OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Padlá hvězda 1. kapitola

25.01.2015 (11:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 649×

Když začínalo svítat, na lovci nebyla znát ani špetka únavy, kdežto na bělovláskovi se projevovala stále častějším škobrtáním. Už po několikáté trhl mužovou paží.

„To neumíš chodit?“ zavrčel a promnul si rameno.

„Já-... umím, ale-“

„Tak normálně jdi!“ nenechal chlapce ani domluvit lovec.

„Když ono to bo - bolí...“ vzlykl. „Už dál nemůžu, ostatní hvězdy už zapadly, svítá.. I já potřebuji spát,“ pípl tichounce.

„Jak chceš teď spát?! Nevymýšlej si hlouposti!"

„Říkám pravdu!“ zašeptal zoufale. „A taky to moc bolí. Každý krok! Ty kamínky, větvě a jehličí... do chodidel,“ pronesl a jeho hlásek se s každým následujícím slovem ztišoval. Lovec si neuvědomoval, že on má pohodlné vysoké boty, zatímco křehký, bleďoučký hoch ťapká bosky po nerovném terénu. Povzdechl si a trochu se pokrčil v kolenou.

„Vyskoč mi na záda, jdeš moc pomalu, zdržuješ!“ promluvil o něco příjemněji než doposud ostatní slova, co vyšla z jeho úst. Hošík se nejistě přišoural. „Dělej, nebo jdeš dál pěšky!“ zmizel jakýkoliv náznak vlídnosti. Hvězdička škytla, spolkla vzlyk a vyškrábala se na nabídnutá záda. Jen co chlapec odmotal pevně ruce kolem krku muži, byl pod koleny podebrán a jeho únosce jej rychlým krokem nesl lesem. Ačkoliv to nebyla nikterak pohodlná poloha, pravidelné houpání nakonec unavenou hvězdu dokonale ukolébalo a bělovláskova hlava se sklopila na rameno lovce, který si toho samozřejmě všiml, ale i když v prvním okamžiku chtěl své netěžké břemeno probudit, ale pravidelný a sotva slyšitelný dech byl pro mužovo ucho přijatelnější než trhané vzlyky.

Naproti nim už se s koncem lesa ukazovalo dokonce v ranní rose okoupané sluníčko, daleko za kopci. A mezi tím houštím z olší a mladých lísek čekal překrásný, mohutný vraník, pasoucí se na vysoké trávě. Muž se s ním přivítal pohlazením. Do koženého sedla, po jehož stranách byly naplněné vaky, musel usadit sebe i chlapce.

„Vstávej,“ houkl na něj a sklonil se, aby mohl pohodlně slézt. Avšak unavená a spící hvězdička jen pootočila hlavu na druhou stranu, něco zabrblala. „Kluku jeden, otevři oči, spát budeš třeba potom!“ nezvykle něžně jej sundal ze zad, snad to byly jakési drobné výčitky za modřiny na útloučkých pažích, a posadil spícího do trávy, opřel o jeden z kmenů těch urostlejších stromků, a když zatřásl chlapcovými rameny, opravdu se na něj upřely očí té nezvykle stříbřité barvy. A hned v nich bylo plno strachu. Tělíčko se trochu odtáhlo a schoulilo se.

„Potřebuju, aby ses udržel v sedle,“ oznámil a už-už bral chlapce v pase a usazoval jej nahoru. Koník jen zafrkal a přešlápl. Bělovlásek se zmateně rozhlédl kolem sebe a úzkostlivě sevřel hrušku sedla. Lovec se též vyšvihl nahoru do sedla a koně ihned pobídl. Hvězdička vyjekla, pevněji v rukou sevřela sedlo, ale tělo za jeho zády a paže po obou stranách bránily tělíčku propadnout. Nemusel se tedy bát, ale to poskakování hned nahoru a zase dolů bylo nepříjemné, a tak, v rámci vlastního zájmu, pochytil neměnný rytmus. Ale... opět... to kolébání... stále stejné...

Neptal se, zda smí, Tělíčko bylo tolik unavené, že se jen opřelo dozadu a oči se sklížily, jak hoch upadl do kýženého spánku.

Muže to opět poněkud vyvedlo z míry. Skutečně byl schopný usnout? V té situaci, v jaké se nacházel? A oddechoval tak klidně. Zpomalil koně, aby to snad tolik nemlelo. Vlastně tolik nespěchají.

Nechal tedy svého zajatce spát několik dlouhých hodin. Až když už se slunce klonilo opět k západu, byl na dohled zájezdní hostinec obklopen několika chalupami. To byl jejich dnešní cíl. Chlapec z hvězd stále spal, stejně klidně jako v tom brzkém ránu. Jenže musel být opět probuzen. Několikrát s hochem lovec zatřásl a tentokrát to k jeho probuzení stačilo. Překvapeně zamrkal.

„Co-“

„Dneska jsme dojeli, támhle zastavujeme a budeme spát,“ pokrčil rameny a koně pobídl do cvalu na těch několik set metrů. Hvězdička se opět křečovitě zachytila sedlové hrušky. Nepromluvil, opět mu bylo chladno, ačkoliv plášť během dne oschl.

Docválali. U hostince stál jeden kočár a několik dalších koní. Zevnitř se ozýval zpěv, smích a hudba. Prvně seskočil muž, až poté sundal bělovláska, opět za pas. Postavil ho na zem. Chlapec k němu zvedl zmatený pohled.

„Tam? My-my jdeme... tam?“ špitl a pohybem hlavy ukázal na hostinec, u kterého zastavili.

„Ovšem,“ přikývl lovec a opět sevřel řetízek.

„Ale tohle by nemuselo být vidět a měsíc ještě nevyšel, takže-“ Vytáhl chlapcovu ruku a odepnul... tolik modřin a odřenin po jednom řetízku? Vždyť byl jen tenký a... To muže znejistělo, ale skutečně jej ozdoby zbavil. „Zachumlej se do toho pláště, seženu ti něco jiného,“ pokývl hlavou a pobídl tak chlapce, aby šel před ním. Ten opět jen tiše přikývl a těsně před lovcem šel ke dveřím. Hluk sílil. Až přede dveřmi se zarazil. Vystrašeně se podíval na muže za sebou. Ten ale bez nějakého ohledu otevřel dveře a postrčil chlapce dovnitř. Halas v místnosti ani neutichl, jen pár zvědavých očí se po nich ohlédlo, když procházeli lokálem k majiteli, obtloustlé ženě ve smaragdově zelených šatech. 

„Budete si přát?“ povytáhla obočí.

„Pokoj,“ řekl stručně lovec. „Také nějakou večeři a pití, postarejte se mi o koně a oblečení a boty tady pro chlapce,“ dodal, a na pult položil měšec z tmavé kůže plný zlaťáků.

„Jak jen je libo. Mám tu jeden luxusní pokojík v podkroví, jen se pojďte podívat!“ Čapla peníze, zastrčila je do kapsy pod zástěrou a vedla ty dva po schodech vzhůru. A že šli vysoko, jejich pokoj byl až úplně nahoře. Navíc, když vešli, čekal na ně kupodivu skutečně velmi útulně zařízený pokojík se dvěma postelemi, každá pod jedním oknem.

„Večeři nechám přinést na pokoj. A za drobný příplatek vám bude k dispozici i koupelna, kde budou přichystány dvě-“ dál nedořekla, neboť před jejíma nohama přistál další naditý váček. To zřejmě znamenalo souhlas, neboť se začala klanět a couvat. „Služebnice, řekněte si, co jen potřebujete, budu vám k dispozici. Cokoliv, cokoliv!“ Vycházela z místnosti, stále mumlajíc podobná slova falešné oddanosti.

„Pojď sem, stmívá se,“ pokynul chlapci. Nechtěl, aby se stala taková hloupost a měsíc mu jej sebral. Bude opatrný.

Bělovlásek malými krůčky přišel blíž. Jeho věznitel vzal jeho ruku, ale když zhodnotil stav pravého zápěstí, vzal radši druhou ruku, ta byla ještě bez zranění.

„Nebyl to záměr,“ konstatoval, když se dva konce kouzlem spojily. Hoch pokrčil rameny a zase se odšoural, tentokrát na huňatý koberec. Objal si kolena a upřel pohled z okna. V místnosti zavládlo ticho. Ale když se na obloze objevil měsíc a stříbřité paprsky skrz sklo v okně prošly a dotkly se chlapce, opět se slaboučce rozzářil. Vylezl si na postel, klekl si a dokonce otevřel okno, až se záclony vznesly, jak vzduch cykloval. Podepřel si hlavu a smutně se z okna jen díval. Nehýbal se, jen si občas povzdechl, nebo otřel oči... Kámen by se ustrnul. Celá místnost byla ozářena jeho světlem, které sílilo a zase sláblo, jak se i jeho pocity ve skrytu duše měnily.

Byl mužem pozorován. Ale ten to nijak nekomentoval.

Za několik desítek minut opět přišla ta robustní žena doprovázena jiným chlapcem, nejspíš synem. Nesla podnos s jídlem, hoch za ní zase složené oblečení, navrch s pohodlnými koženými botami. Hvězda se na pokyn muže odtáhla od okna, aby ji světlo neprozradilo.

„Ták, pánové. Tady, prosím, všechno, jak jsem slíbila. Čeká na vás i ta teplá lázeň, hned ty druhé dveře, když vyjdete do chodby. Kdybyste-“

„Děkujeme, myslím, že máme vše, co jsme potřebovali. Dobrou noc,“ odbyl ji černovlasý lovec a pohledem ji i jejího syna vystrkoval ze dveří. A jen co se a nimi zaklaply, hvězdička se opět jen otočila k otevřenému oknu a opět ta jasná mlhavá záře prozářila pokoj.

„Měl bys jíst,“ oznámil muž, došel si ke stolu pro jeden z talířů a došel s ním až k posteli svého zajatce. Ten se na pokrm, dokonce i lákavě vypadající, jen podíval, než opět odvrátil tvář k noční obloze.

Na to lovec něco zavrčel, talířem skoro mrskl na noční stoleček a zase poodešel. A opět se ponořili do hloupého ticha. Černovlasého to ale brzy přestalo bavit. Navíc myšlenka na uvolňující horkou lázeň byla dokonale lákavá. Takže konec řetízku připnul k noze postele, kde utvořil stejnou smyčku jako kolem zápěstí. Spojil se stejným kouzlem...

„Jdu se umýt,“ konstatoval. A opět se mu nedostalo žádné odpovědi. Hoch byl očividně myšlenkami dočista někde jinde.

Proto jen odešel, bez dalších slov.

Ale jen co zaklaply dveře, chlapec z nebes se vrhl k té noze postele a začal řetízkem opět cloumat, snažil se jej rozpojit, ale marně. Dokonce popadl i nůž, kterým se snažil jej rozdělit, ale marně. To také nešlo. Poslední nápad byl zoufalý, ale... když se ta postel trochu nadzvedne... Opřel se do ní celou vahou. Ještě kousek! Ještě- ANO! Byl volný, neboť očko na zápěstí i na druhém konci řetízku stále drželo, ale mohl jít, kam jen se mu chtělo. I když ho měsíc s takovou ozdobou nevezme zpět, najde způsob, jak se toho zbavit! Musí... Teď, s jakýmsi novým elánem, pobral nové oblečení a nejistým krokem se vydal ke dveřím. Ten se však brzy změnil. Vykoukl zpoza dveří, a když byla chodba volná, jeho krůčky se protáhly a nakonec se rozběhl, poněkud klopýtavě, ale rozběhl. Nepočítal však, že se přímo před ním otevřou dveře. Vyvalil oči, vyjekl a nakonec do nich skutečně narazil, až se ocitl na zemi, zasypán svými věcmi. K té největší smůle ze dveří vyšel... právě černovlasý muž v čistém oblečení. Chvíli se vzájemně probodávali pohledy. Oba si byli dost podobní – stejně nevěřícní, ale v jednom byla zřetelná navíc ještě zoufalost, v druhém se začala objevovat zloba.

„Ty!“ zavrčel muž. Hvězdička se vydrápala na nohy.

„Ne! Ne, prosím! Já-já ti to vysvětlím-“ Postavil se na nohy a stále ustupoval vzad.

„Bez rukou.. bez nohou taky zvládneš plnit přání!“ připomněl mu krutě. Upřel se na něj ten nejvyděšenější pohled, kterého byl bělovlásek schopný.

„Prosím...“ vyjekl zděšeně.

„Do pokoje!“ zavrčel muž. Chlapec zavrtěl hlavou a tiskl si zmačkanou hromádku k tělu. 

„DO POKOJE!“ zněl černovláskův hlas ještě tvrději. Na to už hvězdička poslechla. Se sklopenou hlavou a pomalými kroky šel. Avšak byl několikrát popostrčen, dokud se nedostali za dveře, které lovec zamkl. Chlapec se ihned vrhl ke své posteli, na níž se schoulil.

„Říkal jsem žádné útěky,“ povytáhl obočí. Hvězdička si přitáhla plášť ještě blíž.

„A-ale... když já tady... nechci být,“ vzlykl. Lovec si povzdechl.

„Dej mi druhý konec a pojď,“ pronesl velmi neutrálním tónem, což bylo minimálně matoucí, když byl ještě před chvílí téměř rozzuřený.

Bělovlásek si pevně skousl rty a přes svůj strach zavrtěl hlavou. Muž se prudce nadechl, aby nezačal křičet.

„Nebudu ti ubližovat, měl by ses okoupat. Zaplatil jsem dvě lázně, tak neodmlouvej a pojď!“ pronesl netrpělivě. Na to chlapec už slyšel lépe. Slezl z postele, ale druhý konec řetízku vydal jen neochotně. Kupodivu jím nebylo trhnuto, jak by očekával, ale byl postrkován do zad, což bylo přijatelné. I když se občas černovlasý trefil do pohmožděného místa, kde to zabolelo, ani nepípl.

Otevřeli tytéž dveře, které předtím zapříčinily jeho náraz. Jen co vešli, pohltila je hustá vodní pára, která nasvědčovala, že koupel bude skutečně příjemná a hřejivá. Zastavil se až několik kroků před kádí, kde byla čistá voda. Čekal na další pokyny, které byly následující: „Máš času, kolik budeš chtít,“ což nejspíš znamenalo „vlez do té vody,“. Proto nechal sklouznout z ramen špinavý plášť, nestyděl se za svou nahotu, nevěděl, že na zemi je to považováno jinak než na nebesích. Proto byl překvapený, když si muž odkašlal.

Překvapeně k němu otočil tvář a povytáhl zmateně obočí. Muže ten výraz na tvářičce chlapce jen pobavil, ale... Co ho u srdce nepatrně bodlo, byl pohled na vybarvující se modřiny, větší, než by čekal. Kolena měl skutečně hodně sedřená, stejně jako lokty a... dlaně, jak poznal, když si k němu na zavolání přišel pro vonné mýdlo. A přitom s ním nezacházel tak hrubě, aby se to projevilo v takové míře. Je snad možné, že je jeho tělo tak slaboučké? Aby na něm bylo vidět všechno, i otisky dlaně nad lokty, jak jej svíral, když u jezera uskakovali do stínů?

Posadil se do proutěného křesla vedle dřevěné vany, aby měl hoch z hvězd dostatek prostoru k pohybu. Chlapec pomocí stoličky vlezl do teplé vany, a když se pohodlně uvelebil, slastně si vydechl, i když voda palčivě pálila v nezahojených rankách. To ale za chvíli přešlo.

Namočil dlouhé vlásky, prsty je pročesával a nakonec vymyl mýdlem vonícím po bylinkách na dobré spaní. Tuto činnost zopakoval ještě několikrát, než se vrhl i na očistu celého těla. A když vylezl, sice ze stržených stroupků tekla troška krve, cítil se mnohem, mnohem lépe. Natáhl se pro bavlněnou osušku, kterou mu lovec podával a zabalil se do ní. Druhou si přehodil přes do pasu dlouhé vlásky a čekal na další pokyny. Ale zvedl svou ruku a přičichl si k voňavé pokožce. Meduňka, hřebíček, levandule... neznal sice názvy všech těch vůní ani bylin, ale opravdu otupovala smysly. Jen škoda, že nebyl unavený, ale cítil se, v rámci možností, plný síly.

„Tady máš čisté oblečení.“ Podal mu lovec kopičku, kterou po dobu, co hvězda strávila v horké vodě, úhledně složil. Hoch přikývl, už ne tolik bojácně. Převzal pohodlný oděv, žena měla dobrý odhad na velikost, až na dlouhé rukávy, co měl dlouhé přes prsty, mu košile seděla a kalhoty nebylo třeba ani ohrnout. A boty! Ach, jak byly měkoučké a pohodlné.

„Řekni mi.. jak se jmenuješ!“ pronesl muž. Upřely se na něj ty oči, které patřily malému utrápenému dítěti, které zavrtělo hlavinkou.

Zavřeli za sebou dveře a, aniž by někoho potkali na chodbě, zašli zase do dveří od svých pokojů.

„Fabian... když mi neřekneš své jméno, budu ti říkat Fabian,“ zněla lovcova slova a... byla na konci kupodivu intonovaná do otázky, jako by chtěl slyšet souhlas pojmenovaného.

„Fabian...“ zopakovaly růžovoučké rtíky. Ale ani souhlas, ani odpor nezazněl. Proto se lovec s odevzdaným povzdechem jen ujistil, že druhý konec stříbrného řetízku má pevně ovázaný kolem zápěstí a nechal chlapce – Fabiana sledovat srpek měsíce na obloze. Místnost byla opět prosycena tím slaboučkým světlem, které bělovlásek vydával, když se mužova víčka sklížila a on propadl do říše, která pro něj byla beze snů. Jen černo černá tma, prázdnota a chlad. Ne venku - uvnitř, v duši i srdci...

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlá hvězda 1. kapitola: