OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Obviněná - 7. kapitola

12.06.2013 (10:00) • Veru177 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 833×

EDIT: Článek neprešiel korekciou!

Jefferson se na mě vážně díval. To… nebylo dobrý. Stisknul jsem prsty a připravoval se na nejhorší.

„Mám pro vás dvě zprávy. Jednu špatnou… a tu druhou… no, dala by se považovat za dobrou i špatnou.“ Poprvé za celý čas jsem na jeho tváři postřehl něco jako záblesk úsměvu. Zmizel ale tak rychle, že jsem si nebyl jistý.

„Dobře, co je ta špatná zpráva?“ Nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř. To jsem si opakoval několik posledních týdnů… skoro pořád.

„Zdravotní stav Dava Morrisona se rapidně zhoršil,“ zamumlal a mně se sevřely útroby. „V noci měl zástavu.“ Zavřel jsem oči. Sakra.

„Nyní je v umělém spánku. Nevypadá… nevypadá to s ním dobře.“

Zhluboka se nadechnout. A…

„Ta druhá zpráva?“ zamumlal jsem pomalu. Položil přede mě papíry s nějakýma grafama a čárama.

„Slečna… Paige… je psychicky naprosto v pořádku.“

Zůstal jsem na něj civět.

„Co?“ vypadlo ze mě nakonec. Jefferson si povzdechl. Dal papíry stranou, protože mu došlo, že normální člověk z nich prostě nic nepochopí, a vážně se mi podíval do očí.

„Všechny testy jasně ukazují, že Paige je v pořádku. Žádná rozdvojená osobnost, schizofrenie ani nic jiného,“ vysvětloval vážně. A já jsem nedokázal určit, jestli je to dobře, nebo špatně.

„Takže…?“ odmlčel jsem se, abych mu dal jasně najevo, že se nechytám.

Znovu si hlasitě vzdychl, jakoby pochyboval o mém duševním zdraví.

„Pokud Paige vraždila, bylo to při plném vědomí. Pokud za to bude odsouzena, nebude brán žádný zřetel.“

A sakra…

„Tak co potom… znamenají ty… vzpomínky? Co se jí vracejí?“ Byl jsem z toho trochu zmatený. A zřejmě to na mně bylo poznat.

„Na tom už se pracuje. Paige má zítra schůzku s psychologem.“

„Ale vždyť jste říkal…“
„Nemá žádnou psychickou poruchu. Ale to neznamená, že je psychicky v pořádku.“

Opět následovalo moje nechápavé čumění.

Jefferson jen s velkým vypětím všech sil zadržel další povzdech.

„Mohl se jí přihodit nějaký traumatický zážitek, který v sobě potlačila. To se občas stává. Na grafech je jasně zobrazeno, že něco… něco není úplně… jak by mělo být.“

Zauvažoval jsem, jestli jsem omylem nesnědl nějaký houbičky. Protože ty jeho kecy mi vůbec nedávaly smysl…

„Pane Sheehane,“ vzdychl unaveně a promnul si oči. „Těm vzpomínkám musíme přijít na kloub. Ať už to má něco společného se zločinem nebo ne, Paige by na tom psychicky mohla být pořád hůř…“

Vzpomínal jsem na všechny naše společné dny. Pořád se jenom smála a vyváděla skopičiny… Neustále mě nutila jíst kary a pak se chechtala mému zarudlému výrazu. Byla praštěná, ale tím neskutečně roztomilým způsobem. Psychický problémy bylo to poslední slovo, které by mě ve spojitosti s ní napadlo.

„Můžu ji vidět?“ zašeptal jsem k Jeffersonovi, když jsme oba dlouhou dobu mlčeli. Podíval se do papírů.

„To by… nebylo zrovna ideální.“

Jak já ty jeho chytrý slova a inteligentní výraz nesnášel.

„Fajn, no tak… bych se měl asi vrátit do práce…“ nadhodil jsem. Před pár dny jsem volal Colovi, že potřebuju volno, na dobu neurčitou. U něj jsem věděl, že se nebude vyptávat ani se hádat. Byl tak vyděšenej z jakýkoliv problémů, že se snažil splynout s okolím a moc se neprojevovat. Ne nadarmo jsme mu říkali Chameleon.

„Jistě, já… dám vám vědět, jak dopadne sezení.“

Super, už se těším…

Nešel jsem do práce. Neměl jsem na to náladu. Měl jsem v plánu zalézt do bytu, otevřít si flašku a litovat se, jak hrozně se mi posral život. Ale nebylo mi to dopřáno.

„To seš nějakej podělanej stalker, nebo co?!“ zafuněl jsem rozladěně, když jsem zaregistroval Amy sedící na gauči, nohy na stole, časopis v ruce.

„Jo, jasně, stalkuju tebe. To zrovna,“ odfrkla si a dál se věnovala lesklým stránkám bulváru.

„Tak co chceš?“ zeptal jsem se, ne zrovna mile, a hledal po všech možných místech nějakej chlast.

„Jestli se chceš zase střískat, neobtěžuj se. Všechno jsem ti vyhodila,“ prohodila suše, naslinila si prst a jakoby nic otočila stránku. Zůstal jsem na ni vejrat.

„Cože jsi?! Víš kolik pořádný pití stojí?“ vyštěkl jsem.

Nevzrušeně ke mně zvedla oči. „Jo, stojí to zdraví, rozum a občas i život.“

Vzdychl jsem. Nesnášel jsem, když byla melodramatická.

„Byl jsi za Paige?“

„Ne, měl jsem rande s právníkem,“ odsekl jsem napruženě. Chtěl jsem svůj žal spláchnout něčím ostřejším a tahle moje touha mi byla odepřena. To zabolí.

„Já si vždycky říkala, že je na tobě něco jinýho,“ řekla vážně. Koukal jsem na ni jako zjara. Vzdychla si a protočila oči. „Co to s tebou je? Bývala s tebou sranda…“

Odhodila časopis na stůl. „Jo, to už je dávná minulost…“

Jak jsem tak zíral na její postavu, pohodlně usazenou na gauči, v mysli mi svitla spásná myšlenka. Nejspíš se mi musely rozzářit oči, protože Amy podezřívavě naklonila hlavu.

„Co máš za lubem?“ zeptala se. Bez odpovědi jsem se přesunul vedle ní a strčil ruce pod potah. Šmátral jsem tam a zpátky jak divý, ale nenašel jsem nic.

„Ale no tak, snad mě nepovažuješ za blbou blondýnu, ne?“ Střelil jsem pohledem po jejích blonďatých vlasech. Ušklíbla se. „Tu skrýš jsi používal už na výšce.“

Zklamaně jsem zafuněl. V tom případě budu dneska na suchu.

„Povíš mi, jak to tvoje rande dopadlo?“

Zavřel jsem oči. Její zvučný hlas mě pomalu ale jistě začínal otravovat.

„Super, vzájemně jsme se poznali, popovídali si o tom, jak hnusně je život nefér a pak se v kině osahávali. Myslím, že už mu nezavolám.“

S chichotáním mě praštila do ramene, o které se mi později opřela.

„Mysli optimisticky, Danny. Všechno se jednou v dobré obrátí…“

Jo, ale kdy to jednou bude?

Autor: Veru177 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obviněná - 7. kapitola: