OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Obviněná - 18. kapitola

23.07.2013 (10:00) • Veru177 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 776×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

Uběhlo pár dnů. Snažit se normálně fungovat byl nadlidský úkol. Ale ne pro Amy.

Znovu seděla vyvalená u mě na pohovce, nohy na stole, obličej zabořený v knížce.

„Hele, Danny, tohle je drsný. Oni umřou a pak se zas vrátí! Z mrtvých vstání!“ Afektovaně na mě vykulila oči a pusa jí padala až k ramenům. Zaostřil jsem na název tý břečky.

„Škola noci? Už ten název o něčem vypovídá,“ zamumlal jsem odměřeně. Ano, byl jsem podrážděný. Ne, Amy s tím neměla nic společného. Ale ano, štval mě její věčný optimismus.

 „Mohlo by to tak doopravdy fungovat, co?“ ozvala se po chvíli, „že se vrátíš. Teda, i oni jsou celí divní a šílení, ale… když je má někdo rád a věří v jejich lidskost, nejsou úplně ztracení… ne?“

Upřela na mě najednou hrozně vážný výraz a mě zamrazil divný pocit.

„Amy, odkdy je z tebe filozof?“ zeptal jsem se s úsměvem. Ona na mě ale nehodila zakaboněný výraz nebo nějakou pokud možno tvrdou věc, jen pokrčila rameny.

„Každý musí jednou dospět.“

„Jo, a u tebe už bylo načase,“ neodpustil jsem si. Teď už se zachovala podle svého scénáře. Nafoukla se jako žába a uraženě zakotvila pohled na stránkách knížky. Mého řechtání si okázale nevšímala.

„Za to, jak se ke mně hnusně chováš, se jednou budeš smažit v pekle,“ brblala.

„A ty budeš přikládat.“

Rty jí zacukaly, statečně ale držela pohled odvrácený. Zapřemýšlel jsem, čím bych ještě přitlačil, moje ďábelské úvahy ale přerušil zvonící mobil.

„To bude Lucifer,“ řekla Amy z gauče a už se ani nestačila předstírat, že pořád čte. Zavrtěl jsem hlavou a přijal hovor.

„Ehm, zdravím, Danieli, tady Ben. Já… je mi strašně blbý ti takhle volat, s tím vším, co se u tebe teď děje, ale… máme tady nějaký problémy a chybí nám personál, takže… myslíš že… by ses třeba… mohl vrátit?“

Samozřejmě jsem toho kluka poznal. Vzal si na svoje bedra veškeré papírování a všechny administrativní věci, který se týkaly klubu. Občas vypomohl u baru, když scházeli lidi, někdy si nepovedeně zahrál na vyhazovače. Zkrátka to byl člověk mnoha profesí. Ale šíleně roztřesený a nesmělý.

„Poslyš, Bene, já bych vám vážně rád pomohl, ale…“ Než jsem se nadál, Amy mi vytrhla mobil z ruky.

„Ale nejradši bych se válel doma na zadku a litoval se. Takže kdy můžu nastoupit?“ Usmála se jako anděl pomsty a mobil mi vrátila. S knížkou v ruce se stočila na gauč a pokračovala v původní činnosti.

Díky moc.

„Fajn, kdy?“

Amy mě laskavě doprovodila, abych nemusel jít sám. V překladu: Pronásledovala mě až ke klubu, aby viděla, jak budu zmateně pobíhat okolo, než se do toho pořádně vpravím.

Rozhodně jsem neměl v plánu jí udělat radost.

„Bene!“ Když jsem ho uviděl, doslova mě polila úleva. Otočil se k nám a nejspíš cítil to samé co já. Pracoval u nás několik měsíců, měl něco přes dvacet a podle slov našich barmanek, byl „neskutečně sladkej a k nakousnutí“. Podle mě vypadal jako každej druhej kluk s blond vlasy a zelenýma očima. Doufal jsem ale, že k mému plánu poslouží.

„Vítej zpátky,“ řekl upřímně. Postavil jsem se vedle něj za bar a než jsem stihl něco říct, otočil se na Amy.

„A ty musíš být ta dívka, se kterou jsem mluvil přes mobil.“ Zrudlýma tvářema se pokusil o úsměv.

Amy na něj pobaveně koukala. „Dívka? Kdo v dnešní době říká dívka? Holka, šťabajzna, cuchta, ale… dívka? Z kterýho jsi století?“ Usmívala se a já z jejího tónu poznal, že si dělá srandu. Ben nicméně zrudl jako ředkvička a snažil se něco překotně vykoktat.

S úsměvem jsem tam ty dva nechal a šel obhlídnout, jak na tom klub v mojí nepřítomnosti byl. Přes všechny moje obavy to zřejmě šlapalo bez problémů. Bylo narváno, vzduch prosycený kouřem a potem.

Trvalo mi pár načepovaných piv a rozbitých skleniček, než jsem se do toho vpravil, ale po pár minutách jsem dokázal fungovat docela normálně. Amy seděla s Benem na konci baru a co chvíli se chichotala jako smyslů zbavená, tím pádem se mi nepletla pod nohy a já nemusel poslouchat její uštěpačné poznámky.

Zrovna jsem utíral bar od rozlité tequilly, když se ke mně přiřítila, celá rozpálená a udýchaná. Než stačila říct slovo, promluvil jsem.

„Ben ti dává zabrat, co?“ Zašklebil jsem se na ni.

„Drž hubu a podívej se ke třetímu stolu,“ vychrlila roztřeseně. Úsměv mi zvadl z tváře jako nezalívaná kytka. Pohledem jsem zabloudil k zmíněnému stolu.

A krve by se ve mně nedořezal.

Seděl tam můj střešní útočník.

Autor: Veru177 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obviněná - 18. kapitola: