OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Obviněná - 19. kapitola

25.07.2013 (17:00) • Veru177 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 734×

„Dávej pozor, ať si tě nevšimne,“ sykla Amy polohlasně a vlasy si spustila přes pravou tvář. Odvrátil jsem se od něj. Kromě ulízaných vlasů a míň otrhaného oblečení vypadal stejně. Bylo mi špatně při pomyšlení, že by mě poznal, nebo ještě hůř, Amy.

„Běž zpátky za Benem,“ řekl jsem co nejvyrovnaněji. „Chovej se, jakože nic a nedívej se tam.“

Dívala se na mě modrýma očima a ani se nehnula. „Běž!“ zopakoval jsem důrazněji.

„Víš, je od tebe vážný hezký, že se mi snažíš dohodit chlapa, a Ben je vážně milej, ale já… Teď na to není správnej čas,“ vyhrkla jedním dechem, otočila se na podpatku a odkráčela.

Neměl jsem ani čas pořádně se vzpamatovat, už ke mně mířila Wendy, číšnice.

„Jednu skotskou na trojku,“ vysypala ze sebe a už se otáčela k odchodu.

„Wendy, počkej,“ zarazil jsem ji. S očekáváním se na mě otočila. „Mohla bys… ehm… já…“

Co jsem jí jako chtěl říct? Sakra, měl bych si tyhle důležitý konverzace cvičit před zrcadlem. Paige to tak dělala…

Polkl jsem knedlík v puse. „U trojky… ten chlápek…“ Otočila hlavu a přejela ho očima.

„Jo, co je s ním?“

Nechápala mě. A já se jí nedivil. Neměl jsem nejmenší tušení, o co se tu snažím a co ze mě nakonec vypadne.

„Mohla bys… mi něco zjistit?“

Bože, to je kravina…

Zmateně stáhla obočí. „Zjistit? Co jako?“

Nemám tušení.

„Víš co, zapomeň na to. Jsem ještě trochu… mimo. To je dobrý, běž dál… pracovat.“

Odcházela ode mě s divným výrazem a vrtěním hlavy. Asi si myslela, že zavřenej bych měl být spíš já, než moje přítelkyně.

Co jsem tím sakra sledoval? Z toho trčení doma mi asi totálně přeskočilo. Nebo z příliš času stráveného s Amy. To bylo pravděpodobnější.

Dál jsem se snažil aspoň trochu normálně fungovat a mezitím po něm nenápadně pokukoval. No, aspoň jsem si myslel, že je to nenápadné.

„Teda, ty seš nenápadnej jak bagr v koupelně.“

Kdo jiný než Amy?

„Musíš tu furt vopruzovat?“ zabrblal jsem. „Je neslušný nechat svou společnost čekat. Pořád,“ dodal jsem kousavě. Amy na mě přimhouřila oči.

„Musel jít pracovat. To někteří z nás totiž musí.“

„To říká ta pravá.“

Zafrkala nějakou nadávku na moji adresu a sedla si k baru.

„Tak co si dáte, slečno?“ zeptal jsem se s afektovaným, naprosto neidentifikovatelným přízvukem. Amy zamrkala dlouhýma řasama.

„Bude mi stačit voda, děkuji,“ odpověděla stejně nepřirozeně. 

Oba jsme se přihlouple křenili ještě několik vteřin. Amy vesele švitořila, jakoby se nic nedělo a bylo jí úplně jedno, že se nemůžu soustředit na práci.

„A tomu neuvěříš, prostě mě tam zavřel!“ povídala zrovna nějakou historku, když se stůl číslo tři vyprázdnil. Zíral jsem na to prázdné místo hodnou chvíli, až si toho všimla i blondýnka přede mnou.

„Fajn, ty hezky pracuj a já jdu,“ řekla z ničeho nic nevinně a seskočila ze stoličky dřív, než jsem stihl říct popel.

„Amy!“ zasyčel jsem na ni. Naprosto si mě nevšímala a plíživým krokem se ho vydala pronásledovat.

Sakra.

Vážně se chovala jako ninja. Přemýšlel jsem, jestli taková byla vždycky.

Posledních pár týdnů se mi nicméně zdála ještě podivnější, než byla dříve.

Dumání nad tím, co to asi způsobilo, mi zkrátilo zbytek pracovní doby.

V hlavě jsem měl tolik myšlenek, včetně mojí divné kamarádky i chlapa s nožem ze třetího stolu, že jsem skoro vrazil do Bena, který mi šel naproti.

„Ještě jednou dík za pomoc. Pořád máš volno, takže klidně zůstaň doma nebo… co vlastně děláš…“ Začínalo mi připadat, že rudá je jeho přirozená barva. „No a… pozdravuj Amy…“ A to jsem si myslel, že víc zrudnout už nemůže. Chyba.

„Jasně, vyřídím.“ Bylo mi jasný, že na to zapomenu, než ji zas uvidím. „Měj se.“

Svižným krokem jsem se vydal domů, když se mi v kapse rozvibroval mobil. Jakmile jsem spatřil volajícího, rty se mi automaticky stočily do úsměvu, ale pak mi došlo, že se asi něco stalo. Bleskově jsem hovor přijal.

„Copak?“

Z telefonu se ozývalo praskání a zvláštní hukot. Srdce se mi rozběhlo rychleji.

„Danny,“ ozvalo se tiše. „Musím s tebou mluvit.“ Znal jsem Amy celý život, a proto mi nedalo moc potíží poznat, že brečí.

V hlavě se mi rozezněl poplašný zvonek starostí a zároveň příprava rozbít někomu nos.

„Co se stalo? Kde jsi?“

„Na Greenwich Village. Rychle.“

Autor: Veru177 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obviněná - 19. kapitola: