OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Past minulosti 20



Past minulosti 20Poslední kapitola a tak mi naposledy dovolte, aby Mia mohla pořádně podkopnout Nicolsonovo ego a dokázat mu, že on tedy rozhodně není středem vesmíru (ale že je jím ona :)

 „Byl to on, kdo mě vyhodil,” podotkla Mia, aby jí dokázala nesmyslnost jejího návrhu.

Milicent se zamyšleně zamračila.

„Tušila jsem to. Ten den co jste tu byla naposledy mi večer volal a vztekle požadoval, abych připravila vaši výpověď.”

Mia si to dokázala živě představit. Byl tenkrát vzteky bez sebe.

„Když jsem mu ji předávala, přikázal mi, abych vás sehnala. To bylo naposledy co se o vás zmínil.” Její hlas zněl, jako by to byl důkaz toho, že se musí vrátit.

„Nic v tom nehledejte, chtěl abych to podepsala co nejdřív. I průkaz po mě chtěl okamžitě vrátit.”

Mia se zvedla a omluvně se na Milicent podívala.

„Mrzí mě to, ale v tomhle vám nemůžu pomoct. Navíc za dva týdny nastupuju na nové místo.”

Vydala se ke dveřím.

„Tak to bude problém,” ozvala se jí za zády, „myslím s tím novým místem.”

Mia se k ní ode dveří nechápavě otočila.

„Oficiálně jste ještě stále”zaměstnankyní Senter Industries. Nicolson tu vaši výpověď nepodepsal.

„Cože?” zavrtěla Mia hlavou, jako by špatně slyšela.

„Vím to jistě. Jedna z jeho asistentek ji našla zmuchlanou na zemi.”


 

 

 

20. kapitola

 

Milicent vedle ní cupitala a s nadšeným výrazem ji uváděla do obrazu, co proběhlo za změny během těch několika týdnů.

„Vzhledem k tomu jak krátce tu všechny jeho asistentky byly, měly by být všechny kartotéky a soubory stále na původním místě. Emaily si ale pan Nicolson nechal přesměrovat přímo na sebe, stejně jako přehledy z vývoje.”

Mia ji poslouchala jen okrajově. Spíše se stále více soustředila na dveře před nimi. Vlastně netušila, jestli Nicolsona nepřetáhne něčím sama po hlavě, až ho uvidí. To se však během chvilky vyřešilo samo.

Milicent otevřela dveře do její bývalé kanceláře. Nějaká holčina tam vyděšeně hledala něco v šanonech.

„A potřebuji to do půl hodiny,” ozval se podrážděný hlas z linky přes hlasitý odposlech.

„Paní Weitnovová,” hleslo to uštvané stvoření úlevně. „Pan Nicolson potřebuje přivést výroční správy. Já nevím kde jsou a ani kam mu je doručit.”

Mia zůstala stát na místě a nevěřícně hleděla, jak se obě ženy snaží překotně prohledávat složky a najít to, co potřeboval. Založila si paže na hrudi, už si začínala dělat docela jasný obrázek o tom, proč všechny asistentky tak rychle utekly a co se tady předchozí týdny odehrávalo.

Milicent se natáhla po šanonu a vítězně vytáhla potřebnou složku.

„Kam ji budete potřebovat přinést pane Nicolsone?” zeptala se Milicent, ale bez odezvy.

„Ať vezme sebou i dnešní burzovní výsledky,” vyštěkl.

Viděla, jak se na sebe ty dvě bezradně podívaly.

„Ty budou zveřejněné až ve tři a ten šmejd to moc dobře ví.” Došla už Mii trpělivost.

Milicent se na ni šokovaně otočila a současná Nicolsonova asistentka se střemhlav vrhla na stůl k telefonu, aby to položila.

„On... On to určitě slyšel,” hlesla vyklepaně ještě ležíc na stole.

„To je mi jasné,” odbyla ji Mia.

„To je Mia Robertsonová, nastupuje na vaše místo,” představila ji Milicent.

„Na moje místo?” opakovala překvapeně a zahleděla se na ni. „To jako vážně?” V příštím momentě si začala překotně balit věci. Popadla všechno do náruče a než vystřelila ze dveří, jen na okamžik se zastavila před Miou a strčila jí složku do rukou.

„Díky.”

Milicent na ni jen kývla a šla vyřídit potřebné papíry.

Mia se rozhlédla po své kanceláři. To vědomí v ní vyvolalo hřejivý pocit. Nechtěla si ani přiznat, jak moc jí to tady chybělo.

 

* * *

 

Nicolson svěsil ruku s hluchým mobilem a schoval ho do kapsy. Na tváři se mu objevil úsměv. Ten hlas si nešlo splést.

Jeklis, který seděl v sále vedle něj se po něm ohlídl a zamračil.

„Vzhledem k tomu, jaký zmetek jsi byl poslední týdny, se mi ten škleb na tvým ksichtu ani trochu nezamlouvá,“ zasyčel k němu.

 

* * *

 

Mia se sklonila nad stůl a zkontrolovala korespondenci. Nicolson přesměroval na sebe nejen email, ale také všechnu interní poštu. Všechno důležité šlo rovnou k němu.

Dala to do pořádku. Mezi tím vytočila číslo operátora.

„Dobrý den, potřebovala bych lokalizovat telefonní číslo 670 540 4525, lokalizační kód je 45234623. Děkuji.”

Ukončila hovor a během chvilky jí pípla sms se souřadnicemi. To už sjížděla výtahem dolů, aby si chytila taxík.

 

Vešla do kongresového centra. Ten den byl na programu jen jediný seminář a to o patro výše. Vyrazila podle nákresu tím směrem. Přede dveřmi stál uvaděč, než ji však stihl zaregistrovat, vešla rázně dovnitř.

Dveře za ní cvakly a po ní se ohlédlo několik překvapených tváří. Ignorovala je a rozhlédla se. Během okamžiku zahlédla povědomé siluety. Nicolson s Jeklisem seděli až úplně vepředu v první řadě. Proč ji to jen nepřekvapovalo?

Vykročila po schodech dolů mezi řadami sedadel. V těch krátkých šatech a s rozevlátými vlasy mezi těmi kravaťáky neskutečně vyčnívala. Zvědavě se po ní otáčeli.

Aniž by jim věnovala pohled, došla až dopředu.

Nicolson k ní jen krátce vhlédl a znovu se zase věnoval prezentaci před sebou. Ve tváři se mu nepohnul ani sval. To Jeklis ji přelétl hodnotícím pohledem od úzkých kotníčků až po tvář. Byla mu povědomá.

„Mio?” vytřeštil oči. Až zakašlání z druhé řady ho probralo. Rychle sundal aktovku ze sedadla vedle sebe, aby si mohla sednout.

Vklouzla na uvolněné místo.

„Jdete pozdě,” hlesl neosobně Nicolson aniž by se otočil.

„Burzovní výsledky jsem vám poslala na mobil už cestou,” odsekla a natáhla k němu složku s výroční zprávou. Ani jednomu nevěnoval pozornost, což jí bylo dopředu jasné.

„Zařídil jste, aby mě nikde nevzali,” zavrčela.

„Čekáš, že se omluvím?” povytáhl obočí.

„Tak naivní nejsem,” odfrkla si.

Mia si založila paže na hrudi a přehodila nohu přes nohu.

Jeklis přelétl pohledem z jednoho na druhého a jak mezi nimi seděl, začínal mít pocit, že tam začíná znatelně houstnout vzduch.

„Dáte si někdo kafe,” hlesl. „Ne? Tak já si zajdu.” Po téhle krátké samomluvě, kterou oba naprosto ignorovali, zamířil ze sálu.

Když mu jeho přítel přestal zaclánět ohlédl se Nicolson po ní. Byla naštvaná. Ani se a něj nepodívala.

„A zůstaneš?”

„Zvažuju to,” pokrčila rameny.

„Nedal...” Přerušilo ho podrážděné syknutí. Přesedl si na volné místo mezi nimi.

„Nemáš moc na výběr.”

„Pokud bych trvala na americkém IT trhu,” upozornila ho. Nechtěla mu dopřát pocit, že vždycky dosáhne toho co chce. Ona ale nechce a nebude skákat jak on chtěl.

„Cože?!”

Otočila se k němu. Na jeho hlase bylo slyšet, že to nečekal a zaslechla tam něco, co tam ještě nikdy nebylo, strach.

Okamžitě se ovládl a zahleděl před sebe. Hleděla na jeho pevně sevřenou čelist. Snažil se ovládnout, ale nejraději by s něčím praštil.

„Dostala jsem nabídku na místo ve Francii, s nástupem za dva týdny.” Na chvíli se rozhostilo ticho.

„Proto jsi přišla? Oznámit mi, že odjíždíš?”

„Chci vědět, proč jste nepodepsal tu moji výpověď.”

Překvapeně se po ní ohlídl. Netušil, jak to zjistila.

Odpověď nedostala. Bez dalšího slova seděli ještě další čtvrt hodinu, než prezentace skončila.

Uvaděč poděkoval všem za účast a celé osazenstvo se začalo zvedat a odcházet.

Mia se zvedla taky a urovnala si sukni. Koutkem oka zaregistrovala, že Nicolson ještě pořád sedí. Tázavě se na něj podívala.

„Toho vyhazovu jsem litoval hned, jak jsem se uklidnil,” hlesl.

To si dokázala představit. Dal si takovou práci aby ji donutil vrátit se a o to místo škemrat, než aby zvedl ten pitomej telefon a zavolal jí, že mu jen ujely nervy.

Mia zašmátrala v kabelce a vytáhla mobil.

„Dobrý den, Mia Robertsonová, mohla bych mluvit s panem Fleuem? Mohla byste mu tedy vyřídit, že děkuji za nabídku, ale že ji nebudu moci využít? Děkuji.”

Během hovoru se musela otočit, protože Nicolsonův upřený pohled ji znervózňoval.

Slyšela vrznout sedačku, když vstal. Otočila se k němu a vzhlédla do jeho zkoumavého pohledu.

„Takže zůstáváte?”

„Ano, ale protože sama chci. Je vám to jasné?” zašermovala před ním prstem.

Zahlédla, jak se nadšeně usmál. V příštím okamžiku překvapeně hekla, když se jí jeho paže objevila okolo pasu a strhla ji k němu. Neměla ani šanci protestovat. Spontánně ji políbil, než si vůbec uvědomila co má v plánu... A pak zastavit bylo to poslední, na co by dokázala myslet. Prsty mu zajela do vlasů. Horkost se jí rozlila po celém těle.

Přesto to byla ona, kdo se první odtáhl. Přerývaně se snažila znovu dostat vzduch do plic.

„Do háje.”

Odcupitala dozadu, aby získala odstup. Moc si nevěřila. Zamračila se na něj ať to zamaskuje.

„Na něčem jsme se dohodli.”

Zamračil se.

„Nešahat.” Bylo vidět, že se mu to nelíbí, ale přikývl. Vlastně. Najednou nabrala dojem, že by jí v tuhle chvíli odkýval všechno.

Nehodlala ale více pokoušet štěstí.

„Půjdeme?” nadhodil.

Přikývla a vydala se s ním ke dveřím. Na chodbě na ně čekal Jeklis opřený ramenem o zeď. Jak je zahlídl dopil zbytek kafe a hodil kelímek do koše. Odlepil se od zdi a přidal se k nim. Když došli k autu, Nicolson obešel auto k místu řidiče. Mii ale stisk okolo zápěstí zabránil nasednout. Překvapeně se podívala na Jeklise.

„Takže se vracíte?”

„Ano,” přikývla s úsměvem.

„Dík Bohu,” hlesl úlevně. „Myslím, že jste ho zachránila před firemním lynčováním.”

Mia se smíchem otevřela dveře. Věděla že přehání.

„Bál jste se, že ho neuchráníte?”

Jaklis nasedl na místo spolujezdce a otočil se k ní dozadu.

„Blázníte? Já bych byl v první řadě.”

Její smích se rozlehl autem a Nicolson je oba probodl podezíravým pohledem.

Bylo jí fajn jako už dlouho ne.

 

 

 

EPILOG

Nicolson se zahleděl do papírů a snažil se soustředit na text. Což bylo zhola nemožné.

„Mohla bys slízt z toho stolu?!”

Mia dotčeně našpulila rty. Byla jen zadkem opřená o roh. Poslušně ale odstoupila o krok od stolu a se založenýma rukama dál čekala, než si papíry pročte a podepíše, aby je mohla odeslat.

Nicolson začínal toužebně vzpomínat na dobu, kdy nosila neforemné dlouhé sukně a kalhoty. A ještě k tomu si pořád trvala na té pitomé podmínce.

„Začínám mít stále větší nutkání tě znovu vyrazit,” zavrčel.

„Proč tentokrát?” zvedla nevzrušeně obočí.

„Protože dodržení té naší dohody mi ty tvoje kratičký sukně moc neusnadňují,” zavrčel.

„Kvůli vaší mizerné sebekontrole se převlíkat nebudu a na té dohodě během pracovní doby rozhodně trvám,” prohlásila a zamířila ke dveřím.

Zvedl pohled od papírů.

„Co přesně znamená během ´pracovní doby´?”

„To znamená, že byste se měl ještě půl hodiny soustředit na práci,” prohodila přes rameno a zavřela za sebou dveře.

Sledovala dveře od jeho kanceláře. Už půl hodiny byl naprostý klid. Čekala, že se přes linku ozve kvůli té smlouvě, ale nic.

Zvedla se a přešla ke dveřím. Po krátkém zaklepání vešla dovnitř. Seděl za stolem s mobilem v ruce. Vzhlédl k ní, zatím co přešla až k jeho stolu.

„Na ty smlouvy se podívám zítra.”

„To mi došlo,” pokývla k pohozeným papírům na kraji stolu.

Opřela se o desku stolu a překřížila nohy v kotnících. Přejel pohledem po jejích dlouhých nohách, bocích a štíhlém pase. Jeho jediným štěstím bylo, že do práce nenosila větší výstřihy. I tak ale vypadala neskutečně sexy a věděla to.

Zvedl se a postavil se před ni.

Dlaněmi se opřela o kraj stolu a vzhlédla mu do tváře. Sklonil se a přisál se rty k jejím. Jako by to byla droga, kterou když ochutnáte, potřebujete stále víc a víc. Objal ji okolo pasu a ona se pod jeho tlakem prohnula. Jednou rukou mu objala zátylek, aby si ho přitáhla ještě blíž. Jako by to ještě šlo. Druhou se opřela o desku stolu.

Přimkl se tělem na její. Rozpojila překřížené nohy. Využil toho a dlaní jí přejel po stehně nahoru a vysadil ji na stůl. Boky se ocitl mezi jejími stehny. Cítil horkost jejího těla, stejně jako ona se dožadoval stále víc a víc...

„Mia, tam neb...”

Do dveří vrazil Jeklis a s nějakými papíry v ruce zůstal nehybně stát ve dveřích a zírat na ně. Pár vteřin nebyl schopný reakce. Pak vycouval.

„Se na to taky můžu...” zbytek věty zanikl při bouchnutí dveří.

Mia zaklonila hlavu a rozesmála se pobaveným zvonivým smíchem.

„Raději vypadnem,” zavrčel Nicolson ještě s pohledem upřeným na dveře. Odstoupil od ní a Mia sklouzla na zem a stáhla si sukni.

„Co takhle pozdní rande,” navrhl.

„Rande?” zvedla obočí. „Večeře, kino a postel?”

„To kino bych asi vynechal.”

„Hm,” broukla a vyrazila si do kanceláře pro věci, „a já ani nemám moc hlad.”

Zahleděl se za ní a zakroutil hlavou. Po rtech se mu rozlil úsměv, pobavený i spokojený zároveň.



« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Past minulosti 20:

17. Myrta
21.08.2014 [10:07]

Úžasná povídka, vlastně si myslím, že povídky co máš tady jsou ještě lepší než ty na stmívání.eu

jsou super. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16. witmy
31.10.2013 [13:20]

Super sem moc ráda žes to dopsala sk skvělej konec moc sem se zasmála

15. maky21 přispěvatel
24.10.2013 [19:48]

maky21Hej, Texie!
To bylo fakt, fakt moc boží. Ten konec úplně, naprosto. Všichni potrolili, všichni.
Já vím, je to konec povídky, měla bych se snažit o krásnej, skvělej a dojímavej komentář, po kterým bys spotřebovala všechny kapesníčky a ještě si pak musela utírat oči do záclon, ale já na to teď nemám. :D /už zase mi tu nefungují smajlíky, koně na ně! -.-"/
Tak jen... tvoje povídky jsou vždycky speciální. Ať už je to o smrtce, nebo o víle, nebo o modelce, nebo o čarodějce, nebo o upírce, nebo o čemkoliv jiném, vždycky mají takový náboj, takovou jiskru. Yeah, děsně se mi líběj. :3
Díky, že píšeš. ^^

14. mary
23.10.2013 [21:16]

úžasná povídka, díky za ní Emoticon

13. Viv
23.10.2013 [19:18]

milluju tuhle povidku a jsem strasne rada ze jsi pokracovala v jejim psani Emoticon krasny pribeh Emoticon Emoticon Emoticon

12. MaggieLove přispěvatel
23.10.2013 [17:51]

MaggieLoveKonec? Emoticon Nemůže být konec. Bude se mi p těch dvouch stýskat hlavně po Mie Emoticon
No, ale co se á dělat. Všechno jednou skončí.
Naštěstí tohle skončilo parádně Emoticon

11. TeresaK přispěvatel
23.10.2013 [9:44]

TeresaK Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. Simones
23.10.2013 [1:42]

u téhle kapitoly jsem se dost i pobavila Emoticon skvěle napsaný Emoticon
nejvíc se mi zalíbil ten konec, na co chodit na véču a do kina, když to jde rovnou do postele Emoticon

22.10.2013 [23:01]

JudysSkvělý! Člověk se chodí podívat i 5x denně, jestli jsi nepřidala dílek, a on tu konečně je! Tím nechci říct, že bychom museli čekat nějak přehnaně dlouho, ale ty prostě píšeš nepřekonatelně, že se člověk nemůže dočkat.

Škoda, že nejspíš druhou sérii nenapíšeš. Ale rozhodně mě utěší, když budeš pokračovat v tvorbě, protože všechno od tebe se čte jedna báseň. Jsi zkrátka návyková! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. martinexa přispěvatel
22.10.2013 [23:00]

martinexaProstě typickej chlap. Nemám na to, co víc napsat. hezká oddychová kapitolovka, která suprově zabavila.

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!