OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Paprsek slunce - 5. kapitola

31.12.2011 (16:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1165×

Řekni, že jsi moje!

„Výraz v Alexově tváři, když jsem se ve vratech objevila o něco později, mluvil za vše. Byl naštvaný, hodně naštvaný. Dostala jsem strach, podstatně větší, než kdykoliv předtím. Už v té době jsem věděla, že trpělivost není zrovna jeho předností a navíc jsem ani neměla omluvu. Neodvážila jsem se přiznat, že mě zdržel Liam. Zabil by ho. Můj názor by ho opravdu nezajímal,“ pokračovala po delší odmlce. Sam v jejích očích spatřil záblesk strachu. Podivil se. Jak hrozný asi musel Alex být, když z něj má Nana i po několika stoletích takovou hrůzu?

Stála tam, přímo naproti němu. Shlížel na ni z výšky, ve tváři chladný a naštvaný výraz. Po zádech jí přejel mráz, až zatajila dech. Neřekl nic, jen kousek poodstoupil a pokynul jí, aby prošla. Beze slova ji následoval. Klepala se strachy a, obvykle krátká, cesta do komnat se dnes stala nekonečnou. Kolena se jí podlamovala a nejraději by se dala na útěk zpět do vesnice. Snad poprvé za celou tu dobu pocítila v těle pokusy o odpor proti jeho ovlivnění. Neměla šanci to přemoci, byť si to v tuhle chvíli přála snad víc, než Liamův život.

„Splnil jsem vám vaše přání, drahá. Myslím, že si zasloužím více vděku,“ spustil klidně, hlasem chladným jako led, který ji pálil na kůži.

„Odpusťte mi prosím,“ špitla poníženě a stočila zrak k podlaze. Cítila slzy, které se jí vháněly strachy do očí.

„Mé odpuštění vás bude něco stát, krásko,“ zašeptal nebezpečně blízko jejímu uchu. Věděla, co po ní žádá. Teda alespoň částečně. Neucukla, když znovu začal její krk častovat ledovými polibky a jeho hrubé ruce si ji přitáhly do těsné blízkosti jeho dokonalého těla. Musela si přiznat, že neměl problém ji vzrušit. Měl postavu i tvář, po které prahla nejedna žena. Ale v té době se tak na muže nepohlíželo nebo se to alespoň nepřiznávalo. Lidé se o choulostivých tématech nebavili, dívčí drby neobsahovaly sexuální stránku věci, pokud se nejednalo o mladé dívky těsně po vdavkách. Ty tvořily zvláštní skupinu, která mezi sebe nikoho nepouštěla a takové věci probíraly mimo společnost, s ruměnci na tvářích a úchylnými úsměvy. Ony jediné na to měly právo. Bylo to nepsané pravidlo tehdejší společnosti a tehdy se pravidla neporušovala. Nevyplácelo se to.

Ani si neuvědomila, jak se ocitli úplně nazí na posteli. Nenasytně mu vzdychla do rtů pod náporem rozkoši, jak znovu dráždil její klín a bořil i ty poslední zábrany. V jeho tváři se opět objevil ten vítězoslavný úsměv. Přiváděl ji k šílenství. V návalu silného orgasmu mu zatnula nehty do zad. Jeho úsměv se ještě rozšířil. Na nic nečekal a hrubě do ní vstoupil. Prohnula se úlekem i rozkoší v jednom.

„Řekni, že jsi moje!“ přikázal jí šeptem do ucha a vášnivými polibky sjížděl až k jejímu krku. Mučil ji. Řekne cokoliv, jen, aby pokračoval v tom, co začal. Její zábrany už byly na třísky. A on ty slova chtěl slyšet víc, než cokoliv jiného.

„Jsem tvoje,“ vzdychla zároveň s další vlnou rozkoše. Co přijde však ani v nejmenším nečekala. Na krku ucítila ostrou bolest, jak jeho špičáky projely její křehkou porcelánovou kůží. Zajíkla se a začala se zmítat v jeho náruči. Neměla šanci, byl příliš silný. Po chvíli to vzdala společně s přicházející slabostí ze ztráty krve. Nakonec ucítila, jak ostré hroty jeho zubů opouštějí její kůži a on se odtahuje. Náruživě ji políbil zkrvavenými rty a začal se v ní pohybovat. Snažila se bránit. Rozkoši, která přicházela s jeho surovými pohyby i jeho krvavým polibkům. Zaregistroval a s výsměchem ve tváři se odtáhnul.

„Nechutná ti?“ neodpustil si zvrácený tón a znovu se téměř na dotek přiblížil k jejím rtům a zpomalil tempo. Stočila provinile pohled jinam. Tím ho znovu pobavila.

„Neboj, brzy přijde den, kdy ti nebude pár kapek stačit,“ nádech zvrácenosti v jeho hlase nabral na intenzitě. Zachvěla se. Strachem a odporem. Poprvé za tu dobu jí to řekl narovinu. Ačkoli se všechny myšlenky na děsivou budoucnost rozplynuly v mlhavém oparu rozkoše, ona věděla, že se vrátí. A brzy.

Sam se otřásl, až to Nanu donutilo k hořkému úsměvu. „Tvářila jsem se hodně podobně,“ pronesla sarkasticky, aniž by mu věnovala pohled.

„Jaké to je?“ zeptal se Sam. Udiveně se na něj otočila. Snad po ní nechce, aby mu popisovala svoje vražedné choutky!

„Co jaké je? Krev?“ vykuleně se zeptala. Ze všech otázek tuhle od něj čekala nejmíň. Opravdu ji zaskočil. Ale když jen přikývnul, nezmohla se víc, než na zoufalé prsknutí, které se vzdáleně podobalo povrchnímu smíchu.

„Taková, jaká je, když ji ochutnáš. Jen naše buňky jsou uzpůsobené na něco jiného. Potřebujeme krev. Dává nám alespoň náhražku za život, dovoluje nám normálně fungovat. Jsme v podstatě chodící mrtvoly, naše srdce nebije, není tedy jak nastartovat a udržovat krevní oběh. Proto potřebujeme krev živých. Naše chuťové buňky jsou tomu uzpůsobené, kdybychom krev vnímali jako lidé, asi jí většina z nás víc, jak polovinu vyzvrací,“ s údivem pozorovala jeho zájem a když spatřila jeho náhlé rozpaky z její odmlky, pokusila se pozvednout koutek v normálním a upřímném povzbuzujícím úsměvu, „ta chuť se proto nedá lidem popsat. A pak je tu ještě jedna věc, která s krví přichází, a proto je nejlepší lidská krev. Jsou to vzpomínky, pocity, city, které kolují lidem žilami spolu s ní. Uprostřed nás je hluboká propast, city se do ní propadají a mizí, lidskost v krvi obětí je oživuje, udržuje v nás. I kdyby jen na malinkou chvilku. A ačkoli to většina z nás nepřizná, toužíme po tom víc, než po čemkoliv jiném. To je naše prokletí. Ani já si jednu dobu nechtěla tento fakt přiznat,“ dopověděla a sledovala měnící se výrazy v jeho tváři.

„Je pravda, že nesmíš na slunce?“ rozhodl se s otázkami neotálet, konečně překonal největší strach a teď byl pohlcen zvědavostí. Nana jen smutně přikývla. Když spatřil bolest v její tváři, věnoval jí soucitný pohled. Až teď mu došlo, že ji vlastně nikdy ve dne neviděl. Všechno do sebe zapadalo.

„Neviděla jsem slunce téměř šest set let,“ pronesla hořce, do ticha nočního města. Jako člověk milovala slunce. Ze všech věcí, které jí Alex provedl, mu nejvíce vyčítala, že slunce už nikdy nespatří. A že jí toho provedl hodně. Vrátila se však zpět do současnosti a znovu se snažila rozluštit Samův, teď už podivně neurčitý výraz, „což je naštěstí věc, kterou se nikdy nebudeš muset zabývat,“ dodala vzápětí, aby ho uklidnila a znovu odvrátila zrak ke hvězdám.

„Ty mě nechceš proměnit?“ zeptal se z ničeho nic a naprosto ji odrovnal. Šokovaně k němu otočila svou tvář. Nakonec propukla v smích, i když sama věděla, že směšné to není ani trochu. Po chvíli přeci jen zvážněla.

„Nikdy jsem nechtěla. Možná mi nevěříš, ale miluju tě. A já nejsem sobec, když miluju. Takové rozhodnutí mi nepřísluší,“ odpověděla mu s úsměvem. Vlastně ji pobavil. I když netušila, co jí na tom připadalo tak vtipné. A soudě dle jeho vyjeveného výrazu, on taky ne.

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Paprsek slunce - 5. kapitola: