátkové paže, „už je trochu děsivý.“ Na důkaz svých slov jsem se otřásl. A hned na to si kýchnul.

Amy se pousmála. „Víš, co je děsivější? Že se o sebe beze mě nedokážeš postarat.“

„Nee!“ bránil jsem se přihlouple. „To on po mně skočil! Nemohl jsem nic dělat…“ Pokrčil jsem rameny a napil se piva.

Moje společnice se nadechovala k nějaké její poznámce, pak se ale zarazila a zachichotala se.

„Vypadáš jako Mrazík,“ vysvětlila mi její veselý výraz. S naoko otráveným výrazem jsem si setřel pěnu z pusy. „Měli bychom se pořádně zamyslet,“ navrhla mi Amy naprosto nelogickou myšlenku, „kdo byl, sakra, ten chlap? Co po tobě chtěl? Má něco společnýho s Paige?“

Zíral jsem na ni. „Kde máš svý krásný vlasy?“ vyžblebtl jsem. Zamrkala na mě, totálně zmatená.

„Co, prosím?“

Zopakoval jsem jí svoji předcházející větu. Trochu zaraženě si přejela rukou po hlavě.

„Co blbneš? Vždyť je tam mám!“ Hlas měla trochu rozzlobený. Ua, naštvaná blondýna, to jsem si dal.

„Jsou pryč. Máš nový, ne?“ zahihňal jsem se.

Amy se ušklíbla. „Jo, jsou půjčený. A ty seš ožralej. Tak jdem domů.“ Zvedla se a nahnula se přes stůl ke mně.

„Wou, já jsem zadanej!“ Odklonil jsem se tak daleko, že jsem málem přepadl dozadu.

Praštila mě do ramene. „Chci ti ukrást prachy na zaplacení. Máš nějaký?“

Pokrčil jsem rameny. S povzdechem se jala prohledávat mi kapsy bundy. Nakonec s vítězným úsměvem vytáhla nějaký bankovky.

Za pár minut jsme se loudali ztemnělými ulicemi. S hlavou zakloněnou jsem nechal jemné mrholení, aby mi napadalo do pusy, zatímco Amy mi nadávala do ucha.

„My tady řešíme důležitý věci… a vraždy, a on se klidně vožere…“

„Hele, proč vlastně jdeme zase sem?“ zeptal jsem se, když odemykala dveře mý garsonky. „Sice vím, že mě šíleně miluješ a nedokážeš beze mě být, ale tohle už vážně přeháníš.“ Hodila mě na postel. „Nemáš vlastní byt?“ zamručel jsem ještě před tím, než mi ztěžkla víčka.

Ráno bylo kruté. Ne že bych měl kocovinu. To jsem měl, ale to byla jasná věc. Zato Amy, která na mě naštvaně udeřila, sotva jsem otevřel oči… na to jsem nebyl připravený.

Frekvence jejího hlasu byla až moc vysoká. Předstíral jsem, že ji poslouchám, zatímco rozhazovala rukama a hrozila mi vztyčeným ukazovákem.

„Chápu, žes byl v šoku a potřebovals to rozchodit, ale že tě málem táhnu domů?! Máme tady věci na vyřešení a málo času!“ rafala udýchaně. Ztuhle jsem na ni čuměl. „Co na mě vejráš jak vyoraná myš? Vstávej, musíme za Jeffersonem, volal ti, ale mně nechtěl nic říct. Doufej, že se nic nestalo, jinak tě zavřu do odvykačky, až zčernáš!“

Po tomhle výstupu chvíli mlčela a lapala po dechu. Trochu se třásla.

Bylo mi jasný, že jsem se nezachoval zrovna příkladově, ale… zas až tak?

„Dělej. Udělala jsem ti kafe a sendvič. Za čtvrt hodiny tam musíme bejt.“ Se zakaboněným výrazem odpochodovala do koupelny.

Využil jsem její nepřítomnosti a převlíknul se. Hodila by se mi sprcha, ale nechtěl jsem ji ještě víc rozdráždit, že bych ji musel vyhánět z jejího úkrytu. Kafe jsem se párkrát lokl a jídlo si nacpal do pusy. Za tři minuty jsme vycházeli. Amy po cestě nemluvila. To bylo špatný znamení.

„Amy, sorry za ten včerejšek. Byl jsem z toho prostě celej mimo…“ Nic lepšího mě nenapadlo. Podívala se na mě smutným pohledem a povzdechla si.

„Ne, já promiň. Trochu jsem to přehnala. Já jen, že… mám teď nervy na pochodu…“ Zašklebila se. „Víc než jindy.“

Jo, naprosto jsem to chápal. Poslední dobou mi připadalo, že bych si potřeboval promluvit s psychiatrem.

„Ale jakmile se uvidíme s Paige, musíme být v pohodě, jasný? Nesmí poznat, jak to s náma mává…“ Zachumlala se do svého béžového kabátu a půlku obličeje měla schovanou za šátkem. Došlo mi, že je to ten, který si u mě nedávno nechala.

„Stejně nechápu, jak jsi mě na tý střeše našla,“ nadhodil jsem zamyšleně. „Byla jsi v ten den tak divná… a pak se tam najednou přiřítíš… a zachráníš mě, jako vždy.“ Usmál jsem se na ni a její obličej rozsvítil lehký úsměv.

„Možná ti to jednou řeknu… Až tohle všechno skončí…“ U posledního slova se jí zlomil hlas. Zmateně jsem sledoval, jak si otřela slzu z tváře a zrychlila krok.

„Radši si pohni. Policajti neradi na něco čekaj…“

Jefferson byl zářivým příkladem. Změřil si mě neutrálním výrazem a Amy sjel pohledem od blonďatých vlasů až po růžové sandály.

„Slečna Linaberry,“ řekl škrobeně. Přičetl jsem mu pár bodů k dobru, že si pamatuje její příjmení.

„Dobrý den,“ pozdravila Amy přehnaně zdvořile a zasvítila širokým úsměvem.

„Pane Sheehane, potřeboval bych si s vámi v soukromí promluvit. Vy, slečno, můžete jít za Paige,“ vysypal ze sebe spěšně a odstoupil ze dveří, kam Amy po krátkém zmateném gestikulování zapadla.

Mě si odtáhl kousek stranou a já už z jeho pohledu poznal, že je něco špatně.

„Pan Morrison dnes zemřel.“ Moje srdce se zastavilo. „Paige je nyní stíhaná za vraždu.“

Autor: Veru177 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obviněná - 17. kapitola: