OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Obviněná - 6. kapitola



Obviněná - 6. kapitolaDaniel se dozvídá znepokující novinky. Ne všechno je takové, jak se zezačátku jeví...

EDIT: Článok neprešiel korekciou!


Chvíli mi to nedocházelo. Tupě jsem na ni zíral, jako když přede mnou mluvila o liposukci nebo když mi vyjmenovávala, co všechno musí v šamponu být, aby ho koupila.

Pak se mi v hlavě rozsvítila žárovka.

„Cože?!“ vyštěkl jsem. Paige se na mě ustrašeně podívala.

„Uklidněte se, pane Sheehane,“ mírnil mě advokát, já ho měl ale právě plný zuby.

„Můžete sakra držet klapačku, pane Jeffersone?!“ prskl jsem rozčíleně a nedbal jeho zamračený výraz. Znovu jsem se otočil na Paige. „Přiznat se?! Ty se chceš přiznat?! Proč bys to, do prdele, dělala?!“

Kulila na mě šedé oči a s pusou dokořán lapala po dechu jako komár skřípnutý mezi okenními tabulkami. Já jsem se svým pohledem ale nepolevil.

„Žádný přiznání nebude. Neudělala jsi to.“ Najednou mi došel dech. „Nebo jo?“

Byla potichu. Stejně jako ten robotí advokát. A mně se pomalu ale jistě hroutil celý svět.

„Paige,“ vydechl jsem potichu a vzal ji za ledové ruce. „Paige, řekni, že jsi to neudělala,“ prosil jsem zlomeně, když se stále neměla k odpovědi.

„Já… nevím,“ hlesla nakonec a zvedla ke mně vyděšené oči. „Já myslím… vím, že jsem to neudělala. Ale…“ Odmlčela se a přejela si jazykem vysušené rty. „V hlavě se mi… přehrávají věci… děsivé věci, které si nepamatuju, ale… Je to jako ve snu. Jenže… já… myslím, že to nejsou sny…“ Pustil jsem ji, jako by měla ruce potříštěné kyselinou.

Dívala se na mě tím raněním pohledem a já najednou neměl nejmenší tušení, co si myslet. Co dělat dál.

„Jaké věci vidíte, slečno Millerová?“ promluvil znovu robot a já se musel zhluboka nadechnout, abych vůbec byl schopný dál poslouchat.

„Já… viděla jsem… jak… jak jdu z koncertu,“ zašeptala polohlasně, až jsem se musel naklonit, abych ji slyšel. „Byla přestávka. Šla jsem na záchod. A…“ Roztřeseně se nadechla. „Bodla jsem ho,“ zavzlykala a mě polila čirá hrůza.

Cože to právě řekla?

Rozbrečela se. Se skloněnou hlavou nechala slzy kapat na zem a já na ni jen hloupě civěl.

„Můžete na moment, pane Sheehane?“

Jakoby jsme si vyměnili role, začal jsem se chovat jako robot. Prkeně jsem za ním vyšel na chodbu, strážná se s náma vyměnila a já čelil jeho zamračenému výrazu.

„Víte, co to znamená, že?“ zeptal se mě. Tupě jsem mu pohled oplácel.

„Že jsem žil s vražedkyní a nevšimnul si toho?“ plácl jsem suše. Myšlenky se mi zatoulaly někam daleko a já je nemohl najít. Byl jsem totálně mimo své tělo.

„Že slečna Millerová má pravděpodobně vážné psychické problémy,“ opravil mě vážně, „nejsem žádný specialista, ale… zatím to vypadá… na… rozdvojenou osobnost.“

Možná to bylo zbytkovým alkoholem v mém těle, možná to byl dopad toho všeho, co jsem za poslední dny zažil, ale neměl jsem nejmenší tušení, co mi to tu vykládá.

„Co?“ vypadlo ze mě inteligentně, když se zřejmě neměl k pokračování.

„Přemýšlejte nad tím, pane Sheehane. Slečna Millerová si nepamatuje, že by to udělala. Ale vzpomínky se jí vracejí formou snů. Rozdvojená osobnost. Neprožila slečna…“

„Sakra, nemůžete jí říkat prostě jen Paige?!“ zavrčel jsem hloupě, jak můj mozek odmítal uvěřit čemukoliv, co mi tu vykládal. Povzdechl si. „Neprožila Paige v dětství nějaký traumatický zážitek? Týrání? Znásilnění?“

Jeho slova mi vlila led do žil, který mi pročistil mozek. Aspoň napůl. Dokázal jsem se trochu soustředit.

„Ne,“ zamumlal jsem nakonec. „Nic mě nenapadá…“

„To nevadí.“ Zavrtěl hlavou. „Nemusela vám to říkat. Dost možná si to vůbec nepamatuje. Jak jsem říkal, nejsem v tomto oboru expert, ale… myslím si, že…“

„… že je Paige rozdvojená osobnost?!“

 

Bylo mi zle. Tohle prostě nebylo možný. Ne, ne, ne a ne.

Ovládnul jsem pokušení jít se pořádně ožrat a místo toho jsem si šel zaběhat. Moc mi to nepomohlo. Nedokázal jsem myslet na nic jinýho, než na Paige. Že možná vůbec není ta osoba, za kterou jsem ji považoval. Rozdvojená osobnost?!

Budou jí dělat testy. Aby zjistili, jestli byla příčetná, nebo ne. V tom druhém případě by nešla do vězení, ale… do blázince.

Nedokázal jsem na to myslet. V očích mě pálily zadržované slzy a bylo mi špatně od žaludku. Jak se mohlo všechno tak hrozně pokazit?

Opřel jsem se o strom a zhluboka dýchal.

Žil jsem s bláznem? Celé čtyři roky? A ničeho jsem si nevšiml? Ne, to… nebylo možný. Ne. Poznal bych, kdyby s ní něco nebylo v pořádku. Určitě.

Muselo v tom být něco jiného. Prostě muselo.

Ani jsem si nevšiml, kdy jsem se přestal ovládat. Najednou jsem klečel na suché zemi a brečel jak malý děcko.

 

„Ty teda vypadáš.“

Otevřel jsem oči. Nade mnou se skláněla Amy, ruce založené na prsou a tvářila se přísně. Škubnul jsem rameny.

„Jak ses sem dostala?“ zamumlal jsem ochraptěle. Posadila se do křesla naproti mně a její výraz zjihl.

„Paige mi dala náhradní klíč. Však víš, v jednom kuse něco ztrácela…“

Pouhá zmínka o tom, jak život býval jednoduší, mě zabolela.

„Co se stalo, Danny?“ zeptala se polohlasně, potom co mi přinesla pití. Nehnul jsem se ani o centimetr, pořád jsem rozplácle ležel na posteli.

„Paige je psychopat,“ vysvětlil jsem jednoduše. Amy na mě vykulila oči a naklonila se blíž.

„Kolik jsi toho zas vypil?“ Podezřele si mě měřila.

Měl jsem chuť se zasmát. Jo, kéž by to bylo z chlastu.

„Prej rozdvojená osobnost, nebo co,“ vyžbleptl jsem neurčitě.

Amy se v křesle napřímila a zamyšleně mi koukala někam za hlavu.

Už to bylo několik dní od poslední návštěvy Paige. Nějak jsem neměl žaludek na to se s ní vidět. Navíc ji pořád testovali. Jako nějakou pokusnou krysu.

Blondýnka přede mnou se přesunula na kraj mojí postele. „Danny,“ oslovila mě jemně. Bez sebemenšího pohybu jsem na ni upřel pohled. „Změnilo by se tím něco? Přestal bys ji milovat?“

Zíral jsem na ni, aniž bych věděl odpověď. Jasně, moje city k ní by nezmizely, ale… dokázal bych se na ni dívat stejně? Kdybych věděl, co udělala? I když… by za to nemohla?

„Já… nevím,“ vzdychl jsem nakonec unaveně.

Amy se netvářila naštvaně. Spíš jakoby mě chápala. A já jí za to byl vděčný.

„Tak jo, měl by ses trochu prospat,“ nadhodila najednou a pokusila se o úsměv. „Chodící mrtvola ničemu nepomůže.“ Pohladila mě po ruce a zvedla se. „Budu tady, kdyby se ozvali ohledně novinek.“

Padl jsem hlavou na polštář a zavřel oči. Všechno, co jsem si v tu chvíli přál, byl bezesný spánek…


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Obviněná - 6. kapitola:

2. šunkič
13.06.2013 [11:18]

Jůů, mně by ani nevadilo, kdyby byla blázen, naopak, pak bych ji měla ještě radši :D. Ale ono to bude složitější než jen tohle. Každopádně Danny je padavka :/ :D.
A pááni, přidáváš fakt často, i když jsou to kratši kapitoly, tak stejně... dorbý :)

1.
Smazat | Upravit | 11.06.2013 [17:10]

Nevím, ale prostě si nedokážu Paige představit jako vražedkyni Emoticon Určitě to udělal někdo jiný.
Dannyho je mi líto...
Super dílek Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!