OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Obviněná - 8. kapitola



Obviněná - 8. kapitolaTrochu delší kapitola. Věci se vyřeší... tak trochu. Moc děkuju za komentáře, těší mě, že se to někomu líbí. :)

EDIT: Článok neprešiel korekciou!


Amy se hlasitě hádala, že prostě za Paige půjde se mnou, ať se mi to líbí, nebo ne. Nevěděl jsem, jestli ji za ni pustí, ale přece jenom, byla obviněná „jenom“ z pokusu o vraždu. Na druhou stranu, nejspíš s ní psychicky nebylo všechno v pořádku.

„Nech to na mě, já všechno zařídím,“ zamrkala na mě nevinně a s úsměvem. Protočil jsem oči.

„Amy, tohle jsou chlapi od policie. S nima si nezahrávej,“ varoval jsem ji polohlasně, zatímco jsme čekali na chodbě. Amy si odfrkla.

„Jo, ale pořád jsou to chlapi,“ řekla jednoduše a vystrčila hrudník. Jen jsem zavrtěl hlavou, skrývajíc úsměv.

„Pane Sheehane.“ Dveře se otevřely a Jefferson vyšel ze dveří. „Prosím, pojďte dál.“ Zabloudil pohledem k mojí společnici. „A vy jste…?“

Amy se elegantně postavila. „Já jsem Amy Linaberry,“ zacvrlikala roztomile. „Paige je moje sestřenice.“ Zněla sebejistě a ani na moment nezaváhala. „Mohla bych ji vidět?“

Jefferson byl možná starej a plesnivej a hrozně nepříjemnej, ale byl to právnickej mozek, tím pádem mu to zapalovalo.

„Sestřenice?“ Přimhouřil oči. „A to jste se o její situaci dozvěděla až teď?“

Nezaváhala. „Ano, byla jsem v cizině, Danny mi o tom řekl včera, když jsem přijela. Koukejte na to opálení!“ vykvikla nadšeně a natáhla snědé paže. Jen stěží jsem potlačil odfrknutí. Ta holka by měla bejt profesionální herečka.

Jefferson na ni upíral spalující pohled, ona ho s nevinným výrazem držela a já nadskakoval nedočkavostí.

Nakonec si mohutně povzdechl a pokynul rukou. Vykašlal jsem se na nějaké zdvořilosti a sprostě se vecpal do dveří jako první.

Paige tam nebyla. Moje nálada klesla na bod mrazu. Chyběla mi. Její hlas, který mě každé ráno budil, i když byl občas trochu moc uječený a vysoce posazený. A co teprve ty slova, co z ní občas vypadla…

„Posaďte se.“ Jefferson nám pokynul rukou. Amy si elegantně složila ruce v klíně, já se svezl na první židli, co jsem uviděl.

„Paige tady bude každou chvíli,“ řekl. Srdce mi udělalo kotrmelec. Od toho šílenství s psychikou jsem ji neviděl. A netušil jsem, jak na ni budu reagovat. Bál jsem se, že něco udělám nebo řeknu špatně, ona se rozbrečí nebo ji chytne amok.

„Tak… hm, co ten… psycholog?“ vypadlo ze mě, po několika minutách ticha. Jefferson si propletl prsty a upřel na mě své vážné oči.

„Myslím, že bude nejlepší, když vám to řekne sama.“

V tu chvíli se otevřely dveře. Spolu se strážnou dovnitř vklopýtala Paige. Vězeňský úbor na ní visel, jakoby ho měla o dva čísla větší a vlasy… vlasy měla… pryč. Její neposedné, dlouhé kudrny byly pryč a místo nich měla na hlavě černé, splasklé hnízdo, které jí sahalo sotva k uším.

Amy vedle mě zaskučela. Zvedla se a s otevřenou náručí se k ní rozešla, ale nebylo jí dovoleno se k ní ani přiblížit.

„Žádné doteky!“ zavrčela strážná varovně a stáhla Paige k druhé straně stolu. Vtlačila ji do sedačky a pak se jí držela po boku.

Zíral jsem jí do obličeje. Skoro jsem v něm nepoznal moji starou Paige, se kterou jsem trávil poslední čtyři roky každý den. Ucítil jsem aspoň malý příval úlevy, když jsem na ni nezaregistroval žádné rány ani modřiny.

„Ahoj, Amy,“ zamumlala chraplavě. „Tebe jsem dlouho neviděla. Hezký opálení.“ Pousmála se a jakoby se na mě nechtěla podívat, sklopila oči na svoje dlaně, kterýma si přejížděla po zápěstí.

„Paige, nechtěla byste říct vašim… přátelům… jak vám to dopadlo… u doktorky Hastingsové?“ nadhodil Jefferson nenuceně a já se na židli skoro svíjel nervozitou.

Paige se zahleděla na Amy naproti ní, chvíli zkoumala její upřímný úsměv a laskavé oči a pak poprvé zabrousila pohledem ke mně. Její oči byly stejné. Sice unavené, zmožené a vyděšené, ale pořád mi připadaly ty nejkrásnější a nejupřímnější na světě. Moje Paige tam pořád byla.

„Mohla… mohla by Amy… no… zrovna… nebýt tady?“ vykoktala nesměle a dívala se všude možně, jen ne na naši blonďatou kamarádku.

Ta už se nadechovala k protestu, já na ni ale hodil takovej pohled, že radši sklapla a důstojně odkráčela.

Paige se trochu uvolnila. „Já… není pro mě zrovna lehký o tom mluvit. Danny…“ Přisunul jsem se blíž k ní a vzal její ruce. Projel mnou šok, když se mi v mých dlaních skoro ztrácely a teplotu měly nejmíň o pět stupňů nižší, než by měla být.

Nevšímal jsem si toho. „Mně to můžeš říct, Paige. To víš, že jo?“

Přikývla a oči se jí zalily slzama. „Já si fakt chvíli myslela, že mi jebe,“ škitla, „byla jsem z toho všeho úplně mimo a… bez doktorky Hastingsové bych si asi pořád myslela, že… to já jsem ho napadla.“ Šeptala a celou dobu měla sklopený pohled. „Když mi bylo dvanáct, vloupali se k nám. Zrovna jsem šla spát, když… když rozbili okno v předsíni. Bylo pozdě někam se schovat nebo utéct. Byla jsem doma jenom s mámou, která hned chtěla volat policii, ale… jeden z nich mě chytnul a… držel mi nůž u krku…“ Zachvěl se jí hlas a na tvář ji kápla slza. „Ten druhý mezitím chodil po domě a máma byla tak vyděšená, že dokázala jenom stát a zírat, jak mě drží pod krkem… Bála jsem se. O sebe, o mámu… a bylo mi jasný, že si prostě jen nevezmou peníze a šperky a v klidu neodejdou. A… tak jsem… se začala bránit. Netuším, jak se mi to povedlo. Asi nečekal, že by dvanáctiletá holka mohla mít sílu a chodit do karate. Ale…“ Odmlčela se a nechala další slzy, ať jí stečou po tvářích. „Bodla jsem ho. Několikrát. Máma křičela a utíkala k telefonu… Ten druhý utekl a nikdy ho nenašli. Nenechal žádné otisky, ani jedna z nás ho přes kuklu nezahlédla…“

 Roztřásla se a vytrhla mi ruce ze sevření. Celá se schoulila do klubíčka a se zavřenýma očima si položila hlavu na kolena. „Jak roky plynuly a můj strach nemizel… nějak… jsem to vytlačila z mysli. S mámou jsme už o tom nemluvily a já… na to zapomněla. Úplně. A když jsem tu pak byla a vracely se mi pořád ty obrazy, navíc když jste mi řekli, že zbraň byla nůž a byli na něm moje otisky…“ mumlala roztřeseně a já jen se zadrženým dechem poslouchal. „Popletlo se mi to v hlavě. S tím… útokem… po koncertě… to nemělo vůbec nic společnýho.“

Otevřela oči a upřeně se na mě zadívala.

„Nebyla jsem to já.“


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Obviněná - 8. kapitola:

4. Mariam
15.06.2013 [18:25]

Dúfam, že ten komentár pôjde :D
No, tááákže. Ty brďo, to je úžasná poviedka od teba, ja nechápem jak ty si mi to povedala až keď bolo uverejnených.. 5 kapitol? Joj ty! :D
Páčil sa mi tvoj opis Amy a aj to, ako si to vymyslela, že uhm, som zvedavá, čo bude ďalej! :D
Krátka bola tá kapitola :(

3.
Smazat | Upravit | 15.06.2013 [16:32]

Úžasná povídka, která je hodně čtivá Emoticon Doufám že pokračováníí bude co nejdřív.

2. Kika
15.06.2013 [7:40]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. šunkič
14.06.2013 [16:03]

Sakra, hltala jsem to tak, že mi to připadalo jako 3 věty :/
Aháá, takže jestli to dobře chápu, tak ten nůž na místě činu byl ten starej nůž. Fííha, to je mazaný. Každopádně to Paige asi nijak zvlášť nepomůže.
Tak jo, měla jsem teorii, ale po týhle kapitole už mám zase jinou :D
Jsem zvědavá, co tě (a vlastnš i mě) napadne příště.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!