OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Paprsek slunce - 6. kapitola

02.01.2012 (16:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1220×

Oprátka pro čarodějnici…

Domů přišla až nad ránem, usnout však nemohla. Tiše seděla a vzlykala na své posteli, uzavřená sama v sobě. Kolena si tiskla k hrudi a zrak upínala do neznáma. Nebyla schopna pohybu, promluvení, ničeho. Nikdo s ní nedokázal pohnout, dokud se její zoufalá matka nevydala, navzdory svému strachu, za Liamem, který byl ve vesnici považován za záhadu, a lidé z něj měli strach. Popravdě, lidé tenkrát věděli, čeho se bát. S jemným zaklepáním, avšak bez čekání na výzvu, vstoupil do místnosti a sedl si naproti rudovlasé krásce, kterou zjevně opustila duše.

„Promiň, že jsem tě včera zpozdil a byl jsem hrubý, moc mě to mrzí, já jen…“ zarazil se uprostřed věty a šokovaně odhrnul pramen vlasů z jejího krku, „tohle ti provedl?!“ zavrčel a oči mu ztmavly. Všimla si toho a prudce trhla hlavou, aby odstrčila jeho něžný dotyk z čerstvě se hojící rány. Sklopil hlavu a oba mlčeli.

„Spíte spolu?“ zeptal se nakonec narovinu. Dalo mu velkou práci zadržet v sobě vztek, žárlivost a smutek. Věděl, co mu odpoví, vlastně se ani neptal. Konstatoval to. A to konstatování mu rvalo srdce na tisíc kousků. Sledoval její vyplašené němé přikývnutí, její zlomený pohled lovící mravence v zemi a zoufale si přál najít způsob, jak jí pomoci. Jenže věděl, že je pozdě. A ona mu to vzápětí potvrdila.

„Promění mě, on mě chce proměnit,“ šeptala roztřeseně kamsi do země a nevnímala jeho soucitný pohled. Bála se, že se na ni bude dívat s pohrdáním, ale on by to nedokázal. Sám teď moc dobře věděl, jak bezbranní proti němu lidé jsou a to byl starý sotva pár dní. Jeho stvořitel mě ještě pár století k dobru. Pevně stiskl její drobnou ruku a tím ji donutil se na něj konečně podívat. Z levého oka jí začala pomalu stékat slza. Jemně ji setřel a vzal její tvář do dlaní. Neměl pro ni slova útěchy, nebylo, co jí na to říct. Mohl jen tiše sedět a předávat jí svůj soucit pomocí doteků.

„Neopustím tě, princezno, slyšíš?! Nikdy tě neopustím!“ zašeptal jí nakonec důrazně do ucha, když uslyšel, jak přichází její otec. Poté spořádaně odešel a zanechal ji tam samotnou.

„Bylo to tak celé dny. V noci jsem odcházela za Alexem a naše postelové hrátky byly čím dál zvrácenější. Ve dne jsem pak jen sedávala na posteli u okna a zírala do prázdna. Rodiče se to snažili tajit, ale lidé si prostě všimli. Já jsem se chovala příliš podezřele a to v době, kdy obyvatelé vesnice záhadně mizeli. Aby taky ne. Tři upíři nebo víc na jednu vesnici, pozná se to. Liam byl navíc upírem chvilku, kontroloval se jen těžko. Věděla jsem o tom, občas se přišel vybrečet z výčitek svědomí. A tak pro mě jednoho dne přišli, dřív než původně plánovali. Nasadili mi těžké okovy a táhli mě hlavní ulicí za nadávek a pískotu ostatních lidí. Maminka plakala, tatínek vypadal jako zombie. Stanula jsem před tribunálem, obviněna z čarodějnictví,“ povzdychla si, když nečekala na otázky a pokračovala ve vyprávění. Sam sklopil hlavu a jen tiše poslouchal. I jemu bylo jasné, co přišlo.

„Vlastně jsem za to byla ráda. Celý proces trval týden. A já musela v noci zůstat ve vesnici, poutaly mě totiž velmi těžké okovy a zamčené mříže. Věděla jsem, že se nedožiju trestu od Alexe, z takových obvinění se člověk nikdy nevyhrabal. Sice jsem zažívala neskutečná muka a stavy šílenství, jelikož jsem nemohla vlastní vůlí vzdorovat jeho ovlivnění, ale měla jsem radost, že to všechno skončí. Že nevyhrál, že mě nezískal,“ pronesla s pozitivním podtónem v hlase. Ten měl však v následující větě zase rychle pohasnout.

„Nakonec shromáždili hromadu spektrálních důkazů včetně svědectví mých psychotických stavů a odsoudili mě ihned druhý den k smrti. Čekala mě oprátka a poslední pekelná noc. Ovlivnění už tolik nepůsobilo a já už nepotřebovala lomcovat mřížemi. Stačilo mi jen se klepat v koutě, jako ratlík. A tu noc jsem poprvé za celý proces spatřila Liama,“ znovu, už poněkolikáté si povzdychla.

„Liame?! Co tu děláš?!“ vyhrkla úlekem a zacouvala až do zadní části své cely. Její přítel vypadal ve stínu kamenné kobky děsivěji, než obvykle a čerstvá krev na jeho rtech tomu nepomáhala.

„Musel jsem tě ještě jednou vidět, promiň,“ omluvil se, když si uvědomil, jak asi vypadá a otřel si rty. Dodávala si odvahu, ale nakonec se přeci jen doplazila zpět k mřížím. Každý pohyb jí teď dělal zle. Potřebovala se okamžitě vydat na starý hrad za městem, musela. Ale nemohla.

„Nemáš se za co omlouvat,“ špitla a vydolovala ve své tváři úsměv. Díval se na její zpustošené tělo a prázdné oči a myslel, že se z jejího úsměvu roztaví. Musel jí ho opětovat.

„No, minimálně za to, že tu jsi. Tys nezabíjela, to…“ nedořekl. Zastavil ho její drobný ukazováček na jeho rtech. S úsměvem zakroutila nesouhlasně hlavou. Nechápal, jak mohla vůbec být v takové situaci veselá.

„Jak se můžeš takhle usmívat?“ divil se. Nerozuměl tomu.

„Protože budu konečně volná. Nevyhrál, nestanu se upírem…“ zazpívala vesele, jako v dobách, kdy se spolu proháněli po lesích. Na konci druhé věty se však její hlas zadrhl, „nestanu se upírem, že ne?“ panicky k němu zvedla zrak. Teď se pro změnu pousmál on.

„Ne, neboj, princezno. Musela bys zemřít s upíří krví ve svém těle, abys mohla být upírem,“ povzbudivě na ni mrknul. Úlevně vydechla. Opravdu si byla jistá, že zítra bude konec. Konečně.

„Ale, ale, vidím, že nejsem jediný, kdo přišel na návštěvu.“ Jeho hlas by poznala na míle daleko. Byl to on. Ten, koho už nikdy nechtěla vidět, od koho ji měla smrt osvobodit. Oba vstali, i když ona měla co dělat, aby se jí nepodlomila kolena a ona nedopadla zpět na studenou zem. Očima vrtala v zemi, když pevně uchopil za bradu její tvář a donutil ji k očnímu kontaktu.

„Snad sis nemyslela, že tě nechám jen tak odejít,“ spustil a přitom ji probodával ledovým pohledem. Panicky vzlykla „ale jelikož ti tady kamarád právě vyžvanil celý princip, hádám, že dobrovolně se mé krve nenapiješ. A tak ti trochu pomohu,“ ušklíbl se a znovu ji spoutal svým pohledem.

„Prosím ne,“ zašeptala, ale on se znovu jen chlípně usmál a zpražil pohledem vyděšeného Liama, který jevil náznaky odporu.

„Teď budeš hodná holka a vypiješ všechno, co ti nabízím,“ poručil jí uhrančivým pohledem a ignoroval slzy, jež stékaly po jejích tvářích.

„Vypiju všechno, co mi nabízíš,“ zopakovala poslušně a poníženě. Snažila se bránit, ale nemělo to pražádný smysl. Prokousl si zápěstí a prostrčil jí svou ruku vstříc, skrz mříž.

„Nedělej to, prosím,“ zašeptal zoufale Liam a podporoval v ní tak vlnu odporu.

„Musím,“ odpověděla mu plačtivě těsně předtím, než se přisála k otevřené ráně pobaveného Alexe.

„Takhle se mi to líbí. A teď mě omluvte. Vyzvednu si tě zítra po popravě, krásko,“ oznámil jim jakoby nic a s polibkem na její čelo se vypařil. Spadla z ní tíha ovlivnění a ona se pod návalem všeho propadla na zem…

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Paprsek slunce - 6. kapitola: