OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Obviněná - 2. kapitola

03.06.2013 (09:00) • Veru177 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 915×

„Zab ho!“ zapištěla Paige a ve tváři byla úplně bílá. „Majzni ho tím, nebo přísahám, že sebou hodím o zem!“ Krčila se u dveří koupelny a dívala se všude možně, jen ne do rohu sprchy.

Zašklebil jsem se a nadzvedl ruku se smetákem. Praštil jsem jím tak prudce a hlasitě, až za mnou nadskočila. Otočil jsem se k ní.

„Aby sis byla jistá, že neobživne a nebudu tě chodit strašit,“ řekl jsem vážně. Paige se nafoukla a chvíli vypadala, že mě praští. Pak si mohutně vydechla a vyplázla na mě jazyk.

„Fajn, tak nemám ráda pavouky. Bojím se jich. No a?“ Založila si ruce na prsou a pohledem se vyhýbala rozmázlému místu. „Nikdo je nemá přímo rád. A mimochodem, do tamtoho,“ ukázala na sprchu, „už nikdy nevlezu.“

Otočila se a hrdě vyšla z malé koupelny do obýváku.

Protočil jsem oči.

Dělal si srandu? Paige? Moje Paige? Tahle Paige?

To nebylo možný. Museli se zbláznit.

„Ale to…“

Nedostal jsem šanci cokoliv říct. „Nepřipadalo vám poslední dobou na slečně Millerové něco podezřelého? Včera?“ dorážel na mě dědek a nevšímal si mého zaraženého výrazu.

Polkl jsem.

Podezřelého? Ani ne. Ráno se jí nechtělo vstávat. Mrskala sebou na všechny strany, ukradla mi deku, praštila mě do holeně, ale nakonec jsem se stejně rozhodl ji v posteli trochu zabavit. Když jsme se konečně vyhrabali, strávila v koupelně dobrou hodinu. Myslel jsem, že mi praskne močák. Ale nakonec vyšla, krásná, upravená, rozzářená, darovala mi polibek a já najednou zapomněl na potřebu močit a myslel jsem na potřebu úplně jinou.

Byla stejně úžasná jako každý jiný den.

Ale tohle jsem mu vykládat nechtěl.

Proto jsem jen zavrtěl hlavou. Potřeboval jsem toho vědět víc. Nějaké podrobnosti. Ale on mi nedal možnost na něco se ptát.

„Mluvil jste s ní včera předtím, než odešla na koncert?“ udeřil znovu a já cítil, že se brzo neovládnu, natáhnu se přes stůl a… Paige nebude jediná, kdo bude z něčeho obviněný.

„Jo, mluvil,“ prsknul jsem. „Volala mi.“

„Kvůli čemu?“

Mlčel jsem. Nechtěl jsem mu to říkat. Měl vůbec právo ptát se na takové otázky? Co když jsme… měli sex po telefonu? I tak bych mu to musel vyklopit?

Zavázal jsem se, že až se dostanu k internetu, najdu si něco o výsleších.

„Chtěla mě ukecat, abych šel s ní. Na ten koncert,“ zamumlal jsem nakonec odevzdaně. Byl jsem šíleně unavenej. Chtěl jsem jít domů, zalézt do postele, přitulit se k Paige…

„Nezněla nervózně? Naštvaně?“ Chlapík na mě upřel své černé malé oči. Jenom jsem zavrtěl hlavou.

Zeptal se mě ještě na pár otázek, zapsal si něco do papírů a pak mi dovolil odejít. Navštívit Paige nepřipadalo v úvahu.

Přál jsem mu, aby ho cestou domů přepadli.

Moje garsonka mi vždycky připadala šíleně malá a stísněná. Ale bez Paige… jako by tam bylo až moc volného místa.

Netušil jsem, co dělat. Byl jsem unavený, ale bylo mi jasné, že neusnu. Měl jsem hlad, ale zároveň mi bylo špatně jen při pomyšlení na jídlo. A chyběla mi Paige. Šíleně moc.

To nesnesitelné ticho mi tlačilo na bubínky. S ní bylo vždy o zábavu i hluk postaráno. Neustále si zpívala, poskakovala a kroutila se do rytmu. Televizi si pouštěla hrozně nahlas, takže když jsem byl v kuchyňském koutě a snažil se něco sesmolit, musela křičet, abych ji slyšel.

Hrávala se mnou PlayStation a pokaždé, co prohrála, tvářila se naoko naštvaně, načež si se mnou dala odvetu jiného rázu.

Miloval jsem ji. Šíleně a každým dnem více. Věděl jsem, v jakém pořadí se ráno obléká, ponožky jako první, kalhoty jako poslední; věděl jsem, že nesnáší vůni sava, a když dopije mléko, nechá prázdnou krabici v ledničce.

Naučil jsem se žít s ní. A nevěděl jsem, jak žít bez ní.

Nakonec jsem si sedl k počítači, bez sebemenšího plánu, co dělat. Musel jsem s ní mluvit. Slyšet její hlas. To mi museli dovolit. Museli jí dovolit jeden telefonát, ne?

S novou nadějí jsem zapnul počítač a byl odhodlaný něco najít.

Autor: Veru177 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obviněná - 2. kapitola: