Obviněná - 22. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Nemocná Amy je pořád Amy...

07.08.2013 (10:00) • Veru177 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 818×

Nebyl jsem na sebe pyšnej. Vůbec ne. Mrzelo mě, jak jsem jí zabrnkal na city, ale pokud to znamenalo, že aspoň zváží nějakou léčbu… byl jsem ochotný nést následky.

A ty taky přišly.

„Nesnáším tě!“ Amy vedle mě rozzuřeně nakopávala všechno, co se jí připletlo do cesty, a v obličeji byla rudá. „Jako by nestačilo, že brzo ze mě zbude jen kupka prachu a plno super hadříků, ty mi ještě budeš vrtat do duše.“

Vzdychl jsem. Měl jsem trvat na tom, že zůstane doma a bude odpočívat, zatímco já se vydám za Jeffersonem. Ale nenechala se přemluvit. Když jsem ji ignoroval a chtěl jít bez ní, chytnula mě za mikinu a zapřela se do země. Pár kroků jsem ji táhnul za sebou, ale nakonec jsem to vzdal. Sice neměla moc velkou sílu, ale právě kvůli tomu jsem svolil, že ji vezmu s sebou, a tím pádem mě pustila. Nechtěl jsem jí ublížit.

„Až přijdeme, půjdeš si lehnout a do rána nevylezeš z postele, je ti to jasný?“

Vyplázla na mě jazyk, když si myslela, že ji nevidím, já ji ale zahlédl v odrazu výlohy textilu, kolem kterého jsme zrovna procházeli. Nechal jsem to bez komentáře. Amy se prostě občas chovala jako dítě, a s tím nikdo nic nezmůže.

„Vlastně mám v plánu si zajít udělat radost a přidat do svojí sbírky bot další kousky,“ řekla suše. Jen jsem zavrtěl hlavou. Ta holka by byla schopná prodat vlastní orgány, aby si za ně mohla koupit něco nového a blyštivého.

„Poslyš,“ nadhodil jsem nervózně. Nevěděl jsem, jak na to zareaguje. „Jaká je vlastně ta tvoje… rakovina?“ Bleh, nesnášel jsem to slovo. „Totiž…“ Jak mám, sakra, zformulovat takovou otázku?!

„Rakovina plic,“ odpověděla prostě, jako by jsem se jí ptal na počasí. „Jestli myslíš tohle.“

„Plic,“ zopakoval jsem. To nebylo dobrý. „Proto ty problémy s dýcháním,“ zamumlal jsem. Jasně, žádný cigarety. Rakovina.

„Hm,“ na to ona.

„A jak jsi najednou hrozně zhubla…“

„Hmf,“ byla její odpověď.

„A nechuť k jídlu…“

„Sakra, to mi teď hodláš dělat analýzu, nebo co?“ štěkla na mě podrážděně.

Měla pravdu. Jasně, že jí nebylo příjemný, když jsem o tom mluvil, ale já se s tím musel nějak srovnat. A když jsem na to jen myslel, nechtěl jsem si to připustit.

„Nemůžu uvěřit, že jsi mi to neřekla,“ hlesl jsem.

„Já ti to řekla.“

„Jo, za jak dlouho?!“ rafl jsem. V hlavě mi prudce pulzovalo. Hrozně mě to štvalo. Nic by se tím nezměnilo, to jsem věděl. Nijak bych jí nepomohl. Fyzicky. Ale určitě by se jí ulevilo, kdyby to někomu řekla, kdybychom si o tom mohli promluvit.

„Myslíš, že jsem tě chtěla ještě dorazit? Byl jsi totálně zdrchanej z Paige, další problémy jsi nepotřeboval…“

Pořád dokola to samé.

„Stejně jsi mi to měla říct hned,“ trval jsem si na svém, když jsme došli k Jeffersonově kanceláři.

Amy mi zatarasila cestu. „Ani tomu právnickýmu zadku nic necekneš, jasný?“

Proč bych měl?

„Neboj, budu držet zobák.“

Přikývla a postavila se vedle mě. Na to mě zlehka vzala za ruku.

„Bude to dobrý, Danny. Jednou se všichni tři, ty, já a Paige sejdeme u vás doma na zahradě, přes vaše děcka nebude slyšet ani slovo, a budeme popíjet pivečko.“

Musel jsem se té představě usmát. Paige vždycky chtěla velkej dům se zahradou. Pravda, zrovna jsem měl pravej opak, ale dal jsem si slib, že jednou jí dám všechno, po čem touží. Kupu dětí a vychlazené naše nejoblíbenější pití. A naše nejmilejší osoba na lavičce vedle.

„Jenom musíme přežít to mezi tím,“ vzdychl jsem a stiskl její ruku.

„Takže, pokud tomu rozumím… vy po mně chcete, abych si proklepl,“ zdůraznil slovo, které použila před chvílí Amy, „cizího muže, o kterém nic nevíte, jenom máte pocit, že je nějak spojený s Paige… ano?“

Vyměnili jsme si s Amy rychlý pohled. Tak jo, to nebylo zrovna chytrý, ale nic jinýho mě nenapadlo. Nechtěl jsem Jeffersonovi říkat, že mě přepadl na místě, kde jsem neměl co dělat, a kdyby nebylo Amy, už by bylo po mně.

„Je vážně podezřelej,“ pokývala Amy hlavou a vydolovala na tváři svůj nejlepší úsměv.

„Ono jde ale dost těžko o někom něco zjistit, když nevím, jak se jmenuje.“ Jo, to byl dobrej argument.

„Můžeme vám ho popsat!“ vykřikla Amy nadšeně. „Jak to bývá v detektivkách. Zavoláte nějakýho toho kreslíře a on ho podle našich instrukcí nakreslí. To jsem vždycky chtěla zkusit!“ Nadšeně zatleskala.

Mého zděšeného pohledu si okázale nevšímala.

Příště ji fakt nikam brát nebudu…

„To není tak jednoduché, slečno Linaberry,“ zchladil ji Jefferson, „nemáme nejmenší důvod toho muže z něčeho obvinit.“

Amy prudce otočila hlavou na mě, až se jí blonďatá hříva roztočila. „Ale jo, máme důvod, a to docela velkej!“ Vykulila na mě oči a já i beze slov poznal, že chce, abych mu o tom řekl.

Vzdychl jsem. No jo, byl jsem bez sebe radostí, že mu budu vykládat, jak mě tam držel a byl bych tuhej, kdyby mě nezachránila ženská. Nemocná ženská.

„No…“ načal jsem rozpačitě. Jak začít?

„Ten chlap Dannyho napadl!“ vzala to za mě Amy. „Šel do baru zapít žal a on na něj vyletěl s nožem! Naštěstí jsem zrovna šla… okolo a… on se vyplašil…“

Byl jsem jí vděčný za trochu poupravené detaily. Jefferson měl ale zatraceně dobrej právnickej nos.

„Hm, jen tak… z náhlého popudu… na něj zaútočil… s nožem…“ Zvedl obočí.

„Jop.“ Amy pokyvovala hlavou a upřeně mu zírala do očí. Sakra, jak to dělá?

„Pane Sheehane?“

A sakra. Rozhodl se zaútočit na slabý článek, což jsem byl v tu chvíli já. I když… každý byl ve společnosti Amy slabý článek.

„Jo, já… jsem šel na pivo…“ To nebyla lež. „A on mě napadl. S nožem.“ Říkal jsem pravdu. Jen ne celou.

Jefferson se na mě dlouho zkoumavě díval. Zrovna když jsem chtěl frustrovaně zařvat, ať si tím svým pohledem hypnotizuje kytky, aby mu rychlejc rostly, sklopil pohled do papírů. Skoro jsem si úlevně vydechl.

„Dobrá, s tím by se něco dělat dalo. Pošlu vás za svým známým, sepíše se to a potom přijdete za mnou. Nezapomeňte, že Paige má zítra soud.“

Ha, jak bych asi mohl zapomenout? Mám to označené v kalendáři ve svém mozku velkým červeným křížkem. Který navíc blikal a ječel jak zblázněný.

Nebyl jsem nadšený z dalšího výslechu. Těch jsem si kvůli Paige prošel v několika měsících víc než dost. Amy mě laskavě doprovodila.

„Máš jít do postele… nebo nakupovat… nebo… co já vím, na manikúru, nebo co vás ženský baví, ale rozhodně bys neměla vysedávat na policii.“

Dopila vodu z automatu a plastový kelímek vyhodila do koše vedle dveří. Zkřížila nohy a pohodlněji se opřela do židle, jako bych neřekl ani slovo.

„Dobrá, dáme se do toho.“ Detektiv Cross vypadal sympaticky. Mohlo už mu být něco přes padesát, ale co mě u něj zaujalo na první pohled, byly jeho vlasy. On totiž vlasy měl. Spoustu hustých, hnědých vlasů. Doufal jsem, že já v jeho věku nebudu tlustej plešoun.

„Kdy se to stalo?“

To byl taky problém. Už to bude…

„Před třemi týdny,“ odpověděl jsem popravdě. Cross na mě hodil pohled. Jeho sympatický výraz alá hodný dědeček hříbeček byl pryč, místo něho ho nahradil přísný, detektivní vzhled.

„A oznamujete to až teď, protože…?“

Dobrá otázka.

„Já ho přinutila, aby to nešel ohlásit,“ vyhrkla Amy. Vyděšeně jsem se na ni otočil. Ta holka evidentně trpěla koplexem zahrnující neustále mě vytahovat z bryndy.

„Ano?“ Cross se zaměřil na ni. „A pročpak?“

No, to jsem zvědavej, co z ní vypadne.

Čekal jsem všelicos, ale to, pro co se rozhodla, teda určitě ne.

„Já jsem zrovna zjistila, že mám rakovinu a… potřebovala jsem přítele.“ Sklopila pohled na svoje ruce v klíně. „Uvědomuju si, že jsem neměla, ale… v tu chvíli mi to nemyslelo…“

Hlas se jí zlomil a já, kdybych nevěděl, že kecá jako když tiskne, bych k ní asi přiskočil a začal ji utěšovat.

Cross to ale naštěstí nevěděl. „To mě moc mrzí, slečno…“

„Amy,“ popotáhla a otřela si suché oči. Já na ni jen vykuleně zíral.

„Amy,“ zopakoval po ní měkce. „Pane Sheehane,“ oslovil mě. Zaměřil jsem svou pozornost na něj, ale pořád jsem koutkem oka pokukoval po hromádce neštěstí vedle mě. Ta holka byla schopná využívat svoji smrtelnou nemoc pro prospěch druhých. Kdo to kdy viděl?

„Teď mi přesně řekněte, co se stalo.“

Tak jsem mu to řekl.

« Předchozí díl

Autor: Veru177 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování