OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Obviněná - 27. kapitola

30.08.2013 (16:00) • Veru177 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 721×

Soud byl odročen pro nedostatek důkazů. Nejdřív jsem byl neskutečně vytočenej a měl jsem v plánu dát to pořádně najevo, ale pak mi Jefferson oznámil, že na další soud si může Paige počkat doma. Doma. Doma!

„To jako vážně?“ Nemohl jsem tomu uvěřit. Stál jsem na chodbě opřený o zeď, v kvádru mi bylo horko a potil jsem se, ale po jeho slovech jsem všechno vypustil z hlavy. „Mohla by… mohla by jít domů?“

Jefferson zvedl ruku, aby zmírnil mé nadšení. „Jenom do soudu. Do teď byla jediná podezřelá, ale vzhledem k okolnostem a novým důkazům je možné čekat na soud doma. Kauce byla stanovena na… na půl milionu.“

A. Do. Prdele.

Půl milionu? Kde, krucifix, vezmu půl milionu? Neměl jsem ani na půl chleba.

Rozhodl jsem se to řešit až… co nejpozději.

„Můžu ji vidět? Jako… teď?“ Po ničem jsem víc netoužil. Už to bylo dlouho, co jsem za ní byl. Poslední dobou jsem totiž měl plnou hlavu Amy.

Jefferson po krátkém zaváhání přikývl. „To by neměl být problém. Já se zatím půjdu poptat po dalších informacích…“

Uvolnil jsem si pár knoflíčků u krku, ale stejně se mi ztěžka dýchalo. Nebyl jsem zvyklej na saka a košile, kravata naštěstí nebyla nutná. To bych se tu už určitě uškvařil.

Zavřeli mě do prostorné, každým coulem právnické místnosti. Žádný zrcadlo, za kterým by nás špehovali chlupatí, ani zašedlé zdi. Bylo tam teplo, což pro mě nebylo zrovna příjemné zjištění, a všechno ladilo do hněda, včetně dvou kožených sedaček.

Na jednu jsem se svalil a čekal. Amy, ačkoliv chtěla přijít, měla sezení s doktorem. Bylo mi líto, že tam nemůžu jít s ní, ale ona mě uklidnila, že tam bude s mámou a já musím jít podpořit Paige. Neměl jsem tušení, jak to zvládá. Trpěla bolestmi. Vědomím, že už tady za měsíc nemusí být. Její kamarádka byla ve vězení. A ona stejně zvládla být optimistická a kousavá jako vždy.

Proto jsem ji měl tolik rád.

Ale když se otevřely dveře a do místnosti vešla Paige, všechny ostatní myšlenky zmizely. Byl jsem zvyklý ze všech našich návštěv, že se k ní nesmím pomalu ani přiblížit, proto mě překvapilo, když se mi vrhla do náruče. Moje svaly naštěstí věděly, jak pracovat. Pevně jsem si ji k sobě přitiskl a hlavu zabořil do ohbí jejího krku. Cítil jsem z ní zatuchlinu a její šaty kousaly, ale stejně jsem měl v plánu ji ještě dlouho nepustit.

„Danny, chceš mě udusit?“ zamumlala mi do saka a já cítil, že se usmívá. „Sice mě to vysvobodí z trestu, ale počkej až na konec schůzky… Chci si tě pořádně užít…“

Neochotně jsem ji pustil z náruče a podíval se na ni. Jedno oko jí zakrýval pramen ostříhaných vlasů, které jí sahaly sotva po ramena, a tak jsem se natáhl a schoval jí ho za ucho.

„Chybělas mi,“ zašeptal jsem, přestože jsme v místnosti nebyli sami. Nebylo mi zrovna příjemný mluvit před nějakýma bachařema, ale bylo to lepší než nic.

„Já na tebe snad ani nepomyslela,“ řekla nonšalantním tónem. „Celej den sedím zavřená mezi třema stěnama a jedněma mřížema, ale mám lepší věci na přemýšlení…“ Usmála se a ruce mi položila za krk. „Třeba, jak mě na vejšce kvůli tobě uštkl had…“ Začala vyjmenovávat všechny moje prohřešky, jako by si to celej den připravovala, a já ji vydržel poslouchat. Asi dvě minuty. Pak jsem ji zarazil uprostřed stěžování si na moje spací návyky tím, že jsem ji políbil.

Pustil jsem ji až po hodné chvíli, kdy mi došel dech. Opřela se mi o hruď a rukama mi stiskla ramena.

