OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Obviněná - 9. kapitola

17.06.2013 (10:00) • Veru177 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 765×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

Byl jsem rád, že se to Paige v hlavě urovnalo. Ulevilo se mi, že není blázen. Ale… mělo to nějaký dopad na vyšetřování? Ne. Zvýšila se šance, že Paige bude brzo doma? Ne.

Měl jsem pochyby, jestli se někdo vůbec snaží něco zjistit. Přece jenom, podezřelého už měli za mřížema, i když bez důkazů, a bylo jim úplně jedno, že mají nepravého.

„Možná bychom měli začít hledat na vlastní pěst!“ vykřikla vzrušeně Amy, když jsme seděli v McDonaldu na obědě. Protočil jsem oči.

„Nějak jsem čekal, že z tebe vypadne něco podobnýho…“ Strčil jsem si hranolku do pusy.

„Ale no tak, mohla by to být sranda!“ snažila se mě přemluvit.

„Jo… a nebo by jsme mohli skončit stejně jako Paige… nebo jako ten chlápek v kómatu…“

Amy prudce rozhodila rukama. „Tohle není žádná laciná detektivka. Musíme přijít na to, co se stalo! Když to policajti nedokážou.“

Měl jsem Amy rád, fakt že jo, ale občas mi její akčnost lezla na nervy. Jako teď.

„Poslyš, já chápu, co tě na tom láká. Ale mohlo by to bejt nebezpečné…“ Odmlčel jsem se, když mi hlavou proběhla myšlenka, která mě strašila už několik týdnů.

„Co je?“ zpozorněla Amy, když si všimla mého výrazu.

Povzdechl jsem si. „To jen že… mě občas napadá… jestli… to na ni někdo nenarafičil…“

Amy se srkáním dopila kolu. „Jasně že to na ni někdo narafičil, Sherlocku. Co ten nůž?“

„Jo, jenže…“

„Jenže co?“

„Já nevím,“ vzdychl jsem. Z toho mi bylo nejhůř. Nevěděl jsem nic.

„Fajn, ale já vím. Musíme tomu přijít na kloub.“ Zaťukala nehty do stolu a upřeně se zadívala ven.

„Chci vůbec vědět, nad čím dumáš?“ povzdechl jsem si. Amy se na mě zářivě usmála.

„Pojď.“ Seskočila ze stoličky a natáhla se po svojí kabelce. „Něco mě napadlo.“

„Tak jo, byl to oficiálně blbej nápad,“ zakňučela Amy a nervózně si žmoulala rty. Jo, souhlasil jsem.

Jít na místo činu byl totálně pitomej nápad. Ale co jsem taky od blondýny mohl čekat?

„Jestli nás tady někdo načape… máme průšvih,“ zašeptal jsem, kdyby tady snad někdo byl.

„Už je pozdě na to couvnout.“ Amy udělala tři rozhodné kroky. Od útoku už uběhlo několik týdnů, policejní pásky byly pryč, mohli jsme tam v pohodě jít. Já měl ale blbý pocit… že by to pro Paige nevypadalo dobře…

„Nemyslím si, že by policajti něco přehlédli…“ zamumlal jsem. Amy se mi skoro ztratila ve tmě. Vzhlédl jsem k nebi. Nikde žádná lampa. Byl jsem v téhle části města několikrát, a věděl jsem jistě, že v ostatních uličkách lampy byly. Jak příhodné…

„Amy,“ zavolal jsem polohlasně, když jsem ji nikde neviděl ani neslyšel. „Opovaž se mi ztratit,“ zamumlal jsem si pro sebe. Nahmatal jsem v kapse mobil a rozsvítil ho. Světlo nedosáhlo daleko, ale viděl jsem aspoň na pár kroků.

„Nic tady není,“ uslyšel jsem zanadávat Amy někde ze tmy, když se za mnou ozval nějaký zvuk. Poplašeně jsem se otočil, než mi došlo, že to nejspíš byla jenom nějaká krysa. Pohledem jsem přejel popelnice a zdi budov, potom jsem se otočil zpět k místu, kde jsem myslel, že je Amy, a napadlo mě, že se jí o těch krysách nesmím ani zmínit.

Načež se to ozvalo znovu.

Neotočil jsem se. Dělal jsem, jakože nic a přitom šel dál do uličky. „Amy?“ řekl jsem co nejklidněji. „Začíná mi být zima.“ Lež jako věž. „Můžem už jít? Stejně tu nic není.“

Kroky. Za mnou.

Do prdele.

Amy se vynořila ze tmy přede mnou, ruce založené na prsou a ve tváři nabubřelý výraz. „ Dobře, nečekala jsem kdo ví co, ale…“ Zbytek její věty zanikl v prudkém zalapání po dechu, když se její oči zaměřily na něco za mnou.

Sakra, sakra, sakra!

„Amy,“ zašeptal jsem. „Co tam je?“ Udělal jsem krok k ní a vzal ji za ruku. Mám se otočit? Nemám se otočit?

„Byl tam nějakej chlap,“ hlesla roztřeseně. Otočil jsem se za sebe a neviděl ani nohu. „Někam zmizel… Ještě před chvílí tam byl…“

Přitáhl jsem si ji k sobě a vzal ji kolem ramen.

„Měli bychom vypadnout,“ zamumlal jsem jí do ucha. „Teď půjdeme, nebudeme se otáčet ani zastavovat, dobře? Prostě…“

V nastalém tichu jsem téměř slyšel zběsilý tlukot svého i jejího srdce, jak jsme procházeli přes ulici k silnici. Nedokázal jsem zastavit pohyb hlavou do boku, kde Amy viděla onoho muže… a můj pohled padl na žebřík vedoucí na střechu.

Autor: Veru177 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obviněná - 9. kapitola: