OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Past minulosti 19

19.10.2013 (14:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2352×

Mia zatím zvažovala své možnosti, znala podrobně celé tohle průmyslové odvětví vazby. Senter Industries dodávala komponenty do většiny amerických států, to jí dávalo vlastně jen dvě možnosti, buď se obrátit na jiné odvětví a zahodit tak roky dřiny na studiích nebo prostě hledat práci ve státech, kde takový vliv neměli.

„Mio?”

„Přemýšlím nad možnostmi. Kdysi mi nabízeli stáž v Compecu, možná by měli ještě o mě zájem.”

„To nemyslíš vážně!” vyhrkla Jane.

„O co jde?” nechápal Leo.

„Ta firma je ve Francii!”

„Jen na dva tři roky, než se tady na to zapomene a alespoň nasbírám další zkušenosti.”

„Mio, to přece nemůžeš,” přemlouval ji. „Slibuju, že udělám Nicolsonovi takový dusno, že se bude bát na veřejnosti jenom ukázat...”

Zavrtěla hlavou.

„To už nemá smysl.” Bylo zbytečný, aby se to ještě přiostřovalo. Spíše by byla ráda, kdyby se na to co nejrychleji zapomnělo.

„Jedno ale pro mě udělat můžeš,” upřela na něj pohled. „Už to jeho jméno nechci nikdy slyšet.”

19. kapitola

O týden později Jane mlčky přihlížela, jak její kamarádka vytáhla kufr a začala se balit. Nedokázala protestovat. Bylo by to zbytečné. Tady by slušnou práci nenašla a že by se v Evropě ztratila, to se nebála. Ještě jako modelka cestovala každou chvíli.

„Bude se mi stýskat,” zamumlala.

Mia zvedla hlavu.

„Každý den ti budu volat nebo psát,” slíbila a usmála se na ni. „Neboj, mě se tak snadno nezbavíš a ani nemysli na to, někomu pronajmout můj pokoj.”

„Jak tě taková pitomost mohla napadnout?” ohradila se naoko uraženě.

Mia k ní přešla a objala ji.

Za zády se jim ozvalo zvonění telefonu.

„Donesu ti ho,” nabídla se Jane.

Mia přešla k posteli a vložila další hromádku do kufru.

„To je z personálního Senter Industries,” ozvala se Jane ode dveří.

Mia se jen zamračila.

„Měla bys to vzít a vyřídit alespoň papíry, ať to máš dořešené před odjezdem.”

Miu občas štvalo, jak má její kamarádka vždycky pravdu. Byla tou zodpovědnější a použila hlavu dřív než něco řekla.

Natáhla se tedy po telefonu.

„Ano,” ozvala se dutým hlasem.

„Slečna Robertsonová?”

„U telefonu.”

Na dvě vteřinky se rozhostilo ticho, než se mladý hlas ještě trochu nevěřícně ozval znovu.

„Já... Snažily jsme se vás zastihnout, mohla byste...”

Mia se zaraženě podívala na Jane, když hlas ve sluchátku vyjekl a pak se ozval šramot.

„Mio?”

„Ano?”

Jane se začala dobře bavit kamarádčiným zmateným pohledem.

„Milicent Weitnovová, díky bohu, že jsem vás zastihla. Mohla byste prosím přijít?”

„Já opravdu nemám záj...”

„Nebo přísahám, že už ho zabiju.”

Mia překvapeně zamrkala. Nikdy ji neslyšela zvednout ani hlas. Co se tam probůh děje?

„Dobře,” hlesla.

„Děkuju, Mio.”

Na jejím hlase šlo slyšet, jak se jí najednou ulevilo.

„Co se děje?” začala Jane vyzvídat, jen co ukončila hovor.

„Mám zítra přijít,” zamumlala ještě zaraženě.

„Proč?”

„Nemám tušení, ale na personálním mají asi nějaký průšvih.”

* * *

Mia si odložila let o dva dny a příští den dorazila do Senter Industries. Bylo to zvláštní. Zvědavě po ní koukali, ale nikdo ji nepoznal.

Musela doložit průkaz totožnosti jako všichni běžní návštěvníci.

„Nemám vás na seznamu návštěv,” zavrtěla recepční a průkaz posunula po pultu zpátky k ní.

„Jsem domluvená s Milicent Weitnovovou, pracovala jsem tu.”

Recepční na ni upřela nedůvěřivý pohled, ale znovu se podívala na monitor a proklikala se databázemi.

„Á, tady jste,” hlesla o okamžik později. „Můžete dál.”

„Děkuji,” sykla Mia a sebrala občanku z pultu. Nejraději by se otočila na podpatku a vypadla odtud. Milicent se k ní ale chovala vždycky fér a jestli ji potřebovala, tak tu chvilku obětovat může.

Vyjela výtahem na patro s personálním oddělením. Vládl tu ruch jako vždycky. Přešla ke stolu, kde seděla nova Milicentina asistentka.

„Dobrý den.”

Mladičká brunetka vzhlédla a profesionálně se usmála.

„Dobrý den, přišla jste na pohovor?”

„Ne, mám schůzku s Milicent Weitnovovou.”

„Slečna Mia Robertsonová?”

Podle toho vypísknutí ji Mia ihned poznala, byla to ta z telefonu.

„Pojďte prosím za mnou,” vyskočila. Za tu vzdálenost deseti metrů ke dveřím její šéfové se po Mii dvakrát otočila, jako by se ujišťovala, že je stále za ní.

Mia se zamračila. To ji snad podezírala, že tu ukradne sešívačku nebo co?

Po rychlém zaklepání ji uvedla dovnitř a zavřela za ní dveře.

Milicent právě vypisovala nějaký formulář a vzhlédla k ní přes brýle. V prvním okamžiku byl její pohled spíše tázavý, pak přešel v neskrývané ohromení.

„Mia, Mia Robertsonová?”

„Dobrý den, Milicent.”

Vstala a ukázala jí k židli před stolem. Celou dobu na ni zírala, jako by byla jen přelud.

„Vypadám jinak,” řekla to Mia nahlas.

„To rozhodně,” přikývla Milicent. V prvním okamžiku ji ani nepoznala. Měla na sobě šaty obtahující pružnou postavu končící v půli stehen, lodičky na vysokém podpatku a hlasy jí v divokých vlnách spadaly po zádech až k pasu. To ale nebyl jediný důvod, proč na ni zírala jako na ducha.

„Do poslední chvíle jsem nevěřila, že opravdu přijdete.”

„Připadalo mi to správné, vy jste mi taky dala šanci.” Přesto chtěla mít tuhle schůzku co nejrychleji za sebou, tak raději přešla k věci. „Proč jste mě vlastně sháněla?”

„Potřebuji, aby jste znovu nastoupila.” Už podle toho, jak opatrně to řekla, musela tušit její odpověď.

„V žádném případě,” zavrčela a vstala.

„Ale Mio...”

„Nikdy a pokud je to vše, co jste chtěla, tak zase půjdu.”

Stihla se jen otočit. Milicent vystřelila ze svého místa a zatarasila dveře vlastním tělem.

„Jestli odejdete, tak ho brzo na mu duši už něčím praštím po hlavě.”

Mia na ni zírala naprosto nevěřícně. Tohle nebyla Milicent Weitnovová, kterou znala, tahle vypadala, že se brzy nervově zhroutí.

„Mohla byste mě alespoň vyslechnout?”

Mia přikývla.

„Nevím, proč jste opustila místo, ale všechny další asistentky vydržely sotva týden a rozhodně to nebylo jejich přičiněním. Většina nás stála značnou částku, aby nehrozilo, že by firmu mohly žalovat.”

Milicent během vysvětlování přešla za stůl a vyčerpaně si sedla.

„Žalovat za co?” zamračila se nechápavě Mia.

„Psychickou újmu, urážky, po jedné hodil i složku,” vyjmenovávala ty důvody co si nejrychleji vzpomněla. „Carolin se mi dokonce zhroutila v kanceláři, přijala jsem ji jako svou asistentku, ale doteď se mu vyhýbá jak čert kříži.”

„Byl to on, kdo mě vyhodil,” podotkla Mia, aby jí dokázala nesmyslnost jejího návrhu.

Milicent se zamyšleně zamračila.

„Tušila jsem to. Ten den co jste tu byla naposledy mi večer volal a vztekle požadoval, abych připravila vaši výpověď.”

Mia si to dokázala živě představit. Byl tenkrát vzteky bez sebe.

„Když jsem mu ji předávala, přikázal mi, abych vás sehnala. To bylo naposledy co se o vás zmínil.” Její hlas zněl, jako by to byl důkaz toho, že se musí vrátit.

„Nic v tom nehledejte, chtěl abych to podepsala co nejdřív. I průkaz po mě chtěl okamžitě vrátit.”

Mia se zvedla a omluvně se na Milicent podívala.

„Mrzí mě to, ale v tomhle vám nemůžu pomoct. Navíc za dva týdny nastupuju na nové místo.”

Vydala se ke dveřím.

„Tak to bude problém,” ozvala se jí za zády, „myslím s tím novým místem.”

Mia se k ní ode dveří nechápavě otočila.

„Oficiálně jste ještě stále”zaměstnankyní Senter Industries. Nicolson tu vaši výpověď nepodepsal.

„Cože?” zavrtěla Mia hlavou, jako by špatně slyšela.

„Vím to jistě. Jedna z jeho asistentek ji našla zmuchlanou na zemi.”

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Past minulosti 19: