OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Past minulosti 18

17.10.2013 (14:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2486×

18. kapitola

Mia se znovu pustila do toho nekonečného kolotoče posílání životopisů. Bylo to k vzteku. Ozvali se jí pouze na jeden. Seděla v zasedací místnosti a čekala s ostatními uchazeči.

Do dveří vešla drobná blondýnka a zahleděla se do svých desek.

„Mohu poprosit slečnu Miu Robertsonovou?”

Zvedla se a vykročila za ní. Neúmyslně musela srovnávat. Kanceláře byly malé s šedými roletami a mnozí měli po stolech stohy neuspořádaných dokumentů s prací a bylo jim to naprosto jedno.

Nechala se uvést do jedné z mála větších kanceláří, kde už na ni čekal za stolem zavalitější muž s rozepnutým sakem. Měla trochu pochybnosti, jestli by ho vůbec zapnul přes veliký pupek.

Když vstal, už to věděla s jistotou.

Natáhl k ní dlaň v krátkém potřesení.

„Dobrý den, jmenuji se Robert Seveng,” představil se s přátelským úsměvem a dosedl zpátky do koženého křesla. „A vy jste...” zamumlal s pohledem do složky před sebou.

„Mia Robertsonová.”

„Ano, přesně tak,” přikývl, když to zároveň dohledal pohledem. Chvilku pak listoval v její složce, než sepnul ruce a položil je na stůl před sebe.

„Tak, slečno Robertsonová, vaše vzdělání i výsledky jsou vynikající, já bych rád poznal ale i vás, abych mohl zjistit, jestli jste to právě vy, koho potřebujeme.”

„To máte na mysli co se znalostí v oboru týče nebo zapadnutí do kolektivu?” ujasňovala si otázku.

„Vlastně oboje,” pousmál se. „Nejvíc mě zajímá, proč jste se rozhodla ucházet právě o tohle místo.”

Mia v rychlosti zvážila odpověď. Ta pravdivá, že se jí odnikud jinud ještě neozvali, by jí asi moc bodů k plusu nepřinesla.

„Zaujaly mě stoupající hodnoty výnosů a velmi ráda bych byla součástí firmy, která je bezesporu na vzestupu... ”

Na dveře se ozvalo krátké zaklepání. Dovnitř strčila hlavu vyšší žena v bílé halence a pouzdrové sukni. Seveng se na ni zamračil. Evidentně se mu nelíbilo vyrušení a to, že vešla bez vyzvání.

Ta si z toho ale moc nedělala a s rychlým pohledem na Miu přeběhla kancelář, až jí lodičky ťukaly o podlahu. Když se nad Sevengem sklonila a rychle mu něco pošeptala do ucha, zamračil se ještě víc.

„Ehm, děkuji Marie,” zamumlal a pokývl na ni, že už může jít. Vyběhla stejně rychle jako před chvílí.

„Velmi mě to mrzí, ale vyskytly se nějaké komplikace, tak budeme muset pro dnešní den pohovory ukončit.” Zvedl se a natáhl k ní dlaň. „Velmi mě těšilo a má asistentka se vám případně ozve ohledně náhradního termínu.”

„Děkuji,” hlesla. Na chvíli měla pocit, že je to jen výmluva, ale on opravdu vypadal nervózně. Něco se muselo stát ve firmě.

Pokusila se vykouzlit úsměv a ode dveří se rozloučila. Když vycházela na chodbu, hlavou jí letěla jen skličující myšlenka, že tohle byl jediný pohovor po třech týdnech a znovu nic...

„Sandro, můžeš jít pro dalšího uchazeče.”

Mia zvedla hlavu. Na druhém konci chodby stála ta Marie, co před chvilkou přerušila její pohovor a blondýnka, která ji do kanceláře uvedla. Ani jedna z nich si nevšimly, že tam stojí.

Seveng překvapeně vzhlédl, když se otevřely dveře jeho kanceláře a Mia vešla dovnitř. Neobtěžovala se ani zavřít.

Přešla rozčileně až k jeho stolu a přela se o jeho desku dlaněmi, aby se k němu naklonila.

„Žádné pohovory se neruší,” prohlásila ledově. „Tak, když už máme tedy jasno, že mě nehodláte přijmout, mohla bych alespoň vědět proč? Co tohle mělo znamenat?!” zašermovala rukou za sebe v připomínce Mariina vpádu.

„Slečno Robertsonová,” řekl smířlivým tónem a vstal. Nadechl se a podíval na ni. Zarazil se, ať se snažil říct cokoliv. V její tváři uviděl směs zoufalství a ukřivděnosti.

„Jste inteligentní a příjemná, líbila jste se mi pro to místo,” prohlásil se strýčkovským tónem, „ale nemůžu si dovolit ty problémy, které by to vyvolalo. Naše personální oddělení obdrželo požadavek, abychom vaši žádost o místo odmítli. Já sice netuším proč, ale nemohu si dovolit znepřátelit si jednu z největších firem našeho oboru. A ačkoliv...”

„Děkuji,” přerušila ho. Víc už z jeho vysvětlování vědět nepotřebovala a ani nechtěla. Podívala se na něj. „Děkuji za upřímnost, sbohem.”

Vyšla na chodbu, kde minula dalšího uchazeče i s jeho překvapenou průvodkyní. Ani je nepostřehla. Konečně jí to začalo dávat smysl. Poslala na několik desítek žádostí se životopisem a bez odezvy nebo jen oznámení, že nepostoupila do užšího výběru. A to dokonce když se hlásila na podřadná místa.

Nepřítomně vešla do bytu a pohodila kabelku na zem. Vedle skopla lodičky. Přešla do kuchyně a natočila si studené vody. Potřebovala se probrat. Vypila celou sklenici naráz a opřela se o kuchyňskou linku. Za zády se jí ozvalo pípnutí záznamníku. Zapnula ho, než odešla, kdyby se ozval někdo kvůli práci.

„Dobrý den, tady Milicent Weitnovová, potřebovala bych s vámi pr...”

Mia zůstala stát a zhluboka dýchat. Po zemi se válely plastové úlomky a pod čerstvou rýhou na zdi se válely zbytky záznamníku.

* * *

Jane vešla a překročila povalující se boty a kabelku v chodbičce.

„Mio?” zavolala do bytu, zatím co se zouvala a věšela sáčko.

„Ahoj, jsi doma brzy,” ozvala se z kuchyně a Jane se vydala na ní.

„Ani ne,” hlesla si sama pro sebe. Měla o Miu docela obavy. Poslední dobou měla docela výkyvy nálad. Většinou byla ale zdeptaná z marného hledání práce.

Našla ji v kuchyni, jak polévkovou lžící dloube do poloprázdného kbelíku se zmrzlinou.

„Ty jsi snědla půl litru zmrzliny?” ujistily se, zda vidí dobře.

„Jo,” přikývla Mia, „a taky jsem zrušila záznamník,” pochlubila se mdle.

„Jo, to vidím. Raději to uklidím, než si něco bodneš do nohy,” hlesla s pohledem na její bosá chodidla.

Záznamník i střepy z něj hodila do koše a jen co odnesla smeták, vrátila se zpátky. Vzala jí lžíci z ruky a zmrzlinu vrátila do mrazáku.

„Pohovor nevyšel?”

Mia se uchechtla.

„Nevyšel? Trval nanejvýš pět minut a pak mě vylifrovali.”

„Cože?” zamračila se nechápavě Jane.

„Nepřijmou mě, ani oni a ani nikdo jiný.” Podívala se na svou kamarádku. „Nicolson nechal rozeslat příkaz, že mě nesmí zaměstnat a nikdo v oboru si to u něj nehodlá rozházet, takže jsem nahraná.”

„Proboha, proč by to dělal?”

„Protože je to uraženej zmetek?” nadhodila snaživě Mia.

„Tos mu doufám neřekla,” hlesla Jane. Věděla, že ona toho schopná je. Když se dostala do ráže, nebrala si servítky.

„Tohle přímo ne,” zavrtěla hlavou. Vlastně si už přesně nepamatovala, co mu tenkrát řekla. Jane by se to ale rozhodně nelíbilo.

„Víš co? Běž se převlíct, vyrazíme ven. Potřebuješ přijít na jiný myšlenky.”

„A můžu protestovat?” podívala se na ni Mia prosebně. Rozhodně neměla náladu a nechtěla ji kazit i ostatním.

„Můžeš,” povolila jí Jane, „zatím, co se budeš oblíkat.” Její hlas nepřipouštěl námitky a tak se Mia vydala ke dveřím. Tam se ale zarazila a točila zpátky k ní.

„Jane, já jen... Díky,” usmála se na ni vděčně, než zmizela ve své ložnici.

Jane se za ní dívala. Té temperamentní holce toho měla splácet mnohem víc. Nikdy ji nenechala ve štychu, ani když neměla z čeho platit půl roku nájem nebo ji nafackoval bývalej. Mia vždycky stála při ni a rvala se za ni jak lvice.

Natáhla se do kabelky pro mobil.

„Leo, to jsem já, Jane, chtěla bych tě poprosit, jestli bys mi něco nezjistil...”

* * *

Mia si přivoněla k ovocnému čaji. Na dně se líně převalovaly kousky jablek, rozinek a hrušek. Měla ráda tuhle čajovnu. Byla ve sklepení a tvořila ji spleť zákoutí, která jako by tvořila malinké světy na hony vzdálené tomu tam venku.

Protáhla si nohy, které měla přehozené přes volné polštáře a sjela ještě hlouběji. Netušila, proč ji Jane vlekla zrovna sem, ale byl to skvělej nápad.

Odpověď se dostavila o pár minut později a to doslova. Od zástěny nakoukl Leo.

„Čao, krásky,” usmál se na ně zářivě.

„Leo,” zamrkala na něj překvapeně Mia. „Co tu...” zarazila se s pohledem na Jane. „Vy mi kujete něco za zády?” obvinila je a oba přelétla podezíravým pohledem.

„Přiznávám bez mučení,” chytil se dramaticky Leo za hruď. Během svého kajícného přiznání skopl boty z nohou a přesunul se k nim. Zvedl Mii nohy, aby si sedl a pak si je položil na klín.

„Nutno ale dodat, že zcela ve tvém zájmu,” dopověděl. Mia se k němu naklonila a ještě se trochu mračíc se nechala políbit od něj na tvář.

„Poprosila jsem ho, aby se poptal na ty stopnuté žádosti,” ozvala se Jane.

„Přesně tak,” přikývl. „Takže věc se má tak, že všechny firmy obdržely oběžník, aby vyřadily tvoji žádost o místo, pokud by ji obdržely. No a vzhledem k tomu, jak velký vliv a podíl má společnost Senter Industries na trhu, tak každý raději vezme bezproblémového zaměstnance, než aby si to u nich zbytečně rozházel. Takže můžeš mít vzdělání, praxi a reference sebelepší a nikdo tě stejně nevezme.”

Sledoval ji s obavou, jak to vezme. Ona ale jen odevzdaně přikývla. Už neměla ani energii se pořádně vzteknout. Takhle ji neznal.

„Takže,” zamumlala a upila čaje o který si zahřívala dlaně, „v tomhle státě není nikdo kdo by byl ochotný mě přijmout.”

Leo na okamžik sevřel rty.

„A v pár dalších,” hlesl. „Takovéhle zprávy se v managementu rychle šíří. Proto jsem tak rychle zjistil podrobnosti.”

Chvíli mlčela a nepřítomně hleděla před sebe. Ti dva se na ni dívali s obavou. Nelíbila se jim ta tichá odevzdanost, která pro ni byla naprosto netypická.

Mia zatím zvažovala své možnosti, znala podrobně celé tohle průmyslové odvětví vazby. Senter Industries dodávala komponenty do většiny amerických států, to jí dávalo vlastně jen dvě možnosti, buď se obrátit na jiné odvětví a zahodit tak roky dřiny na studiích nebo prostě hledat práci ve státech, kde takový vliv neměli.

„Mio?”

„Přemýšlím nad možnostmi. Kdysi mi nabízeli stáž v Compecu, možná by měli ještě o mě zájem.”

„To nemyslíš vážně!” vyhrkla Jane.

„O co jde?” nechápal Leo.

„Ta firma je ve Francii!”

„Jen na dva tři roky, než se tady na to zapomene a alespoň nasbírám další zkušenosti.”

„Mio, to přece nemůžeš,” přemlouval ji. „Slibuju, že udělám Nicolsonovi takový dusno, že se bude bát na veřejnosti jenom ukázat...”

Zavrtěla hlavou.

„To už nemá smysl.” Bylo zbytečný, aby se to ještě přiostřovalo. Spíše by byla ráda, kdyby se na to co nejrychleji zapomnělo.

„Jedno ale pro mě udělat můžeš,” upřela na něj pohled. „Už to jeho jméno nechci nikdy slyšet.”

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Past minulosti 18: