OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pod křídly Strážného anděla - 10. kapitola - Will



Pod křídly Strážného anděla - 10. kapitola - WillTak vám přináším další díl. :) Klidová kapitolka plná melancholických myšlenek, rozhodování a dalších nezodpovězených otázek. Pěkné počtení přeje Lucienne. :)

10. kapitola

Will

 

Seděl jsem na střeše nejvyšší budovy sektoru B5. Ten šťastný oheň, který ve mně ještě před několika hodinami řádil, už dohořel a zbyly po něm jen rozpálené uhlíky, jež ve mně vyvolávaly jakousi melancholii a bolestné vzpomínky. Od doby, co jsme s Chrisem vedli v mé kanceláři ten zvláštní rozhovor, uplynulo už několik hodin. Slunce, které v té době stálo velice nízko nad obzorem, právě začalo vycházet a jeho rudá záře polévala všechno, na co jsem jen pohlédl.

Bylo to frustrující. Celá tahle situace byla naprosto absurdní a nejhorší bylo, že jsem s tím nemohl vůbec nic dělat. Jak je možné, že jsem si to neuvědomil dřív? Dohromady to dávalo smysl. Všechny ty probdělé noci, ta úzkost, co se mě zmocňovala, když jsem ji neměl na očích, to všechno bylo jako dílky skládačky, které se povalovaly u nedokončeného díla a teď do něj zapadly tak hladce a elegantně, jako když skočíte šipku do vody. A jakmile se ta skládanka ucelila, pod vedením těch posledních střípků, jimž se říká pochopení a zodpovědnost, se mě zmocnila a chytla mě do pasti, ze které prakticky není úniku. No řekněte, jak se utíká před vlastními city? Ať se před nimi schováte kamkoli, ať poběžíte jak rychle chcete, ony vás stejně vždycky dostihnou a nemají slitování.

Láska. K čemu vlastně je? Láska je jen jedna z mnohých forem kruté reality, jež vám zprvu připadá jako krásný sen, který se vám v noci zdá, jenže pak se probudíte do chladného rána a to zjištění, že to byl doopravdy jen sen, se vám zaryje hluboko do vědomí jako ostrá čepel nože – to je realita. A já jsem se právě probudil.

Stejně všechny zamilované příběhy nakonec skončí špatně. Vezměte si Annie a Joshe. Jenže problém je v tom, že ten náš příběh už špatně začal. Dokážete si snad představit ještě horší začátek, než ten, že jste anděl, co se zamiluje do smrtelnice, kterou má hlídat, a která ke všemu nejspíš nemá vůbec ponětí o tom, že existujete? 

 Z mých myšlenek přímo čišela melancholie a já jsem si toho byl vědom, ale bylo mi to jedno. Jednou za čas neuškodí trochu propadnout sebelítosti a o všem popřemýšlet. Svět není jen štěstí a radost, jak je známe z dětských barevných knížek. A život není pohádka, co vždycky skončí dobře. V realitě nic nekončí dobře.

Odfrkl jsem si a napil se z lahve piva, kterou jsem držel v ruce. To bylo poprvé od mé smrti, co jsem se dobrovolně uchýlil k alkoholu. Samozřejmě, dokáže zabíjet, já sám jsem toho důkazem, ale také má tu příjemnou vlastnost, že vrhne na věci to správné světlo a nebo je alespoň zamete pod kobereček zapomnění.

Slunce se vyhouplo nad obzor a úřad Strážců se topil v jeho rudé záři. Zahleděl jsem se do dáli, kde se rýsovala pohoří vrhající na údolí před nimi temné stíny. Napadlo mě, jestli na mě tam někde za nimi čeká lepší život. Tedy – lepší posmrtný život. Tlukoucí srdce je něco, co už jsem navždy ztratil.

 Z vyprávění jsem věděl, že tam někde za těmi horami se nacházejí celé vesnice a městečka andělů. Vždycky jsem chtěl se tam někdy dostat a moci žít normální život bez hromady pravidel, zákazů a povinností, které se na mě hrnou tady. Bylo mi jasné, že tohle přání se mi nesplní, protože obyvatelé měst jsou povětšinou andělé kategorie B, kteří už tu buď pracují tak dlouho, že si odpracovali svůj dluh a teď mohou začít znovu a vést svůj poklidný život bez střežení lidí, nebo to jsou ti, kteří si nemají co odpracovávat, protože sem šli dobrovolně a hlídají lidi z pohodlí svého domova.

Když o tom teď ale přemýšlím, napadá mě, že už mě vlastně láká jiná dálka. Můj vysněný život se nenachází za horami přede mnou, nýbrž pod mračny pode mnou. Co bych teď za to dal, kdybych tak mohl zase žít. Ty nekonečné možnosti výběru mi strašně chybí. Co já vím, třeba by se jednou moje cesta zkřížila s tou Lilliinou. Možná, že jednou... Ale ne. O tomhle odmítám přemýšlet. To možná je stejně svádivé jako kdyby a oboje vyvolává falešné naděje. 

Povzdechl jsem si a sebral ze země vigilater, který jsem při svém příchodu sem odložil. Lilly na něm ještě ležela v posteli, ale už nespala. Vypadala, že nad něčím hluboce přemýšlí. Kdybys jenom věděla...

Pousmál jsem se a znovu se napil té zrzavé tekutiny, která měla stejně hořkou chuť jako realita.

Pak jsem se ale zarazil. Co tady vlastně dělám?

Sedíš při východu slunce a lituješ se jak nějaká puberťačka se zlomeným srdcem, ozval se v mé hlavě posměšný hlásek. Ušklíbl jsem se. Jo, to je přesné. Znechuceně jsem zahodil nedopitou láhev. Ta se odkutálela a narazila do nízké zídky, která střechu lemovala, a pivo se z ní začalo vylévat ven. Já tomu ale nevěnoval pozornost.

Dlaněmi jsem si promnul obličej. Nevím co mám dělat, nemám vůbec ponětí, co by se mělo dít dál a hlavně, co bych s tím měl dál provést .

Napadlo mě, co by se asi stalo, kdyby mě bývali svrhli. Byl bych na Zemi, ale i přes to, že bych dýchal stejný vzduch jako dýchají živí lidé, i přes to, že by se má chodidla dotýkala stejné půdy jako ta jejich, nepatřil bych mezi ně. Pořád bych byl mrtvý, pořád bych byl anděl. Hůř, byl bych padlý anděl. Má černá křídla by mi zůstala a skutečnost, že jsem zůstal andělem by znamenala, že mě vážou stejná pravidla jako anděly nahoře – nesměl by mě vidět smrtelník. Což by znamenalo, že i když bych byl blíž Lilly, i když bych se ji mohl fyzicky dotknout, nesměl bych se k ní přiblížit. Kdyby mě kdokoli živý viděl, otevřela by se brána do Království ztracených duší a vtáhla mě. No a pak... na to bych radši nemyslel. Jedna věc se ale nikdy nezmění. Ať budu tady nahoře, na Zemi, nebo dole pod Zemí, nic ze nezmění na tom, že nikdy nebudu moci být v Lilliině blízkosti. Je to beznadějný případ.

Ale když už nebudu moci být s ní, mohl bych alespoň splnit úlohu jejího ochránce. Problém je v tom, že já pro ni nikdy nebudu postačující. Moje schopnosti jsou příliš malé na to, abych ji mohl chránit tak, jak potřebuje. Zamyslel jsem se. Musí být nějaký způsob, jak to zlepšit.     

Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděl a díval se na východ slunce, ponořen ve vlastních myšlenkách, když mě z jejich hlubin náhle vytáhl Anniin hlas.

„Ahoj, Wille.“ Otočil jsem se a spatřil za sebou svou sestru, jak se na mě dívá s nejistým úsměvem ve tváři. Bílá křídla měla po letu sem ještě roztažená a teď je elegantně složila.

„Ahoj,“ oplatil jsem jí.

„Můžu si přisednout?“ zeptala se. Pokývl jsem rukou vedle sebe na znamení, že je tu volno. Chvíli jsme oba jen tak seděli a sledovali obzor. Z Annie byla  cítit nervozita.

„Wille, promiň mi tu facku a tu scénu před branou a to všechno. Já jsem jenom chtěla...“ vyhrkla najednou. Pohybem ruky jsem uťal proud jejích slov.

„Neomlouvej se. Už je odpuštěno. Tu facku jsem si zasloužil.“ Moje melancholie hladce přešla do vyrovnané nálady.

„Bála jsem se o tebe,“ hlesla a upírala na mě svůj smaragdový pohled. V jejích očích jsem zahlédl upřímnost a starost, kterou si o mě dělala.

„Já vím. Promiň,“ řekl jsem trochu zahanbeně a uhnul pohledem stranou. „Ale já jsem prostě musel něco udělat.“

„Ano, to musel,“ přikývla Annie vážně, bez jakékoli známky ironie či sarkasmu. „Chápu to. Ty ji... miluješ, viď?“ Ušklíbl jsem se.

„Chris zase něco povídal?“ utrousil jsem a Ann se zasmála.

„Ne, s Chrisem jsem vůbec nemluvila. Ale jsem holka. Něco takového si dokážu snadno domyslet, zvlášť po tom dramatu před bránou.“ Tentokrát jsem se musel zasmát já.

„Jo, promiň, já zapomněl,“ řekl jsem s nádechem ironie, nicméně s úsměvem.

„Piješ pivo?“ zeptala se náhle udiveným tónem, když si všimla v rohu povalující se lahve, ze které už se vylilo všechno, co se dalo.

„Jak vidíš, teď už ne.“ Zavrtěla nade mnou hlavou, ale víc to nekomentovala. Zavládlo kratičké ticho, během kterého nikdo nehnul ani brvou.

„Jak to dopadlo u Simonse?“ zeptala se potom jakoby nic. Všechno jsem jí to vypověděl a ona mě sledovala s nevěřícný výrazem ve tváři.

„Takže tě tu vážně nechají? I když tě viděla?“ Přikývl jsem. Po chvíli ticha Annie řekla: „Měl by jsi na Lilly dávat větší pozor, Wille. To, co se stalo, už se nesmí za žádných okolností opakovat. A ty to víš.“

„Ano, vím. Taky jsem o tom přemýšlel. A něco mě napadlo. Už si slyšela o Defenziva bullas?“ zeptal jsem se, aniž bych odtrhl oči od východu slunce.

„Ano, Ochranné amulety. Zvyšují síly anděla, usnadňují mu chránění svého svěřence a umožňují mu s ním komunikovat,“ vypočítávala Annie na prstech výhody Defenziva bullas, které byly samostatně pouze jednotlivé dílky, ale dohromady vytvářely puzzle, které bylo řešením mého problému. A na obrázku těch puzzlí byl právě Ochranný amulet.

„Ale ten ti nepovolí, Wille. A už vůbec ne, když máš podmínku. Smí ho mít pouze ti nejvyšší nebo ti, kteří se nějak vyznamenali. Nedávají ho problémovým andělům.“

„Jasně, ale kdo řekl, že mi ho mají dát?“ zeptal jsem se. Annie zbystřila.

„Co tím chceš říct?“ V jejím hlase bylo znát znepokojení.

„To ještě přesně nevím. Ale vzít si ho by nemělo být tak těžké.“

„Chceš se vloupat někomu z nadřízených do kanceláře?“ vyjekla vyděšeně.

„Ne, do kanceláře ne. Sklad by postačil.“

„Wille, to nemyslíš vážně!“

„Ale proč ne? Sama víš, že jednou se ta situace bude opakovat. A to už mě tu rada jen tak nenechá. Ten amulet je jediné řešení, jak tomu zabránit!“

„Jen si zbytečně přiděláš další problémy. Jestli to uděláš, nejenom, že budeš švindlovat u zkoušky, ale taky budeš jednat za zády nadřízeného a to už vůbec nemluvím o vloupání! Jestli to někdo zjistí...“

„Tak mě holt shodí dolů o něco dřív, než kdybychom tomu dali volný průběh. Já ji prostě nedokážu uchránit bez pomoci. S její šikovností a s mou nesoustředěností se to jednou stane znovu, ať budu chtít, nebo ne,“ skočil jsem ji do řeči a sledoval její pobouřený obličej.

„A jak to chceš udělat?“ zeptala se.

„To ještě nevím. Ani nevím, jestli do toho půjdu. Ale jestli ano, bez tvé pomoci to nedokážu. Tvé schopnosti jsou mnohem rozvinutější, než ty moje a i tu trošku, kterou dokážu, mi zanedlouho zarazí.“

„Kdepak, se mou nepočítej. S tím já nechci mít noc společného! Je to sebevražda, Wille!“

„Jo, já vím,“ povzdychl jsem si. Přál jsem si, aby mě to bývalo nikdy nenapadlo. Vyhlídka, že budu mít Lilly o něco blíž, že s ní budu moci komunikovat i odsud, je až moc lákavá na to, než abych na ni jen tak zapomněl.

Slunce už bylo vysoko nad obzorem a úřad Strážců začal ožívat. Mezi budovami se začali hemžit andělé s náručemi plnými různých složek, šanonů a knih a spěchali s nimi ke svým nadřízeným. Víc než kdy jindy jsem si teď přál, aby to tehdy před dvěmi lety tou autonehodou všechno skončilo. Aby nebyl žádný posmrtný život, abych se nikdy nestal Strážným andělem a abych nikdy nemusel nastoupit do téhle zkoušky, jejíž kamenitá cesta mi neustála podrážela nohy, vystavovala mě těžkým rozhodnutím a pletla mi hlavu takovou směsicí pocitů, že kdybych z nich měl uvařit lektvar, kotlík, ve kterém bych ho vařil, by už několikrát vybuchl pod náporem jejich síly. Nut, za co mě trestáš!?


Tak a je to za námi. Už jsem se bála, že to sem nestihnu přidat. :D Kapitolka trochu jiného charakteru než ty ostatní. Předvedla jsem vám i jinou stránku Willovy povahy, tak doufám, že se váš pohled na něj nezměnil. Pořád je to ten Will, který by za svou malou Lilly dal všechno na světě. :D

Kapitolu jsem začala psát, když jsem měla takovou nijakou náladu a tekhle to dopadlo. Snad vám ta melancholie nezkazí tu vaši. :) Tuhle kapitolu jsem psala snad nejdéle ze všech a to proto, že jsem pořád nebyla spokojené z s její konečnou formou. Nevím proč, ale mám pocit, že poslední dobou píšu jako tatar, co neumí dát dohromady ani jednu normálně znějící větu. :D Takže jsem pořád předelávala a předělávala až nakonec vzniklo tohle (a věřte, že bych předělávala ještě víc, nebýt toho, že nevím jak :D). Moc vás proto prosím, abyste mi do komentářů napsali, jestli se mi to opravdu jenom zdá, nebo jestli je ta kapitolka vážně tak kostrbatá, protože jinak nebudu v noci klidně spát. :D

Samozřejmě moc děkuji za komentáře i těm, kteří mi poslali hlas do soutěže o nej povídku měsíce - doufám, že vás nezklamu. :) A příště se můžete těšit opět na Willa. :)

Vaše Lucienne

PS: Už jsem to sice psala na shrnutí, ale nevím, jestli jste to všichni četli, tak to dávám ještě sem:

Měli byste zájem, abych přidělala takový lexikon světů, které se objeví v mé povídce?  Obsahoval by nejspíš malý slovník, historii, vysvětlení různých zvyků a databázi postav. Budete si v něm moci vyhledat cokoli, co vás bude o těchto světech zajímat a většinou se dozvíte i hodně informací navíc. Některé věci tam budou i úplně nové, protože se buď do příběhu nevejdou a nebo nemá smysl je tam zbytečně dlouze vysvětlovat, jelikož bych tím odvedla řeč od původního děje.

Moc vás proto prosím, abyste do komentářů napsali svůj názor - nerada bych se s tím totiž dělala zbytečně. Pokud ale zájem bude, ráda vám lexikon poskytnu. Bude k dispozici na mém shrnutí. :)

Shrnutí


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pod křídly Strážného anděla - 10. kapitola - Will:

11.09.2012 [21:57]

marketasaky Emoticon Emoticon Emoticon

7. Lucienne přispěvatel
16.08.2012 [12:07]

LucienneJaneB: Alča? nn ja jsem Lucka. proč?

6. JaneB
14.08.2012 [23:21]

Kdo ty si Alča???

5. jajuusqa
01.08.2012 [11:25]

Emoticon Emoticon Emoticon

4. Alča
14.07.2012 [19:28]

To zase zavání dalším průserem. Sakra, ten kluk je průserář. Emoticon Emoticon Emoticon Doufám, že se najde nějaké lepší řešení. Ať třeba zapracuje na té pozornosti, soustředěnosti... Emoticon Emoticon Tahle kapitola nebyla kostrbatá, byla úplně normálně, pěkně napsaná. Emoticon Emoticon A lexikon? Kdyby tě měl zdržovat od psaní téhle povídky, tak ho určitě nechci. Emoticon

3. Leylon přispěvatel
13.07.2012 [13:48]

LeylonKostrbatá? si z náš robíš srandu? Emoticon Veď sa to čítalo úplne samo. Takéto melancholické zamyslenie sa nad všetkým sa tu teraz Willovi dokonale hodilo - pretože je vážne v takmer bezvýchodiskovej situácii. Akokoľvek sa rozhodne, tak to pre neho bude ťažké... to, ako si popisovala jeho myšlienky, jeho náladu, ale aj to, ako sa nakoniec vzchopil bolo nádherné, famozne a prirodzené. Klobúk dole pred tvojím talentom, dnes môžeš spať ako novorodeniatko. Emoticon Emoticon
dozvedeli sme sa taktiež viac noviniek zo sveta anjelov - čo sa stane s padlím anjelom ak ho uvidí človek, aj to o Ochranných amuletoch, Defenziva bullas. To, že je ochotný ukradnúť ho zo skladu ukazuje, že je ochotný pre to, čo cíti k svojej Lilly, veľa riskovať. No doteraz sa mi nezdal priveľmi neschopný... možno oproti ostatným anjelom áno, ale sám o sebe nie. :D
Som nesmierne zvedavá na pokračovanie, na to, ako sa bude Willvi ďalej dariť a, samozrejme, aj na život Lilly... proste, je tu toho toľko o čom chcem vedieť viac...

K lexikonu - myslím, že by to bol skutočne dobrý nápad, pokiaľ je toho až toľko, čo je potrebné vysvetliť, len ty vieš, koľko bonusového materiálu nosíš v hlave :D . Som za všetkými desiatimi Emoticon Emoticon

2.
Smazat | Upravit | 12.07.2012 [23:17]

Ahojky. Tahle kapitola byla jedna z nejlepších, alespoň podle mého názoru. Moc dobře jsi nám předvedla další Willovu stránku, četlo se to plynule a skoro samo. :) Myslím, že tenhle "styl" psaní ti vyloženě sedne, víc se rozepisovat o emocích je očividně to, co ti jde velice dobře.
Těším se na další kapitolu, zajímalo by mě, jak to všechno dopadne, a také co se Lilly honí hlavou. :) Tak brzo přidej další, abych nemusel čekat moc dlouho. Emoticon
Emoticon

12.07.2012 [19:22]

MidnightMi to teda vůbec nepřipadá kostrbaté, je to super. Je to trošku melancholické, ale takhle se Will prostě cítil, snažíš se nám vykreslit charakter jeho postavy a to se mi moc líbí. Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!