„Dobře, tohle mi možná trochu chybělo,“ zamumlala. Usmál jsem se a rukou jí zajel do vlasů. I přesto, že posledních několik týdnů neměla k dispozici drahé šampóny na objem, lesk nebo kdoví co, i tak mi lehce a jemně proklouzávaly mezi prsty.

„Daniel Sheehan v saku a košili. Co se oslavuje?“

Nikdy jsem její smysl pro humor moc nechápal.

Dotáhl jsem ji k pohovce.

„Kolik máme času?“ Nechtěl jsem myslet na to, že ji zase budu muset pustit, ale bylo toho tolik, co jsem jí chtěl říct, a bylo možný, že to všechno nestihnu.

„Pár… pár minut. Jefferson udělal nějaký abrakadabra a dovolil to. Původně jsem měla jít zase… zase zpátky…“ Na chvíli se odmlčela a sledovala naše spojené ruce. „Zaslechla jsem… o… kauci…“

Kauce. Vzhledem k situaci by to mělo být… šťastné slovo. Ale když jsem věděl, co se za ním skrývá… bylo mi z něj špatně. Půl milionu.

„Jo.“ Odkašlal jsem si. Co jsem jí měl říct? Že je tady možnost, aby šla domů, ale já ji kvůli svým příjmům a postavení zadupal do země dřív, než mohla vůbec zaklíčit?

„To je dobrý, Danny.“ Přisunula se ke mně blíž. „Vydržela jsem to tam do teď, zvládnu to… ještě trochu dýl…“

Byla tak statečná. Bylo to ale doopravdy to, co si myslela? Co cítila?

„Čekala jsem, že tady bude Amy,“ změnila najednou téma a usmívala se. „Je divný, že se vzdala šance vykřikovat Námitka, i když by správně měla mlčet.“

Další věc, ke které jsem jí neměl co říct. Nemohl jsem. Amy by jí to měla říct sama. Ale kdo ví, jestli… jestli se ještě někdy uvidí? Amy může… odejít… každým dnem. Paige má budoucnost nejistou. Měl jsem jí to říct. Ale rozhodně jsem to nechtěl udělat na soudě, v místnosti s třema strážnýma.

„Ona… měla nějaký… zdravotní záležitosti,“ vydoloval jsem ze sebe přiškrceně. Ale Paige byla… Paige. Nebo prostě ženská. Vždycky poznala, že jsem jí něco zatajoval. Ať už šlo o trávu schovanou pod matrací na vejšce, nebo o salám zapečený ve vegetariánské pizze.

„Danny, já teď mám… spoustu času na přemýšlení. Akorát mi nějak schází o čem přemýšlet. Hodil by se mi nějakej novej matroš.“

Všechno na mě padlo. Měl jsem plný zuby zatajování, strachování a napjatých nervů. Potřeboval jsem to někomu říct. Potřeboval jsem to říct Paige. A tak jsem jí všechno vyklopil. Úplně všechno.

Zírala na mě poněkud vykuleně, ale nevěděl jsem, co přesně ji zaskočilo. Amyina nemoc? Žijící a dýchající Paul Black? Všechno?

„Dobře, no… Ehm… jde vidět, že jste se nenudili…“ Jeden koutek zvedla do smutného úsměvu. „Ale Amy je… Ach bože.“ Bylo mi jasné, na co myslí. Na to, co mi probíhalo hlavou už několik dnů. Že bez Amy… si nejde život představit. Byla naše nejlepší kamarádka už od základky, přežila s náma přechod na střední, divoké večírky, maturitu, když se ze mě a Paige stal pár, odchod ze školy a začátek opravdového, dospěláckého světa. Pomyšlení na to, že bychom dál žili bez ní… až fyzicky bolelo.

„Měli bychom být s ní,“ zašeptala zkroušeně. „Právě prožívá nejhorší chvíle života a my, její přátelé, máme stát při ní a pomáhat jí.“

Jakmile jsem v jejích očích spatřil slzy, za ruku jsem si ji přitáhnul do náruče a pevně ji objal.

Musím ji odtamtud dostat, běhalo mi hlavou, když jsem se s ní loučil. Seženu ty pitomý prachy, i kdybych měl začít okrádat důchodce. Dostanu ji zpátky a pak společně pomůžeme naší přítelkyni.

To se lehčejc řekne, než udělá.

Autor: Veru177 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obviněná - 27. kapitola: